Anime a Manga

K-ON!

7. května 2017 v 13:14 | Ája

Craft Alley 2014

29. března 2014 v 8:38 | Ája
V předchozích letech patřilo prodejním stánkům na Animefestu jméno Artist Alley, tedy ulička umělců. Letos byl tento název předán kreslířům a naše sekce se změnila v Craft Alley, tedy uličku řemeslníků. Nebudu tu vypisovat úvahu (či jiný literární žánr), co je lepší nebo horší - za umělce se nepovažuji a z řemesla se mám ještě co učit. Ale vyráběla jsem letos opět plakáty a image... I přestože dělám bakalářku. Mohla jsem se na to vykašlat a nechat to někomu jinému, ale chtěla jsem to alespoň kvalitně - vždyť bude reprezentovat i mě. No, kvalitně... aspoň trochu. Prostě... Nejsem perfektní grafik, ale ani ten nejhorší... Doufám.
Mé písmo je hranaté, bojovné, architektonické, má ostré linie - narozdíl od loga AF (které nebudu kritizovat, ale z profesionálně typografického hlediska porušuje 2 zásadní pravidla), ale ponechala jsem alespoň modrou barvu. Přesto ovšem doufám, že můj plakát vynikne =^^= (záchvat marnivosti) ...a nebude zapomenut.



Ed Sheeran - I See Fire

9. listopadu 2013 v 11:17 | Ája

Library Wars

27. října 2013 v 17:59 | Ája

Tohle byl originál (mimochodem velmi podařený) a tohle z něj udělali.


Otázka je: Chci to vidět?


Colorful

4. září 2013 v 18:35 | Ája

Musím přiznat, že je to už nějaká doba, kdy jsem sledovala anime pravidelně (což je alespoň jedno týdně). Trochu jsem se tomuto žánru, kvůli škole a tedy i prostředí, které ho rádo odsuzuje, odcizila. Mrzí mě to. Ne všechny anime jsou jako Pokémoni (i když ty taky zbožňuju!) a je hloupé házet je všechny do jednoho pytle. Naopak, dovoluji si tvrdit, že některé z těch prostých příběhů mají mnohem víc něco do sebe, než leckterý artový film (nebo ten co se tak alespoň tváří).


Colorful nepatří k anime, které bych zařadila do naprosté TOP 10. Má v sobě ale přesto to kouzlo, o kterém jsem mluvila. Výtvarné zpracování je příjemné a některé neobvyklé prvky velmi svěží. Kupodivu mi ani nevadilo užití starých černobílých fotek, s jejichž překreslením se nikdo zvlášť neobtěžoval. Docela naopak, část se starou tramvají, kdy dochází k přerodu postavy a už je jasné, jak celý příběh dopadne, se mi líbila snad nejvíc. I když někomu možná bude připadat nadbytečná nebo nevhodná.
O příběhu a zápletce nic prozrazovat nebudu. Můžete si ji přečíst na CSFD: http://www.csfd.cz/film/295339-pestrobarevny/
"Lidé nemají jen jeden odstín. Mají celou řadu různých barev. Nikdo neví, jaká jejich skutečná barva je. Já myslím, že je fajn být pestrobarevný. A žít pestrobarevně." Tahle myšlenka, tedy celá pointa názvu, se mi líbila ohromně. Jde vlastně o optimistický film, který tak snad zpočátku nevypadá, ale je jasné, že jinak skončit nemůže.
Na Uložto ho najdete i s vloženými českými titulky, pssst.

Jam Zasshi

29. září 2010 v 20:50 | Ája
Bylo mi řečeno, že mám udělat reklamu já, protože jsem bloger (nebo blogař?). Takže na vědomost se dává, že páté číslo JAM zasshi je na světě! Rozkaz zní: Stahujte, čtěte a šiřte naši slávu dál.


Nechť Vás Ash Ketchum provází!

5 Centimeters per Second/Byōsoku Go Senchimētoru

9. srpna 2008 v 12:26 | Ája
"Říkají, že je to 5 centimetrů za sekundu."
"Hmm...Cože?"
"Rychlost jakou padají plátky třešní, 5 centimetrů za sekundu."
"Hmmm."
"Řetězec příběhů o jejich vzdálenosti..."
Pokud existuje žebříček anime, které by měl každý otaku vidět, tohle do něj určitě patří. Makoto Shinkai ukázal, že i bez vesmirných lodí, draků, kouzel a dalších prvků tolik přítomných v anime, lze rozehrát příběh tak úchvatný, že se nebudete chtít odtrhnout od obrazovky, ani ve chvíli, kdy skončí i titulky.
Film se skládá ze 3 epizod: Okashou (Extrakt z květů třešní), Kosmonaut a 5 centimetrů za sekundu. Všechny mapují příběh 3 lidí, které nějak spojuje láska.
Pokud znáte předchozí filmy Makoto Shinkaie, víte, že jeho animace je vskutku zvláštní a přesto nádherná. Není to typicky stylizovaná manga, je v tom něco víc. Kamera létá vzduchem, zabírá ty nejhezčí detaily, kterých si ostatní režiséři snad ani nevšímají a právě tyhle pohledy kolem sebe vytváří magickou atmosféru. Připadáte si, jakoby jste stáli vedle hlavních postav a sledovali s nimi sníh a oblohu. Co na tom, že Vy kreslení nejste? V tu chvíli si přejete patřit do jejich světa.
Velkou zásluhu nelze upřít ani krásnému soundtracku. Možná je to jeho jednoduchostí, protože je neuvěřitelně lehký. Většina filmové hudby udeří do člověka, šmidlání houslí, údery bubnů, zvuky trubek, které na vás dorážejí a přitom by stačil klavír a jedna hezká melodie. Což mi připomíná i letošního výherce Oscarů. Nebyla skladba Falling Slowly jen o kytaře, klavíru a zpěvu?
I když se tento soundtrack velice těžko shání, určitě to jde, doporučuji každému, ať si ho aspoň jednou poslechne, zavře oči a nechává se kolébat.
5 centimetrů za sekundu má krásnou atmosféru. Není to jen příběh o lásce a samotě. Je to příběh především o lidech a jejich životech. Je to melancholický příběh o nás.

