O mně
Sobota v 22:59 | Ája
Milý Ježíšku, já vím, že je ještě hodně brzo, ale čas je subjektivní pojem. Kdybys byl tak laskavý a nadělil mi tenhle lis:
http://www.galeriep.cz/eshop/detail.php?id=3 Budu moc hodná, kdyby to šlo ^^ Stačil by mi určitě i menší, nejsem náročná.
Tvá zoufalá Ája
Úterý v 10:49 | Ája
Konec školního roku se blíží a je tedy na místě sečíst vše, co mi pobyt v černé Ostravě dal a vzal:
+ naučila jsem se vyrábět ruční papír
+ potkala jsem 2 skvělé holky: Lucku a Zuzu
+ připomněla jsem si, že nesmím nikdy nikomu věřit
- ztratila jsem svůj těžce získaný klid
- ztratila jsem naději
- vůli bojovat
Tak co teď? Co mám dělat? Kam mám jít? Cokoliv udělám, bude to špatně.
Tak trochu déja vu.
14. května 2012 v 10:17 | Ája
Až mi zase začne hrabat a budu uvažovat, že by možná bylo fajn splodit nějakého potomka, jednu mi, prosím vražte a připomeňte mi špinavé plíny... Ty hormony! Už to se mnou zase mlátí O.o
10. května 2012 v 2:49 | Ája
Bezesné noci, kdy mi kofein brání alespoň na pár minut usnout, jsou nejlepší ve společnosti dějin umění a uleželého holandského sýra. Kéž bych uměla lépe kreslit, udělala bych z toho 100 stránkový komiks :)
27. dubna 2012 v 23:47 | Ája
UŽ JEN TÝDEN A BUDE ANIMEFEST!!! juhů =^^=
Připravila jsem si vizitku pro zákazníky, a protože jsem nedokázala rozhodnout, která je lepší, natisknula jsem 2 druhy. Snad je jich dost O.o Tady vypadají velké, ale ve skutečnosti mají jen 7 cm, to dělá to rozlišení
23. dubna 2012 v 22:15 | Ája
Někteří říkají, že Ostrava je ošklivé město. To si nemyslím, alespoň části, kde se vyskytuji já - Slezská Ostrava a Mariánské hory - nejsou nijak ošklivější nebo krásnější než jakékoliv jiné město. Byla jsem v Paříži, takže vím, o čem mluvím. Hodně totiž záleží na lidech, na místních, protože město bez lidí by nebylo město. Ostráváci jsou jiní než Moraváci. To je zřejmé na první pohled, oni jsou výbušní, hlasití, bojovní, my jsme zpití vínem a klidní (protože je u nás větší teplo - tzv. řecký nemakačenko efekt ;).
Přesto kdykoliv otevřu dveře našeho pokoje na kolejích, neubráním se (občas jen velice tiše, abych někoho neprobudila) pronést: Tadaima! To znamená jsem zpátky, jsem doma. A když shodím ten těžký batoh ze zad, jsem opravdu doma. Chybí mi tu jen Jája (a má měkčí postel).
Příjezd do Ostravy však ráda nemám. Obvykle jezdím pozdě večer, v neděli. A protože na nádraží už na mě nikdo nečeká, jsem krapet smutná, protože si stále pamatuji, jaké to je, když někdo čeká, jak se sevřou vnitřnosti tam mezi srdcem a pupíkem a rty se neovladatelně roztáhnou do šťastného úsměvu (být psem, vrtěla bych i ocasem).
20. dubna 2012 v 11:22 | Ája
"Ty vždy musíš mít něco extra, že?"
Tuhle větu jsem slyšela snad stokrát, ty vždy musíš mít speciálního, ty se vždy musíš lišit, etc. A vždy takovým tím tónem, co si to zase vymýšlím, a proč to, sakra, pořád dělám? Copak se nemůžu spokojit s tím, co mám? Nemůžu se chovat jako ostatní?
NE!
Když mi někdo něco takového řekl, zastyděla jsem se a zalezla zpátky do své ulity, zpět mezi šedé myšky, do bezpečí anonymního davu. Ale to není správné! Jsem trošku větší (když ne do výšky, alespoň do šířky) a moudřejší (trošičku!), a tak vím, že jsem jaká jsem. Jednoduší by bývalo obrátit řeku, než mě změnit.
