O mně

Čtvrtek

24. října 2013 v 15:38 | Ája
Čtvrtky jsou dny dějin umění, kdy sedávám s notebookem v posluchárně, snažím se vnímat obrazy promítané na plátno, historicky hodnotné, snad i umělecky, nejspíš bych se jimi měla inspirovat, ale přesto se má mysl toulá jinými směry.


Je čtvrtek, chci domů...

Z Lysé hory

19. října 2013 v 14:21 | Ája
Spolužáci mě nenáviděli, protože jsem se neustále courala vzadu a sbírala "bylinky" pro svou bakalářku. A oni na mě museli pořád čekat. Ale některé úlovky stály za pár otrávených pohledů.

Červi a červíčci

12. října 2013 v 11:33 | Ája
Přijela jsem v pátek konečně domů z Ostravy, vyčerpaná z nedostatku spánku (několik dnů jsem chodila velmi pozdě spát a brzy jsem vstávala, k tomu ještě výlet na Lysou horu a nesnesitelná svalovice) i mnoha událostí, a o několik hodin poté jsem se cpala červy, kobylkami, sušenou rybičkou atd. Zapomněla jsem, raději si nepamatovat. Nebyla to sázka, měla jsem hlad. A taky mě opravdu zajímalo, jak tyhle věci chutnají. Upřímně? No nic moc... Kdyby byli tepelně upravení, nemuselo by to být tak špatné, dokonce naopak, ale protože byli čerství (živí, hýbali se, naštěstí jsme je nemuseli lovit), připomínali nedosmaženou omeletu. Štěně to moudře vzdal po druhém (před rybičkou) kole a s pivem v ruce ke mně starostlivě vzhlížel na pódium. Byla jsem jediná holka, mí konkurenti byli trénovaní.
Nevyhrála jsem (kýbl rumu), protože poslední "chuťovka" byli červíci ve sklenici mléka. Nesnáším mléko a zjistila jsem, že i mléko nesnáší mě. Poslušně jsem ho vypila, jenže příliš pomalu a výherce tak hltal, že si ani nevšiml, že mu ve sklenici plave břichem nahoru sušená rybička.
Ale přežila jsem!




(Popravdě: Před tím mlékem jsem vypila 3 jedenácky, absinth, dva džusy a dvě vodky. A to mléko bylo nehorší!)

Nedělní podvečer

29. září 2013 v 21:13 | Ája
Protože se blíží podzim... A listy se barví a jablka dozrávají (i když s těmi jablky bych to neměla přehánět O.o).










Nedělní poledne

29. září 2013 v 12:51 | Ája
V nedělní poledne jsme s Jájou vyrazily na hřiště před barákem trochu si zaběhat. Tedy Jája se hnala za balónkém, který jsem jí ochotně házela z jednoho místa.
Počasí hezké, pravé babí léto, kdo by seděl doma? Brzo se k nám přidaly dvě malé cácorky od vedle, které mi ihned zabavily vodítko, balónek a dokonce i klíče od domu. Byla jsem v pasti. Nakonec vše dobře dopadlo, rodiče se opět ujaly svých ratolestí.

Aneta: "Pájo (tak mi říkají), ty budeš mít miminko?"
Já: "Ne, jsem jenom tlustá."
Aneta: "Nesmíš tolik jíst!"
Já: "No jo..."

OMG!!!

Noční liška

22. září 2013 v 14:07 | Ája

V noci se ze mě stává liška.

