na Blog.cz

HLEDÁ SE DOBROVOLNÍK!

(Pouze pro odvážné jedince, kteří mají pro strach uděláno a silné nervy.)

A co jde? Hledám odvážlivce, co si přečte Ten, který znal pravdu a zkritizuje. Najde se někdo takový?

A tak jsem přeci jen překročila magickou hranici 30 stran a zdá se, že příběh pořád nekončí. Naopak, z původně povídky se natahuje na novelku. Přes prvotní obtíže s 9. kapitolou pokračuji dál v práci. Juhůů. Vypsala jsem jednu propisku a nejspíš si zítra půjdu sehnat novou (růžovou, růžovou, růžovou!) + tisk současné (nedokončené) verze k opravám a pro Klína. Z pracovního názvu On the way, se stal Ten, který znal pravdu, což podle mě zní stokrát líp a taky docela cool... Hontou desu! ^^

Snad se mi podaří vytřepat levanduli z klávesnice, je to docela síla a cítím neblahé účinky (i přes tu vůni)

Fighto!

Vzhledem k tomu, že jsem teprve u první kapitoly, čemuž se není co divit, když jsem začala psát předevčírem a ještě jsem ani pořádně nepromyslela ten příběh... (Což bych asi měla, že? Ale dávám tomu takový volnější průchod, myslím, že z toho bude pěkný volný vztah.) ... nemám ani název. On the way byl okamžitý nápad, když jsem soubor s třemi odstavci ukládala na hardisk.

Ano, bude to fantasy... Po dlouhé době zase... (Upír ve skříni fantasy nebyl - tomu říkám slátanina, buďme upřímní; ani Apres moi, to byla bajka...) Protože je každý můj příběh inspirován posledním filmem, knihou, anime, co jsem zrovna viděla, bude zajímavé, co vznikne z Kombinace Bratrů Karamazových a Fullmetal Alchemist :D

(A sorry za chyby, jsem si jistá, že je tam spousta hrubek a překliků, korekce bude následovat později)

Poslední opozdilci naskakovali do dveří vlaku a s třísknutím je za sebou zavírali. Mladý muž pomohl dívce v květovaných šatech s drobným kufříkem a pak pozoroval, jak se protlouká uličkou až do prázdného kupé. Šel za ní. Konečně otevřela okénko a něco říkala. V nádražním hluku však její slova zanikala. Vyklonila se a podala mu ruku. Vděčně ji stiskl.

O dveře dál nastupovala mladá rodina. Mladý otec podával své mladé ženě dovnitř jejich mladého syna. Poté jí hodil obrovskou tašku a nakonec zmizel ve vagóně i on. Ve spěchu nebo proto, že měl plné ruce a hlavu, nezavřel za sebou. A tak musel starý nádražák jít a zavřít dveře za něj. Pod šedé vousy si mumlal nadávky o nezodpovědnosti některých jedinců a jejich inteligenci. Rozmrzelé vrčení se postupně znásobovalo. Vodopád nadávek se postupně snesl na dráhy, naši zkorumpovanou vládu a nakonec i celé lidské pokolení. Nikdo nebyl ušetřen.

Výpravčí z plných plic pískl do píšťalky, která mu na stříbrném řetízku visela a krku. Při chůzi poskakovala po pivním bříšku velikosti desetiměsíčního plodu.

Vlak se dal do pohybu. Těžká kola z kovu se nějakou neuvěřitelnou silou začala otáčet. Kolos se s námahou sunul vpřed, spolu se všemi lidmi uvnitř se měl zastavit až v příští stanici.

Mladý muž běžel podél vlaku, za rukou své dívky, která mu mávala a křičela: "Miluji tě!" Doběhl až na konec nástupiště. Vlak však už nabral rychlost a vzdaloval se. Stal se tečkou na konci věty, až zmizel úplně. Spolu s ním i dívka v květovaných šatech. Mladík chvíli postál, pak se otočil a snad šel domů nebo za jinou dívkou. Můžeme jen hádat.

Uprostřed nástupiště seděl na trůně vyřezaném z dřeva chlapec, ne starší osmnácti let. Pozoroval otráveně čilý ruch nádraží, ale jeho si nevšiml nikdo. I přesto, že velké masivní křeslo, do kterého byl pohodlně usazen, by za normálních okolností poutalo něčí zvědavost.

Chlapec se jmenoval Graham a čekal na svůj vlak, který měl půlhodinové zpoždění. Ve skutečnosti mu bylo dvacet, ale díky drobné postavě (vysoké, ale značně hubené) a jemné dívčí tváři vypadal mladší. Tmavě hnědé vlasy mu padaly do očí neurčité barvy, Něco mezi modrou, zelenou a zlatou. Nikomu se zatím tu barvu nepodařilo definovat. Jeho oči budily v lidech jistý strach a vyvolávaly opatrnost. I těm největším lhářům hořkly lži na jazyku, když je probodl zkoumavým pohledem. Jako trny ostružiní.

Byl teple oblečen, i když počasí posledních dnů se zdálo spíše horkým, dusným, dalo by se říct, že i tropickým. Měl na sobě černé kalhoty s nízkým sedem, volné, zužující se u kotníků, tmavě modré tričko s dlouhým rukávem a plátěné tenisky. Nejzářivějším kouskem byla dlouhá oranžová šála, alespoň na třikrát omotaná kolem hubeného krčku. Hodně mladých lidí, obzvlášť studentů, dnes takové nosí. Pečlivý pozorovatel by mohl konstatovat, že mladíkovi móda nebyla cizí, přesto by musel také dodat, že takto se navléct v letním období roku, je značně nepraktické, ba nerozumné. Jaký k tomu měl asi důvod?