K2: Kill me, Kiss me

1. srpna 2008 v 16:06 | Ája
V českých luzích a hájích se příliš manhwy neobjevuje. Navíc, pokud máte aspoň trochu přehled mezi těmito tituly, které přecijen u nás vyšly, víte, že většinou jde romantické příběhy s velice zvláštní zápletkou.
Jaká byla má radost, když jsem objevila u nás v Hypernově tuhle manhwu. K2 je komedie plná omylů, vášně, nebezpečí a samozřejmě hezkých chlapců. Ano, něco na způsob Shakespeara. ;)
I přes svou jednoduchost doporučuji všem děvčatům, kteří mají rádi shounen-ai (i když to samozřejmě není pravé shounen-ai, to by si v Česku nikdy vydat nedovolil. Jsou tam ale lehké náznaky.). Na koupaliště, do sítě na zahradě nebo jen tak na cesty v létě, se určitě K2 hodí.
Tae-Yeon je zamilovaná do Kuna-mladou hvězdičku módních mol. Ale jak se k němu dostat blíž? Takovou otázku si pokládá každá fanynka. Náhodou zjišťuje, že její brantranec, který jakoby jí z oka vypadl, chodí s Kunem do třídy. A tak si na týden vymění místa, z Tae-Yeon se stane kluk, z jejího bratrance Jung-Woo holka. Nikdo ale nepočítal s Ga-Woonem, školním gangsterem.
Pokud chcete vědět, jak to dopadne, rozhodně investujte tak 200 Kč a manhwu si přečtěte.

Jak kreslit Chibi

7. června 2008 v 9:43 | Ája
Chibi
Dle japonského slovníku znamená chibi trpaslík, ale také je to jakési zakrslé plemeno ovci. O.o V tomto článku bych se ráda pokusila vysvětlit, jak nakreslit tyto roztomilé postavičky.
1.sežeňte si tužku, papír a černý fix
Nejlepší tužka na běžné skicování je hb nebo b1. Tvrdší tužky (H1 a víc) by v papíru zanechávaly vyryté stopy, kterých se už nezbavíte. Ty měkčí zase snadno omylem rozmažete rukou a některé detaily s nimi nenakreslíte, ať se snažíte jak chcete. Někdy je dobrá i pentilka, ale nesmíte na ni tlačit, jinak je výsledný efekt stejný jako u tvrdých tužek.
Papír stačí jakýkoliv kancelářský. Čím víc ho bude, tím líp. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Černý fix potom použíjte, až budete s výsledkem spokojeni. Hezky postavičku obtáhněte, ať na papíře svítí. NEzapomeňte, že širší čára znamená stín, úzká světlo. Na tom hodně záleží. Učitelé mi pořád nadávají, že mám každou čáru stejnou ^^, Výsledného efektu dosáhnete i pomocí pastelek, pokud fixu použijete jen jako kunturku (jen obtáhnete).

2.Rozmyslete si, co chcete kreslit
Chibiků je totiž vícero druhů, přesto mají několik věcí společných: Hlavu o hodně větší než tělo a obrovské oči (mnohem větší než mají normální manga postavičky). Já bych chibi rozdělila na dva typy: S malým tělem a s mrňavým tělem. Osobně mám radši ty druhé. Ani jedněm se nekreslí dlaně či paty (o malých se občas vyskytují). Někdy tedy vypadají, jako by měli místo rukou a nohou párátka. :) Ale těmito pravidly byste se ani řídit neměli. Kreslete hlavně to, co se vám líbí. To je důležité. Já se to tu snažím jen trochu zjednodušit.
Chibi s malým tělem
Chibi s mrňavým tělem

3.Netrhejte papír hnedka, když se vám to nepodaří.
Žádný učený z nebe nespadl. Jestli si myslíte, že během hodiny nakreslíte skvělého chibi, jste vedle jak ta jedle. Chce to trénink. Chibi jsou poměrně jednoduší bych řekla. Takže do týdnu, pokud bůdete trénovat každý den, se stanete jejich obstojným kreslířem. Nejdřív obkreslujte nějakého jiné, abyste je dostali do ruky. Rozmyslete si, který druh máte radši a držte se ho. Přeju hodně štěstí v kreslení a nezapomeňte, je to zábava, ne práce.
Všechny použíte obrázky pochází z deviantart.com. Když budete hledat, najdete i další návody.

Větrné příběhy (Windy tales)

29. května 2008 v 17:15 | Ája
Větrné příběhy jsou jedním z nejzajímavějších anime, co jsem kdy viděla. Nejen díky zvláštně milému příběhu, který se lehce sleduje, ale i zvláštní animaci.
Vypadá totiž, jakoby byla celá nakreslená v programu Malování. Že se Vám zdá příliš hranatá? Ale přesto má své kouzlo.
Příběh tohoto anime je jednoduchý. Točí se kolem větru, hlavní postavy Nao a jejích spolužáků.
Seriál se špatně shání, na Youtube a Veoh si můžete pustit jen opening. Víc jsem tam nenašla. Ale když se chce, všechno jde.
Větrné příběhy nejsou u nás moc známé, v porovnání s takovým Narutem, FMA, Bleach, atd. atd. Je to ale škoda. Pokud máte večer čas a náladu si odpočinout, rozhodně si tohle anime pusťte.

