O mně

Punk bindery

11. října 2014 v 20:35 | Ája
Tuším, že jsem dnes večer dosáhla nového levelu ve svém punk knihařství - vyrábím kapitálky ze starých sluchátek...
(Kapitálek je ten kus látky/šňůrky, který je přilepený/přišitý ke hřbetu knihy nahoře a dole. Tohle: http://img.flercdn.net/i2/products/4/7/3/95374/2/6/2619304/f81az0ocz0.jpg Tenhle je moc hezký, bohužel ne můj :/ )

Převeliký úklid

29. srpna 2014 v 10:56 | Ája
Můj pokoj je jedno velké skladiště, kde se neustále hromadí spousta zbytečností. Nejsem ten typ posedlý pořádkem, vážně ne. Mám svůj systém, opravdu, který se zvenčí může zdát jako chaos, ale je to systém. Ovšem ne pro mou matku... Dlouho ji štval můj starý koberec, s barevnými fleky, s loužičkami, které tam Jája zanechala, když byla malá (a to nejde pořádně vyčistit), vypálenou dírou a jednou ztvrdlou částí, kde jsem kdysi omylem převrhla kbelík Duvilaxu (skoro to nešlo poznat, jen na omak se z toho místa stalo škrabtko). Mě ten koberec vyhovoval, zčinit jsem ho už víc nemohla...


(Obvykle takhle zaneřáděný nebyl, jen když jsem pracovala a pak jsem po sobě vždy uklidila. Bude mi chybět, ty společné proknihařené večery...)


Tohle je ten nový. Je děsivě ošklivý. Typický byťácký koberec, který měli všichni před deseti lety. Pamatuji si to. Fuj, leze mi z něj mráz po zádech. Zajímavost mého pokoje spočívá ve faktu, že věci, které tu mám, patřily většinou mým mrtvým příbuzným. Tenhle koberec jsem podědila po prastrýci (a taky vývrtku a pár hrnců, heč!). Nábytek, který jsem měla předtím, patřil zase mé prababičce. Naštěstí toho jsem se už zbavila. Z bratrova pokoje se ke mně přestěhoval starý zničený ušák (ano, též po prababičce), v kterém se nedá sedět, protože smrdí a děsně kouše. Naštěstí Jáje to nevadí a zřídila si tam noční pelech.



Alespoň jsem si uklidila bavlnky do jedné (původně byly rozházené ve 3) velké krabice. Barvy! Chtěla bych, aby byl můj pokoj co nejbarevnější, ale s tím kobercem to nejde. K němu se hodí jen hnědá >.<

Cítím podzim

14. srpna 2014 v 11:26 | Ája
Není tajemstvím, že nesnáším léto. Nejhorší roční období!
Jenže dnešek je jiný. Když jsem vstala a vydala se pro rohlíky, venku bylo 17 stupňů, a přitom je srpen! Dnešek se mi líbí... Přitom začal docela nepříjemně. Před šestou mě probudila Jája říháním a pak se vyzvracela na koberec. Před dvěma dny jsem jí koupila kachní "pochoutku", ale protože je pažravá, pořádně to nerozkousala a zpolykala velké kusy, které její malý žaludek odmítl strávit. Snad ji už bude lépe. Zatím trucuje ve skříni a mračí se na každého, kdo jí ruší.

Ale na podzim se těším. Cítím... Nový kabát...

Krásné počasí?

14. července 2014 v 12:13 | Ája
Dnešní titulek na Novinky.cz:

Počasí slibuje nádherný letní týden


Ne! Ne! NE!!!
Kdy konečně média přiznají i nás - prý menšina - kteří nemáme rádi léto a nesnášíme horké (rozhodně ne nádherné) letní dny. Kdy se konečně objeví titulek: Bude hnusné vedro?
Ale no tak! Prosím. Přestaňte být odporní optimisté a přiznejte, že potit se jako prase není žádná velká zábava...

Plenér 2014

28. června 2014 v 15:28 | Ája
Obvykle plenéry nesnáším. Nejsem dobrodružný typ, který nadšeně vyráží na dlouhé túry do přírody. A vydržet takový týden? Ne, to nemám ráda. Ale tentokrát to bylo fajn, protože jsme nevyrazili do přírody, ale do města - do Terezína. Což jak jistě víte, bylo židovské gheto za druhé světové války a taky vězení. I přestože je to staré město se spoustou krásných starých domů, má nehezkou atmosféru a podezříváme místní obyvatele z lykantropie. Jsou to všechno vlkodlaci! O.o


Jak už jsem řekla, to město má negativní energii. Jsem ráda, že žiji na rovinaté jižní Moravě, kde sice slunce odporně pálí, ale víno chutná. (Což můžu potvrdit. V sousedních Litoměřicích jsme obešli několik vináren a až v poslední měli dobré víno - taky nejdražší...)