Graham měl jediné zavazadlo. Nevelkou, značně ošoupanou tašku přes rameno, na které bylo poznat, že spolu putují již delší čas. Nevešlo by se do ní víc, než peněženka, klíče, mobil a snad i tenká knížka. Jenže to byla kouzelná taška, takže v ní schoval i svačinu, náhradní oblečení, kartáček na zuby i pastu, čtyři tlusté knihy (historický román o králi, který celý život válčil se svými bratry, docela nuda) a spoustu dalších zbytečností, které i tak tahal neustále sebou.

Graham se zavrtěl v křesle. Nesnášel čekání. Amplion zapraskal a ozvalo se:

Poté následovala hlášení v cizích jazycích.

Graham si několikrát velmi hluboce povzdechl. Cítil silnou potřebu něco zničit, rozsekat na kousky, rozcupovat, dostat ze sebe jakkoliv vztek. Nesnášel čekání, jak neuvěřitelně nenáviděl nicnedělání! Ještě několikrát vzdychl, aby potlačil škodolibou touhu nechat vybuchnout elektrickou tabuli, ze které se na něj šklebilo to odporné číslo sto padesát. Další dvě hodiny? To je snad špatný vtip.

Když se alespoň dostatečně uklidnil, líně a pomalu se zvedl z křesla, které se za ním bezhlučně rozplynulo. Rozvážným krokem se vydal k podchodu vedoucího z nástupiště. Šel opravdu velmi pomalu, měl totiž spoustu času. Míjely ho spěchající skupinky lidí, jejichž vlak zřejmě zpoždění neměl. Cestující, podobni velké vodě, se hnali o překot chodbami, vybíhali a sbíhali schody, protáčeli oči, když jim někdo vstoupil do cesty, předbíhali se a strkali do sebe. Podobalo se to čilému ruchu mraveniště.

Graham se z podzemních uliček vymotal do velké nádražní haly. Připomínala spíš letiště. Byla to moderní stavba ze skla a ocele. V prvním patře se nacházela okénka, kde prodávali jízdenky. Taky tu bylo několik děr do země s eskalátory, vedoucími do dalších chodeb nebo stanice metra. Celý prostor pod halou byl provrtán tunely jako termitiště. V druhém patře sídlily obchody, restaurace a snad i jedno kino. Všemu však vévodila obrovská elektrická tabule s důležitými informacemi o všech nejbližších příjezdech a odjezdech. I zde lidé bláznivě pobíhali nebo znaveně, čekajíce na spoj, posedávají na plastových lavičkách.

Panoval tu strašný hluk, který Grahamovi bránil udržet vlastí myšlenky na chvíli delší pěti vteřin. Zamířil do boční chodby, kde, aspoň jak doufal, mohlo být více klidu. Jenže hluk a šum lidského hemžení doléhal i sem. Povšiml si prosklené kanceláře s velkým logem informací, zamířil okamžitě dovnitř.

U stolku za pultíkem a tlustým sklem seděla postarší žena s vlnitými, avšak již prořídlými a prošedivělými vlasy. Tupě zírala na obrazovku počítače. Ťukala přitom do klávesnice a myší jezdila po celém stole. Když na ni Graham promluvil, prázdně na něj mžourala očima. Zdálo se, že vůbec nechápala, co jí říká. Je v transu? Musel tedy svou otázku zopakovat:

"Prosím vás, jaká nehoda se stala tomu vlaku ze Starého Města, který má teďka to velké zpoždění?" pokusil se dodat povzbuzující úsměv.

Žena okamžik zírala, snad byla robot a musely v ní všechny součástky zapadnout na své místo, než byla schopna odpovědět. "Zmizel tam kus koleje," řekla překvapivě zvučným hlasem. "Naštěstí si toho drážní kontrola všimla včas, takže nedošlo k žádné vážné nehodě. Může ale trvat celý den, než to opraví."

"Jak mohl zmizet kus koleje?" podivil se Graham.

"To víte, lidi dnes ukradnou všechno," pokrčila žena rameny.

"Musím se co nejdříve dostat do Kramazova."

"To bude asi problém," připustila. "Podívám se," začala opět zběsile bušit do klávesnice a křižovat stůl myší. Po chvíli, aniž by spustila oči z obrazovky, řekla: "Mohl byste to objet, ale musel byste aspoň pětkrát přestupovat, čekat ve stanicích a než se tam dostanete, bude noc. Nic jiného, než osobáky a lokálky po těch vedlejších kolejích nejezdí. Vytisknu vám to," nabídla se dřív, než Graham stihnul odmítnout. Stařičká tiskárna v rohu se rozeštkala, nasála do sebe papír a vyplivla přes celou místnost. Žena ho zachytila ještě v letu a otvorem ve skle prostrčila Grahamovi. "Budete chtít i jízdenku?"