One Pound Gospel

29. února 2008 v 14:41 | Tanaka Taher'ai
Ačkoli je pod touhle mangou podepsána Rumiko Takahashi, nečekejte žádné bláznivé bitky, honičky, absurdní fórky, mimozemšťany, kouzla a proměny. Nanejvýš se dočkáte tak akorát pěstí do zubů nebo rány na solar. Tahle manga je totiž z boxerského prostředí. Jejím hlavním hrdinou je devatenáctiletý smolařský boxer Kosaku Hatanaka, kterému v trvalému úspěchu ringu brání jeho neuvěřitelný apetit.
Apetit je vlastně slabé slovo. Kosaku je doslova nenasytný, v jeho žaludku se nejspíš ukrývá černá díra, jinak by nemohl spořádat to, co do sebe nacpe. Ovšem takové množství jídla se musí nutně podepsat na jeho postavě a také výkonu. Nedá se nic dělat, Kosaku k šílené hrůze svého trenéra Mukady nedodržuje diety, a tak neutěšeně přibývá na váze a stejně jako libry navíc se vrší i jeho prohry.
Asi by musel skončit se svou profesionální kariérou, která šla neúprosně kde dnu jako Titanic, kdyby tenhle "zbloudilý beránek" nepotkal svého anděla. Tím andělem je sestra Angela, mladá novicka, která svou nezlomnou vírou nakazí jak mladého boxera, tak i jeho trenéra, který nad ním už několikrát chtěl zlomit hůl. I když i její důvěra má občas namále, Kosaku s její pomocí překoná těžké překážky a dostaví se konečně i vítězství...
* * *
Věc se má takhle. Pokud máte nějaké zkušenosti s jinými mangami od Rumiko Takahashi, asi vás překvapí, že tahle vůbec není tak hekticky akční a nadupaná všelijakými podivnostmi, od nadpřirozených (či nepřirozených) bytostí, přes psí (a jiné) démony až po teenagery, co se mění na prasátka nebo kachničky. Ve skutečnosti je vlastně úplně normální, tu a tam lehce humorná a - co je u Rumiko vůbec nejdivnější - až děsivě krátká, když si uvědomíme, že takový InuYasha má v současnosti přes pět set kapitol.
A možná je to tím, že už jsem si asi zvykla na výše zmiňované abnormality, a box navíc vůbec není šálek mého čaje, takže můžu říct, že ze židle mě tohle dílko nakonec nezvedlo. Ale jak často neopomínám dodávat, to neznamená, že by mě manga vůbec neuspokojila. Strávila jsem čtením pár hodin asi dva tři dny a přiznám se, že mi bylo docela líto, že nemám pokračování (vlastním bohužel jenom tři díly a ještě jeden další myslím je), protože vztah Kosaka a sestry Angely se začal nabírat romantické rysy a já teď nevím, jak to s nimi vlastně dopadlo.
Kosaku je navíc človíček, kterému jsem od začátku fandila (i když připouštím, že zvracení v ringu nebylo zrovna to pravé ořechové, co bych od něj čekala :-) ). Hlavní důvod je ten, že dobré jídlo je rovněž moje potěšení i zhouba, kdykoliv mám příležitost, tak něco ozobávám (že bychom my ženské přece jen měly něco společného s ptačí říší? :-) ), mlsám a ujídám. Zrovna teď mám takovou příšernou chuť na čokoládu, že bych pro kousek ochotně mrzačila. S těmi, co jim na celý den vystačí jedno kiwi a půlka keksu, rozhodně nemám pochopení.
Takže ať už příběh nakonec dopadl jakkoli, držím Kosakuovi palce, aby to bylo v jeho prospěch. A moje hodnocení pro One Pound Gospel je 68 %.
* * *
P. S. - Podle několika prvních kapitol vzniklo navíc asi padesátiminutové OVA, které bylo docela zábavné.

