Vyprávění

Kde lišky dávají dobrou noc

30. srpna 2013 v 23:04 | Ája

Project Bokkaku

4. prosince 2009 v 21:32 | Ája
Protože už nemám komu vyprávět, rozhodla jsem se rozjet jeden příběh na internetu. Dvě hráčky už mám, takže další nejspíš přibírat nebudu. Ale pokud chcete, můžete se vždy připojit na chat a poslouchat.

Zatím jsem ještě nevyprávěla... Chybí mi pár informací. Snad je brzy získám a začnu. Konečně! Chybí mi vyprávění =^^=

Odpovědnost vůči vlastním postavám

11. června 2009 v 23:22 | Ája
Tohle nebude klasický přepis některého ze starších vyprávění, ale spíš úvaha nad příběhy a odpovědnosti nás vypravěčů (mohu-li se tak se vší skromností nazvat).
Když vymýšlím postavu, dávám jí většinou něco ze sebe. Stačí malý kousíček, ale je to dost na to, aby ona postava ožila. Často se mi potom stane, že už to nejsem já, kdo vypráví jejich příběh, ale oni samotní. Mají totiž vlastní život. Nicméně jsem to stále já, kdo je stvořil.
Když zaniknu já, zaniknou i oni. Ano? Tohle se netýká knižních postav, které jsou uložené na stránkách knih. Ty už nikdo nesmaže. Mají své místo na tomhle světě jisté. Jenže co ty postavy, které nikde napsané nejsou?
Ti, o kterých se jen vypráví, ti, které jsem si vymysleli, ale nikomu o nich neřekli (třeba imaginární kamarádi malých dětí;taky jsem měla jednu). Zmizí s námi a nezůstane po nich jediný památka. Nikdo si na ně nevzpomene. Co na tom, že to nebyli opravdoví lidé? I tyhle postavy mají svůj příběh.
Je mi líto, že postavy, které mám nejradší, jednou zmizí, a to jen proto, že nejsem schopna napsat jejich příběh. Důvody jsou různé: nedokážu to, nechce se mi, nemám na to odvahu.
Asi před...hmmm...jak už je to dlouho? Snad ani ne 6 let. Tenkrát jsem vymyslela příběh, který jsem chtěla původně napsat, ale rozrůstal se za ty rok tak, že se to stalo nemožným. Obvykle mi po několika kapitolách dojdou síly. Tenhle příběh mám nejradši, ale nikdy ho nikdo kromě mě nebude znát. Snad jen pár lidí, kterým jsem ho kdysi vyprávěla. Ale i ti už nejspíš zapomněli.
Hlavními postavami byl muž a žena. O vztahu mezi nimi bych mohl vyprávět hodiny. Je velice zvláštní. Nejspíš proto, že se někdy až příliš podobá opravdovému (důvod: nad těmito postavami nemám žádnou šanci. Dělají si co chtějí a já jen sleduji, pozoruji, jak vzniká jejich příběh. Protože pro mě jsou už téměř opravdoví lidé - i když ne z masa a kostí. Oni existují.). A tihle dva jsou propojeni víc, než kdokoliv jiný. Ten muž utrpěl zranění, těžké, těžší, než se může zdát. Bojoval, aby ji chránil a utrpěla jeho duše, ne tělo. Věřím, že něco, čemu se říká "duše" skutečně existuje. Nevím, jakou má podobu, ale z vlastní zkušenosti vím, že psychická zranění se léčí hůř.
Nicméně v tomto příběhu jakoby jeho duše utrpěla fyzicky. Zemřela, i když jeho tělo mohlo žít dál. Jenže co je tělo bez duše?
Každý má nějakou představu pekla. Ta má vypadá jako černá řeka. Není to ale řeka v pravém slova smyslu. Jen tak vypadá, ale to černé není voda. Jsou to stvoření, která se živí dušemi, říkám jim démoni. Záleží na váze vašich hříchů, zda přejdete nebo ne. Když jste spáchali nějaký zločin, stáhne vás dolů a démoni vaši duši sežerou. Je to horší než jakákoliv bolest na světě. Projevuje se i fyzicky. Trhají duše na malinké kousíčky a každé jejich škubnutí je strašlivá bolest. Neskončí to tím, že ji roztrhnou na půl. Lidské tělo by umřelo a byl by konec. Tak to u duší nefunguje. Ony cití jakýkoliv dotek. Co potom pro ně znamená taková destrukce?
Ten muž spáchal hodně zlých skutků, zabil tolikrát a bez sebemenší lítosti. Byl to nemilosrdný vrah. Jak je možné ho litovat a učinit z něj kladnou postavu? Nezaslouží si to, a přesto...
Démoni ho potrhali a kus jeho duše sežrali, ale ne všechnu, protože ta žena jim zbytek vyrvala. Použila kus vlastní duše, aby poslepovala střípky jeho. Mohl tak normálně, až na některé vyjímky, fungovat i v běžném světě. Žil dál.
Tenhle skutek je spojil poutem silnějším než kdy existoval (to jim ovšem nezabránilo, aby se nehádali a neubližovali si jako v každém vztahu). Díky ní žil. Byla tam ale podmínka. Žít měl tak dlouho jako ona. Pokud by zemřela, zemřel by i on. A už by nebyl nikdo, kdo by ho vyrval démonům z tlamy. Jeho duše by zanikla.
Ona byla vždy tak trochu mým alter egem. Ale dneska jsem si uvědomila, že víc, než jsem si myslela. Když zemřu já, zemře i on. Protože nebude nikdo, kdo by o něm vyprávěl. Nezůstane po něm jediná vzpomínka.
Tenhle článek je jakýsi viteál (pokud jste četli Harryho Pottera, víte, o co jde). Je to jedna z pojistek, že on nebude zapomenut. Nechci, aby umřel. I když já tu nebudu, on musí. Bez něj by svět byl příliš černý. On ho dělá šedým ^^

