O mně

Běžný den v naší domácnosti

4. září 2012 v 22:50 | Ája

Tabletová Ája

1. září 2012 v 11:29 | Ája

Nové objevy

24. srpna 2012 v 9:23 | Ája
Život je nevyzpytatelný. Každý den přináší nová zjištění, objevy, užitečné zkušenosti, ... Například, že tři višňová piva na mě neúčinkují tak výrazně jako na mou (minimálně) o deset kilo lehčí kámošku. Taky například, že existují lidé, kteří nerozpoznají Stalina od Masaryka (bohužel).
A nejdůležitěji ze všeho: Nějaká temná vesmírná energie koncentruje mé ex na vernisážích u nás v galerii. Jak je to možné? Nechápu to. Každopádně, ti, kteří znají mé rodiče osobně, by mohli alespoň (ze slušnosti) pozdravit. To víš, jsou to roky, co neviděli tvůj zelený obličej nad koprovkou, a nejsou nejmladší, jejich paměť neslouží tak dobře. Ovšem ti, kteří je osobně neznají, by si jakýkoliv kontakt s nimi mohli odpustit, nepřibližovat se a neničit ještě víc můj (ne)klidný život, který už tak dosti podupali. Pokud ovšem nejde o jakýsi druh sadismu, to by bylo opravdu, ale opravdu, ošklivé!

Jinak sýru pomsty neuniknete!

Jájo!

22. srpna 2012 v 11:36 | Ája
"Jájo, ty jsi ale nenažraná!"

"Jájo, ty jsi ale vybíravá!"

"Jájo, ty jsi ale otravná!"

"Jájo, ty jsi ale hlučná!"

"Jájo, ty jsi ale chlupatá!"


"Bože, Jájo, ty jsi ale úplně jako já!"

Doma je doma

12. srpna 2012 v 19:22 | Ája
Na chvíli jsem byla i ráda, že jsem zase doma po týdnu, který jsem strávila v Kyjově. Jenže pak se karta obrátila a já se toužila vrátit zpátky, za trpělivou kámoškou a další flaškou vodky.
Zase na mě totiž zapomněly! Ano, mé drahé kámošky.
Chci zpátky do místa svého dětství, kde jsou rána studenější a holubi hlasitější, kde není internet a jedinou připomínku existence lidstva tvoří knihovna, kde jsou vtěsnány mnohé osudy.
Jenže už teď se mi sbíhají sliny, pomyslím-li na broskovou kapsu, višňovku nebo ovocný dortík (který prý začali péct i s malinami!!!). Proč vždy vyhraje můj žaludek?

Růžová palice

18. července 2012 v 17:52 | Ája
Člověk by čekal, že si ve fabrice po týdnu a půl zvyknou na mou růžovou palici (v současné chvíli lehce do fialova) a já přestanu být terčem jejich zvědavých pohledů. Ne, ještě pořád na mě zírají.
Nemám ráda, když si mě někdo prohlíží. Kvůli tomu jsem si vlasy opravdu nebarvila, přestože matka tvrdí opak. Já jen zbožňuji barvy.
Růžová nerovná se hloupá.

Baby I'm A Fool

15. července 2012 v 15:44 | Ája
Pořád přemýšlím o jedné věci a nemůžu jí dostat z hlavy. Snad opravdu trpím obsesivními myšlenkami, nevím. Je to věc, kterou mi řekla paní, se kterou pracuji. Je mnohem starší než já, myslím, že brzy půjde do důchodu. Povídali jsme si a já jí řekla o svém bývalém příteli/přítulníkovi/cokoliv (ani teď to nedokáži přesně popsat, ono to občas nejde). O problémech, které jsme měli a trápeních. O všem, čím mi ublížil a já mu přesto odpustila (i když viníkem jsem zřejmě já) a dokázala ho mít ráda. Ona se zamyslela a po chvilce mi řekla: "Víš, to nezní jako ta pravá láska."
Pro opravdovou lásku jsou zapotřebí dva.
A já na to stále myslím. Přemýšlím, jestli má pravdu. Možná jsem jen malá hloupá holka.

Zlá rudá rána

5. července 2012 v 8:40 | Ája
Když se ráno probudíte zalití potem, aniž by to způsobila nějaká noční můra, něco je špatně. Navíc váha ukazuje zase o kilo víc, a to i přesto, že se celé dny potíte jako prase. Už mi to leze krkem. Záda mě z toho svědí jako čert, a tak se nenapadně ztotožňuji se svou postavou, Grahamem. Ale kdybych byla Graham, dokázala bych kouzlit, jenže bohužel, to já neumím. Smůla.
Celý můj život je jen jeden vééélký omyl.

Horko, horko! A můj hyperaktivní workoholismus...