FMA Manga: Krátké příběhy

29. února 2008 v 14:40 | Tanaka Taher'ai
Oblíbená manga Hagarena se svým rozsahem už blíží dvaceti dílům, a ačkoliv já osobně věřím (a doufám), že by tento rok už mohla konečně skončit, kdo ví, co se honí hlavou její autorce, takže je možné, že ještě za nějakých pět let bude dvacetiletý Ed někde po Amestris honit homunkuly a hledat Kámen mudrců, aniž by věděl, že je to jeho vlastní táta. Ale o tom jsem psát nechtěla.
Tentokrát jsou tématem krátké příběhy související s FMA. Většinou byly umístěny na konci některého volume jako omake (dodatek), jsou převážně humorného charakteru a samozřejmě opět tak trochu rozvíjejí postavy série. Nedávno se mi jich dostalo do rukou celkem osm a s překvapením jsem zjistila, že pár jich bylo dokonce zahrnuto do anime. Tohle jsou ony...
* * *
01 Military Party
Kdo je vlastně lepší? Ocelový nebo Ohnivý alchymista? Stejně jako v seriálu se to rozhodnou vojáci zjistit a je uspořádán souboj mezi Edem a Royem. Ačkoli plukovník nemá k zápasu zrovna dvakrát chuť, je k němu spíš donucen než přesvědčen. A protože ani sám Vůdce King Bradley proti boji nic nemá, je jim dokonce poskytnut prostor pro vojenské přehlídky a celý zápas (skoro) moderuje Maes Hughes. Každý bojuje vším, co má, nestydí se dokonce ani zneužít protivníkovy slabosti. Proč vlastně Roy nechtěl bojovat, vychází najevo, když po sobě všichni musí uklízet ten bordel...
* * *
02 Dog of the Military
Aneb jak Riza Hawkeye k Černému Hayatovi přišla. I tahle příhoda se dostala do anime a dokonce se odehrávala ve stejné epizodě jako ta předchozí. Seržantu Fuerymu se zželelo štěněte, které moklo venku na dešti, a vzal ho do budovy. Ovšem co teď s pejskem, když bydlí na vojenské ubytovně? Nezbývá než ho někomu nabídnout. Jsou tu sice kolegové, ale...
Falman také bydlí na ubytovně, Breda má ze psů panickou hrůzu, Havoc trousí poznámky, že nejlepší hafani jsou ti pečení, Ed má dost starostí s Alem, který už zase odněkud dotáhl bezprizorné kotě, a plukovník Mustang absolutně nepřipadá v úvahu! Zdá se, že nejlepší možností je poručík Hawkeyeová. Ovšem Riza má velmi striktní zásady, co se týče disciplíny. A močení v místnosti ji nutí bleskurychle vytahovat zbraň...
* * *
03 Blind Alchemist
Ed s Alem navštívili rodinu, jejíž osobní alchymista měl za cenu vlastních očí provést lidskou transmutaci a navrátit tak do života malou dcerku paní domu. Zatímco Ed doufá, že by se mohl dozvědět něco víc, co ho přiblížilo k vysněnému cíli, jak vrátit Alovi jako ztracené tělo, samotný Al se od malé Rosarie dozvídá, jak vlastně všechno ve skutečnosti bylo. Živá a veselá dívka ve skutečnosti není transmutovaná Rosarie, ale pouze její dvojnice adoptovaná z sirotčince. Skutečná holčička sedí už léta v pokoji na židličce a není jisté, zda vůbec žije. Ani sám alchymista netuší, že ve svých snahách nikdy neuspěl, protože mu to rodina z přátelství k němu nikdy neřekla a ve svém podvodu hodlají pokračovat i nadále. Ed a Al vyrážejí na další cestu. Snad jednou najdou způsob...
* * *
04 Fight on, 2nd Lieutenant
I tohle je příběh dobře známý i z anime. Pojednává o Havocovi, kterého se major Armstrong rozhodne představit své sestřičce, která je krásná, však pro svou plachost nemá žádného chlapce. Havocovy šoky z majorovy rodiny, kde je otec doširoka a matka dovysoka, pročež Alex obojí dohromady, se podepsaly na podporučíkově fantazii - obzvláště, když major ustavičně tvrdí, že jeho sestřička je celá jako on, ovšem křehkou krásku posilující s klavírem v jedné ruce Havoc ani zdaleka nečekal. No nevím, co dělal, kdyby viděl nejstarší sestru - generálmajora Armstrongovou velící pevnosti Briggs.
* * *
05 Simple People
Edův automail už zase jednou dodělává. Nezbývá nic jiného, než se vydat za Winry, aby ho opravila. Jenže oba bratři dobří ví, že když Winry vidí, jak se Ed o svůj automail nestará, zuří a dokonce se ho nestydí ani bít. Nezbývá, než odvést její pozornost jinam. Stručně řečeno - uplatit jí nějakou drobností, suvenýrkem z cest nebo šperkem. A protože si nedávno nechala píchnout uši, hezoučké náušničky budou určitě tím pravým.
Jakkoli jeho plán vyjde přesně podle očekávání, Winry není tak prostá a předvídatelná, jak si Ed původně myslel. A navíc stejně jako Winry vadí, když se Ed nestará o automail, Edovi vadí, když si udělala další díry do uší, jenom aby se jí tam vlezly 'všechny' náušnice, které jí dovezli. Navíc ten nápad s náušnicemi ve skutečnosti okoukala od Rizy Hawkeye. Ta si na druhou stranu po Winryině vzoru nechává narůst dlouhé vlasy.
* * *
06 Tales of a Master
Píše se rok 1897 a osmnáctiletá Izumi Harnet se zoufale touží stát alchymistkou. Ovšem učitel, kterého si k tomu zvolila, jí pouze strčí do ruky nůž a pošle ji na jeden měsíc do studené divočiny na hranicích mezi Amestris a Drachmou, které spolu nemají zrovna přátelské vztahy. Izumi je plně odhodlaná uspět. Aby přežila, krade proviant vojákům, a když na to přijde neváhá se odvážná dívčina porvat s vlky a dokonce zabít medvěda. Navíc u toho sama vlastním rozumem pochopí, jak vlastně funguje alchymie a celý svět. Jenže, když je měsíc jejího výcviku u konce, zjišťuje, že celý její trénink v divočině byl ve své podstatě úplný omyl a už na začátku si zvolila nesprávného učitele...
* * *
07 His Battlefield Once More
Bojiště mohou být různá. To v Ishbalu poznamenalo mnoho vojáků a jedním z nich byl překvapivě i mladý major Roy Mustang, kterému se ze srdce příčilo bojovat proti lidem náležícím ke stejnému národu, ale když přišel rozkaz vydal se i proti své vůli do boje. Ale té nehezké představy, jak bude později žít s vědomím, že si ruce pošpinil krví, se nemůže zbavit. V současné době se sice už v hodnosti plukovníka na Centrálním velitelství věnuje nudnému papírování a válčí akorát tak s dokumenty určenými ke schválení, ale vzpomínky... Vzpomínky na krvavou a ve podstatě úplně zbytečnou válku zůstávají.
* * *
08 Elric Family
Tenhle 'kousek' je naprosto hezoučký. Asi tříletý Ed totálně žárlí na pozornost, kterou mladšímu Alovi věnuje jejich maminka. A tak kde může nejrůzněji bratra šťouchá, štípe a všelijak mu ubližuje. Pak se ještě cítí uražený, když ho za to matka pořádně seřve. Ovšem překvapivou lekci o životě a údělu matek a sourozenců mu nakonec poskytne otec. Navíc z opravdu nečekaného místa - ze záchodu. Jak si Ed vzal jeho poučení k srdci, už všichni dobře víme. Příběh FMA je tak poutavý z větší části právě kvůli nádhernému vztahu mezi oběma bratry.
* * *
Pokud máte stejně jako já rádi komiks FMA, budou se vám líbit i tyhle krátké doplňující příběhy, které jsou z větší části o lidech a jejich charakterech. A taky pobaví, což člověka, jako jsem já, velmi potěší, obzvláště, když ve vlastní manze je to v poslední době docela bezútěšné, i když se to naštěstí pomalu začíná obracet k lepšímu.

