O mně

Má kočičí budoucnost

14. dubna 2013 v 17:15 | Ája

Au nadruhou

1. dubna 2013 v 16:32 | Ája
Nejspíš mi do padesáti amputují ruce. Pokud ne, budou bezvládně viset podél těla. To je zářná buducnost :)

Pinku is back!

14. března 2013 v 16:30 | Ája

Mé infantilní dívčí srdce

1. března 2013 v 18:08 | Ája
Nic nepotěší mé infantilní dívčí srdéčko (ej!) jako nářadí. Přiznávám, že mi vrtačka a jiné hlučné nástroje, nahání strach, ale svorka, kterou jsem po návratu z Ovy našla na svém stole, mě dojala! Ach, svorka, tak krásný dar. Díky otče! Jsem si jista, že též několikrát zalitoval, že jsem se nenarodila jako muž. Já zalitovala ve svém živote už vícekrát.

Color test - výsledky

17. února 2013 v 20:45 | Ája

Your Friend's Existing Situation

Works well in cooperation with others. Needs a personal life of mutual understanding and freedom from discord.

Your Friend's Stress Sources

Wishes to be independent, unhampered, and free from any limitation or restriction, other than those which she imposes of herself or by her own choice and decision.

Your Friend's Restrained Characteristics

Willing to participate and to allow herself to become involved, but tries to fend off conflict and disturbance in order to reduce tension.
Feels that she is receiving less than her share and that there is no one on who she can rely for sympathy and understanding. Pent-up emotions make her quick to take offense, but she realizes that she has to make the best of things as they are.
Able to achieve satisfaction through sexual activity.

Your Friend's Desired Objective

Needs a change in her circumstances or in her relationships which will permit relief from stress. Seeking a solution which will open up new and better possibilities and allow hopes to be fulfilled.

Your Friend's Actual Problem

Feels restricted and prevented from progressing; seeking a solution which will remove these limitations.

Přijela k nám návštěva

2. února 2013 v 20:32 | Ája
Přijela k nám návštěva...
Ano, pořád studuji tu stejnou školu jako loni.
Ne, už mě to nebaví.
Ano, pes stále štěká na cizí lidi.
Ne, nebudu se vdávat.


Confuzzled

1. února 2013 v 22:21 | Ája
Mary and Max: "Confuzzled", which is being confused and puzzled at the same time.

O tomhle článku jsem přemýšlela několik dní a dávala si ho v hlavě dohromady. Jak ale vyjádřit správně své pocity? Přesto mám pocit, že jinak, než na papíře (ilustrativně, v tomto případě na blogu) to však nedokáži.

Myslela jsem si a opravdu tomu věřila, že dokáži i bez talentu dohnat své spolužáky tvrdou prací a pílí, ale ne, nedaří se mi to. Má matka by možná podotkla, že se dostatečně nesnažím, že jsem líná, ale já mám pocit, že víc už nedokáži (a ano, znám tu teorii, kdy si člověk myslí, že je na konci svých sil, ale je teprve v polovině, obávám se ovšem, že toto platí jen u běhu).