Jsem hrdá, že jsem jiná.
15. dubna 2012 v 22:43 | Ája
Den první: Reportáž psaná pod Eiffelovkou (jakmile jsem utekla z oprátky)
Nelíbí se mi Paříž. Nemá vůbec to kouzlo Benátek. Je tu spousta lidí a ano, mnoho o hodně hezčích holek. Francouzky... (Pravděpodobně jde ale o turisty jako jsem já.)
Sedím na trávníku kousek od toho kovového gigantu a vyhřívám si kosti na sluníčku. Kousek ode mě cosi vykřikuje parta postarších Japonců s obrovskými objektivy. Co si tím jako kompenzují?
Co mě donutilo vylézt až do druhého patra, když už v prvním mě jímala hrůza? Never more!
Trochu mě děsí vojáci s kulomety, ale není se co divit kvůli nedávným okolnostem. Už při vstupu nám kontrolovali batohy. Tady na Západě je terorismus nějak blíž...
Mimochodem, pařížské předměstí sdílí jisté podobnosti s Ostravou. Stýská se mi!
Den druhý: Mluviti stříbro, mlčeti zlato
Aneb nevypadne-li z tebe něco chytrého, raději mlč, prosím! Nejspíš začínám stárnout nebo jsou to hormony, ale jsem krapet alergická na hloupost ve svém okolí. Přestávají mě bavit prázdné tlachy, jen aby nezůstalo ticho.
Zámek Versailles je velký, ale zdaleka ne tak kouzelný jako místní trh. Ochutnala jsem krevety! Ty úzké domečky s vysokými okny, dřevěnnými okenicemi a obchůdky s markýzou mi učarovaly.
Dámy z Boloňského lesíka jsou pracovité. Už v poledne měly vyvěšené udé praporky.
La Défense je ultra moderní čtvrt. Nikdy jsem nic takového neviděla - přísná geometrie skla a železa. Skoro jako ze sci-fi filmu O.O
Montmartre! Úzké uličky, krásné domy, klid, ale atmosféra? Duch umělců už zmizel. Ti, kteří se scházejí okolo náměstí a za 40 eur (Když jsme odmítli, zeptala se proč. Odpověděli jsme: "We are artists as well!" Bitch, please!) vám nabízí autoportrét (pochybné kvality) mě rozesmutňují. Óóóó, velký Da Vinci, ochraňuj mě, abych neskončila taky tak!
A dole, když sejdete od Sacré-Coeur (nevydávejte se nikdy doleva, jak řekla naše průvodkyně: Seškrabávat vás z popelnice nebudu!) se na vás vrhne horda černochů s jediným cílem - okrást vás! Docela zde chápu jistou xenofobii a rasismus. Těžko se jí ubránit.
Den třetí: Titanic na Seině
Louvre zvenčí vypadá jako galerie v Drážďanech, zevnitř už ale ne. Připomíná spíš obrovské nákupní centrum. Obrazů je spousta (to je slabé slovo, je jich příliš + samotná výzdoba sálů = hledám nejbližší Starbucks, aby můj mozek nevybuchnul). Z dálky jsem poznala: Boticeliho, Caravagia, El Greca, Goyu, Da Vinciho, Velázqueze, Louis-Davida, Ingrese... Taky jsme možná jediné, které narazily na Monu Lisu náhodou (a také naprosto nechtěně, protože je tam spousta lidí a ten obraz je docela malý). Opustili jsme Louvre, vyhnuli se černochům a posíleni bagetou (za pět euro s šíleně pálivým dresinkem O.o) se vydali do Orsay.
Miluju Orsay! Všechna má nejoblíbenější díla na jednom místě a v nádherné budově. Je t´aime! Degas, Monet, Manet, Morriset, Renoir, Toulouse-Lautres, Rodin, etc.
Champs-Élysées je dlouhá třída s těmi nejluxusnějšími značkami, např. Chanel, Vuiton, Jimmy Cho, atd. Nebe... I když bych si tam nemohla dovolit ani knoflík. Jednoho dne, možná... Neberte mi mé sny, jsou poslední, co mi zůstalo.