"Ne, děkuji," odmítl rychle. "Děkuji za ten seznam," odvětil slušně a pročítal si jména zastávek. Nikdy o takových místech neslyšel, natož, aby tam někdy byl. Jejich seznam byl poměrně dlouhý. Taková okružní cesta po půlce země by mu zabrala celý den. Může si to dovolit?

Žena byla zase v transu a pravděpodobně vůbec nevnímala jeho přítomnost. Pod drážním logem bylo ozdobným písmem připsáno: Spolehlivý způsob přepravy. Grahama to pobavilo. Rozhodně ne tak spolehlivý, jak tvrdí.

První spoj ze seznamu odjížděl za patnáct minut z osmého nástupiště. Má to cenu? Nebylo by lepší cestovat nějak jinak? Rychleji? Jenže do úřadu, aby požádal o pomoc, se už vrátit nemůže, zvlášť ne poté, co ho ráno tak pečlivě vyprovodili. A jinak? Ne, to raději také ne, s tím má zkušeností dost. Zdá se, po pečlivém uvážení všech pro a proti, že bude ta zdlouhavá cesta vlakem asi nejlepším řešením.

Vyšel z kanceláře a zamířil do chodeb pod halou, které ho měly zavést na osmé nástupiště. Cestou se zastavil ve stánku s denním tiskem. Byl vždy rád informován o posledních událostech. Na prvních stránkách bylo všude to stejné, tak koupil od každých novin jeden výtisk. Vousatého prodavače udivil, když je bez problému schoval do své malé tašky. Rychlejším, stále dosti rozvážným, krokem konečně dorazil na nástupiště. Vlak už čekal na své koleji a lidé se hrnuli dovnitř. Měl jen dva vagóny třetí třídy, což se zdálo málo pro hlouček nastupujících. Nakonec se mu podařilo získat místo k chodbičce. Když se vlak s hekáním rozjel a mezkovitě se šinul krajinou, Grahamovi (sám by to ovšem nepřiznal) se ulevilo. Tak byl konečně na cestě.

Asi bych o téhle knížce neměla nejmenší potuchy, kdyby mi nenapsala sama autorka. A to je právě účel tohoto článku-malá reklama (i když neplacená ;).

Dnes se neproměňuj 232-stránkové fantasy, které, bohužel, jsem nečetla. Nemůžu posoudit, jestli je kniha dobrá nebo špatná. Malá ukázka kterou jsem obdržela je až příliš krátká. Pokud se Vám ale líbí, můžete si celou knížku objednat za směšných 129 Kč na této stránce.

Přes tvář ji bolestivě šlehla trnitá paže větve. Margeit se s rozčíleným syknutím vymanila z hustého podrostu. Za ní mezi kmeny blikal jejich táborový oheň. Lezavý noční chlad se vší drzostí pronikal pod kůži.
"Krinaxi!" odvážila se čarodějka pisklavě zavolat. Tma to slovo pohltila bez odpovědi. Margeit okamžik napjatě naslouchala, než se za mihotavého magického svitu, linoucího se jí z prstů, váhavě vydala dál.
Tlející pařezy tlumeně fosforeskovaly, vydávaly zemitý puch. V příšeří mrkl jantar očí.
"Krinaxi," špitla Margeit s nadějí v hlase. Přidala trochu kouzelného světla. Mezi vykotlanými kořeny staré robnice se ježil temný stín. Cenil zuby a vrčel. Mladé ženě se rozklepala kolena. Z křoví vyrazí obrovité zvíře, rozsápe nejbližšímu útočícímu mágovi hrdlo. Vystříkne krev v rudém gejzíru. Mrtvola se snese k zemi. Vlkodlak se obrátí, od úst mu kape šarlatová pěna. Jejich pohledy se střetnou. Teď po mě skočí a..., pomyslí si Margeit a v obraně ukročí. Neskočí, vrhne se na nejbližšího z mužů, co ji napadli.
"Neublížíš mi," zašeptala. "Tenkrát na pahorku nad Peroune... vraždil jsi jenom, abys mě chránil." Byl tak obrovský. Přibližoval se těžkými dopady drápatých tlap. Nerozumí mi... nemůže. UTÍKEJ! Stála na místě jako solný sloup, bohyně života, jež složila všechny zbraně a teď jen čeká, až po ní smrt skočí.
"Prosím." Z vlkodlakova hrdla to zachrčelo a kolos ji povalil do zetlelého listí. Margeit to vyrazilo dech a zmrazilo zoufalý výkřik, deroucí se jí z hrdla. Němá dívčí ústa se rozevřela proti stropu z větví nezúčastněně přihlížejících stromů.