Hodně jsem se snažila, pracovala jsem usilovně a pokud si někdo myslí opak, mé svědomí je čisté. Jsem už unavena ze světa ve kterém žiji, z falešné komunity, která mě obklopuje i z věčných póz, které nastavujeme. Chce se mi křičet vzteky a zároveň bezmocí (jenže přiběhne matka a dostanu vynadáno, proč tu ječím jako na lesy). Chci utéct, pryč a daleko, chci uniknout z toho všeho, co mě tíží jako betonová koule na noze, chci se zbavit svého strachu a doopravdy konečně něco udělat. Jen kdybych měla konkrétní ideu. Sama vlastně nevím, co chci.
Tenhle týden byl jeden z nejhorších v mém životě. Nejen, že byl zvolen opilec na nejvyšší místo v české politice (co jste si zvolili, milí, to tam máte), ale dozvěděli jsme se také, že zemřel prastrýc. Byl už starý a hodně nemocný, ale byl to taky svým způsobem jediný děda, kterého jsem zažila. Všichni umřeli, když jsem byla malá. A ve čtvrtek byl pohřeb, už šestý v mém životě. (Nikdy jsem nebyla na svatbě.) Pan farář mluvil nesmysly, které spolu nijak nesouvisely a pojící nit vybraných ukázek z Bible bych hledala opravdu těžko, ale mí rodiče byli celkem nadšeni. Já být nemohla, jsem alergická na slovní spojení Bůh je milosrdný, Ježíš - syn Boží, a že jo - to zní z úst faráře obzvlášť nepatřičně. Dozvěděla jsem se také nové informace o naší rodině, něco málo jsem věděla, něco mi bylo novinkou. Věděla jsem, že strýc mohl žít déle, kdyby nepotkal tu strašnou ženskou, která ho vysávala. Chtěla peníze. A když je nakonec získala, vzal si jí čert. Jsem si jistá, že je teď v pekle a pokud tam také skončím, snad dostanu šanci si to s ní vyřídit. Zasloužila by si to. (A vím, že tohle nejsou příliš křesťanské myšlenky, ale jí bych ani nic dobrého nepřála a ona by si odpuštěni nezasloužila. Navíc nejsem pokřtěná.)
A pak ty klauzury. Okamžik, který mě demotivoval a zradil to, v co jsem věřila. K tomu se přidala i má chorá hlava, vyčerpání a skrat byl na světě. Pokud mám žít, musím přehodnotit své priority, musím změnit i sebe. Jinak hlava vyhraje, má totiž vždy argument navíc a ustavičně se snaží mě srazit do hrobu.

Jsem zmatena a popletená, taky trochu naštvaná, jenže to mi nepomůže. Rozhodla jsem se nebýt jako ostatní, (i když jsem zase bruneta) chci dělat to, co mě opravdu baví a přestat se snažit zavděčit ostatním, jinak to nejde.

Atelophobia

31. ledna 2013 v 0:10 | Ája

T_T

28. prosince 2012 v 14:53 | Ája
Má vánoční atmosféra se rozplynula... Právě jsem si zjistila data zkoušek a podmínek pro udělení zápočtů. A tak se líný student musí opět (každé zkouškové) snažit, aby postoupil do dalšího ročníku. Třeba, vytrvá-li, dosáhne i vysněného titulu (blbce) Bc., v MgA. nedoufám.
Já tam přece zůstat chci, chci být velký umělec, velmi mě to baví.......................... Co to, sakra, kecám?

Potřebuji kafe...
asi v něm rozpustím čokoládového ježíška.


Goodbye to Romance

24. prosince 2012 v 21:27 | Ája
(To video má i překlad, pusťe si titulky.)

Štědrý den bývá v posledních letech jeden z nejsmutnějších dnů v roce (kromě mých narozenin, které mu můžou sebejistě konkurovat). Proto, když tvrdím, že mám ráda Vánoce, myslím tím dobu od 1. do 23. prosince - můžu poslouchat své oblíbené koledy a nikdo proti tomu nemůže více méně nic namítat. (Samozřejmě, že namítají, neb můj hudební vkus je příšerný.) A vše je takové zářivé, hřejivé a milejší. Mám ráda sníh, cukroví, světýlky ozdobené obchody (dokonce i zvráceně kýčovitá obchodní centra jako Nová Karolína), brzké stmívání, dlouhé noci, sladké svařáky, atd., prostě vše, co k prosinci patři.
Jenže pak příjde Štědrý den a mě zaplaví sentimentální melancholie. Když se mě někdo zeptá, co bych si přála, odpovídám, že to nelze koupit. Ne, nemám na mysli fráze jako konec hladomoru v Africe, světový mír, dobrého prezidenta pro ČR, (ať už jsou to věci sebedůležitější a potřebné) ... Přeji si slyšet alespoň na hodinku (netroufám si žádat víc) hlas jednoho člověka, mé bílé velryby, mého tak trochu snu, který jsem si vlastně sama vytvořila. Nechci se s ním setkat, nepotřebuji ho ani vidět. Chci jen slyšet jeho hlas, tak jako dřív. Ten člověk mě vždy dokázal rozesmát, měl odpověď na každou mou otázku, způsobil, že mé srdce poskakovalo jako splašené, byl vzdělaný a chytrý. Ať už se ke mně poté zachoval sebehůř (mám štěstí na zlé hochy), nikdy na něj nezapomenu a jsem vděčná za každý okamžik, který mi byl dopřán.
To bych si opravdu přála. A stále, tak trochu v koutku své duše, ždibínkem svého srdce doufám, že se jednou vyplní. Že ho zase třeba uslyším, že se s ním třeba setkám (ne, to je opravdu nemožné), že mě najde. A kdy jindy by se měla plnit přání, ne-li o Vánocích? Ve filmech to tak tvrdí, ne?
Častokrát jsem si říkala, že je čas jít dál, ale nejspíš to nedokážu. Jsem jako Peter Pan - nechci nikdy vyrůst a stát se dospělou.