Pátek třináctého

16. září 2013 v 18:51 | Ája
Minulý týden vyšel pátek na třináctý den v měsíci, což prý nosí smůlu. Zpočátku to tak vypadalo.
Naše babička - devadesáti kilové děcko - dostala průjem. Nemohli jsme se dovolat k doktorovi, takže jsem hodinu seděla v čekárně plné nemocných lidí, aby mě vyhodil za tři minuty s tím, že má pít černý čaj a brát živočišné uhlí. Jako bychom to nevěděli... Ovšem tak nějak to nepomohlo a je teď v nemocnici.
Taky jsem si spálila půlku jazyku o kafe z kelímku, takže ani nevím, jak chutnalo, protože jsem přišla o několik chuťových pohárků. Ale za ty prachy muselo být dobré.
Matce přijela návštěva, její kamarádka ze střední, takže jsem měla páteční večer trávit s rodiči tlacháním o lidech, které většinou neznám. Občas je to opravdu zábava, ale tentokrát jsem chtěla prchnout, vždyť byl pátek třináctého.
A tak jsem prchla za Štěnětem, měl za sebou první pracovní den. I když je mladší, už pracuje. Obdivuji ho za to rozhodnutí, mohl jít na vysokou, ale nešel.
Nejdřív jsme seděli na pivu (pak chtěli jít na další a další a další a další), ale raději jsme šli na večeři. Arabská kuchyně je zvláštní, dost pikantní bych řekla.
Nějakou souhrou událostí jsme se ocitli na rockovém koncertě pravděpodobně té nejhorší kapely. Hrály tak hrozně, že se to nedalo poslouchat a vše bylo tak nahlas, že mi srdce málem vyskočilo z hrudi, nicméně to pořád byla zábava a stále to bylo poslouchatelnější než leckteré umění, jenž potkávám v Ově. Vše mohlo skončit vlastně dobře, kdyby nebylo jedno šťouravého chlapa, který kladl podivné otázky, které by vedli k ošklivé hádce mezi mnou a Štěnětem, při které jsem zmokla, skoro omdlela a mé vlasy plné tmavého tužidla se slepily do ošklivých tlustých pramenů.
Přesto... nakonec vše skončilo, hmm, no vlastně dobře. Potkala jsem staršího bratra za nečekaných okolností. Pořád pršelo. A v pekárně právě otevírali, takže jsem měla k snídani čerstvé rohlíky, kterými jsem si vyžehlila pozdní (či příliš brzký) příchod. Hodinu spánku jsem si pak doplňovala po zbytek dne.

V pátek třináctého jsem měla dvacáté druhé narozeniny. A to donutí člověka přemýšlet anebo vzpomínat.
V pátek jsem měla být v Paříži pod Eiffelovkou, kde bych se setkala se svou osudovou láskou. Pche...
V pátek jsem tam nebyla. Takže se nikdy nedozvím, jestli on tam byl. Hmm...
V pátek jsem byla šťastná, když jsem se mohla procházet pouze ve společnosti Štěněte (který je teď na nějakou dobu o 2 roky mladší než já a je opravdovým zajíčkem) a být mu nablízku.

Haf!

12. září 2013 v 16:58 | Ája

Musím uznat, že matčina podezřelá idea - čím větší blbost, tím víc se ti to bude líbit - by mohla být pravdivá, je to přeci jen má matka a už mě trochu zná. Něco na tom je a Štěně to ví taky. Takže je jasné, proč jsem tak nadšená z těhle kancelářských sponek. 4 Kč za kus a tolik štěstí a radosti vykouzlí. Kdyby měli takové na úřadech, určitě by se paní za přepážkami netvářily tak hrozně otráveně.


Pod zelenou krajkou listoví

6. září 2013 v 17:23 | Ája
Nevím přesně, jak dát dohromady tenhle článek (ale vím určitě, že vzniknout musí) a vyjádřit se správně. Dokonce i spisovatelé s tím mají občas problém, natož amatérští pisálci jako já. Možná tu osobu rozlobím, že o ní píšu, ale mám pocit, že by mi neodpustila, kdybych se naopak ani nezmínila. Poslední dobou jsou mé příspěvky o něco osobnější (jak tvrdí má věrná čtenářka Johanka) a snad i něco veselejší, přestože pesimistický podtext tam prý občas zahořkne. To bych ani jinak nebyla já.

Ztratit přítele vždy bolí. Obzvlášť napomůžou-li tomu slova vyřčená ve vzteku. Ještě pořád jsem nenašla příčinu všech nedorozumění a malicherností, obávám se, že ani nenajdu. Pouze tuším. Nesnáším konflikty, neumím je řešit. To je pořád má největší slabost - nedokážu se problémům postavit čelem. Nikdy nevím, co říct, správná slova přicházejí až pozdě. Snažší je utéct. Vím, že jsem se snažila, ale nejspíš ne dost. Ustoupila jsem. Jenže řešení nebylo jenom na mně, a upřímně? Snažila jsi se též? Nebo jsi dala přednost hněvu?
Bylo to těžké, bojovala jsem se zmatkem, nejistotou, pochybnostmi, výčitkami, bolestí i křivdou. Téměř mě to znovu stáhlo dolů, necítíla jsem se dobře. Jsem špatný člověk? Co se to se mnou děje? A zároveň jsem věděla, že se nedokáži změnit. Jsem kdo jsem, se všemi klady i zápory, jsem taková. Neměla bych tedy raději umřít, abych už nikdy nikomu neublížila? Proč jsem raději neumřela už tenkrát? Tohle se mi usadilo v hlavě. Děkuji všem, kteří jste mě podrželi.
Možná to prostě nebyl náš osud. Možná se naše cesty musely rozejít. Ale upřímně mohu říct toto: tvé poslední výčitky nebyly pravdivé, byla jsi má kamarádka. Proto mě to stále trápí a dlouho ještě bude.
Zbývá mi nyní už jen jediné:
Přeji ti celým svým srdcem hodně štěstí, zdraví a lásky. Ať se tvé sny vyplní.