19. června 2012 v 12:25 | Ája
Nevím, jak ve zbytku naší prťavé republiky, ale na Moravě je velké, tropické horko. Pařák! Já tohle počasí nesnáším nijak dobře. Přímo ho nenávidím. Mělo by se zakázat. Halóóó! Vy tam nahoře? Zbláznili jste se? Okamžitě s tím přestaňte. Jak se má člověk soustředit na práci? To je skoro nemožné. Každopádně se mi ráno podařilo projít první kapitolu Ten, který znal pravdu (překonám se a dokončím to, slibuju) a půlku textu jsem vyškrtala a nahradila. :D Jestli takhle budu pokračovat dál, nezbyde z původního děje téměř nic. Proto nemám ráda dlouhé pauzy v psaní. Neměly by se dělat. Nejenže vypadnu z kontextu, ale zapomenu i část děje (občas se mi to stane a pak se snažím marně si vzpomenout, proč ta postava co řekla, jak to řekla a co tím ve skutečnosti myslela). Ještě mi ale zbývá dost stránek (i přesto, že jsem text zmenšila na 8 bodů a zúžila i okraje, abych šetřila barvu a papír). Snad se do toho v průběhu dostanu. Ale chce se mi spát. V tom horku se nedá nic jiného dělat. Docela chápu Španěly a další jižanské státy, v tomhle se prostě nedá pracovat. Já mám naštěstí prázdniny a můžu mít ještě pár dní siestu, ale znám se, začínám být netrpělivá a roztěkaná. Asi mi chybí škola O.o Ne, to ne, to je blbost. Za těch pár dní jsem svázala už 2 knížky (téměř) a chci jich svázat/slepit ještě víc.
Začíná mi docházet papír... -__-

Chtěla jsem ještě vysvětlit svůj banner. Před ptáčky tam bylo monstrum s bublinou a textem: Blog jedné potvory. Tenkrát to byla reakce na jednu událost a mé pasování do řádu potvorstva. Docela se mi ta myšlenka zalíbila, a jelikož jsem z něj doposud nevystoupila, ponechala jsem ho v menší obměně i v novém banneru. Jsem prostě potvora! (Muhehehe!)

Prázdniny, klid a pohoda

14. června 2012 v 14:02 | Ája
Tak to konečně začalo! PRÁZDNINY! Juhůůů =^^=
A už nevím, co mám dělat dřív. Naplánovala jsem si toho tolik! A přitom bych nejradši jen ležela a spala. To sice není vůbec špatný plán (stejně brzo odpadnu do REM), ale mé morálkou zpráskané super-ego mi to prozatím nedovolí. Musím něco dělat! Musím se toho spoustu učit, například paličkovat a šít knížky. Chci toho spoustu přečíst a taky napsat. A v neposlední řadě je čas uklidit si konečně pokoj. Ale kam se všemi těmi knihami? (Je to zvláštní, ale můj obří pokoj se postupně zaplňuje literaturou, barvami, lepidly, papíry, korálky a časem snad i látkami.)
Potřebuji velkééé sladkééé kafééé. A pustím se do toho.
PRÁZDNINY! MUHEHEHE! Hoho, hehe, hihihi, cha cha! (Hrabe mi!)

Jak může být někdo takový...

8. června 2012 v 19:44 | Ája
No vážně... Taková pitomá chyba a je to všechno v kelu...
Teď už mi nezbývá, než plán B. -__-

Den předtím

6. června 2012 v 1:08 | Ája
Zpráva z dnešního (vlastně už včerejšího) dne:
2 litry Kofoly
3 půl litry kávy
Spánek? V nedohlednu!
Možnost, že bych dala zkoušku z dějin? Mizivá!
Stav klauzury? Žalostný!
Stav žaludku? Hrozivý!
Touha seknout se vším a odstěhovat se do hor, kde bych pásla ovce? Obrovská!

Prázdniny, prosím!

Dance with somebody

22. května 2012 v 23:20 | Ája
Občas nadejde chvíle a vy si uvědomíte, že jste sami. Ne proto, že jste ztroskotali na pustém ostrově jako Robinson Crusoe, ale lidé kolem vás neslyší. Ne proto, že by nechtěli. Možná by poslouchali, jak ochotně? Ale proto, že nechcete, aby slyšeli. Nevěříte jim. Někteří předstírají, že poslouchají a někteří strkají nos, kam nemají. Ale když příjde ta chvíle, okamžik prázdnoty, bolesti a nemohoucnosti (ať je příčina jakákoliv, třeba jen chemická porucha v mozku), příjde i uvědomění si, že jste sami. Úplně sami. A jestli se člověk něčeho nejvíc bojí, je to samota.
A pokud jsou takoví, kteří jí vyhledávají, nejspíš utíkají před něčím ještě horším. A co je horší než samota? Je to ztráta.
Co potom dělat v takových chvílích? Sbalit se, jít a skočit? To by mohlo být jisté vysvobození. Ale zodpovědnost? Nedovolí to. Cosi nedovolí ani abych obrátila obsah svého žaludku do záchoda. Pravděpodobně jsem vyléčena. Není to směšné? Doktorka se mýlila. Pokud porucha příjmu potravy nebyla příčinou mých depresí a seberažedných stavů, ale bylo to přesně naopak, nejsem vyléčena. A neléčím se. Jak se tohle dá snést? Proč se snažit? Proč vstávat každé ráno a dělat cokoliv, když vše se stejně obrátí vniveč? Nic. Prázdnota. To vidím před sebou a nejen před sebou. Co se to děje s tímhle pokřiveným světem?
Nedokážu už ani brečet.
Cos I´ve got no more tears to give you after this. I´m gonna lock my heart and throw away the keys.
Čeho se bojím víc? A kolik toho ještě snesu?