***

Už téměř cítila stisk vlkodlačích čelistí kolem svého útlého hrdla. Pevně stiskla víčka. Zamrkala a opatrně pootevřela oči. Vlkodlak se nad ní skláněl a měřil si ji dychtivým pohledem. Pronikavě funěl. Sklonil čenich k hraně čarodějčiny brady. Margeit tiše vypískla. Ucítila vlhký dotek hrubého zvířecího jazyka. Stiskla drkotající zuby. Natáhla ruce k napůl humanoidnímu, napůl zvířecímu trupu, pročísla prsty hrubou strst. Jemně ho k sobě přitáhla. Vlkodlak se jí v náruči třásl.
"Hodné zvířátko. Moc hodné zvířátko," vrněla mu do kornoutovitého ucha. Přejížděla mu bříšky prstů po páteři až nahmatala... Oháňka?! Mě snad trefí! Ozval se zvuk trhané látky, jak vlkodlakovy drápy tvořily do Margeitina korzetu díry.
Margeit se vzepřela, překulila se na vlkodlaka a nechala zbytky svých šatů sklouznout do šedomodré vlněné kupky mezi kořeny stromů. Zamlžení mysli, zrychlený dech, horkost. Hruď, břicho, stehna pokryté dlouhými pesíky, ohýbajícími se pod dotekem ženské dlaně. Krinax zasténal a křečovitě jí zaryl drápy do zad, když pevně stiskla to, co nahmatala pod pánevní kostí. Vlkodlakovi kapaly z pootevřené mordy sliny, stékaly jí v čůrcích po prsou, studily v podpaží. Opatrně jej do sebe navedla. Napjala se v předtuše bolesti. Zaťala zuby do rtu. Tělem jí proběhla slastná úleva. Uvolnila se a její nezkušené tělo se nechalo vést. Vykřikla, když...

Obvykle nedělám reklamu, ani neklikám na ty odkazy, kde mě někdo prosí, abych hlasovala pro něčí blog, dokonce nejsem ani příznivkyně tohoto druhu fantasy, ale tohle je jiný případ. Tereza je jen o rok starší než má maličkost (podle váhy je to "málo" asi metrák...) a podařilo se jí něco, o čem já jen sním. Vydala svou vlastní knížku. Kdo nikdy nepsal nepochopí, kolik starostí a práce to obnáší. Takže milá Tereza-san, máš mou úctu a přeji ti hodně štěstí (plus nezapomeňme na silné nervy ;) v dalším psaní a dobrém prodeji knihy. Někdo už by mohl sesadit toho nafoukaného Viewegha z trůnu, ne?

Tak je tu tu. Nový Harry Potter je na světe. Přiznávám, že se mi bude docela stýskat po čekání na nové knihy a čtením všech těch možných pokračování. Konečně se dozvím, jak vše končí.

A abych si trochu postěžovala, dost mě štvou všichni ti kritici, kteří tvrdí, že je to jen komerční blbost, díky které chtějí vymámit z lidí peníze. Možná, ale pro mě je to stále velmi kvalitní literatura. Ať si velevážení kritici nejdříve zkusí něco napsat a mít takový úspěch. Teprve potom mají právo kritizovat.

Pokud stále tápáte, jak ona série tedy vlastně skončí, nabízím vám link, co jsem našla na stránkách o Harrym. Dívčina, co ho zveřejnila, tvrdila, že je to pravé. Mě osobně se to ale nezdá. Ten happyend je divný. Ale více prozrazovat nebudu. Přečtěte (samozřejmě v angličtině) si to sami a posuďtě.

I ve stavu nesmrti Císař pokračuje ve své věčné bdělosti. Mocné válečné flotily křižují démony nakažené miazma warpu, jedinou cestu mezi vzdálenými hvězdami osvětlenou Astronomicanem, psychickou manifestací Císařovy vůle. Jeho jménem vedou obrovské armády boje na nespočetných světech. Nejskvělejší z vojáků jsou Adaptus astartes, Hvězdná pěchota, biologicky upravení superválečníci. Mají mnoho druhů ve zbrani - mezi jinými i Imperiální gardu a obranné síly nespočetných planet, neustále bdící inkvizici a technokněží Adaptus mechanika. Ale i přes toto obrovské množství je jich stěží dost, aby mohli vzdorovat neustálé hrozbě vetřelců, kacířů, mutantů - a jiných, mnohem horších tvorů.

Žít v takové době znamená být jediným mezi nesčetnými miliardami,smířit se ze životem v nejkrutějším a nejkrvavějším představitelem. toto jsou příběhy z oněch časů. Zapomeňte na moc techniky a vědy, protože ta je z větší částí pro lidstvo navždy ztracena.zapomeňte na příslib techniky a porozumění, protože v děsivé temnotě budoucnosti není nic než válka. Mezi hvězdami neexistuje smír, jen nekonečné krveprolití, masakry a škodolibý smích žíznících bohů."

Mezi jednu z mnoha kapitul Hvězdné pěchoty patří Hvězdní vlci, divocí a nebojácní válečníci, mezi které parří také mladý bojovník Ragnar, který už prošel výcvikem v prvním díle nazvaném Hvězdný vlk, Poté také prvním nasazením v druhém díle Ragnarův spár a nakonec obrovskou epickou bitvou v díle Šedý lovec. Nyní ho čeká něco neobvyklého něco, na co nebyl nikdy připraven. Jedná se o intriky vysoké politiky, v samotném srdci známého a civilizovaného vesmíru, na planetě jménem Terra, hlavní planetě mocného Impéria.

