Knihy

Haruki Murakami - Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

11. května 2016 v 23:09 | Ája

Po dlouhé době číst beletrii bylo jako se konečně najíst po dlouhém období velkého hladu. Slovy jsem zaplnila svou duši a hřejí mě ještě v žaludku.
Divím se, že se mi zrovna tahle knížka dostala do ruky teď (je vlastně ještě nová a Murakami byl vždy v knihovně vypůjčený, asi už není v módě). Ale potřebovala jsem ji. Nemůžu se rozhodnout, jestli ji hodnotit kladně nebo záporně. Měla prazvláštní náladu a já ji ve svém hladu zhltala celou. Jenže nemůžu říct, že by se mi líbily dialogy a vlastně ani styl vyprávění. Zůstala spousta nevyřešených otázek. A ten konec? Ach, proč? Chci to vědět!

Čím dalším zaženu hlad po slovech? Mám chuť na krásné věty. Dala bych si, prosím, ještě jednu knihu.

Jurij Andruchovyč - Moskoviáda

24. října 2015 v 15:31 | Ája
Myslím, že není tajemství, že mám ráda staré ruské realisty z minulého až předminulého století (tolik divoce bijících srdcí a vzrušených tváří, tolik dramatu, té vodky!). Takže když mé oko zabloudilo v knihovně ke jménu rusky znějícího autora, mozek vyslal pokyn k ruce a ta onu knihu chňapla. Nicméně Jurj Andruchovyč je autor ukrajinský a já jsem ignorant. Ale nejsem si jistá, jestli podle přijmení lze určit spolehlivěji národnost. I když mám pocit, že v knize samotné se autor zmiňuje o jménech zakončená -enko, která jsou typicky ukrajinská.
Když si nevíš rady, zkus autora přirovnat k nějakému známějšímu autorovi - Topol? Hrabal? Čechov? Všichni tři dohromady?
Hlavní postava Otto von F. je básník - a jak už to s básníky bývá nebo s těmi, kdo žijí v Rusku (nerada bych se někoho dotkla, ale statistiky mluví jasně) a natož ještě v Moskvě - chlastá jako duha. K tomu ještě komunistická minulost, se kterou se vyrovnává nejen hrdina, ale i celá společnost v 90. letech minulého století: a román je na světě. A jaký!
Dávno jsem upustila od zevrubných recenzí a... teď jsem si představila sebe jak s hráběmi sbírám věty a odstavce (no dyť je podzim)... shrnutím děje. Nemám na to čas a nechce se mi tomu věnovat dostatečnou mozkovou kapacitu, protože se mi v pokoji povaluje spousta jiných knih, které přímo žebrají o přečtení. A já je, chudinky, nesmím zklamat. (No dobře, tak milosrdná nejsem a spoustě z nich zlomím srdce a po pár kapitolách je zavřu a už nikdy neotevřu). Zpátky k Moskoviádě - když jsem knihu začala číst na nádraží při čekání na vlak do Ostravy (na jednu stranu jsem vděčná Českým drahám za pravidelná zpoždění), po pár stranách jsem si byla jistá, že to není kniha, které mě přestane brzy bavit. Tady nehrozilo, že ji nedočtu. Na druhou stranu to zase není kniha, která se snadno hltá. Potřebovala jsem přestávky, abych slova požádně vychutnala a přežvýkala. Je totiž jako olivy - i ty musíte zobat jednu po druhé a ne se narvat plnou hrst do úst.
Pochutnejte si!

Fangirl - Rainbow Rowell

1. září 2015 v 19:34 | Ája

Od Rainbow Rowellové jsem už četla jinou její knihu Eleanor a Park (musím se pochlubit, že jsem to četla v originále ;) ) a byla to příjemná romantika pro náctileté (kterou mé tvrdošíjné srdce nutně potřebuje, abych neplivala cynismus jako drak), i když si myslím, že Eleanor byla krapet kráva a šlapala si po štěstí. No ale každý jsme nějaký... Koho to zajímá?
-___-
O to příjemnější byla postava Cath v další knize. Trochu jsem se v ní viděla - stydlivá introvertka, která nepotřebuje ke štěstí víc, než svůj notebook a fan fiction. No dobře, tomu poslednímu já tolik neholduji. Některé párování postav mi přijde velmi (slabý výraz) přehnané.
Je to příběh, jehož konec tušíte už po pár stránkách - samozřejmě, že to dopadne dobře! Dvojčata Cath a Wren jdou na univerzitu, a přestože jsou si podobné na povrchu, uvnitř je každá jiná. Wren je extrovertní, má ráda večírky, kluky a alkohol. A pak je tu "hlavní" hrdinka Cath, která nechtěla jít studovat, nejradši by zůstala doma a psala fan fiction. Protože zbožňuje Simona Snowa, což je jakási parafráze na Harryho Pottera. Wren se nechce starat o své dvojče-ocas, takže každá bydlí s jinou spolubydlící. A Cathina spolubydlící má fešného ex... Víc psát nemusím, že ne?
Těch čtyřista (a víc) stran jsem zvládla za den a půl, přeji příjemnou četbu. Pro fanynky fan fiction nutností.