And I´m gonna sing it all night long.

Milý Ježíšku

19. května 2012 v 22:59 | Ája
Milý Ježíšku, já vím, že je ještě hodně brzo, ale čas je subjektivní pojem. Kdybys byl tak laskavý a nadělil mi tenhle lis: http://www.galeriep.cz/eshop/detail.php?id=3 Budu moc hodná, kdyby to šlo ^^ Stačil by mi určitě i menší, nejsem náročná.
Tvá zoufalá Ája

Konec se blíží...

15. května 2012 v 10:49 | Ája
Konec školního roku se blíží a je tedy na místě sečíst vše, co mi pobyt v černé Ostravě dal a vzal:

+ naučila jsem se vyrábět ruční papír
+ potkala jsem 2 skvělé holky: Lucku a Zuzu
+ připomněla jsem si, že nesmím nikdy nikomu věřit

- ztratila jsem svůj těžce získaný klid
- ztratila jsem naději
- vůli bojovat

Tak co teď? Co mám dělat? Kam mám jít? Cokoliv udělám, bude to špatně.
Tak trochu déja vu.

Hormony

14. května 2012 v 10:17 | Ája
Až mi zase začne hrabat a budu uvažovat, že by možná bylo fajn splodit nějakého potomka, jednu mi, prosím vražte a připomeňte mi špinavé plíny... Ty hormony! Už to se mnou zase mlátí O.o

Sleepless nights

10. května 2012 v 2:49 | Ája
Bezesné noci, kdy mi kofein brání alespoň na pár minut usnout, jsou nejlepší ve společnosti dějin umění a uleželého holandského sýra. Kéž bych uměla lépe kreslit, udělala bych z toho 100 stránkový komiks :)

Animefest

27. dubna 2012 v 23:47 | Ája
UŽ JEN TÝDEN A BUDE ANIMEFEST!!! juhů =^^=
Připravila jsem si vizitku pro zákazníky, a protože jsem nedokázala rozhodnout, která je lepší, natisknula jsem 2 druhy. Snad je jich dost O.o Tady vypadají velké, ale ve skutečnosti mají jen 7 cm, to dělá to rozlišení

Tadaimas

23. dubna 2012 v 22:15 | Ája
Někteří říkají, že Ostrava je ošklivé město. To si nemyslím, alespoň části, kde se vyskytuji já - Slezská Ostrava a Mariánské hory - nejsou nijak ošklivější nebo krásnější než jakékoliv jiné město. Byla jsem v Paříži, takže vím, o čem mluvím. Hodně totiž záleží na lidech, na místních, protože město bez lidí by nebylo město. Ostráváci jsou jiní než Moraváci. To je zřejmé na první pohled, oni jsou výbušní, hlasití, bojovní, my jsme zpití vínem a klidní (protože je u nás větší teplo - tzv. řecký nemakačenko efekt ;).
Přesto kdykoliv otevřu dveře našeho pokoje na kolejích, neubráním se (občas jen velice tiše, abych někoho neprobudila) pronést: Tadaima! To znamená jsem zpátky, jsem doma. A když shodím ten těžký batoh ze zad, jsem opravdu doma. Chybí mi tu jen Jája (a má měkčí postel).
Příjezd do Ostravy však ráda nemám. Obvykle jezdím pozdě večer, v neděli. A protože na nádraží už na mě nikdo nečeká, jsem krapet smutná, protože si stále pamatuji, jaké to je, když někdo čeká, jak se sevřou vnitřnosti tam mezi srdcem a pupíkem a rty se neovladatelně roztáhnou do šťastného úsměvu (být psem, vrtěla bych i ocasem).

"Ty vždy musíš mít něco extra, že?"

20. dubna 2012 v 11:22 | Ája
"Ty vždy musíš mít něco extra, že?"
Tuhle větu jsem slyšela snad stokrát, ty vždy musíš mít speciálního, ty se vždy musíš lišit, etc. A vždy takovým tím tónem, co si to zase vymýšlím, a proč to, sakra, pořád dělám? Copak se nemůžu spokojit s tím, co mám? Nemůžu se chovat jako ostatní?

NE!

Když mi někdo něco takového řekl, zastyděla jsem se a zalezla zpátky do své ulity, zpět mezi šedé myšky, do bezpečí anonymního davu. Ale to není správné! Jsem trošku větší (když ne do výšky, alespoň do šířky) a moudřejší (trošičku!), a tak vím, že jsem jaká jsem. Jednoduší by bývalo obrátit řeku, než mě změnit.

Jsem hrdá, že jsem jiná.
 
 

Reklama