V podstatě se jedná jako obvykle o zuřivé souboje plné zlámaných kostí, rozdrcených lebek a vzduchu plném lítajících střev. Nicméně na rozdíl od předchozího dílu je tu o poznání méně bitek, ovšem jak říkám, stupeň násilí je stejně velký ať už se Ragnar objeví kdekoliv. Nepřátel není mnoho, což je vlastně předpoklad pro špionážní válku, se kterou se Ragnar musí vypořádat v tomto díle nazvaném Vlčí břit. Což je zároveň název jednotky Hvězdných vlků, kteří jsou osobní stráží jednoho z Navigátorských rodů. Jedná se o rod Belisariů, kteří mají s Vlky dohodu o spolupráci. Belisiariové vedou lodě Vlků skrz warp, dimenzi, která umožňuje cestovat skrz vesmír na velké vzdálenosti. Na oplátku dostanou jako osobní stráž jednotku Hvězdných vlků. A právě k této jednotce je přiřazen Ragnar, který je více inteligentnější než většina jeho bratrů a tak se ve čtvrtém díle dostává do popředí i něco jiného než jen svaly a rotomeč. Musí uplatnit také svůj rozum a důvtip kterým byl obdařen. Přestože je Terra hlavním centrem lidí kteří jsou založeni především na silné víře, je také centrem veškeré moci Impéria. A tam kde je moc, jsou lidé kteří se k ní chtějí dostat. A právě tito lidé se snaží ovládnout rod Belisariů.

Tato kniha pro mě zcela jistě patří mezi jednu z nejlepších pro odreagování, ostatně jako celá série Warhammeru 40 000 od Williama Kinga. Je to člověk, který má talent vytvářet velice čtivé knihy. Sice se jedná o příběhy u kterých jde zbytek děje odhadnout už po čtvrtině knihy, nicméně to nemění nic na stupni odreagování, které člověk zažije. Pro ty, kdo mají silnější žaludek, zajímají se o sci-fi nebo o warhammer, doporučuji nejen tuto knihu, ale celou sérii.

Prvá kniha, ktorú som od Alexandry Pavelkovej čítala boli Miešanci, aj keď sa o autorstvo delila so Štefanom Konkolom. Úprimne, hoci anotácia oznamovala niečo na spôsob, že ide o prvú slovenskú trilógiu na motívy Tolkiena, ledva som ich dočítala. Nudné, bez štipky originality, predvídateľné. O rok a pol som po trilógi sliahla opäť. Druhý dojem o niečo málo predšil prvý a pred mesiacom sa mi do rúk dostala poviedková zbierka Prísaha.

Možno, že vedmu Vimku poznáte. Pred šiestimi rokmi vyšla v Čechách prvá zbierka Prokletá přísaha a o dva neskôr aj Zlomená přísaha. Koncom minulého roka sme sa dočkali aj na Slovensku :-) Bolo by tiež slušné spomenúť, že nejde o jeden príbeh, ale poviedkovu zbierku, miestami na seba naväzujúcu.

Vedma Vimka je liečiteľka obdarená schopnosťami, ktoré sú pre iných požehnaním, no pre ňu samu skôr prekliatim - hlása začiatok anotácie. Proste a jasne, Vimka je liečiteľka, ktorá dokáže ľuďom odjať ich bolesť, udžať ju od seba a odhodiť preč. Zaviazala sa prísahou, že bude pomáhať všetkým bez rozdielu a práve toto je to, čo ju často ženie medzi dva mlynské kamene. Ktoré zlo je menšie - pomôcť upírovi alebo zabijakovi ? Niekedy to, čo je skutok dobrý - darovať svoju krv polomŕtvemu vojakovi - sa o pár strán môže ukázať ako veľká chyba. S týmto súvisiaca poviedka Pávie pero bola z tých, ktorých záver mi skutočne vzal dych.

Ach áno, láska ... Ktorá autorka si odpustí v poviedke stretnutie s láskou ? V súvislosi s tým si nedovolím nespomenúť dve za sebou nasledujúce poviedky Trvalé riziko a Janátova kvapka. Jednoduché, výstižné ... vedma Vimka, ochraňujúca všetko živé a drakobijec Žilica, od prvej chvíle partiaci k sebe, tak rovnakí a tak rozdielni. Na konci prvej zmienenej poviedky sa ich cesty rozchádzajú, aby sa vzápätí stretli. Samozrejme, stretnú a rozlúčia sa ešte pár krát, ale koniec Jantárovej kvapky je demoštráciou toho, že drakobijec a vedma nemôžu byť navždy spolu.

Jednoznačne odporúčam, bez komentára by som dala 9,5/10. Skvelé nápady, skvele napísané, skvelý spád. Párkrát sa mi stalo, že som sa začítala a neskončila až kým sa neobjavil nadpis ďalšej poviedky. Miešancov som ledva dočítala, tu som ľutovala, že je koniec.

A nakoniec www.vimka.sk ;-)

ÚŽASNÁ ZEMEPLOCHA 4 - MORT

Smrť si skôr či neskôr nájde každého. Aj Morta - svojho nového učňa :)

A Mortovi je veru všeliako, keď mu kostra, s modrými svetielkami namiesto očí, v čiernom plášti a na bielom koni ponúka prácu.

SMRŤ

Vidia ho iba mágovia, deti a mačky, ktoré k "smrti" ( :D ) miluje. A Smrť hovorí TAKTO. Jeho hlas znie, ako keď sa o seba tlčú kamenné dosky. A práve tento Smrť si hľadá učňa. A vyberie si Morta.

A ten už na prvej svojej vážnej ceste za prácou zachráni život (neobyčajne peknej) princeznej Keli, čím sa veci pekne skompikujú.

"Zdá se, že se zvrtlo něco velice důležitého, víte. Vy jste podle všech ukazatelů v pravém slova smyslu mrtvá, jenže ve skutečnosti nejste. Chci říct, že karty si myslí, že jste mrtvá. Linie života, kterou máte na dlani, si myslí, že jste mrtvá. Všechno a každý si myslí, že jste mrtvá."