Město jako Alice - Nevil Shute

1. srpna 2015 v 23:13 | Ája

Když můj kamarád viděl obálku téhle knihy, podivil se, zda čtu červenou knihovnu. On je takový posměváček a občas mě tím štve, protože rád rychle soudí - i mě. A občas se divím, že s ním mám takovou trpělivost. Někdy bych mu vrazila... Nicméně jsem musela uznat, že ta obálka opravdu vypadá jako titul červené knihovny. Autor grafiky měl asi špatný den. Neříkám, že bych to uměla lépe... ale asi uměla. Já vím, že v praxi není tolik času, kolik máme na škole (a vím, že se asi zblázním, protože jsem děsně pomalý typ), ale proč použil 3 písma? A ta čára? Proč? PROOOOOČ?????
Říká se: nesuď knihu podle obalu, dobře... Můj obor to ovšem vyvrací a vždy soudím knihu podle obalu (protože mám teorii, že dobrá kniha si zaplatí dobrého grafika - ale znám tolik vyjímek, co potvrzují pravidlo, např. nová vydání Dostojevského), když si je náhodně vybírám v knihovně. Tentokrát jsem šla na jisto - měla jsem tip na prázdninové čtení.
V tetičce Wikipedii se píše, že Shute byl i letecký inženýr. Nevšimla jsem si, že by se to nějak projevilo v knize. Co se ovšem projevilo v knize byla lehká neznalost žen. Shute sám (tetička to tvrdí) pocházel ze střední třídy a stejně tak většina jeho postav. Takže samozřejmě byla hlavní postava správně vychovaná dívka... A měla by se nejspíš chovat určitým způsobem a taky tak mluvit - jako každá správně vychovaná dívka s dobrou morálkou. Ale párkrát jsem si říkala: No to určitě. Tohle by žádná ženská neudělala. Ty (čímž jsem myslela autora a snad mi odpustí, že jsem mu ve vzteku tykala) netušíš o ženách vůbec nic, páprdo. Ovšem to bylo pár ojedinělých okamžiků.
Kdybych měla knihu přirovnat k jiné knize, vybrala bych asi něco z tvorby Johna Galsworthyho, autora slavné Ságy rodu Forsytů. Tihle bohatí angličani se svými kluby... Nemůžu říct, že by se v Alici nic nedělo, že by postrádala děj, zvraty či smutné a radostné okamžiky. Vše tam je, ale nijak emočně vypjaté (no rozhodně to není Life is strange, kdy zírám vykuleně na obrazovku a temným nočním pokojem se nesou nevěřícná citoslovce). Postavy umírají a čtenáře to nijak nemrzí, protože prostě umírají, to je fakt a tečka. A pak se příběh přehoupne přes polovinu a vše zase idylicky vychází, láska, práce, krásná Austrálie (autor nějak zapomněl na tu spoustu jedovatých živočichů, kteří ji obývají a nahání mi hrůzu; k protinožcům asi nikdy nezavítám), atd, atd... No jistě, s prachama jde všecko. Asi čtyřicet stran před koncem jsem se začala třást - někdo musel umřít. Ale neumřel. Naopak, žili šťastně až do smrti, ámen. Tohle byl asi spoiler, pardon.
A přitom kniha vychází ze vzpomínek opravdové ženy (v poznámce autora to sám přiznává) a tato první část příběhu, než připojil svou literární fikci, byla skvělá.

Takže pokud si nechcete o prázdninách přidělávat vředy, tohle je ideální vážné, nicméně nekonfliktně nenapínavé, čtení.

Projekt manželka - Graeme Simsion

17. července 2015 v 20:27 | Ája

Je léto, a tak je naprosto logické, že čtu letní knihy, které patří jak na deku, tak do přeplněných čekáren lékařů (viz předchozí článek). A nejlepší jsou romantické komedie o geniálních, byť trochu potrhlých, vědcích, kteří netouží po ničem jiném, než po lásce. A taky, že ji nakonec najdou! Spoiler? Ale kdepak, to musí být každému jasné hned od první stránky, ba co víc, už od obalu. Takže narovinu: dobře to dopadne!
Dobře jsem se u čtení bavila a doporučuji. A protože jsem líná, dám sem jen odkaz na video, kde autor vypráví děj, snad umíte anglicky.