The others, část druhá

10. prosince 2008 v 14:17 | Ája
Takže, jak mi kamarádka minule připomněla, Annie byla ze všech těch kouzelných stvoření pěkně na větvi a málem se z toho zcvokla. Berte to jako úvod do druhé části.
Vzhledem k tomu, že má pamět stále pokulhává, je dost pravděpodobné, že některé věci vynechávám a většina lidí si už právě teď říká, o čem to tu ta pitomá holka kecá? O.o No ano, kecám si tu své blbosti.
Annie se snažila se zjištěním, že existují i kouzelná stvoření nebo lidé se zvláštními schopnostmi, nějak vyrovnat. Chudinka. Trošku jí to vzalo. Ale horší bylo, když jí Alice oznámila, že ve skutečnosti patří mezi ně a její příchod dávno předpověděla. To byla nejspíš poslední kapka a Annie se docela zbláznila. Slyšela hlasy. Ale ne, nebyla blázen. To se jen konečně její kouzelná schopnost začala rozvíjet. A dle žádosti mé kamarádky se z Annie stala telepatička. Už i ona patřila mezi Alici, Teddyho, Jesseho, Ashley, toho týpka, jehož jméno jsem zapomněla a říkám mu prostě Jumper podle jeho schopnosti.
Vlastně tak získala i ty nejlepší přátele, jaké kdy mohla mít. Oslavovali, i když taková pařba nebyla nejspíš tou největší kalbou v historii. :D Přeci jen jsou v největším zapadákově v tomhle státě :D Ale vzrůšo se teprve blíží ^^
Tímto vzrůšem myslím jedno ráno, kdy se před školou objevil neuvěřitelně drahý bourák, s černými skly, litými koly a já nevím čím vším ještě. Zastavil na parkovišti a vystoupil z něj kluk oblečený v nejnovějších modelech Dolce a Gabana (Já se v tom vážně nevyznám. To si vydupala kámoška. Asi je to drahé, luxusní a hezké.)
Tento velice sexy chlapec, který by se na módním molu neztratil, šel s nafučeným ksichtem směr škola. Ještě než zmizel ve dveřích, vyklonil se z auta starší muž, nejspíš jeho otec, a popřál mu hezký první den v nové škole. Chlapec, jehož jméno se brzy dozvíte, zmizel naštvaně ve škole. Annie ho na parkovišti pozorovala a jen přemýšlela, kdo to asi může být.
Poté dojela Alice a obě se vydaly do třídy. Když začala hodina, učitel nepřišel sám. V patách měl toho nakvašeného mladíka z dnešního ráno.
Jeho jméno bylo Hayden.
Nechal si ho sednout na volné místo vedle Annie, ale ta neměla šanci si s ním popovídat. Z jeho myšlenek četla, že by byl raději kdekoliv jinde. Navíc si narazil sluchátka na uši a ignoroval všechny okolo, včetně učitele.
Takový byl příchod Haydena, toho nejarogantnějšího týpka v celém vyprávění, kterého jsem si půjčila z Hana Yori Dango ^^ Víc informací příště. Promiňte, že se toho příliš v druhé části nestalo, ale nějak se mi těžko píše. Takže skutečně další část vyprávění příště, slibuju ;)

The others, část první

4. prosince 2008 v 20:19 | Ája
Úvod
Mám trochu času ještě předtím, než se mi babička usadí v pokoji a já ji budu kreslit, a tak bych tu ráda napsala kousek vyprávění, které právě vymýšlím. Je to takový druh zvěčnění ^^
The others jsou inspirované knihou Stmívání od Stephenie Meyer a seriálem Hana Yori Dango.
O Stmívání jste určitě už slyšeli nebo teprve uslyšíte. Nemyslím si, že je to nějak zvlášť dobrá kniha, ani příběh. Takový normální brak ;) Je ale zvláštní, proč jsem ji dočetla do konce i ten druhý díl, který mi přišel spíš horší. Asi to bude tím, že sexy upíra (stejně jako milého dráčka...Paoliniho Eragon) by chtělo mít každé pubertální děvče/chlapec.
Hana Yori Dango je celkem slavný japonský seriál, který si někde určitě zhlédněte. Hrál tam Jun Matsumoto, který se objevil už v Gokusenu a jiných seriálech. Mimo jiné je to člen boybandu jménem Arashi. Jejich hudba se mi nelíbí. A vlastně ani on, ale ten příběh je stejně jako Stmívání (příště už jako Twilight, protože já používám anglický název) něčím přitažlivý.
The others je raletivně mladé vyprávění. Jeho vznik se datuje k přenocování mé kámošky a první ochutnávce čokoládových fondue...nikdy nezapomenu *.* Byly jsme vzhůru snad do třetí ráno. Ale pak jsem usnula a druhý den byla polomrtvá.