Please Twins

29. února 2008 v 14:39 | Tanaka Taher'ai
Jak už možná název napovídá, jedná se o volné pokračování seriálu Please Teacher. Tentokrát je hlavním hrdinou patnáctiletý Maiku Kamishiro, poloviční Japonec vychovaný v dětském domově, který si u studia střední školy vydělává jako programátor, aby si mohl dovolit zaplatit nájem domu a další výlohy. Ten dům má pro něj totiž zvláštní hodnotu. Na jediné fotografii, která mu patří, se coby několikaměsíční batole rochní v nafukovacím bazénku se stejně starou holčičkou právě před tímto domem.
Maiku vcelku logicky předpokládá, že tam musel bydlet těsně předtím, než se ho matka vzdala a skončil v dětském domově. A ta holčička, která nejspíš někde existuje, je jeho sestra dvojče, se kterou je osud rozdělil a ona skončila úplně někde jinde. A protože se po jistých incidentech s UFO (odmaskované kosmické lodě Mizuho Kazami a později i její matky :-)) dostaly záběry z městečka do zpráv, není divu, že Maikův dům z fotografie poznal ještě někdo.
Miina Miafuji, rovněž sirotek, klepe u Maikových dveří s tím, že je jeho ztracená sestra. Má totiž stejnou barvu očí a ohání se fotografií dvojčátek v bazénu. Jenže o nějakou dobu později se před domem objevuje ještě Karen Onodera. I ona má stejně modré oči a co víc i osudnou fotografii. Jenže jen jedna z nich je Maikova pravá sestra. Ta druhá je úplně cizí děvče. Ovšem... jak poznat, která je která, když na testy DNA nemá ani jeden dost peněz? A přece ty dvě chuděry nevyhodí někam na dlažbu!
* * *
Příběh o třech dvojčatech mi rozhodně přišel k duhu. Nemůžu upřít, že autoři z tématu vytřískali, co se dalo, nelekli se ničeho a já jsem se tím pádem dobře bavila. Ovšem Japonci jsou na naše poměry asi o dost zvrhlejší, protože zatímco v prvním seriálu se jednalo o vztah středoškoláka s učitelkou, tady už to občas vypadá i na incest, protože obě děvčata si Maika víc než jen oblíbí a to ještě dřív, než on je. A která je sestra a která příbuzná není? Ha! Toť otázka!
Děvčata to sice neví, a tak, když nemůže mít Maika ani jedna, uzavřou spojenectví, aby ho nemohla mít žádná. Svým chováním se snaží odradit jakoukoliv možnou konkurenci a dost těžce zaměří svou pozornost na pohlednou senpai Tsubaki Oribe, která projevuje o Maika neskrývaný zájem. Zcela očividně ho uhání, nabízí mu, že mu bude dělat obědy, když jí vypomůže s prací pro studentskou radu a dokonce nadhazuje i možné rande. Díky tomu se z Tsubaki stává pro Miinu a Karen nepřítelkyně číslo 1.
Jenže jak se hned vzápětí ukáže, spíš než dívky jeví o Maika zájem chlapci. Přesněji řečeno jeden. Přihřátý studentík Kousei Shimazaki, který Maika pořád obtěžoval, mě sice od samého počátku bavil úplně nejvíc, ale nakonec vyšlo najevo, že to jenom předstírá, kvůli tomu, že si dovoloval na vyvinutou Tsubaki, které se přílišné projevy jeho náklonnosti nelíbily, a tak mu dala facku. O té doby si zlomený mládenec raději dovoloval projevovat své vášně Maikovi.
Pakoň, řekla bych. Kolikrát už dostal takový Miroku v InuYashovi pořádnou facku za své otlapkávání Sanžina (někdy i Kagomina) zadku a taky si nezačal hrát na teplého, že? No a když se to nakonec vyjasní a dívka mu dá třetí šanci (druhá skončila další fackou), byl ten komediální moment prostě v trapu. Jaká škoda :-(.
Ovšem způsob, jakým se děvčata snažila z domnělého gaye Maika udělat normálního kluka, rozhodně stál za to. Neustále se převáděly v plavkách, v pyžamu, v ručnících, když vyšly ze sprchy, rozvěšovaly poblíž něj kalhotky a podprsenky (chudák Marie, AI slečny Mizuho, z toho dostal krvácení z nosu a těžké křeče a to ani nemá 'fyzický aparát'), ale s Maikem to zjevně ani nehnulo. Ovšem pouze před děvčaty. V soukromí civěl na svou fotku a drmolil u toho mantru: "Jedna z nich je příbuzná. Jedna nich je příbuzná..." Pak ještě Shimazaki při pohledu na jeho vyčerpaný obličej poznamená něco jako: "Vypadáš zdrchaně. Jsi snad sexuálně frustrovaný?"
Nejvíc prostoru z minula dostala Ichigo Morino (o které se děvčata vyjadřují jako o super lolitě) s učitelkou Mizuho, 'Malý Div' (jak ho pojmenuje Karen) Marie a překvapivě Matagu Shidou, který je až nezdravě posedlý svou mladší sestrou Haruko. Kei je sice relativně často vidět se svou manželkou-učitelkou (jejich vztah už je přinejmenším mezi přáteli prozrazen), nicméně až na jedno kýchnutí v první části a tři/čtyři větičky ve třináctém OVA díle se hlasově neprojevuje. Taky docela pobaví malá holčička z Okinawy, která pořád doufá, že v létě najde lásku v podobě krásného kluka z města, a nikdy jí to nevyjde. V Please Teacher jí vyhlédnutého Keie odvedla Mizuho a tady měl zase Maiku hned dvě děvčata.
Stejně jako v předchozím počinu i tady se nakonec dostaví šťastný (více méně :-) ) závěr. Přece jen vyjde najevo, která z dívek je Maikova sestra, i když překvapivě to nebylo ono děvčátko na fotografii, se kterým se coby malý capart koupal v bazénku. V seriálu to není vysvětleno, ale někde jsem našla informaci, že druhá dívka je vlastně sestřenice dvojčat - jejich matky byly sestry, proto nejspíš ta stejná barva očí všech tří.
* * *
Podle mého si Please Twins zaslouží stejně jako jeho předchůdce takových 77 %, bavila jsem se dost, ale stejně jako u Please Teacher i tady bylo pár scén, bez kterých by se příběh obešel. Přesto má tohle anime docela slušnou úroveň, pobaví námětem i některými hláškami a chvíle, kdy se jedna z děvčat pokoušela čtečkou čárových kódů snímat cibuli, mě málem shodila ze židle.