Hodiny - Michael Cunningham

13. července 2015 v 21:00 | Ája


Nejprve jsem viděla film, a přestože jsem zpočátku měla obavy (věděla jsem, že je smutný a bála se, aby na mě nebyl příliš "umělecký"), zamilovala jsem si ho a viděla ho už několikrát. Není to jednoduchý film, je velmi smutný - melancholický je asi to správné slovo. Zásluhu na tom má i soundtrack od Philipa Glasse, který najdete na konci článku, ale varuji vás - na vlastní nebezpečí. Zaplaví vás zoufalství, které rozdrtí slupku normálnosti a jste na cestě k šílenství.
Takže po nějaké době jsem se rozhodla přečíst si knižní předlohu, ve většině případů, samozřejmě ne vždy, bývá lepší. Bratr daroval před pár lety knihu matce k Vánocům (asi ji našel ve výprodeji, je takový), ale máma není čtenářka dramatů, před spaním (já se jí nedivím) dává přednost lehčí literatuře. Takže se kniha ztratila v naší nepřehledné knihovně a objevila se před pár dny, kdy otec hledal úplně jinou knihu. Je to jako to přísloví, že se ztracený předmět najde sám, když se nehledá. Ihned jsem knihu odnesla do bezpečí svého pokoje a vypnula čtečku, kde jsem měla rozečtený román pro náctileté (velmi lehké letní čtení).
Takže film nebo kniha? V tomto případě je to nerozhodně. Obojí je skvělé. Kniha je krásně napsána, autor se "rochní" v popisech prostředí, lidí a jejich pocitů, skoro mi připomíná ruské realisty. (Barbara se na ni podívá prázdným pohledem, který si Clarissa vyloží jako úsměv. Barbaře je něco kolem čtyřiceti, je to bledá plnoštíhlá paní, která kdysi přišla do New Yorku, aby se stala operní pěvkyní. V jejím obličejí byly určité rysy (hranatá spodní čelist nebo možná strohé, nevýrazné oči), které v člověku probouzely pocit, že už někdy před sto lety vypadali lidé v podstatě stejně jako dnes.) Příběh samotný není ani tak "těžký", naopak, všechny části běží svižně, jejich nit se z klubka odvijí snadno a brzy je jí konec. Ale to nevadí, nemusí být už více řečeno. V těch cca 180 stranách je napsáno vše. Osudy tří žen nám leží na dlaní - Clarissa Vaughanová, Laura Brownová, Virginia Woolfová. I když jsem si nemyslela, že by to mohla být letní kniha, opak je pravdou. Možná se nehodí na deku k vodě, to ne, ale stačí si počkat, až zapadne slunce. Nebo na ty chladnější prázdninová rána (v ty horká nemá ani cenu otevírat oči), kdy svět ještě spí, ale slunce už stoupá po obloze. To je ta pravá chvíle přečíst si nerušeně pár stran. (A navíc, je tak tenká, takže se dá nosit v kabelce)
Rozhovor s autorem si můžete poslechnout na webu České televize v pořadu Na plovárně:

"Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny. Napřed jedna, po ní druhá. A když se ti povede je přestát, čekají tě další, a další... Já už nemůžu."