Příběh
Hlavní postava (kamarádka) se stejně jako Bella z Twilightu přistěhuje do malého městečka kdesi na severu USA, do úplného prdelkovníku, Zapadákova největšího. Ale narozdíl od Belly, ona nezná své rodiče. Sem si jí adoptují hodní rodiče, konečně, a dokonce získá i staršího bráchu.
Hlavní postava sice na začátku dostala jméno, ale magický papír se všemy jmény, které na začátku každého vyprávění vypisuju, se záhadně ztratil a dosud nebyl nalezen...on se najde...někdy. Nicméně tato hlavní postava z Californie měla pár jmen, které byly v průběhu času zapomenuty...Summer, Annie? Příjmení je prý Jonas (Že by Jonas brothers? Slavná/neslavná skupina?).
Takže Annie (tohle jméno se mi líbí nejvíc + je krátké) je konečne u hodných rodiču, kteři ji maji radi. Ráda kreslí a její pokoj, plny vycpané zveře, ji děsí. Ale co by ji mělo děsit víc, je škola. Ano, nový spolužáci, nový kolektiv. To je řádně děsivé...První den potkává Alice. Upovídanou dívku, která chodí do stejné třídy. Docela rychle se skamarádi. Ale potkává i jiné lidi. Například Ashley. Takovou namyšlenou pipku a jejího kluka Jesseho. Nejsem si jistá, ale mám pocit, že jeho potkala dřív. Tady to ještě vypadalo, že se příběh bude řídit v kolejích Twilightu. Ano, nechtělo se mi to moc upravovat. A kamarádka tu knihu stále nečetla. Zatím se těší na film ^^ Ashley zatím do příběhu ještě nezasahovala. Snad jen, že Annie opovrhovala. Nevím proč, ale nějak si nemůžu vzpomenout. Asi jsem byla příliš unavená. Nicméně se tam objevil ještě Teddy.
(Když jsem ty dva výmýšlela, dělala jsem to za chodu a původně to tak vůbec nemělo skončit. Nicmíně Jesse měl vypadat jako Teddy Geiger, už jsem o něm jednou psala. A Teddy zase jako Jesse z Gilmorek. Naštěstí jsem si to rozmyslela, protože to způsobovalo jen samé problémy. Takže Teddy vypadá jako Teddy a jmenuje se tak. Jesse je zase Jessem.)
Annie jednou seděla v počítačovně a psala email nebo hledala něco na netu. A slyšela Teddyho hlas. S někým mluvil, laškově a trochu jakoby...no...ehm...se k někomu lísal? Těžko to popsat slovy. Annie se chtěla radši ztratit, aby neotravovala. Je to neslušné, že? Žádný pár nemá rád, když je přistižen in flagranti (nevím, jak se to píše, ale zase až tak daleko se to nedostalo. Přeci jen byli stále ve škole.). A jak se tak snažila nenápadně zmizet (nebo se jen stát neviditelnou, už vážně nevím. Bylo pozdě.), nepodařilo se jí to jak by si přála a zahlédla Teddyho s...no hádejte s kým! :D Co myslíte? Teddy je Jesseho nejlepší kámoš...Takže s Ashley? Ale kdepak. Chudák kamarádka. Už čekala, že sama skončí v Jesseho náruči, přesně jako Bella v Edwardově z Twilightu. Nicméně shodou okolností se v Jesseho náručí ocitl Teddy. Ano, ti dva byli tajný pár. Nečekané? Geniální? Ale prosím vás! Nechte těch podivů nad mou genialitou ^^ *červená předstíraným studem a falešnou skromností*
A opět zase nevím, co se dělo dál...asi jsem spala nebo co. Ale pár dní poté šla Annie ze školy. Pršelo jako vždy. Chudina neměla auto. Ráno ji vozil otec, ale odpoledne? Tak se tahla celá mokrá pár kilometrů domů v bouřce. Když tu najednou! (Ano, přichází další zvrat ^^) uděřil velice nedaleko blesk do stromů anebo poryv větru byl příliš silný, a tak se prostě zlomil a padal na nebohou Annie. Nicméně nedopadl. ^^ Někdo ho držel. A byl to...Jesse! Ano, tento náš mladý upír jak už jste nepochyně uhodli. Držel strom jakoby se nechumelilo pár decimetrů nad dívkou.
Annie zahlédla světla reflektorů přijíždějícího auta. Byla to Alice, ona upovídaná spolužačka a náš příběh právě začíná.
Alice Annie během několika dnů (já si vážně nemůžu vzpomenout co se tam dělo, ale doufám, že kamarádka, až si to přečte napíše chybějící části do komentáře...díky ;) vysvětlila, že v jejich škole je největší koncentrace "magických, nadpřirozených a zvláštních stvoření" v celé zemi.
Jesse je upír, jeho holka Ashley pyromanka. Milý Teddy je vlkodlak a jeden chlapec, který se tu ještě zatím neobjevil, protože to není nijak významná postava, jumper. Vzpomínáte na ten film (který jsem já sama neviděla) co v něm hrál Hayden Christensen a skákal z místa na místo v sekundě? Tak jakási podobná schopnost. Sama Alice je sibyla (nebo jak se to píše), to znamená, že dokáže předpovídat budoucnost. Její oblíbená věta je: "Já to věděla" nebo "Já ti to říkala." A právě Alice předpověděla Annien příchod. Ona totiž Annie je jednou z nich, její schopností je telepatie a právě tento šok z pádu stromu odstartuje její schopnost.
A náš příběh právě začíná. Těšte se na druhý díl ;)

ŠLV, část šestá

1. července 2008 v 18:09 | Ája
Já vím, že jsem tenkrát říkala pokračování brzo, jenže...ano, to ošklivé slovo. Nějak jsem se ke psaní nedostala (vymlouvám se, jsem líná) a pak nebyla nálada. Vážně ne. Ale teď se pokusím opět něco napsat. Teda podle toho, na co si vzpomenu. Budou to už 2 roky...
Katy odvezli saniťáci do nemocnice a zbytek Rychlé roty se vydal po svých za ní. Malachy chtěl vědět, jak je na tom, Hao-kun by rád zjistil, jak ta dívčina, co dnes viděl poprvé, věděla o krvi a Tami šla za všude za ním. Co jí taky zbývalo. Rozhodli se pro metro, co je v Londýně asi nejrychlejší hromadný dopravní prostředek.
Tam potkali Buffy. To byla postava jedné mé spolužačky, která neolývala nijak zvlášť velkou představivostí. Ať jsem se jí pokoušela pomáhat ze všech sil, byl to její vrcholný nápad. Nicméně kromě této krátké scény v metru, kde naháněla upíra (Buffy...už vám to došlo?). Ta zjistila, že je Hao-kun (opět k překvapení zbytku RR) ozbrojený. K čemu pak má těch pár nožů, dýk a já nevím, co všechno sebou tahal?
Buffy zmizela ze scény nebo ještě chvilku zůstala? Je to docela dost pravděpodobné. Ale objevila se mnohem později a teď bych jí nerada do děje zatahovala.
Katy zůstala v nemocnici týden. Tomuto týdnu jsem se skutečně tenkrát dopodrobna věnovala, neboť představitelka Tami si odjela na týden k moři a já nemohla v ději postoupit dál. Vymyslela jsem tedy postavu chlapce, se kterým se Katy setkala v nemocnici. Byl k ní velmi milý. Tak moc, že Malachy, který chodil co nejčastěji s ovocem v tašce (to aby se rychleji uzdravila), začal žárlit. Nicméně týden se blížil ke konci, a protože tento chlapec (na jehož jméno si nevzpomenu, ani kdyby na tom závisel můj život) byl pro další děj nepotřebný, nastal jeho čas odejít ze scény. Měl rakovinu a zemřel.
Teď bych ráda věděla, co se stalo dál. Kuso...Kuso! KUSO!!! Katy se vrátila domů, Malachy do ní byl stále zamilovaný až po uši. Hao-kun zůstával doma, protože jeho stará maminka byla stále nemocná. Občas chodil za Tami. Její sestra o ně m tvrdila, že je to temný elf. Dokonce ani matka nezůstávala chladnou ;)
Podívám se do svých poznámek...Mlčí -___- paráda. Hmmm. Už vím! Tami ještě nemá své zvláštní schopnosti, aby mohla být naše RR kompletní. Hezky se usaďte a poslouchejte. Tami šla zase jednou k Hao-kunovi na návštěvu. Mladík musel na trh nakupovat věci do restaurace, takže šla s ním. Bohužel, právě v tu dobu se na tržišti objevilo místní velké zvíře. Lidé se před ním hned rozestoupili, báli se ho. A dobře věděli proč. Tami se Hao-kunovi ztratila. Ale tomu velkému zvířeti ne. Zahlédl ji v davu a velice se mu zalíbila. Rozhodl se tedy, že se s ní zabaví. Nevyužít takové krásné děvče? No to by byl hřích. Nedobrovolně jí odtáhl k sobě domů. Chtěl, aby ho pobavila. Možná i víc. Samozřejmě, že Tami se to vůbec nelíbilo. Bála se o život. Boss měl sebou i jednoho kumpána, jenž si natřel své dýky jedem. Stačilo se pokusit utéct a jedna kapka toho jedu by ji zabila. Seděla tam a již se loučila se vším, co měla ráda. Když tu najednou se dveře otevřeli. Stál v nich jeden ze sluhů velkého zvířete. Bledý, strach v očích. "On je tu," šeptl nebo něco podobného. Následně se zhroutil na zem. Byl mrtvý. Za ním stál Hao-kun. Naštvaný tak, jak ho Tami ještě nikdy neviděla. Bylo to rychlé, neboť Hao-kun je profesionál. Přesto se mu nepodařilo uchránit Tami před říznutím té otrávené dýky. Jejího majitele okamžitě zabil a pádil s dívkou domů. Modlil se, aby přežila. Jed byl skutečně prudký. Začal učinkovat téměř okamžitě. Když se na chvilku probudila, byla už noc. Hao-kun se nad ní skláněl, unavený, protože se o ní celou dobu staral. Jeho ranhojičské schopnosti, stejně jako ty vražedné, byly vskutku úžasné.
Přesto Tami zemřela. Jen na chvilku samozřejmě. Podařilo se mu jí vrátit zpátky do života. Ale ne stejnou jako dřív. Dokázala hýbat věcmi silou vůli-ovládala telekinezi.
A tak se naše Rychlá rota stala kompletní. Teď si jen povzpomínat na zbytek. To bude vážně problém. Zatím ;)