Ubytováni jsme byli na kraji Litoměřic, a přestože je to krásné historické město (opravdu!), periferie připomíná kulisy z post-apo románu. A náš hotel? To je jiná kapitola. Cedule na stěně ale snad říká úplně vše a zbytek si každý může domyslet sám. Myslím, že se v něm bude odehrávat další můj příběh :) Zaslouží si být zapamatován.


Navštívili jsme Terezín především, abychom se podívali do depozitáře Národního muzea. Tolik krásných knih! OMG! Nebe...

Tenhle stroj dokázal vyrábět litery, které se potom sázely a tiskla se kniha. Jeho nástupcem se stal Linotype, který dokázal odlévat už i celý řádek.




Znáte Váchala?



Ta podivná bublinková textura je kůže. Vážně! Tipnete si z jakého zvířete?

Konečně kniha s textilním obalem. Yeah! Ne všechno musí být v kůži...



Dobrou noc... Byla jsem knihami a vínem omámena jako tyhle můry. Vypadají trochu jako sníh, že?

Abych nezapomněla! Co by to bylo za plenér bez kreslení? (Pravděpodobně ten nejlepší a pro játra nejnáročnější). Takže kresbě jsem se nevyhnula, ale protože mi krajiny vůbec nejdou, věnovala jsem se raději lidem. (Kéž bych už měla nový skener...)

BcA.

29. května 2014 v 0:32 | Ája

Titul bude! Konečně prázdniny...

oh-my-god

18. května 2014 v 22:54 | Ája

Matka řekla, poté, co si přečetla mou "knihu", že to má optimistický konec. Já to dokázala!!!

Ale stále mě čekají státní závěrečné zkoušky...


Mé křehké žilky

19. dubna 2014 v 10:47 | Ája
Pokud máte slabý žaludek a pomyšlení na injekce, krev, etc. Vám zrovna nedělá dobře, tak raději nečtěte dále.

Přijmout nepřijaté

15. dubna 2014 v 13:05 | Ája
Přijímací pohovor mám za sebou. Vlastně to byl takový příjemný pokec (aspoň tak mi to přišlo), chybělo jen kafe. Ale zda-li budu přijata do dalšího studia, to je opravdu nejisté. Uvidí se. Je to ve hvězdách *.* My netalentovaní, ale pracovití to nemáme snadné. -___-
Mission impossible bylo jen dojít ke stoličce, bez škobrtnutí a neseknout sebou. Měla jsem vysoké podpatky o číslo větší, ani dvoje ponožky to nezahránily (poznámka do budoucna: nikdy nepůjčovat kožené boty). Také jsem dorazila jako jediná v šatičkách, nastylizovaná a lá 19. století (to je citace, nevím, jak na to přišli), ale maminka mi vždy říkala, že na pohovory se džíny nenosí. Byla jsem příliš extravagantní? Měla jsem také zvolit styl I don't care? Whatever, seklo mi to!

Stejně mě čeká další dlouhá noc bez spánku, s třesoucími se končetinami. So excited!

No more...

12. dubna 2014 v 0:23 | Ája

Jen se usměj

30. března 2014 v 11:09 | Ája
Nečekám, že bych kdy cokoliv vyhrála. Popravdě, všechny soutěže jsem vždy prohrála... Vyhrála jsem asi 2x. To není moc, co? Jsem netalentovaný a nešikovný smolař. No a?


Nářečí

20. března 2014 v 23:31 | Ája
Miluju český jazyk, je krásný a zrádný. Hlavně jeho nářečí. Tady v Ostravě, stejně jako v každém větším městě, se jich potkává několik. Mí spolužáci jsou z různých částí republiky nebo ze Slovenska, to člověka, chtě nechtě, postihne. Sama nemluvím spisovnou češtinou, občas nemluvím ani česky. Pletou se mi do hovoru slovíčka anglická i japonská.
Dneska jsem při psaní bakalářky řešila lingvistický problém a smála se sama sobě. Jednalo se o slovo cíl. Cíl je slovo životné, cíle bez cíle, jako stroj bez stroje. To je jasné, ale ne pokud pocházíte z Jižní Moravy. Protože u nás je cíl bez cílu. Napsala jsem to slovo a zarazila se. Něco se mi tom nezdálo. Protože jsem psala ručně, nepřispěchal mi na pomoc rytíř Microsoft Word. Obrátila jsem se na spolužačku s gymnaziálním vzděláním a dala mi za pravdu, jaké jsem tele.

Jsem vyčerpaná...


Kafe mania

24. února 2014 v 10:28 | Ája

Přijela jsem jednu neděli do Ovy a našla tam tuhle kafé rodinku. (Ne, firma Jacobs mi za reklamu nezaplatila.)
Jsem závislák...