A tak sa Mort, spolu s Smrťovou nevlastnou dcérou Ysabell a kuchárom Albertom pokúšajú všetko napraviť. Skôr ako Smrť, ktorý si užíva neočakávaného voľna, hádžuc do seba jeden silne alkoholický nápoj za druhým niečo dozvie. No z Morta sa pomaly stáva nový Smrť ... A pokiaľ sa všetky problémy vyriešia, stane sa veľa, veľa vecí :)

aby zjednotil kráľovstvo

a doviedol ho ku svetlu.

Ako kráľ, ktorý nesmie vládnuť,

zasvätený v mene daru.

Tri kamene, tri dievčece.

Prvá objaví dar,

druhá spozná Kráľa,

tretia presvedčí tie dve, aby išli na smrť.

Tri kamene sa spoja do jedného osudu.

Flavia Bujorová sa narodila pred šestnástimi rokmi. Knihu Kamene osudu ( v origináli La prophétie des pierres) napísala už ako štrnásťročná. Celkom výkon, nie ? :)

Hlavnými hrdinkami sú štrnásťročné dievčatá Ambra Nefrit a Opál (v českom preklade tuším Jantara, Nefrita a Safíra). Každá z nich pochádza z iného prostredia a má iný charakter. Jednoducho tri dievčatá, ktoré by sa spolu do reči nikdy nedali. Zväzujú ich však kamene, ktoré dostali od svojich opatrovníkov v deň štrnástych narodenín.

Dievčatá sa dozvedajú o Krajine zázrakov - jedinom mieste, kde nemá Rada dvanástich moc. Pri prechode medzi ich svetom a Krajinou je však Opál smrteľne zranená. Ale na radosť dievčat a aj trinásteho člena Rady dvanástich, Opál nezomrie. Pretože Smrť štrajkuje. Nefrit, Ambra a Opál pokračujú ďalej. Chcú sa dozvedieť znenie proroctva, ktoré ovláda ich životy a vyberú sa ku Oonag. Tá ich privíta vo svojom príbitku a zodpovie im otázky. Na to ich vyšle za Smrťou, aby táto sympatická, vždy v čiernom oblečená dievčina uznala, že ju na svete potrebuju. Už ostáva len jedna úloha - nájsť Vyvoleného a spolu s ním zviesť bitku proti zlu.

Po Krajine zázrakov putuje mladý ovalyn - rytier - ktorý nepozná svoje meno. Bezmenný a jeho priateľ Elfory upadnú do zajatia Gibdulov, od ktorých sa mladík dozvie, že je Vyvolený. Jeho radosť však netrvá dlho, pretože ako sa ukáže, je zbeh z Temnej armády. Bezmenného to zdrtí a Elfory ho opúšťa. Až prsteň rodu Orleysovcov ukáže, kto Bezmenný je ...

Ambra, Opál a Nefrit sa stretávaju s Bezmenným a jedna časť proroctva sa tým naplní ... dievčatá objavili dar a spoznali kráľa ... ostáva už len pozdvihnúť zbrane proti Armáde temnoty ...

Celý príbeh sleduje ale ešte jedno dievča - Noa (mám taký dojem, že po česky to je Jasana), ktorá zomiera v Parížskej nemocnici. Vo fantasy skutočne zaujímavý element.

Smrť. Zatiaľ čo Smrť Terryho Prachetta je kostra s modrými očami vo veľkom sivom plášti, jazdiaca na bielom koňovi, tunajšia Smrť je mladé a deprimované dievča.

,,Smiešne ?"

Owen sa plesol po čele a zvolal : ,,Jáj, ty o tom nevieš !"

,,O čom neviem ?" začudoval sa Adrien a cítil, ako mu do srdca preniká lúč nádeje.

,,Smrť štrajkuje. Už dvesto rokov neštrajkovala. Je to veľmi nepríjemné. Tvoja priateľka žije."

,,Smrť je deprimovaná," pokračoval Owen. ,,Tvrdí, že ju nikto nemá rád - čo je, samozrejme pravda. Chcela by však, aby jej preukazovali patričnú úctu. Hovorí, že spácha samovraždu. No keďže to nie je možné, je ešte väčmi deprimovaná. Jej poradcovia sú už zúfalí."

,,Ale prečo sa potom mnohí vydesia pri pohľade na mňa ? Možno je to pre tú čiernu farbu : Tá farba mi naozaj nepristane. Ale ak sa budem obliekať inak, nebudem pôsobiť dôverihodne."

Nefrit, Opál a Ambra sa na seba pobavene pozreli.

,,Som veľmi tučná," vyľakala sa zrazu Smrť. ,,To je na príčine všetkému. Skúšam držať dietu, no je to ťažké, mám rada dobré jedlo. Musím za každú cenu schudnúť."

A potom tu je jedna z postáv, ktorá ma totálne chytila za srdce. Nie je to žiadna z dievčat, ani deprimovaná Smrť, ale Oonag.