ŠLV, část pátá

23. února 2007 v 16:16 | Ája
Rozhodla jsem se pokračovat ve vzpomínání, přestože si nejsem jistá, zda to má smysl. Jenže momentálně mám dost temné období a potřebuji něco, co by ho nějak prosvětlilo. Mám na ty časy docela hezké vzpomínky.
Tak nejprve trochu rekapitulace: Celá Rychlá rota (RR) se díky mému ďábelskému plánu (tuším, že jsem nikdy předtím ani potom nic lepšího nevymyslela) ocitla na mostu (ne pod ním). Během několika minut jsem totiž propojila 4 osudy na sobě docela nezávislých lidí. Katy jela v autě domů, malachy ěel po chodníku, na druhé straně se Hao-kun chystal říct Tami své velké tajemství, jenže...
Ano, mé oblíbené jenže. Stačí, když ho slyším, a cítím, že se stane něco nepříjemného. Ten den se všechno pro mé postavy změnilo. A od toho dne začíná opravdu šílené vyprávění. Popíšu to ze 2 pohledů.
1. z nich je Katyn-možná ten nejzmatenější. Řídila své auto. Projížděla kolem procházejícího Malachyho, ohlédl se a jejich pohledy se setkaly. Ale nespomalila. Jela stále dál. Malachy jí zmizel z dohledu. Najednou s ní všehno trhlo, ozvala se neuvěřitelná rána , hrozný rachot a pak jen cítila, jak auto vyletělo do vzduchu (nemám na mysli bouchlo, prostě se jen vzneslo), přistálo na hladině řeky zde protékající, načež se začalo hned potápět. Všude jen voda, která se vsakovala i do auta. Katy, řádně zmatená, omráčená i potlouklá cítila, že je po kotníky ve studené vodě, jenž stále stoupala. Snažila se uvolnit z pásů, ale nešlo to-zasekl se. Zanedlouho byla po krk ponořená ve vodě a životu dárného kyslíku ubývalo. Po spánku jí tekla horká krev a ona rázem zavřela oči a ztratila vědomí.
2. pohled na situaci-Malachyho-Vám nejspíš vysvětlí, co se přesně stalo. Můj drahý malachy uviděl Katy v autě a hned poté šíleného řidiče náklaďáku, který na ten starý most vjel jako idiot. Nespomalil a nejspíš ani nedával pozor, protože nějakým způsobem-nevím jakým, s tímhle nemám zkušenosti a jsem moc líná abych to vymýšlela-vrazl do Katy a její auto odmrštil na chodník (Malachy byl naštěstí dost vzdálený, přesto vše viděl až neuvěřitelně zblízka), poté na zábradlí, které bylo proraženo a milá Katy šla ke dnu (ent maj hárt vil goooouuuuuuuuuu ooooooonnnnnn :). S chudákem Malachym to málem seklo o zem.
Okamžitě se vrhl k té obrovské díře v zabradlí a zanedlouho měl zasebou i Hao-kuna s tami, kteří to všechno viděli z protějšího chodníku. Jediné, co Malachy ze sebe dokázal vypravit, bylo, že v tom autě byla jeho kámoška. To stačilo, aby Hao-kun skočil do té vody, přestože byla ledová a on byl zraněný. Potopil se až ke Katyně okýnku. uviděl jí se zavřenýma očima, nehýbající se, vypadala už skoro jako mrtvola. Chvilku zápasil s dveřmi, nešly otevřít a on panikařil, protože věděl, že mu brzy dojde vzduch. Ale přesto se mu podařilo dostat dovnitř. Nožem, ostrým jako břitva přeřízl bezpečnostní pás a vytáhl jí z auta. Jak nejrychleji mohl, plaval na hladinu, kde se ke své radosti konečně nadechl čerstvého vzduchu, už ho docela bolela hlava. katy držel v náručí. Doplaval s ní na břeh, kam doběhl i Malachy s Tami. A tam s hrůzou zjistil, ž nedýchá a nemohl nahmatat puls. Ano, katy byla mrtvá...Někdy si říkám, proč jsem jí nenechala mrtvou i dál. tenkrát jsem byla ještě hodná...
A tak Hao-kun začal Katy oživovat-umělé dýchání a masáž srdce. Nerada to přiznávám, ale tohle neznám. Nějak jsem ve škole nadávala pozor. Ale to já nedávám skoro nic. Hao-kunovi se podařilo ji přivést zpět do našeho světa. Jenže (Už zase? Děsivé to slovo.) ne bez následků... Když katy otevřela oči, uviděla Malachyho, nějakou holku a naprosto promočeného Číňana. Všichni tři vypadali docela vyděšeně, ale zároveň šťastně. Katy byla na živu. I přestože jí bylo špatně, všechno jí bolelo a byla jí zima, měla důvod být také šťastná.
Když tu najednou se ucítila hrozně. Zatočila se jí hlava, o žaludku, který udělal dvanáct kotrmelců ani nemluvím. Před očima se na chvilku zatmělo a pak, když pocit v žaludku zmizel a ona čekala, že zase uvidí ty tři před sebou viděla jen krev. Všude, kam se podívala. Všechno bylo rudé. Vykřikla a vidina zmizela. Ti tři na ní hleděli, jak opaření čajem, Hao-kun, který se jí předtím dotkl na ruce ucukl, jakoby se opařil. A ona měla pocit, že osoba před ní rozhodně není nejvřelejší stvoření. "Ta krev," hlesla a Na Hao-kuna to k podivu těch dvou, co nic nechápali (což bývá někdy dost často), na ni on hleděl jako na zjevení. "Jak to víš?" Možná by se i dozvěděli, co se stalo, nebýt saniťáků, co se tam objevili (teda fakt brzo) a začali ošetřovat Katy. Naložili jí na lehátko a odnesli do sanitky, takže se jí překvapený Hao-kun ztratil.
Abych Vám vysvětlila, o se stalo a předběhla tak trochu děj, prozradím Vám, že když Katy umřela a následně se znovu vrátila do světa živých, dostala velmi vzácný dar. Dokázala vidět budoucnost, ale nejen jí, i minulost. A když se jí Hao-kun dotkl, zobrazil jí kus svého života...
Toť vše. Na pokračování si budete muset zase počkat. Teda, pokud to někdo čte. Mám o tom silné pochybnosti. Tohle je asi nejméně navštěvovaná rubrika. :D Vy, kteří jste aspoň trochu natěšení na pokračování a těšíte se, jak to dopadne, nevěště hlavu, snad se brzo dokopu k pokračování. Ale měla bych prosbu, pokud chcete, abych pokračovala dál ve převyprávění, napiště to do komentáře, abych věděla, že to má smysl. Sajonára! :D