Projížďka na lodi byla velká legrace, dokonce jsem zapomněla, jak moc se bojím vody. Eiffelovka svítila jak o Silvestru, lidé na druhém břehu nám mávali zpátky, hodně jsem se nasmála. Si spadol! Krytka v řití! :D :D :D
Podtrženo-sečteno: Paříž není hezké město, má hodně kulturních objektů a památek, je centrem mnoha akcí a schází se tu významné osobnosti, ale kazí jí to ti lidé (asi jako Praze. Jak se říká, kdyby byl Pražák Brňákem, byla by Praha nejkrásnější město na světě.) Místo, abych si užívala nádherných domů, álejí a fontánek, hlídala jsem si záda a batoh. V nejbližší době se do Paříže nevydám. Ale co Florencie?
6. dubna 2012 v 11:42 | Ája
Otec si pořídil další foťák, který by ale měl sloužit mě, a proto jsem pro něj šla na poštu. Ovšem ukázalo se, že nabít ho a zprovoznit je nelehký úkol, budu vůbec schopna fotit? O.o
10. března 2012 v 17:32 | Ája
Konečně jsem na to přišla! Dlouhé procházky jsou velmi zdravé a očividně i prospěšné. Mé tápání co se životem je u konce, protože:
Chci být úspěšná, slavná a bohatá grafička/designerka/spisovatelka/?, abych:
1. si mohla koupit (nebo postavit) velký dům někde daleko od civilizace, kde bych mohla v klidu tvořit.
2. se mohla ujmout každé toulavé kočky.
3. mohla mít u sebe jen lidi, které mám opravdu ráda a kteří mají rádi mě.
(4. kde bych mohla nahlas pouštět Kpop a nikdo mi za to nenadával)
Tak kdo do toho jde se mnou?
7. března 2012 v 21:02 | Ája
Je mi úplně jedno, jestli bude tenhle článek osobní a zaujatý, někoho urazí nebo se ho dotkne.
VYHLAŠUJI SAMOSTATNOSTI NA MUŽÍCH A TOMTO MUŽSKÉM SVĚTĚ!
V posledních dnech mě mé zkušenosti stále usvědčuji v názoru, že muži jsou jen přerostlé děti a mé podlehnutí jejích vlivu je dětinské a hloupé (což ze mě dělá největšího idiota, přiznávám, a mám v úmyslu s tím něco dělat), jelikož jsou ustrašená kuřata.
Jsme chytřejší, schopnější, šikovnější, etc... Proč se nechávat omezovat?
Říkám ne! Nepotřebuji se na někoho vázat, dokáže se o sebe postarat sama. Try to follow me... A když mi nestačí? Sorry, boy!
BTW. A komu se to nelíbí, ať mi jednouše... (dasaď si sám!)
3. března 2012 v 1:27 | Ája
"Ty nejsi zdejší," řekla liška, "co tu hledáš?"
"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co to znamená ochočit?"
"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška.
"Znamená to vytvořit pouta..."
"Vytvořit pouta?"
"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..."
"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..." Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
"Ochoč si mě, prosím!" řekla.
A přesto Malý Princ odešel a opustil lišku...
24. února 2012 v 23:49 | Ája
Ano, já vím, že nikdo není zvědavý na mé duševní výlevy, to jsem už zažila. Ale na druhou stranu není nic jednodušího než zavřít okno a vrátit se na Facebook k nezáživnému tlachání o smyslu života a tak vůbec. Ale já se potřebuju vypsat. Potřebuju se vypsat hned teď, ne až v sedmnácté kapitole, která je v nedohlednu, jelikože jsem nezačala ani tu šestnáctou. Potřebuju se vypsat co nejdřív, protože teď to bolí nejvíc.
5. ledna 2012 v 10:18 | Ája
Je to těžký život, když příjde zkouškové, musíte dohnat věci, které nestíháte, neustále Vás někdo láká k jiným činnostem (ulala) a ta knížka se do knihovny taky sama nevrátí, navíc je tam venku tak hnusně... Je to těžký život. Alespoň ta pleťová maska přestává pálit a já budu zase nejkrásnější (sorry, Legolasi, neplač). A nový Sherlock (od BBC, ne ta americká kravina, která, uznávám, není nejhorší, ale staré dobré Anglii ‒ dala bych si čaj ‒ se to zdaleka nevyrovná) je prostě čarovný!