Já vs Svět

10. února 2014 v 21:33 | Ája
V MHD je těžké vyhnout se kontaktu s ostatními členy lidského pokolení, i přestože bych si mnohá tato setkání odpustila. Mým přáním je zavřít se do své nory, daleko, hluboko, pryč od civilizace, kde bych se (falešně) opájela vlastní dokonalostí a talentem (kterého se mi zoufale nedostává). Vycházela bych ven jen, když bych sama chtěla, až by mi začali chybět přátelé nebo docházely potraviny, protože ráda vařím. Trochu se to vylučuje s mým vysněným povoláním spisovatele, vím, ale od toho jsou sny, některé se plnit nemají. Nikdy nebudu mít svou noru, stejně jako nikdy nebudu spisovatel (vždyť jsem ještě ani nic nenapsala).
Čím více jsem s lidmi, tím více si pak vážím samoty a ticha pro vlastní myšlenky. (Ráda chodím, i když bych se mohla svézt autobusem. Dneska jsem se prošla do knihovny, bylo krásné dopoledne, teplé na únor. Oblékla jsem si své černé pončo a vykouzlila některým lidem úsměv na tváři - alespoň - vypadala jsem jako studentka Bradavic o prázdninách.) Pozoruji lidi z bezpečné vzdálenosti, někdy jim rozumím a někdy se v nich vůbec nevyznám, stejně jako v sobě. Pozoruji a nemůžu si pomoct - říkám si: Proč studuji umění? Pro koho ho budu tvořit? Bojím se totiž, že lidé už umění nepoznají, že se snad vytratilo ze světa úplně.

Já a mé Štěně

11. ledna 2014 v 14:23 | Ája

Mnozí tomu nevěřili, mnozí tomu nejspíš ani nepřáli, ale jsme se Štěnetem už půl roku. Uběhlo to rychle, ani jsem si to neuvědomila. Musel mi to připomenout on.

Novoroční předsevzetí

4. ledna 2014 v 11:27 | Ája
Obvykle si žádné nedávám, kromě takových těch typických - cvičit, žít zdravě, omezit alkohol, internet, atd. Ihned je porušuji a v průběhu roku si svá předsevzetí obnovuji (stydím se za sebe), jakože teďka už fakt začnu cvičit nebo nebudu už pít. Neuběhne ani týden a vše je zpátky ve starých kolejích. Je to zbytečné. Jsem beznadějný případ a jsem za to ráda!

PF 2014

2. ledna 2014 v 22:37 | Ája

Je to trochu pozdě, ale přeci. Přeji Vám všem krásný nový rok 2014 - zdraví, štěstí a hodně lásky. Taky spoustu karamelek, dobré knihy, zábavné gify na tumbleru, rychlé připojení internetu, o něco méně zadku Miley Cyrus, trochu víc Adele, i nadále barevný Kpop, dobrou vládu a další nové seriálové postavy, na kterých si můžeme ujíždět (I don´t shave for Sherlock Holmes!).
Pokud můžu přát sobecky něco sama sobě, pak výdrž, silnou víru and just a little bit of luck ve škole.




Vánoční chřipka

21. prosince 2013 v 12:07 | Ája

To mám být jako na Vánoce nemocná? No way! T_T

Hesla

7. prosince 2013 v 12:00 | Ája
Jsem expertem na hesla - expertem na jejich zapomínání. Pokud ho nepoužívám denně, vykouří se mi z hlavy.
Např. letos na podzim byla registrace předmětů do zimního semestru, ovšem jaká hrůza, když jsem zjistila, že se nemůžu přihlásit na svůj účet, protože jsem v létě měnila heslo a nové zapomněla. Trvalo mi půl hodiny namáhání hlavy (mlátila jsem s ní o stůl) a nejrůznějších pokusů. Pak jsem si vzpomněla, že v létě, právě, když jsem měnila heslo, bylo 38 stupňů, děsný pařák, no prostě roční období, které nesnáším. A mé heslo nemohlo být tedy nic jiného než: Chci Vánoce.
Když jsem měnila heslo před nedávnem, byla jsem mnohem optimističtější: Budou Vánoce.
Před pár dny jsem se snažila přihlásit na Google, ale heslo, které jsem myslela, že je správné, nefungovalo. Po mnoha neúspěšných pokusech jsem to vzdala a požádala o nové. Teď si konečně vzpomínám, mé staré heslo bylo: Nepamatuji si heslo.

Vizitky

22. listopadu 2013 v 18:00 | Ája

No dobře, tak já zase budu dělat něco smysluplného dneska.. Korejské hudební ceny jsou předané - skoro 5 hodin mého života stráveno u počítače... Ale bylo to fajn, Poňo :)
 
 

Reklama