ŠLV, část čtvrtá

18. listopadu 2006 v 18:34 | Ája
Nooooo, kámošky měly o vyprávění chvilku zájem, tak jsem pokračovala, ale nevím, jak dlouho jim to vydrží... Radši budu pokračovat.
Malá rekapitulace: Katy se málem políbila s Malachym a Tami neví, zda-li je Hao-kun vlastně vůbec ještě naživu.
Pokračujeme s Katy: Nepamatuji si přesně, co se stalo. Mám asi roztroušenou sklerózu.... Malachy (Vždy mám šílené nutkání říkat mu palačinka. Ani nevím proč. Asi proto, že je tak sladký! :) se Katy stále vyhýbá. Srab jeden. Chudák Katy neví, co si o tom má myslet. Chlapi jsou ale strašný hovada, že? Čert, aby se vnich vyznal! Ale Katy se snaží žít dál. Zpívá se svou kapelou, chodí do školya na oběd do McDonalda. Nechápu, co na tom má kámoška vidí. Tohle si skoro doslova vydupala. "Když už bydlím v Londýně, tak si chci někdy zajít do McDonalda."
(Foceno mobilem. Dokonce je tam i můj odraz :)
Tak jsem jí to umožnila. Je strašná otrava tohle vyprávět, to mi věřte. Mnohem větší zábava (teda aspoň pro mě)je popisovat nějaký souboj, anebo se zabývat psychikou nějaké zničené a rozedrané postavy, se kterou se život moc nemazlil. Bohužel, zatímco já se v tom vyžívám (jsem trošku sadista a masochista :), mé kámošky mají deprese. Takže své Shakespearovské choutky musím omezit. Miluju, když na konci filmu všichni umřou...Ale zpátky ke Katy. Pokud si dobře vzpomínám, jela si takhle do McDonalda koupit oběd. Zmíňovala jsem se, že má vlastní auto? Pokud ne, učiním to teď. Vlastní nějakou herku, omlouvám se, auto, beze střechy. Nemůžu si ale vzpomenout, jak se jim říká (No jo, tak skleróza...). Oběd si snědla v autě před školou, kam opět zamířila, protože měla ještě nějakou hodinu. Když jí přednáška skončila, nasedla do svého vozítka a rozjela se domu. Brm brm brm... :) Jede si takhle po mostě, nejkratší cestou, a vidí Malachyho, jak se nejspíš také vrací domů. Chvíli přemýšlí, jestli nezastaví a nevezme ho sebou. Ale když jsem jí řekla, že na mostě je asi zakázáno zastavovat, rozmyslela si to a jela dál...
Pokračování Tami: Též menší repríza... Chudinka tami nevěděla, jestli je nebo není Hao-kun vlastně vůbec naživu (A zese se trápí kvůli chlapovi. No já fakt nevím. Znáte to: Bůh stvořil Adama a protože se mu to nepovedlo, tak stvořil Evu, která byla mnohem lepším vynálezem.), rozhodla se jít tedy do školy, najít ho a promluvit si s ním. Myslím, že jela metrem, ale to je jedno. Když dorazila do školy, teprve si uvědomila, že neví, na co vlastně pořádně chodí a nezná jeho rozvrh. Nikde na něj nenarazila a ani do něj jako včera. (Tohle se odehrává o den pozadu. Tady se teprv Katy a Palačinka (Sorry, sem si nemohla pomoct :) málem políbili.) A tak Tami zamířila do kanceláře se zeptat. Bohužel, má pamět opět stagnuje, takže Vám už neřeknu, jak se jí to podařilo, (prosím kámošku, pokuď si to pamatuje, ať to napíše do komentářů)ale sehnala jeho rozvrh a počkala si na konec hodiny u učebny. Sama neměla zrovna nic na práci. Hodiny měla asi až odpoledne. Čekala a čekala, až se najednou začali studenti hrnout z učebny (Já nevím, jestli tam taky zvoní jako na základce), ovšem Hao mezi nimi nebyl. Stála a čekala, až všichni odejdou. Dokonce potkala učitele, který se jí zeptal, co tu vlastně chce. Když mu řekla, že hledý Hao-kuna, také se velmi divil, že nepřišel na hodinu. Prý nevynechal ani jednu. A tak se musela chudák Tami vrátit domů s nepořízenou. V televizi nic nedávali. jen další zprávy, které opakovali to samé a samé. Mrtvej Číňan v metru. Panika v Soho a další podobné blbosti. Tuhle část si zase nepamatuju. Nedělo se tu pro mě nic zajímavého= neumřela žádná hlavní postava, nikdo neměl žádný dramatický projev, prostě nic zajímavého ani romanticky-smutného. Ráno opět Tami vstala, co jiného se dá ráno i dělat, že? No, můžete ležet a ležet jako líný Honza na peci, sem tam se převalit a jen říkat: "Mámo, já bych jed!" Ovšem to Tami neudělala a vstala. Zase nevím, co se dělo. Měla bych se nadopovat Ginkem. Ale určitě šla do školy. Na Hao-kuna nikde nenarazila (A už vůbec ne do něj... :), až odpoledne, o polední přestávce. Seděl na lavičce a vypadal nemoceně. Držel si jednu ruku. Zda levou či pravou už nevím. To se mi v paměti neusadilo (opět prosím kámošku, aby pokud to ví, napsala to do komentářu.). Tami se na něj samou radostí vrhla, šťastná, že ho vidí živého. Chudák (A hele, poprvé lituju i chlapa :) jen scvakl zuby a počítal všechny andílky strážný, páč ho ta ruka asi opravdu bolela. Tami chtěla vědět, co se stalo, že prý měla o něj strach. Chtěla vědět, jestli to má na svědomí on, jako tu vraždu a co se v tom metru vlastně stalo. Ale Hao o tom ve škole nechtěl mluvit, že prý by je někdo mohl slyšet. A tak pozval Tami po škole na oběd (Se má, že může zvát někoho na oběd. Já se svým kapesným si to dovolit nemůžu :( A tak se naše dvě roztomilé postavičky vydaly na oběd. Šli, šli, šli. Cestou necestou. Polem nepolem (Běžím Rohanem s Gimlim a Legolasem :). Přes velký starý most...
Zde si prosím všimněte, s jakou ladností a elegancí (Musím se prostě pochválit :) se mi podařilo dvě odlišné vyprávění skloubit do jednoho. Teda, zatím ještě ne. Na to si musíte ještě chvilku počkat. Ale budete čumbrnět! :) Zatím se naši hlavní hrdinové ocitají na starém kameném mostě, kde jezdí spousta aut a náklaďáku a kdo ví, čeho ještě. mimochodem, abych příště nemusela psát "naši hlavní hrdinové", budu používat jen označení RR. To znamená: Rychlá rota. :-D (Či či či čip a dejl, zákon chrání, či či či čip a dejl, v tomto kraji. V pravdě si najdou směr a hrají fér, ve znaku mají dvakrát r :) Má Rychlá rota= Katy, Tami, Malychy a Hao.
Toť prozatím konec vážení přátele. Ale už se chystá pokračování, tak nezoufejte. Velmi napínavé a poučné! :) Teď už končím, protože mám hlad a chci se jít navečeřet. Tak zatím. Pá... :)