Je čas pustit se do práce... a sundat tu masku...
Pac a pusu
Ája
P.S. Snad budu zase psát častěji
P.P.S. Vánoce se blíží, ani ne 12 měsíců!
12. října 2011 v 9:15 | Ája
Je zvláštní, jak ten čas rychle letí. Před chvílí jsem nastupovala na střední a teď je ze mě vysokoškolák. Ovšem ptám se sama sebe, co tu vlastně dělám? Byly časy, kdy jsem netoužila po ničem jiném, než se někam zahrabat,a to hezky hluboko. Teď? Že bych rezignovala na way of life nebo jak to nazvat?
Musí být vzrušující žít jako umělec. Neumím si to ani představit. Bohužel, já jím nejsem a přemýšlím-li o sobě, ani nechci. Měla jsem šanci je "pozorovat" (trochu jako v zoo) toto pondělí.
Tak já jdu, čeká mě úvod od estetiky.
11. srpna 2011 v 20:00 | Ája
Jeden mladý muž, protože jak sám tvrdí, je dobrosrdečný (Není hloupé tvrdit něco takového o sobě? Vždyť hodnotit nás můžou pouze jiní, sami sebe vidíme v pokřiveném zrcadle.), mi poradil, abych se nad sebou zamyslela, protože jsem ubožák. (A taky mám jít do hajzlu... Už jsem vyrazila :P)
A tak se tedy zamýšlím... zda je příhodné, aby mi něco takového říkal omezený tupec jako on, který ve 20 (nebo 21, teď nevím) skončil jako skladník piva. Mimoto si dobrosrdečnost představuji trochu jinak než opilecké vulgarní sms, které mi od něj nedávno přicházely. Spolu s ujištěním, že on moc dobře ví, jak po něm toužím a chci s ním spát. (A taky nesnáším, když někdo píše tím podivným sms slohem. Jsem za zachování velkých písmen na začátku věty, čárek mezi souvětími, pokud tam patří, a mezerami za větou. Copak vás to ve škole neučili?)
Tak teď nevím, zda brečet nebo se smát.
3. srpna 2011 v 10:28 | Ája
(Mám rozbitý foťák na mobilu, takže ta fotka nic moc.)
Já prostě miluji Vídeň!
Zámek Schönbrunn je opravdu moc pěkný a když tam tak člověk stojí, říká si, že by nemuselo být až tak špatné být císařovnou. Ne, nestěžovala bych si...
A opět jsem si vzpomněla na slova našeho moudrého učitele, který v Benátkách prohlásil: Japonsko je malé, jejich populace vysoká, ale po hlavách si tam nešlapou, protože polovina Japonců je s foťáky roztroušená po Evropě...
18. března 2011 v 18:23 | Ája
Asi se ze mě stal pejskař. Důsledky přespávání Jáji v MÉ posteli se začínají projevovat! Caramba!
Až se mi příště bude zdát, že jsem na koncertu Lady Gaga a ta si na pódium přivede své milované pejsky (bylo jich víc, ale pamatuji si jezevčíka a velkou dogu), protože bez nich nevydrží a spustí Poker Face na klavír... to už vykazuje jisté známky šílenství.
Tak pac a pusu. HAF!
9. února 2011 v 16:40 | Ája
Tak s tímhle jsem se, Vážení, dostala do třetího kola na přijímacích zkouškách na Fakultu Výtvarného umění v Brně. V pátek jedu mám pohovor.
1. ledna 2011 v 8:35 | Ája
Už jsem si zvykla, že mám sny.
Ale zajímalo by mě, co mi asi mé podvědomí chtělo naznačit tím dnešním. Proč sakra ve snu vedu diskuzi na téma zločiny komunismu, ničím památky a buřičsky recituji Francoise Villona? To se mi snad zdá! Opravdu si někdy říkám, že má mysl je jedno velké smetiště.
Navzdory básník zpívá!
(Mimochodem, vzpomínám si, že mimo komunismus jsem si i posteskla, jak málo je českých básnířek... Cesty snů jsou nvyzpytatelné)