S tlčúcim srdcom očakávali nejakú príšeru, no pred nimi sa zjavilo malé dievčatko. Nemalo ani päť rokov, a hoci nepatrilo medzi ľudské tvory, bolo rozkošné. Vyžarovala z neho sviežosť a nevinnosť. Malo bledučkomodrú pokožku, z nazberkaných šiat vykúkali pôvabné ručičky a krátke nožičky. Na vážnej, nevinnej tvári kraľovali veľké, červenofialové oči, cez plecia až k bosým nohám sa na zem valil vodopád svetlých vlasov.

Dievčatko ku nim pristúpilo a pohľad malo zrazu vážny. ,,Ja som Oonag," povedalo.

O jej slovách nebolo možné pochybovať : taký úprimný a milý hlas. Dievčatá sa na ňu zrazu pozreli inak a uvedomili si, že sa detským hlasom sa skrýva uvážlivosť. Nefrit sa jej zahľadela do očí a bolo jej hneď jasné, že hovorí pravdu. Vo veľkých, červenofialových očiach sa odrážal vír rokov, myšlienok, šialenstva, skúseností, radosti aj trápenia ... Nefrit mala pocit, že sa stratí v tom pohľade, ktorý toľko prežil. Pochopila, že hoci Oonag vyzerá ako dieťa, pred jej očami uplynulo viac času, ako ona kedy zažie.

Smrť, Oonag, rôzne rasy obývajúce Krajinu zázrakov, a v neposlednom rade veta, vďaka ktorej pochopíte, prečo postavy nosia zlaté náramkové hodinky a Rada dvanástich zasahuje do rozvoja techniky : ,,Jedine Taar zostal taký ako pred tisíc rokmi. Nazvali ho Mesto pôvodu. Mal toľko mien ... Dlhé storočia, keď si ľudia mysleli, že sú na zemi sami, ho nazvali Paríž."

Ale kniha má aj slabé stránky. Za hlavnú považujem opis lásky. Dievčatá sa počas svojho putovania zamilujú. Ale aby už po necelých dvadsiatich štyroch hodinách v príbehu postavy vraveli ... S Opál boli spojení navždy. On ľúbil ju a ona ľúbila jeho ... tieto vety mi proste nesadli.

Je to pekný príbeh, čo stojí za prečítanie. Nie je dokonalý, ale na vek autorky je vynikajúci. Flavia, klaniam sa :)

Tak, ako považujeme Tolkiena za Kráľa fantasy, môžeme po jeho boku postaviť Kráľovnú Ursulu Le Guinovú.

Narodila sa 21. 10. 1929 v Berkley. Ako 32-ročnej jej uverejnili prvú poviedku a odvtedy píše prevážne science-fiction. V roku 1964 sa objavilo prevé predstavenie Zememorie a o štyri roky neskôr prvá kniha zo série - Čarodej Zememorí, nasledovaný Hrobkami Atuanu a Najvzdialenejším pobrežím. O dvadsať rokov neskôr dodávaTehanu a čoskoro Jiný vítr (neviem o tom, že by vyšiel aj po slovensky, takže len český názov :)).

Le Guinová napísala desiatky poviedok a kníh a všetky ich vymenovať je nad moje sily :) Podstatné je, získala za svoju tvorbu mnoho cien a v roku 1995 dokonca cenu za celoživotné dielo.

Do dnešného dňa vyšlo sedem príbehov Zememorie - krátka poviedka Pravidlo mien, knihy Čarodej Zememorí, Hrobky Atuanu, Najvzdialenejšie pobrežie, Tehanu, Jiný vítr a poviedky Príbehy zo Zememorie. Ucelenú trilógiu tvoria len tri.

Napriek tomu, že tieto knihy sú svetoznáme, nájde sa mnoho ľudí, ktorí o nich nič nevedia. Hanbite sa ! :)

"Ani tento chlapec nebude nikým obyčajným," - Ogion

Prvá kniha - Čarodej Zememorí - rozpráva o Gedovi, Krahulcovi (v českom preklade Krahujec), mágovi z ostrova Gont. Duny ako trinásťročný zachránil mágiou svoju dedinu pred nájazdmi Kargov. Krátko potom ho vyhľadal mág Ogion, dal mu pravé meno Ged a vzal ho do učenia. Netrvalo však dlho a Ged odišiel na ostrov Roke, kde stojí Škola čarodejov. A tu sa ukázalo, že Ged má nielen úžasné nadanie, ale aj veľkú hrdosť, ktorá ho zatiahne do boja s rivalom Jaspisom. Rozhodne sa Jaspisovi ukázať svoju silu a pokúsi sa vyvolať ducha princeznej Elfarran. Privolá však Tieň, ktorý unikne do sveta. Smrteľne zraneného Geda zachráni za cenu vlastného života archimág.

O niekoľko rokov neskôr odchádza Ged z ostrova ako mág vysporiadať sa s Pendorskými drakmi. Tieň ho prenasleduje na každom kroku a jediný spôsob, ako ho poraziť, je poznať jeho pravé meno. Ged precestuje veľkú časť Zememorie a od stareny na opustenom ostrove získa cenný artefakt - polovicu Erreth-Akbeho zlomenoho prsteňa. A krátko na to sa Ged so starým priateľom Hrachom vydávajú nájsť a zničiť Tieň.

,,Možno je to najväčší z pokladov, které sú tam uložené," - Thar

Kniha druhá - Hrobky Atuanu - je pokračovaním Gedovho príbehu, hoci s ním samotným sa stretávame až v polke knihy. Ústrednou postavou je totiž Arha - vlastným menom Tenar - mladá veľkňažka Atuánskych hrobiek.