ŠLV, část třetí

1. října 2006 v 21:51 | Ája
Jestli si dobře vzpomínám, skončila jsem, jak Tami viděla v televizi, že několik sekund po jejím odjezdu, zabili v té stanici metra toho Číňana. No, jak tak vzpomínám, vybavuje se mi jedna věc. Ptala jsem se té kámošky, jestli se o Hao-kuna bojí a ona odpověděla, že NE! To je hrozné! Ona se má bát a ani jí to nenapadne. Mezi námi, je trochu necitelná... Prej že ona se o něj nebojí, ale Tami asi jo, takže jí bude chvilku trvat než usne.
Taky že jo! :) Ale nakonec usnula a já v marné snaze kámošku aspoň trochu vystrašit, začala jsem vymýšlet sen. Velmí zlý, strašidelný a děsivý sen. Už si to nepamatuju přesně, ale vím, že v něm byl zlý had. Tak jsem Vám radši našla záznam:

ŠLV, druhá část

22. září 2006 v 17:07 | Ája
Tentokrát budu vyprávět o druhé postavě, Katy Bennet.
Trocha historie: Katy chodí na uměleckou školu a studuje Historii umění (Jestli se tohle studuje někde jinde, tak je mi to jedno. :). Rodiče i starší bratr pracují v rodinné firmě, vyrábějící dřevěné hračky, známé po celém fiktivním Londýně. :)
Katy je zpěvačkou ve skupině Gold Park. Členové: Joe-bubeník, David-Bas. kytarista, Magie-klávesy, Sara-kytara. Jejich hudba je dost podobná té od Avril Lavigne. Magie chodí s Katy na stejnou školu, ale studuje něco jiného, už nevím co.
Katyin příběh začíná, když se ráno probudí ve své posteli. Chudina, musí jít do školi. je pondělí a vůbec se jí určitě nechce. (Já mám problémy v pondělí vstát vůbec z postele. :) Katy vlastně nechodí do školy. Její otec jí koupil auto, takže se každé ráno hezky vozila. :) Tak si dojela na parkoviště před školu a vydala se po cestě k ní vedoucí. Tahle škola byla poměrně stará. Byla až na konci Londýna, a vlastnila opravdu dost velké pozemky, velké jezero nevyjímaje.
Magie jí zanedlouho odchytla a táhla ji k hloučku holek. A prý že k ní do třídy přišel nový kluk- fešák, umí nádherně kreslit, Francouz, no prostě k zulíbání. Magie je dost šílená, takže ty holky, k ůlevě toho kluka, odehnala a představila mu svou kámošku. A tak se Katy poprvé setkala s Malachym.
Malachy Giber, jeho jméno jest. Jejho matka je Irka nebo Skotka a otec Francouz. To je zvláštní kombinace, co?:) Je dost zakřiknutý a nesmělý, ale má dobré srdce. Umí opravdu nádherně kreslit, přímo přenádherně, až tak, že je to naprosto nepopsatelné a velmi zvláštní... :)
Katy mu nevěnovala příliš pozornosti (Kámoška nemá ráda dredy, takže se jí tahle postava ze začátku nelíbila. Polo francouz a polo Ir s dredama. To je kombinace, co? :) a radši se vypařila, aby se na chudáka malachyho mohly opět nalepit holky, které ho úplně okatě nabalovaly. nepamatuji si přesně, co bylo dál. V mé mysli se vynořují jen některé věci. Jezero...McDonald, ke kterému Katy chodila na oběd a víc nevím. Ztratila jsem pojem o dnech, tak Vám aspoň povím, to, co si pamatuji. :)
Vzpomínám, vzpomínám... Vím, že se Katy, aby měla klid, šla učit na druhý břeh jezera, kde měl být klid od všech. I od magie, která neustále brebentila o Malachym. Jde tedy po břehu, proplétá se kolem stromů a pozoruje vodu, kvítky, které se na ní pohupují. Vypadá to tam opravdu hezky. Takový ten příjemný anglický park. A jak se tak prochází, všimne si, že po hladině jezera si lehce pluje gumová kačenka. Malá, žlutá, usměvavá, dětská kačenka do vany. Rozesmálo jí to a šla dál. Čím blíž byla k lesu, tím lépe slyšela zvuk foukací harmoniky. Někdo na ni hrál a docela obstojně, avšak velmi smutně. Já miluju smutný blues. :) Katy jde za tou písní a dojde až na úplně druhý břeh, ze kterého jde vidět na celou školu, ale od školy sem ne, protože tohle nádherné a krásně opuštěné místo je pod stínem stromů.
Na tu harmoniku hrál samozřejmě Malachy (Čte se to "Malači", tak mu říkám Pan Palačinka :). Sěděl a odpočíval, chvilkama kreslil. Byl docela překvapený, když jí viděl. Zda příjemně nebo naopak, to Vám říct nemůžu. :) Tady mé vzpomínky opět končí. Nevím, co se stalo dál. Myslím, že si chvilku povídali a on potom odešel, takže se Katy mohla v klidu naučit.
Druhý den, opět zamířila na druhý břeh jezera. Proč, to už nevím. Možná doufala, že ho tam potká. Možná i on doufal, že znovu příjde, a proto tam seděl. V ruce nůž a malé polénko. Vyřezávala si pro radost sošku ježka. Vypadala opravdu hezky. Samozřejmě nevyřezával každý osten či jehličku nebo jak se tomu pichlavému říká. :) Ti dva seděli vedle sebe, povídali si a něco je k sobě přitahovalo. Najednou se Malachy pořezal. Z ruky mu tekla krev. Katy vytáhla inteligentně kapesník, a začala mu tu ruku omotávát. Samozřejmě to nebyl žádný posmrkaný "šnuptychl" (To je lidový název pro kapesník. Nevím jak to slovo vzniklo, ale líbí se mi. Není spisovné a kdyby ho slyšela naše češtinářka, tak mě asi zastřelí. :), ale elegantní bílý kapesníček. Malachy (Hrdina jeden.) pořád skuhral, jak to bolí a já nevím co ještě. Kňučel, mručel, ošíval se. Tak nějak se ovšem zadíval Katy do očí a ona jeho pohled opětovala... No znáte to, ne? :) A jejich hlavy se k sobě stále víc přibližují, srdce bijí o závod, mysl prázdná. :) A skončilo by to tím nejkrásnějším co na světě může být (Aspoň se to říká.), polibkem, kdyby Malachy rázem nevyskočil, nezrudl a neutekl. Hrdina jeden! Chudinka Katy tam seděla celá nešťastná a zmatená, nevědíc, co dělat. Malachy se jí jen se slovy: "Já...ehm...promiň." vypařil z dohledu. Hrdina jeden! Tady má paměť zase končí.
Malachy se jí celý druhý den vyhýbal. Nechtěl jí přijít na oči, a tak se raději schovával, aby o tom trapasu nemusel mluvit. Tady už končím. Na další pokračování si budete muset ještě nějaku dobu počkat, dokud se má mysl nezregeneruje. :) A kdo ví, jestli bude vůbec nějaké pokračování, protože ŠLV bylo 17. 9. 2006 oficiálně pozastaveno, protože kámošky o vyprávění ztratili zájem. I když nejsem věštkyně, tuším, že už asi nikdy nebude obnoveno. Smůla, no. :(