Později toho dne jsem ležela na dece pod starými duby kousek od našeho domů. Bažantnice je plná takových stromů, býval tu kdysi les a o kus dál stále je. Mé milé Štěně mi leželo s hlavou položenou na klíně a pozorovalo nebe skrz větve a listy.
Mohl to být moc krásný den, nebýt ranních rozepří.
Vlastně už podzimní. Slunce nepálilo, ale ještě hřálo. Světlo se odráželo od listí a kmenů. Držel mou ruku.
A najednou, docela z ničeho nic, v tom tichu, kdy ani jeden z nás nic neříkal a oba jsme mlčeli, pohrouženi do vlastních úvah, jsem si uvědomila: Aha... Tak pro tohle jsem přežila.
Děkuji.

Tetování

1. září 2013 v 23:12 | Ája
Kdybych někdy, jakože to asi nehrozí, (ale nikdy neříkejte nikdy, že?) přemýšlela o tetování, nechala bych si pod kůži napsat jen tohle. Je to skvělé životní motto, kterého bych se ráda držela - ne, kterého se chci držet! (Proto si myslím, že je zbytečné do sebe nechat bodat jehlou s barvou, abych to měla do konce života na očích, protože pokud to budou jen slova pod kůží, bude to zbytečné. A přiznávám, že jsem srab, který má panickou hrůzu z jehel.)

Honeydays v Kyjově

28. srpna 2013 v 23:17 | Ája

Ještě jsem nebyla schopna projít všechny obrázky, které jsem pořídila, ale vím, že na velké většině je Jája nebo spící Štěně se spící Jájou...
Byla jsem týden bez internetu (měla bych si zvyknout, přes školní rok to bude normální stav) a užívala si relativní svobody. Chtěla bych se tam zase vrátit... Vařit, jen když mám sama chuť, jíst si co chci... ehm, samozřejmě, že jsem z toho věčného nicnedělání přibrala, ale je mi fajn. Takových týdnů by vlastně mohlo být i víc.

Přála bych si

14. srpna 2013 v 10:46 | Ája
Jestli mě ještě někdy zastaví nějací jehovisté a zeptají se mě, co bych na světě změnila, pravděpodobně odpovím toto:

Opravdu bych si přála, aby plastová pravítka vyráběli z tvrdšího plastu, takže by bylo krapet těžší je zničit.

Přála bych si, aby rtuť teploměru nikdy nevystoupila na číslo třicet.

Přála bych si, aby se mi tak nekrčilo oblečení.

Bylo by milé sníst, na co bych zrovna měla chuť a v jakémkoliv množství, které mi žaludek dovolí, a nepřibrat ani deka.

Kéž by naše Jája omezila své verbální vyjadřování a zapomněla štěkat.

Přála bych si, aby se škrob v ledničce tak rychle nekazil.

Přála bych si, aby si lidé uvědomili, že umění a kultura není vždy vyčíslitelná a ne vše se dá převést na peníze.

Přála bych si, aby bylo víc takových písní:

Mí dva nejdražší

9. srpna 2013 v 12:00 | Ája

Není tak snadné udělat kvalitní fotku ve špatně osvětlené hospodě s malým digiťákem, ale pár se mi jich povedlo. Tohle není jedna z nich, ale líbí se mi, že zachytila jejich humorný rozhovor. Vlevo vlk ryšavý a vpravo mé štěně. Mám je oba moc ráda. Štěně možná trochu víc, jen malinko, trošilinku, krapet, ne, kecám, miluju ho! I když se bude muset smířit s tím, že se o první místo musí dělit s dalším chlupáčem.

Občas jen zírám...