Musím však uznat, že se letos Ježíšek (máma) předvedl a pod stromečkem mě čekala souprava na paličkování. Tak snad to zvládnu. Ach, mé ruce, to bude zase otlaků.

Blue hair, blue mood, blue song

22. prosince 2012 v 17:45 | Ája
1)

2) Haters gonna hate.

3)

Sníh a hnis

15. prosince 2012 v 11:01 | Ája

Jája zbožňuje sníh (jaký pán, takový pes?). A protože je to chlupatý chundeláč, vypadá po návratu domů jako velká sněhová koule. Ale vysvětlete jí někdo, aby neskákala do závějí (toto s rezervou, na Jižní Moravě tolik sněhu nebývá a už zase taje).

Nevěřila jsem starším studentům, kteří mě varovali před tančírnou. Už věřím. Ano, člověk potřebuje alespoň několik dnů, než se jeho tělo zregeneruje. I přes všechny pohromy, které mě těn večer postihly, jsem to ustála na svých vysokých podpatcích po celou noc (som prostě čarovná). i tak mám omrzlinky na kloubech pravé ruky a hnis na mandlích - místo čokolády se láduji Strepsilem. Ať už jsou Vánoce. Jenže pak příjdou klauzury...

Tell me why!

26. listopadu 2012 v 9:09 | Ája

Pondělí... Doba největšího boje a přemlouvání. Já nechci do školy, nechci do Ovy. Loni jsem se těšila, až vypadnu z domácího blázince, ale mám pocit, že tenhle cvokhaus je mnohem lepší než to, co mě čeká tam.



Z deníku Pána Pařmenů

25. listopadu 2012 v 0:53 | Ája

(Aneb jak mi kyksnul počítač)