Please Teacher

29. února 2008 v 14:38 | Tanaka Taher'ai
Srdce každého středoškoláka musí zákonitě zajásat radostí, když na místo starého učitele nastoupí jako třídní mladá a krásná učitelka. Jenže se slečnou Mizuho Kazami není tak docela něco v pořádku. Je sice mladá, pěkná a milá, ale navíc je to mimozemšťanka. A ne jen tak ledajaká. Je to důstojnice Galaktické Federace přidělená k dohledu nad "primitivní" Zemí. Všechno by bylo v pořádku, kdyby ji od počátku nepronásledovala tak trochu smůla.
Nejprve se ji povede nedopatřením prozradit před místním klukem Keiem Kusanagim, druhý den ho má navíc ve své třídě a jako by toho nebylo dost, ještě je oba společně zamknou na několik hodin ve skladu tělocvičného nářadí a objeví je ředitel školy zrovínka ve stavu vzájemného sbližování. A Keiův strýc přijde s tou nejnemožnější výmluvou na světě - udělá z Mizuho a Keie (kterému je ve skutečnosti naštěstí už osmnáct let) manžele. Aby to náhodou neprasklo, hned k ní chlapce nastěhuje.
Takže zatímco před ředitelem předstírají ten nejzamilovanější manželský páreček, před ostatními musí svůj vztah (stejně jako záhadnou Keiovu nemoc, kvůli které strávil tři roky ve stavu podobném kómatu) držet striktně v tajnosti. Ovšem před vlezlou bandou středoškoláků, kteří jsou "manželovi" kamarádi, se dají takové věci utajit jen velmi těžce, takže nastává období lhaní, skrývání a předstírání. Nemluvě o tom, že skutečný soukromý život se jim oběma obrátí totálně naruby.
Otevírá se před nimi nový svět pocitů a zážitků. A "falešná" učitelka, pro kterou do té doby hrála v jejím životě hlavní roli pouze práce, a nesmělý chlapec s tíživým tajemstvím se pomalu začínají jeden druhému otevírat a ze dvou zpočátku poněkud nedobrovolných manželů se začíná pomalu ale jistě stávat opravdový pár se vším všudy, který si bude muset projít i několika těžkými krizemi...
* * * * *
Kromě hlavního páru, který se vine příběhem jako ústřední motiv, tu jsou ale ještě další výrazné postavy, které podkreslují atmosféru. Jsou tu Keiovi přátelé ze střední školy - obzvláště bych měla vypíchnout Koishi Herikawu, které se tichý chlapec velmi líbí, netuší ovšem, že Kei je tou dobou už dávno zamilovaný do své učitelky. Ale jsou tu i další, jako třeba hlučný a veselý Hyosuke, kterého potají zbožňuje nesmělá Kaede, nebo Keiův další kamarád Matagu, který si nemůže najít děvče, zatímco ostatní už jsou tak hezky spárováni, či maličká Ichigo Morino, která vypadá jako ze základní školy, ale ve skutečnosti je ze všech nejstarší, protože trpí stejnou záhadnou nemocí jako Kei a ve stavu absolutního ustrnutí strávila dokonce celých šest let.
Zábavnou roličku má i Keiův strýc se zálibou v krásných dívkách, který si vzpomene, že je ženatý, až když to schytá od své manželky loktem do žeber. Objeví se také další mimozemšťané - konkrétně matka a mladší sestra Mizuho, z nichž každá bere její sňatek po svém. Zatímco "tchýně" je volbou své dcery nadšena a vzpomíná na svého zesnulého manžela - rovněž pozemšťana - malá Maho nemůže na druhou stranu svého švagra ani vystát a každou chvíli mu vyhrožuje přenosem do jiné dimenze nebo velmi bolestivou smrtí.
Navzdory komediálním motivům a lehce sci-fi námětu tu ale hrají prim city a romantika. Všechno přece závisí na vzájemném pochopení toho druhého, stejně jakože může nastat i situace, že osoba, kterou milujete nemusí být zrovna zamilovaná do vás. Na denním pořádku je tu i chorobná žárlivost, stejně jako rozchody a nakonec i sladké usmiřování. Možná se to nezdá, ale mimozemšťani jsou koneckonců taky lidi :-). A lásku přece potřebují úplně všichni. Dokonce i umělé inteligence Marie a Miruru, jejichž prioritou je ovládání kosmických lodí výše zmiňovaných mimozemšťanek, k sobě zahoří nečekanou láskou, kterémužto problému se pak věnuje kratičké OVA Marie's Love Theater, kde Marie a Miruru řeší závažné problémy, jak svou lásku naplnit, když nemají jisté důležité orgány :-).
Please Teacher sice začal jako velmi povedená bláznivá komedie (s lechtivějšími prvky), u které jsem se v některých momentech řehtala jako stádo mustangů a ucpávala jsem si pusu polštářem, aby si sousedi náhodou nemysleli, že si v bytě chovám koně, ovšem pak trochu náhle změní tempo a krátce před koncem se promění rovnou ve sladkobolný romantický doják plný emocionálních výlevů, sentimentálního bahna a je tu dokonce jedna sestra (samozřejmě, že Keiova), co spáchala sebevraždu. Roní se tady hořké slzy smutku, aby se divák nakonec mohl utopit v těch radostných, když přijde konečně ten absolutní a totální happyend.
Ale nemůžu rozhodně upřít, že na mě tenhle seriál (doporučuji spíš ženám a dívkám, muži tyhle výlevy moc nemusí, tak proč je do toho nutit), který jsem si ke sledování naordinovala někdy koncem léta 2007, udělal docela dobrý dojem. Navíc OVA situované do třináctého dílu se opět vrací k původnímu komediálnímu (a taky tomu lehce erotickému) tématu a útočí na bránice tak drasticky, že ty slabší povahy, ke kterým se počítám i já, možná budou i slzet smíchy. Pokud bych měla tenhle seriál nějak hodnotit, dala bych bez studu 77 %. I když ty zmiňované citové výlevy ubíjely i mě.
A abych nezapomněla - důvod, proč byste měli tohle anime vidět, je ještě skutečnost, že má navíc ještě volné pokračování s názvem Please Twins. V hlavních rolích se sice představí úplně jiní puberťáci, ale ve vedlejších zůstanou staří dobří známí z "Učitelky". A tihle všichni naservírují úplně nové a rovněž zábavné dobrodružství, kde se bude pátrat, která ze dvou dívek je ve skutečnosti dvojčetem hlavního hrdiny.