ŠLV, první část

6. září 2006 v 19:26 | Ája
Začalo to jednoho rána, pozdě v létě, už skoro na podzim. Postavy mých dvou kámošek, Tami a Katy, ráno vstali. Jak neočekávatelné, že? Prej, že by nejradši nevstali, říkají teď. Píšu to totiž ve škole a ty dvě mi hledí přes rameno. Jak neočekávatelné, že? Vrčí a mručí ať nic nepíšu. Chvilkama si připadám jak v Zoo. No, ale zpátky k ŠLV. Trocha historie:
Tami studuje na právnické fakultě. Její táta je chirurg. Máma novinářka. Brácha a segra, dvojčata, studují na gimplu.
Katy dělá na škole historii archiektury. Má staršího bratra a poměrně bohaté rodiče (koupili jí auto), vlastnící rodinnou firmu.
Začneme tedy od začátku. Od Tami. Myslím, že i jí jsem začínala.... Tami ráno vstala, umyla si zuby atd. Metrem odjela do školy, tohle se odehrává v Londýně, víme? Její škola je poměrně velká. Nejen právnická, ale i ekonomická. Naše hlavní postava se trochu zpozdila, viňme metro. :) A jde pozdě. Spěcha, běží po chodbě školy, aby stihla hodinu, hledí do učebnic a nevnímá svět kolem. Když tu najednou BUM! Svět se jí zatočí, před očima zatmí a já nevím, co ještě. Díky své nepozornosti právě narazila do kluka a sedla si na zadek, jak se lekla. A tak tam tak sedí na zemi a vzpamatovává se. Ten kluk u ní. Strachuje se, jestli jí neublížil.
Mimochodem, je to Číňan. Jmenuje se Hao Long a není to už kluk, ale normální chlápek, je mu už 26 let. Je má nejoblíbeňější postava. :) Pro budoucí děj bude dost důležitý. Hao-kun (Přidávám tam tu japonskou příponu protože se to nedá jinak skloňovat.) pomůže Tami na ošetřovnu. Cestou se jí pořád omlouval, že jí srazil. No, byla to i její chyb. Nedávala pozor a on spěchal, protože už taky šel pozdě. Tenhle incident ho ještě víc zdržel, ale má dobrý srdce, a tak se radši staral víc o Tami, než o hodinu. Na omluvu jí pozval k sobě na oběd. A zmizel.
Protože je má kámoška trochu líná, a do školy se jí už nechtělo, tak zamířila do nejbližšího butiku a koupila si kšiltovku, aby zakryla tu velkou a hrůzně vypadající bouli, jenž měla na čele. Myslím, abych jí tolik nekřivdila, že na tu příští hodinu šla, ovšem nejsem si jistá. Vyprávěla jsem to skoro před čtyřmi měsíci, jestli se nepletu, což bych nerada. Ale když bylo okolo dvanácté hodiny, tedy kolem oběda, začala Tami přemýšlet, jak vlastně Hao-kuna najde, když neví, jaké má hodiny. A tak sedí na lavičce před školou a dumá a dumá a dumá...A Hao-kun jí rázem stojí za zády. Jak se tam objevil, neví. Jak jí našel, neví. Ale je příjemným společníkem. A tak se ti dva vydají k němu domů, na báječný oběd. Není ta dívenka trochu důvěřivá?
Nasednou do metra a několikrát přestoupí. Ty vlaky jsou čím dál tím víc ošklivější a špinavější. Nevím, jak je to dopravdy. Nikdy jsem v Londýně nebyla.
Vystoupí v Čínské čtvrti. Myslím, že to je v Soho, což je taková zajímavější část Londýna. :) Čínská čtvrť je plná úzkých uliček, na první pohled úplně stejných, takže není těžké se tam ztratit. Hao však cestu zná a za nějakou dobu, strávenou v tom bludišti, už stojí před restaurací U Mořské želvy, jeho domovem. Tami je dost udivená, když zjistí, že jeho rodině patří restaurace, nicméně se nenechá pobízet a oběd příjmá. Kdo by si taky nechal ujít čínské speciality? No já teda ne! Tami potkává trochu tlustého kuchaře Chena, který tam pracuje. Bylo to dost zábavné setkání, protože hned jak jí uviděl, ptal se Hao-kuna, jestli spolu chodí. Odpověď samozřejmě byla NE, ale dost ho chudáčka ztrapnil. Ti dva si potom cosi říkali čínsky, takže jim Tami nerozumněla. Viděla jen, že Hao-kun zvážněl a posmutněl a na chvilku se vzdálil. Když přišel, byl jako přešlý mrazem. Ale potom byl zase O.K. a strávili spolu příjemný oběd, odpoledne i podvečer, protože úplně zapomněli na hodiny a povídali si. Hao-kun Tami nabídl, že jí doprovodí, a ona s radostí přijala, páč po západu slunce tam bývá nebezpečno. Vzal si dřevěné žabky (mám na mysli ty palcové boty či jak se tomu jnak říká), jeho oblíbené, a vyrazili. Cestou si ještě spolu povídali a doufali, že vlak stihnou, když tu najednou se Hao-kun prudce otočil a zadíval se do stínu za ně.
Tami z toho byla dost zmatená, nic neviděla a přišlo jí divné, jak se její nový kamarád chová, zvlášť, když jí chytl a skoro se rozběhl ke stanici metra. Ti dva skoro opravdu běželi nebo ji spíš on táhl za sebou, ale díky tomu vlak stihli a Tami nemusela vůbec něčekat. Zarval jí do vlaku a přitom se nervózně ohlížel. Skoro se ani nerozloučil. Jen co se zavřeli dveře a vlak se dal do pohybu, unášejíc Tami, rozběhl se Hao-kun k východu.
Ten den už o něm Tami nevěděla. Došla domů, kde jí máma vynadala, že jde pozdě. No, potom to byla takový normální rodinný večer. Až na to, že ve zprávách dávali reportáž o neznámé a hlavně bezhlavé mrtvole Číňana nalezené ve stanici metra v Čínské čtvrti.
Tohle, mí milí, je prozatím konec. Snad napíšu brzy pokračování, ovšem tentokrát s Katy. Dobrou noc a hezké sny. :)