Někteří to už možná vědí, jiní nejspíš ne, ale faktem zůstává, že v pátek vyšel nový Assassin´s Creed (PC verze). Přesněji v 9 hod. místního času, v 10 hod. jsem ho již držela v pazourkách (no jo, já si to opravdu koupila) a o hodinu později také instalovala. Není třeba popisovat, jak úžasná je tato hra. Zbožňuju jí a dokážu nad ní strávit mnoho a mnoho hodin. Jaká to tedy byla pro mě rána, když nám vedoucí ateliéru sdělila, že ve středu se uskuteční kontrolní den. To znamená práce, práce, práce. A mě čeká přes 100 stran Virginie Woolfové z obrazovky počítače. Chtěla jsem začít už ve vlaku domů. Za zdlouhavou hodinu a půl bych jistě dala minimálně 20 stránek, ale kdepak. Pařila jsem! Což ve vlaku není jednoduché, nejen kvůli té stísněnosti.
Dojela jsem domů a pařila dál. Teda, povím vám, nejdřív jsem měla jisté pochybnosti, ale jakmile zem pokrylo to bílé studené a z nebe se snášely další vločky, všechny nejistoty se rozplynuly a já si byla jista, že tohle je ta nejlepší hra.
Jaké bylo mé nadšení, když jsem si uvědomila, že můžu notebook připojit k televizi a předstírat Play Station! O.O A chudák Orlando byl odsunut opět do pozdních nočních/brzkých ranních hodin. Pařila jsem tedy dál, dokud se nevrátili rodiče (od rána byli divní a pak jsem zjistila, že mají výročí svatby, což oslavili shopingováním a na chalupu nedojeli). A pak se to stalo!
Když jsem vypojila z notebooku HDMI drát (nemám s tímto příliš zkušeností), obrazovka mého počítače začala měnit barvu. To nevadí, říkala jsem si, jen mu trošku hrabe (s Windows nic jedinečného). Restartuji ho a to mu pomůže. Jenže (taky to slovo tak nesnášíte?) po restartování problém nemizel. Naopak, nejenže barvy zůstaly příšerné, ale nemohla jsem se přihlásit ani na svůj účet, aniž by mi nespadnul explorer. A já si nezálohovala školní práci! Už vím, co chci k Vánocům: externí harddisk. Začala jsem jančit. Copak se mi podařilo rozbít počítač teď, před kontrolním dnem, před Vánoci, před klauzurami, aniž bych cokoli měla zálohované? Cože? PROČ? PROČ? A kdo to správí? Matka mi cosi říkala, otec na mě mluvil, bratr otravoval s hloupostí a já se snažila rozluštit větu z popisu správce úloh. Copak mě můj drahý Tenshi (tak se notebook jmenuje) zradil?


Víte, tenhle příběh má konečně (naštěstí) šťastný konec. Zjistila jsem, že se mi podařilo (netuším jak!) přehodit obraz z 32bitů na 8bitů, což je asi tak obrazovka starého Gameboy Color. Pro Windows to byl nejspíš šok, který nedokázal zkousnout. Tuto chybu se mi však podařilo celem brzy napravit a proto teď píšu tento článek se silným pocitem - SOM ČAROVNÁ!
A pařit budu dál! (Pozor na medvědy a vlky!)

Mé malé já

11. listopadu 2012 v 21:01 | Ája
K původní definici mého já - tedy malá, tlustá, zakomplexovaná holčička - přibylo další. Teď jsem sebekritická, malá, tlustá, zakomplexovaná holčička.

"Čím mám zaplnit svůj prázdný a bohapustý život? Samozřejmě, že drby... a pak, za pár let, budu sedět v okně a sledovat jako kamerový systém všechny své sousedy."

A navíc:

"Jsem přece nešťastná reinkarnace Jimiho Hendrixe, která se nikdy nenaučila hrát na kytaru!"

Dospět

4. listopadu 2012 v 15:22 | Ája
Říká se, že dnešní civilizace je zasažena kultem mládí. Kupujeme si zázračné krémy, později se vdáváme/ženíme, později máme i děti (až na vyjímky - náš ateliér občas připomíná pískoviště). Prostě nechceme zestárnout a umřít. Forever young zpívá se ve známé písni. A já jsem obětí tohoto šílenství také. Ale nejde o vrásky, rodinu, práci a shromažďování majetku, smrt, opouští mě fantazie a hry a to je mnohem horší než smrt (protože ta třeba není koncem našeho bytí, kdo ví).
Nechci zestárnout, nechci dospět, nechci vyrůst, chci zastavit čas. Přeji si, aby vše bylo takové, jako když mi bylo 13-14 let. Tenkrát... jsem vlastně byla šťastná. Měla jsem kamarádky, měla jsem své příběhy, měla jsem krásného elfa Legolase (no to víte, byla jsem puberťačka). Jenže to všechno už je pryč. Kamarádky odešly, příběhy zmizely, za žádným rohem na mě nečeká dobrodružství ani bájné stvoření z jiného světa, Orlando Bloom zestárl a oženil se.
Děti mají iluze, krásné, naivní, ale přesto v ně věří, protože jsou to děti. A pak jsou tu ti zlí dospělí, kteří žárlí a jejich sny jim berou, protože sami žádné nemají a jsou litosti hodní chudáci. Jako ta učitelka, o které mi dnes ráno vyprávěla malá Gábina od vedle. Potkaly jsme se při ranním venčení a já byla zvědavá, zda se těší na Vánoce. Prý ano, protože bude mít i narozeniny, bude jí už deset. Ihned ale dodala: Ježíšek neexistuje. Podivila jsem se, jak to může vědět? Paní učitelka to prý říkala. A teď mi vážení a milí vysvětlete, co je to za krávu, ta baba jedna? Jakým právem jim může říkat něco takového? Co ta o tom ví? Z toho nám vyplývá: Nevěřte dospělým, i kdyby to byli učitelé, protože se velmi často pletou.