The Day of Revolution

17. prosince 2007 v 12:33 | Tanaka Taher´ai
Dvoudílný komiks Mikiyo Tsudy (autorky Princess Princess) pojednává o chlapci Keiovi, který se jednou od svého lékaře dozví zdrcující zprávu, která mu obrátí celý život naruby, ale nakonec se všechno, co zpočátku vypadalo úplně černě, v dobré obrátí a možná vysvitne naděje i na zářivou budoucnost, protože tohle je koneckonců komediální dívčí manga.
* * *
Kei Yoshikawa je zdánlivě úplně normální patnáctiletý kluk. Je trochu divoký, občas hrubý, společně s několika dalšími kamarády urputně bojuje s jinými borci o místo na školní střeše a taky si příliš nerozumí s otcem, protože je kvůli nešťastným okolnostem přesvědčen, že ho nenávidí. V poslední době se navíc cítí trochu divně. Bolí ho prakticky celý člověk, ale přisuzuje to pouze náhlému vývinu. Jenže když znenadání omdlí, zdá se být nejlepším řešením lékař. Ten Keie vyšetří a sdělí mu s vážnou tváří, že je...
Děvče.
Kei by byl nejspíš méně šokován, kdyby mu zbýval pouhý týden života než tohle. A doktorovy závěry, že občas se něco takového prostě přihodí, mu taky na náladě nepřidají. Ačkoli posledních patnáct let navštěvoval výhradně mužské toalety a byl k jejich užívání i prakticky uzpůsoben, geneticky je prostě holka a nic se na tom nedá změnit. A tak se z Keie z nedostatku jiných lepších možností stává Megumi.
* * *
Kei má sice ve své podstatě podobný problém s pohlavím jako kupříkladu Ranma Saotome, ale narozdíl od něj mu pouhopouhá horká voda nepomůže. Musí se naučit žít s tím, že už není kluk, ale holka. A to je občas trochu složitější. Tak v prvé řadě tu máme ty drobné změny v používání záchodu, také do garderóby přibývají do té doby nikdy nenošené oděvní součásti, jako je například kratičká sukénka a co hůř - podprsenka, vulgární klučičí slovník se v žádném případě nehodí pro něžnou dívku a s doširoka roztaženýma nohama se přece nesedí už vůbec!
Všechny tyhle 'zlozvyky' které si Kei vštípil v průběhu posledních patnácti let, se musel těžce odnaučit během krátkého půlročního období, aby se mohl opět vrátit do školy. Byť do nižšího ročníku a pod jménem Megumi Yoshikawa. Zdatnou pomocnicí v objevování nově nabytého ženství se Megumi stává Makoto Yutaka, dcera doktora, co to všechno spískal. Makoto chodí s Megumi do stejné třídy a ví o jejím problému úplně vše.
A protože je tenhle příběh komedií, je pouze logické, že se její tajemství zcela určitě neututlá. Vzhledem k tomu, že jaksi nevyměnila školu, bývalí spolužáci si z vyššího ročníku tesknící po svém kamarádovi z mokré čtvrti si po jedné nechtěné srážce na chodbě uvědomili, že ta milá dívenka, která se před nimi tak rozkošně stydí, je jako vejce vejci podobná Keiovi. Tedy až na ty delší vlasy a plisovanou sukničku. Navíc má stejné příjmení, a jak si vyčmuchali ve školních záznamech, bydlí i na stejném místě.
Tihle hoši navíc nejsou tupí, a tak jim to dojde vcelku rychle. Nejsou ani tak moc překvapení. Spíš neskonale nadšeni. Jako s holkou s ní totiž všichni chtějí chodit a neváhají jí dokonce navrhovat i možný budoucí sňatek. Kvůli jednomu magorovi také Megumi na vlastní kůži pozná, jak dovedou být kluci vůči dívkám násilničtí a dobyvační, takže není divu, že se po takové zkušenosti poněkud více přimkne k Makoto. Kluci se však své vyvolené, která je s každým dalším dnem stráveným jako dívka hezčí a hezčí, nehodlají jen tak vzdát. Loví ji, uhánějí a číhají na ni, kde se jen dá.
V čem vlastně spočívá pointa této povedené taškařice? Když Megumi opět jednou utíká před svými čtyřmi kamarády/ctiteli k Makoto domů, kde se vrhne své kamarádce do náruče, uvědomí si, že osoba, ke které se tak intenzivně tulí a prosí ji o pomoc, ve skutečnosti vůbec není Makoto. Ukáže se, že omylem popadla jejího mladšího bratra Mikota, o kterém ani netušila, že existuje, neboť celý rok strávil na internátní škole. A protože Mikoto není typický obhroublý kluk, je hrozně hodný, taky roztomilý skoro jako děvče... Že asi tušíte, jak to nakonec dopadne?
Přesně tak. Mikoto je samozřejmě budoucí Princezna z Fujimorské chlapecké internátní školy a Megumi ten zoufalý objekt jeho lásky, která se nikdy neměla dozvědět, že je nucen pobíhat po škole v rozpustilých volánkových šatičkách a rozdávat společně se stejně vybavenými svými kolegy Tōruem a Yūjirem kouzelné úsměvy svým spolužákům trpícím nepřítomností jakékoliv ženy či dívky na školní půdě. Ale vzhledem k tomu, že Mikotovi nevadí Megumina minulost, Megumi se dokáže bez problémů vyrovnat i jeho přítomností...
A další happyend je na světě. A já dávám 69 %.