Na Atuane stojí chrám, kde večne prevtelovaná Jediná kňažka Arha a ostatné kňažky uctievajú Bezmenných. Pod chrámom je Podhrobie, kde nesmie byť prinesené svetlo a Labyrint, v ktorého útrobách sa skrýva druhá polovica Erreth-Akbeho prsteňa. A po nej prahne mág, ktorého v bludisku Arha uväzní. O niečo neskôr Tenar a Ged s Erreth-Akbeho prsteňom opúšťajú Atuan, aby ich príbeh mohol pokračovať v knihe Tehanu.

Táto kniha mi učarovala najviac, a všetky prívlastky typu vynikajúca, nádherná a fascinujúca sú slabé. Nemám slov.

,,Obávám sa, že se blíži doba temna, doba nebezpečenstva." - enlandský Princ

V časoch príbehu tretej knihy - Najvzialenejšie pobrežie - Ged, arcimág rokeskej Školy spoznáva mladíka menom Arren. Chlapec prináša správu, že čarodejnice a mágovia prestali používať svoje kúzla, pretože zabúdajú formulky. Ged a Arren opúšťajú Roke. Zistiť, prečo mágovia zabúdajú.

Zememoria so sebou priniesla niečo nové. Konkrétne tri nové elementy, ktoré predtým vo fantasy nikto iný nepoužil :

Skutočné meno

Každý obyvateľ Zememorie má dve mená - to, ktorým ho oslovujú ostatní a meno pravé, ktoré dostane pri vstupe do dospelosti. Skutočné meno si každý musí chrániť. Meno je vec. Skutočné meno je skutočná vec. Vysloviť meno znamená ovládnuť vec. Ten, kto pozná niečie meno, ovláda jeho život.

Mágiu.

Načo sa v Zememorí využíva mágia ? Mág je tu na to, aby vyliečil bolesť zuba, uzdravil ovcu či kozu, očaroval rybárom sieť alebo zabránil skazonosnému vetru. Ale mágia odoberá silu. Použiť veľké kúzlo znamená vydať zo seba veľkú energiu.

Jadro mágie je v pravom pomenovaní vecí. Na to, aby sa niekto stal mágom, musí dlho študovať. Poznať pravé meno každej veci, zvieraťa, rastliny, každej kvapky v mori. Až potom bude skutočným majstrom.

A Zlo.

Nie zlo v podobe Saurona alebo príšery. Čisté Zlo. Také mocné, že nemá meno. Bezmenní, uctievaní na Atuane. Zlo.

No jedna vec ma aj tak štve :(

Snáď už neexistuje slávna kniha, podľa ktorej nebol nakrútený film. Ak ste Pánovi Prsteňov vyčítali príliž veľa vymazaných postáv a dejov, na Zememoriu budete hľadieť s vypleštenými očami. Od úžasu ... ale s myšlienkou : TOTO je Zememoria !?

Filmárom sa totiž podarilo z úžasného príbehu Zememorí spraviť povrchnú artušovskú love-story, kde hrdina musí bojovať proti zlému kráľovi a nakoniec šťastne pobozká svoju vyvolenú. Prvý diel so dopozerala s vypätím síl a uprostred druhého som znechutene odyšla od obrazovky.

Táto trilógia sú moje druhé najobľúbenejšie fantasy knihy. Zememoria je ... niečo neuveriteľné. Takže ľudia - bacha na mňa, nech v mojej prítomnosti nezaznie o nej škaredé slovo :)

Není to zrovna fantasy, spíš sci-fi, ale jedno je jisté: Zaručeně se u toho pobavíte! Našla jsem tuhle knížečku v Městské knihovně Hodonín, v oddělení Sci-fi, úplně dole, na tom nejnepozornosti hodném místě.

Tak takhle začíná knížka Stopařův průvodce po Galaxii. Pokud s už nad tímto velmi úsměvným textem nezasmějete, jste nejspíš vogon.

Takových absurdit si užijete dost a dost. Pokud Vás ani tohle nerozesměje, běžte se radši nadýchat rajského plynu, protože už nevím, co jiného by pomohlo. Snad jen pírko na nohu. :)

Je to kniha nejen velice pozoruhodná, ale i velice úspěšná- je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbytlépe než Třiapadesát nových úkonů, které lze provozovat ve stavu bez tíže a je diskutovanější než trilogie filosofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Bůh chybu, Výběr několika dalších božích omylů a Co je vlastně tenhleten bůh zač?

Jednakje o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE.

Myslím, že takový nápis by mělo mít hodně knih. Poslední ukázka, která mě zatím fakt rozesmála:

Ke knize nemám vskutku skoro žádné vyjímky a vřele doporučuji. Někdy si ce nebudete chápat o co jde, pokud nejste astrofyzici (Princip generování malých kvant konečné nepravděpodobnosti byl samozřejmě obecně znám. Stačí spúojit logické obvody submezonového mozku Čmeláčisko 57 s atomovým vynašečem vektorů, umístěných v Brownově silném zdroji pohybu...Chápete to? Já teda vůbec.), ale když pominu tyhle části, budete se dobře bavit.

Zde se budou objevovat recenze mých oblíbených knih. Pokud se Vám podaří též něco napsat, můžete mi to poslat a já to zde zveřejním.