Magorie

28. října 2012 v 18:51 | Ája
Co za podivnou chorobu sužuje mé já a nutí mě vybírat si ty nejnemožnější úkoly? Proč jsem si prostě nevybrala něco jednoduchého? Tupého? Infantilního? Vždyť to mi přeci tak dobře jde! Já vážně musím trpět nějakou poruchou (další?), jiné vysvětlení neexistuje. Jsem vyšinutá.

!!!

O.O

-___-

... opět?

Já nechci!

23. září 2012 v 19:10 | Ája
Ach jo...
Ach jo!
Ach... jo...

Škola začíná. Vážně se mi nechce nikam stěhovat, balit se a pendlovat opět mezi jedním domovem a druhým. Z toho kouká jen břichabol. A co si beze mě počne Jája? A co si bez Jájušky počnu já? Občas si říkám, proč se na to všechno nevykašlu, když stejně ze mě nic nebude a jen marním čas, protože (buďme upřímní) proč se snažit, když výsledek nikdy nebude dost dobrý? Vítej, deprese, má věrná přítelkyně, byla by to pustá lež, kdybych tvrdila, že jsme se dlouho neviděli.

Každý rok si říkám, jak tentokrát to bude jiné, jak budu pilně pracovat a hodně se učit, ale nakonec to stejně skončí úplně stejně: buď potkám nějakého idiota (protože jsem nepoučitelná), kterého stejně nebudu moci milovat, nebo strávím spoustu času tupým zíráním do stropu s hlavou plnou sebevražedných myšlenek. Nejhorší je, že nevím, jak to změnit. Dokázala bych to vůbec? Kdybych měla nějaký cíl... ale já se jen protloukám životem, přežívám.

A tak mě zítra čeká poslední višňovka či broskvová kapsa a velké sladké kafe. Cat days are over...přinejmenším do dalších prázdnin.

To feel beneath the dog

15. září 2012 v 22:55 | Ája
Po fiasku s mými narozeninami, které se opakuje každý rok, avšak letos v neobyčejné intenzivně, přišlo další fiasko, tentokrát na rande, kdy se příslušný hoch neobjevil a já seděla téměř hodinu ve společnosti malého piva a (naštěstí velmi poutavé) knihy. Když se po mně začal shánět, byla jsem už na cestě domů. Nu, alespoň jsem si udělala procházku.
A když člověk zatouží po vodce, ale opravdu, protože jen něco ostřejšího by ho snad vytrhlo z depresivních myšlenek, máme tu (omlouvám se za ten silnější výraz) - doprdele - prohibici.

Cítím se opravdu strašně... dovolila jsem si (kdy jindy, než o vlastních narozeninách) totiž nahlas (no na fejsu, kde si to mohlo přečíst víc lidí) postěžovat a dozvěděla jsem se o sobě věci, které bych nečekala a od lidí, od kterých bych se toho nenadála (i když možná, že ano). Poučení pro příště: držet zobák, neb stěžovat si a nadávat mohou jen určití lidé (ti mladí ukřivdění) a my, nevím, kam se sama zařadit (vlastně ano, maloměstská kurva), na to právo nemáme.
A teď mám jen chuť udělat něco... hloupého, ale něco mi v tom i brání. To ta malá chlupatá koule...

Přej si něco

13. září 2012 v 0:05 | Ája
Vše nejlepší, Ájo!
 
 

Reklama