Temné kouty - Gillian Flynnová

8. července 2015 v 19:14 | Ája

Abych tu pořád jen neskuhrala, rozhodla jsem se po nějaké době napsat menší recenzi (ne, tak honosně bych tenhle článek nenazývala - spíš snad reference) na knihu. Po nekonečném školním roce se mi totiž podařilo nějakou dočíst (nemůžu tomu štěstí ani uvěřit) a dokonce s nadšením, což začíná být vzácnost, protože bývám poněkud otupělá. A dobrých knih je tak málo, po pár strankách už nemám sílu číst dál. V Literárních novinách Temné kouty kritizovali, podle nich nedosahaly úrovně Zmizelé (což je mimochodem taky skvělá kniha od stejné autorky a o něco horší film - narovinu přiznávám, že jsem team Amy, fandila jsem jí přes to všechno). Já si to nemyslím, oba příběhy mě strhly, hltala jsem každé slovo v touze poznat pravdu, která se skrývala vždy až na další a další straně. Zatímco Zmizelá šeptá hlasem sociopata, v Temných koutech hřeje slunce a voní obilí (i když se část příběhu odehrává v zimě, já vím) Kansasu, ale prolitá krev pomalu stydne v kalužích. Viděli jste první řadu True detectives? Stejná atmosféra pak provází i Temné kouty.
Osmiletá Libby přežije masakr své rodiny, obviněný a odsouzený je její starší patnáctiletý bratr Ben. Teprve po dvaceti letech ji zvědavost (a taky mizerná finanční situace) donutí zjistit, co se doopravdy té noci stalo, kdo brutálně zabil její matku a dvě starší sestry. Do posledních kapitol si nebudete jistí (já nebyla, tušila jsem, ale jistě nevěděla nic - jsem mizerný kriminalista) kdo je vrahem.
Podle ČSFD se film nepovedl, neviděla jsem ho a nechci. Ještě teď mám dost nepříjemné pocity z četby, thriler není můj oblíbený žánr, mám radši humornější čtení - žádné obětování Satanovi a tak... Jako houba do sebe nasávám emoce nejen lidí, ale i literárních postav. A taková deprese je nakažlivější než chřipka.




A teď na další knihu. Po roce se mi v naší neorganizované knihovně podařilo najít (je zaskládaná ve dvou řadách a pořád tu přibývají další a další knihy, těžko se tam něco nalézá) Hodiny od Michaela Cunnighama. Film zbožňuji, jsem zvědavá, jaká je literární předloha. Čeká mě další depka, tuším...

Umberto Eco - Jméno růže

8. května 2015 v 14:01 | Ája
Jsem ráda, že jsem si na tuhle knihu počkala (nebo jsem prostě byla příliš líná, abych si ji přečetla dřív). Je to kniha tlustá, která postupuje pomalu, což by snad mohlo někoho otrávit, ale zdaleka se necourá jako mí drazí ruští realisté (širé ruské stepy jsou nekonečné).
Kniha o knihách, co víc jsem si mohla přát. Kéž by už byly zase prázdniny... To si počtu! :)

"Já jsem šel do chrámu a sedl si poblíž hlavního portálu. Byla sloužena mše, ale netrvalo to dlouho a zbožně jsem usnul a dlouho spal, protože mladí podle všeho potřebují víc spánku než staří, kteří se dost naspali a chystají se spát navěky."

(Teď už vím, co řeknu vedoucí, až mě bude zase napomínat, že spím hodně. Ale když mě ani těch 5-7 hodin fakt občas nestačí.)


Tenčení kůže

24. února 2015 v 22:10 | Ája
Som vytenčila!
(Foto odřezků kůže, kterou chci potáhnout malé deníčky.)


Je to tak krásně barevné a přitom je to bordel... Připadám si jako Pikachu v říši divů


Kurt Vonnegut

7. února 2015 v 11:16 | Ája
Kurt Vonnegut
11. listopadu 1922 - 11. dubna 2007

Budu upřímná, četla jsem pouze 2 jeho knihy - Jatka č.5 a Kolíbka. Má skvělý smysl pro humor a jeho satira je něco, po čem mé škodolibé srdce touží a poté radostí zaplesá. Protože jsem líná psát nějakou recenzi, vybrala jsem úryvek z Kolébky:

"Tak mi tedy dopovězte ten váš příběh."
"Kde jsem přestal?"
"Dýmějový mor. Buldozer uvízl v mrtvolách."
"Ach ano. Jedné bezesné noci jsem tedy pracoval společně s otcem. Mohli jsme jen chodit a hledat nějakého živého pacienta, který by se dal léčit. Od postele k posteli jsme nacházeli samé mrtvé.
A najednou se otec rozchechtal," pokračoval Castle.
"Nedokázal přestat. S baterkou v ruce vyšel do noci. A pořád se chechtal. Světlo jeho baterky tancovalo po hromadách mrtvol. Pak mi položil ruku na hlavu a víte, co mi ten báječný člověk řekl?" zeptal se Castle.
"To nevím."

" 'Synu,' řekl mi otec, 'tohle všechno bude jednou tvoje.' "






Je čas přečíst si další knihu.

Salman Rushdie

8. ledna 2015 v 9:11 | Ája

To by vysvětlovalo, proč Satanské verše nevyšly v Češtině od roku 1995 a jsou prakticky nesehnatelné... (i když existuje pdf verze v Čj ke stažení). Na internetovém knihkupectví Kosmas se píše, že by měly vyjít 16. 2. 2015. Snad to všichni přežijí ve zdraví...
Charlie Hebdo...