ŠLV

24. srpna 2006 v 11:42 | Ája
ŠLV je Londýnské šílené vyprávění. Proč? No protože se odehrává v Londýně, to je jasné. Není to ani tak příběh, jako spíš hra. Základ je stejný jako u Dračího doupětě, až na to, že zde neexistují předem daná pravidla a není Pán Jeskyně, ale Vypravěč. Což jsem jen tak mimochodem já. :)
Jediné, co k hraní potřebujete je dobrá paměť, popř. hromada papírů a obrovská fantazie, spolu se schopností vyprávět. Já vyprávím svým dvěma kámoškám (někdy si říkám, zda-li si to zaslouží). Nemá cenu připravovat to všechno dopředu, protože se hráči můžou zachovat jakkoli a to v případě mých kámošek není nic zvláštní.
Např. kámoška 1:"Co mám teďka udělat?"
kámoška 2: "Postav se třeba na hlavu."
I když mám fakt silné nervy, tohle je i na mě dost. :) Musím mít tedy vymyšlenou aspoň kostru příběhu a detaily, někdy dost důležité, mě napadají až při hraní. Taky si všechno musím zapsat, jinak to zapomenu. Paměť mám dost děravou, a tak skoro každé vyprávění začíná slovy: "kde jsme to skončili? Já se už nepamatuji." :)
Vyprávěla jsem už spoustu příběhů a někdy jsem fakt čuměla, co z toho vylezlo, ale někdy je sranda sledovat, jak si ty mé dvě kámošky lámou hlavu s tím co a jak bude teďka. Na co asi myslím a co chci udělat. Bez mé nápovědy by na to ovšem nikdy nepřišli dopředu. Naše mysl se totiž převelice liší.
ŠLV a VÁV (Velké Ájino Vyprávění, můj předchozí počin, který jsem ovšem musela ukončit, protože to někomu přelézalo přes hlavu.) jsou plné magie, dobrodružství a neuvěřitelných příšer, které jen má fantazie dokáže vyprodukovat. (Opravdu nechci být nikdy dospělá!) Odehrávají se na těch nejrůznějších a nejfantasknějších místech, které mě napadnou. Nejen v Anglii, ale po celém světe. Někdy ani ne na Zemi. :) Jednou se mi povedlo zavést kámošky do jiné dimenze. :) Ovšem jen na chviličku. Ale užila jsem si spoustu srandy. :)
Proč o tom teda vlastně píšu? Já ani nevím, abych pravdu řekla. Mám ŠLV ráda, baví mě vyprávět příběhy (DrD mě moc svazovalo svými pravidly. Nemohla jsem naplno rozvinout svou fantazii.). A když je někdo opravdu poslouchá a vžije se do nich, mám velkou radost. No, pokud bude zájem, zveřejním je. Kdyby to byla knížka, počítám, že by měla opravdu hodně stran. Právě jsme na začátku druhého dílu, uvidím tedy, jak dlouho mi to vydrží, než s tím seknu, v zájmu svého okolí. :) Připraven je skoro celý, jen nevím, jak to skončí, kolik postav umře (Někdy mám fakt nutkání zabít kámoščiny postavy. Chovají se totiž někdy dost hrozně.) nebo přežije. Mám totiž vždycky velké nutkání udělat z toho tragédii. Bohužel, kámoška 1 z toho má potom depresi a kámoška 2 je nafučená. Ale já nevím proč. Snažím se, aby bylo ŠLV jako ze života (když samozřejmě opomenu ty příšerky a magii :). A život je tvrdý, není to žádný hloupý animák od Disneyho, ale krutý japonský Anime. :)-
Takže, napište prosím do komentářu, jestli byste chtěli, aby se tu ŠLV objevilo, v psané podobě. pokusila bych si vzpomenout a převyprávět to v co nejzajímavější provedení. Má někdo zájem? :)
 
 

Reklama