14. července 2013 v 15:29 | Ája
... co se to kolem mě děje a jak se mnou osud smýká. Ale jsem čarovná, včera jsem strávila půlku večera na svých milovaných jehlách, které jsou zabijácky vysoké, nevyvrtknula jsem si kotník a dorazila domů v pořádku a střízlivá (relativně) okolo třetí až čtvrté ráno. Už po osmé jsem vstávala, žehlila látku na sukni, zametala chodbu a snažila se udržet obsah svého rozjitřeného žaludku. Úspěšně!

.
.
.
.
.
.
.
A on... je prostě takové štěňátko =^^=

Thank God, I´m a woman

1. července 2013 v 12:08 | Ája
Popravdě jsem nikde tohle heslo obchodů Orsay nepochopila. Za co bych měla děkovat Bohu? Nevidím téměř nic, co by mě mělo učinit šťastnější, jen proto, že mám vagínu. Vážně... Jako žena nejsem pro některé muže víc než maso, jen hovězí ("Pěkné kozičky") ...
...i přestože jsou to většinou oni, kteří se chovají jako divá zvěř. Důkaz místo slibů:


Toto je můj paparazzi snímek z ostravské tramvajky. Bylo nesnesitelné horko, nesla jsem na zádech těžkou krosnu, obě ramena jsem měla ověšené taškami a určitě jsem musela vypadat unaveně, zničeně, bezmocně, ale ani jeden z přítomných můžů, kteří ve větší míře okupovali sedadla, nevstal a neuvolnil mi místo, ani těm pohlednějším slečnám přede mnou. Seděli na svých zadcích. Děkuji za rovnoprávnost... Začnu posilovat!
(Týpek s tetováním hned v přední části fotografie, je vlastně žena. Nebyla jsem si jistá, dokud nevystupovala, ale ramínko podprsenky mi bylo podezřelé.)

Díky, že jsem žena! Měla jsem dnes žebrat o práci, ale nebyla jsem schopna ani ráno vstát z postele kvůli bolestem, protože jsem žena.

Pája a Jája

29. června 2013 v 13:38 | Ája
I když mě většina zná jako Áju, děckám ze sousedních domů stejně nevysvětlím, aby mi neříkali Pájo. Nejspíš se to lépe rýmuje k Jáje, mému psovi, který je jejich oblíbený mazlíček a jakmile výjdeme z domovních dveří, už se od houpaček (většinou) ozve: "Jájo! Jájo!" a pak se k nám žene stádo dupajících dětí a Jája nadšeně vrtí ocasem, který pak divoce vrtí jí.
Dětská bezprostřednost je ohromující. Vždy mě omráčí a rozesměje. Ale dneska mě ohromil jejich slovník. Za slova, které si vyměňovaly dvě malé holčičky, by se nemusela stydět ani dáma z baru... i když i ta by volila mírnější výrazy. Kde na ta slova přišli? Kdo je to, proboha, učí? Nebudu tu kázat mravy, jsem jednoduše ohromena :)

Dějiny umění... like a boss

7. června 2013 v 20:50 | Ája
Za 2! Dost slušný výkon! :D

Zkouškové

5. června 2013 v 12:22 | Ája
Obávám se, že asi nedám zkoušku z dějin umění...


Springtime

22. dubna 2013 v 15:23 | Ája

Nevím, co to s lidmi je, že se tak párují. Pravděpodobně je jaro a Love is all around us... Já tvořím vyjímku. Někteří se mě snažili přesvědčit, že je se mnou něco špatně nebo bych se měla nad sebou a svým chováním zamyslet. Jenže to se mi nechce. Mě je fajn. Nebudu hrát žádnou komedii, abych sbalila prvního chlapa v baru (obrazně řečeno).


Takže to budu mít prý v životě těžké a "můj vyvolený" ještě těžší se mnou. Co jsem na to měla odpovědět? Toužila jsem udělat tohle:


Proč bych se měla nutit do lásky? Láska musí přijít nečekaně a člověka plně zasáhnout, že bude skákat po louce, tančit a zpívat hloupé písně...


Mou stálenejvětší láskou zůstává Jája. K čemu bych potřebovala muže, když mám tak skvělou psí sestřičku nebo nový náhrdelník, kávu, sladkou snídani, tumbler, ...


A občas je mnohem zábavnější nemít rád - prostě nenávidět.


Takže možná budu navždy sama...


Doufám jen, že mě mí přátelé nezavrhnou, až se ze mě pomalu začne stávat stará panna a budu smrdět kočičí močí.

Má kočičí budoucnost

14. dubna 2013 v 17:15 | Ája
 
 

Reklama