Ořízka

2. ledna 2015 v 11:00 | Ája


Ořízka by měla chránit knižní blok před prachem, proto se vyráběly ze zlata, na kterém prach nedrží a dá se snadno zfouknout. Časem se ale z barevné ořízky stala ozdoba a umisťovala se nejen na vrchní stranu, ale i spodní a boční (což je z technologického hlediska docela zbytečné). Tahle je na boční, je to výsledek mých vánočních experimentů, jejichž výsledek byl překvapivě příjemný.
(Ano, mám ošklivé ruce...)

John Green

6. prosince 2014 v 11:24 | Ája
Dočetla jsem 3. knihy odJohna Greena a cítím tu zvláštní prázdnotu, kterou pociťuji vždy, když dočtu knihu, která se mi líbila. Chybí mi její postavy... Co bude číst dál?


Co si jen počnu?

Pavel Vilikovský - Pes na cestě

29. července 2014 v 17:46 | Ája

Některé z autorových (Slovák) postřehů bych jistě mohla aplikovat i na náš národ. Čtení to bylo poutavé a chytré.

Vejce a já - Betty MacDonald

12. července 2014 v 14:08 | Ája



Mám ráda knihy, které jsou laskavé. Někomu by se snad mohlo zdát, že Vejce a já je takové hloupé ženské žvatlání o ničem, ale já se dobře bavila. Dokonce mi ani nevadily ty seznamy (a dlouhé popisy) jídel a rostlin, jen jsem zasněně slintala.
A jaké poučení jsem si odnesla? Slepice jsou tak hloupé!

Poslední aristokratka - Evžen Boček

12. června 2014 v 21:34 | Ája


Pro ty, kteří hledají knihu na léto, tohle je můj tip. Dlouho mě žádná kniha takhle nepobavila. Čte se lehce a s humorem, ideální do houpací sítě uprostřed višňového sadu (protože dvě sestry jsou málo, drahý Antone Pavloviči).




Co ovšem nedoporučuji, je S elegancí ježka od Muriel Barberyové. Anotace zněla super, prý: Spojuje v sobě krásu, poetiku i moudrost Exupéryho Malého prince... Hmm, během 186 stránek nudy jsem si toho nevšimla. Ani za polovinou mě kniha nenadchla (divím se, že jsem vydržela tak dlouho, snad jsem doufala, že mě něčím konečně zaujme), možná je to mnou, ale za filozofické romány považuji Kunderovy knihy, ne tuhle sociálně kritickou slátaninu, kde si postavy nasazují jen podivné masky a na cosi si hrají. Nevěřím jim, nezžila jsem se s nimi - snad je mi francouzská mentalita příliš vzdálená? Mezinárodní bestseller? Zbytečně utracené peníze...

Sakura Blossom

24. března 2014 v 12:13 | Ája


(Jen tak, z melancholie)

Modrý deníček

17. března 2014 v 10:10 | Ája


HAČTE

9. března 2014 v 20:04 | Ája


Dokonce i my v Hodoníně, na konci světa, v zapadlém zapadákově, tam, kde lišky dávají dobrou noc, máme kulturu.
Možná budu příště (bude-li se tedy konat nějaké příště) číst taky, najdu-li odvahu. A nechají mě. Ale raději ne >.<

Stanislav Klín (organizátor a básník)

Tiny book of tiny stories

5. ledna 2014 v 19:39 | Ája

"The universe is not made of atoms; it's made of tiny stories."


Můj sen se vyplnil. Poňa mi k Vánocům přivezla Tiny book of tiny stories a dokonce i druhý díl *.* Arigatou!!!
Je to projekt hitRECord, kterou založil Joseph Gordon-Levitt. Jo, to je ten herec, hrál například v posledním Batmanovi a Inception, 10 důvodů proč tě nenávidím, atd. Ale je to šikovný a všestranný mladý muž. Spolu s bratrem a dalšími založili produkční firmu (teď připravují televizní pořad). A po nějaké době vydali tenkou, drobnou knížečku miniaturních, prťavých příběhů, jejichž autory jsou lidé z celé světa a k nim posílali další autoři své ilustrace. Vznikla rozmanitá sbírka s neobyčejným kouzlem.
Letos vychází už třetí díl a já mám sen - pokud bude v plánu i čtvrtý (někdy), chci se zúčastnit. Je to nesplnitelný sen, ale třeba... možná... nezbývá mi doufat... Pro vol. 3 se sešlo přes 36 tisíc příspěvků a vybrali pouhých 83 a tomu říkám konkurence!
Založila jsem si účet a osmi lidem se líbila má kresba... To je jako návštěvnost mého blogu :D (Bitch, I´m sooooo famous!)






 
 

Reklama