Mononoke

15. října 2007 v 20:30 | Tanaka Taher‘ai
Jedenáctidílná série vychází z posledních tří epizod Ayakashi a jejím hrdinou je tajuplný prodavač léků a také exorcista ozbrojený magickou katanou určenou pro boj s démony, kterou nelze vytáhnout z pochvy, pokud nejsou splněny tři podmínky - Katachi, Makoto a Kotowari. Tedy zjištění, že se v dané chvíli jedná o zlého ducha (mononoke) a jeho skutečný vzhled, okolnosti, které k tomu vedly, a důvod jeho útoku.
* * *
Zashiki-warashi
(epizody 1 a 2)
Prodavač léků (jeho jméno není známo) se kvůli dešti na noc ubytuje v hostinci vedeném starou ženou. Krátce po něm dorazí zoufalá těhotná dívka, která tvrdí, že jí jde o život a prosí o ubytování. Ač to majitelce původně není vhod, znenadání změní názor a ubytuje dívku v nejvyšším patře budovy. Ačkoli v hostinci nebydlí nikdo s dětmi, dívka neustále slyší dětské hlasy a smích.
V noci je přepadena nájemným vrahem, ale ten je sám záhadným způsobem zabit dříve, než jí může vážně ublížit. Prodavač léků usuzuje, že se jedná o práci démona, ale dokud nezná pravou podstatu problému, nemůže tasit svůj meč a bojovat s ním. Při zjišťování pravdy vychází najevo, že hostinec (obzvláště jeho nejvýše umístěný pokoj) i jeho majitelka mají temnou minulost, díky které je budova plná dětských démonků zashiki-warashi...
* * *
Umi Bouzou
(epizody 3 - 5)
Prodavač léků se tentokrát se skupinkou různorodých cestujících (kteří zahrnují i Kayo, služebnou z třetího příběhu Ayakashi, která se událostech s kočičím démonem rozhodla najít štěstí jinde) plaví na lodi. Jenže jejich plavba se neobejde bez komplikací. Někdo z pasažérů v noci nepozorovaně zmate pomocí magnetu lodní kompas a plavidlo místo v přístavu skončí na území, kde už po mnoho let mizí lodě kvůli mořským démonům.
Jednomu útoku se sice s lékárníkovou pomocí vyhnou, ale krátce nato padnou do osidel jiného monstra, které se z vyděšených cestujících pokouší vymámit jejich největší obavy, aby je pak mohlo zhmotnit. Jeden z nich v sobě skrývá největší tajemství, které je navíc klíčem k důvodu, proč jsou zdejší vody už po mnoho let tak nebezpečné a plné děsivých nestvůr...
* * *
Noppera Bou
(epizody 6 a 7)
Mladá žena Ochou je uvězněna, protože brutálním způsobem zabila manžela a jeho rodinu. Ve cele se setkává s prodavačem léků, který byl zatčen protože odmítal vrátit peníze zákazníkovi, který si koupil jeho lék a ten se minul účinkem. Lékárník usuzuje, že žena vraždu spáchala pod vlivem mononoke a nedlouho po jeho prohlášení se objevuje záhadný muž s liščí maskou a Ochou osvobodí.
Zdá se, že to byl on, kdo jí ponoukal, aby zabila rodinu, která ji psychicky ubližovala. Nyní žádá, aby se za něj Ochou provdala. Ta v něm vidí svého zachránce a souhlasí. Krátce poté, co si oba vymění své sliby, se objevuje prodavač a démona zneškodní. Ukazuje Ochou výjevy z jejího života, který v ní vyvolaly zlobu a konstatuje, že mononoke, který je vinen vraždou, je ve skutečnosti ona sama.
Ačkoli se děj původně jevil trochu nepochopitelně a zmateně, překvapivý konec vyjasnil veškeré záhady a potěšil mě natolik, že jsem ochotna považovat příběh zatím za nejlepší ze série Mononoke.
* * *
Nue
(epizody 8 a 9)
Čtyři muži se mají ucházet o ruku mladé ženy Ruri, která je jedinou a poslední dědičkou tajuplného umění poznávání vůní. Dívka jim má udělit test a ten, který nejlépe rozpozná jí připravené vůně, má právo stát se jejím manželem a pokračovatelem tradice. Ovšem na setkání dorazí nápadníci pouze tři a cizí prodavač léků, který si nebere servítky a všude se vecpe.
Jeden z nápadníků nadhodí, že by se i on mohl zúčastnit, a ani Ruri ani lékárník nemají nic proti. Ale prodavači jde spíš než o vůně a ruku mladé ženy o něco úplně jiného. O démona, který se podle něj ukrývá poblíž. Domnívá se, že mononoke by se mohl skrývat právě v Ruri, ale krátce po prvním kole soutěže je nalezen mrtvý onen čtvrtý z nápadníků, o kterém si všichni mysleli, že nedorazil, a nakonec i sama Ruri...
I tenhle příběh má překvapivou pointu, a nakonec je všechno úplně jinak než se na počátku zdá...
* * *
Bakeneko
(epizody 10 - 12)
Jakkoli by tomu název nasvědčoval, nejedná se o stejný příběh z Ayakashi zařazený i do této série. Tentokrát se děj neodehrává někdy za doby Edo, ale asi tak na počátku 20. století. Mladou novinářku přejede vlak. Oficiální vyšetřování tvrdí, že spáchala sebevraždu skokem z mostu přímo na koleje, kde ji následně rozmašírovala mašina, kterou řídil unavený a pospávající strojvůdce.
Asi by na nehodu všichni zapomněli, kdyby nějaká nadpřirozená síla nedala při úplně jiné cestě vlakem dohromady několik pasažérů, kteří se navzájem neznali a na první pohled neměli nic společného. Ale jak se ukázalo, každý z nich byl nějak - někdo více jiný méně - zapleten do případu domnělé sebevraždy.
Při odhalování tří podmínek pro vytažení meče exorcismu, vychází najevo, že dívka byla na stopě velkého případu, který se neměl dostat na veřejnost, takže ona sebevražda se nakonec skutečně ukázala jako vražda a démon, který takto vznikl, hledal svou pomstu...
* * *
Celá série se logicky nese v podobném duchu a je nakreslená ve stejném stylu jako původní Bakeneko. Celkově je opět pojata tak trochu jako divadelní představení, takže i prostředí zřetelně a zcela účelně vypadá jako namalované divadelní rekvizity. Osobně se mi sice tohle provedení příliš nelíbí, ale na druhou stranu to dokresluje atmosféru klasické japonské divadelní tvorby.
Třebaže mě postava chladného, dalo by se říci skoro až flegmatického prodavače léků zaujala na první pohled, trochu mi vadilo, že zatímco on prakticky na každém kroku odhaluje tajemství démonů, jeho tajemství nebyla poodhalena ani o kousek. Kde tajuplný mladý muž procházející nezměněn časovými obdobími přišel k očarovanému meči, který se řídí třemi pravidly, proč se po jeho vytažení mění v podivnou bytost, co znamenají znaky na jeho obličeji a proč má špičaté uši, jak to, že je tak skvělým exorcistou, když takové schopnosti mají obvykle kněží a mnichové a tak dále.
Sice se tahle série nebude řadit mezi špičku mých oblíbených anime, ale musím uznat, že mě něčím, co zatím ještě nedokážu přesně identifikovat, upoutala. Takže bych Mononoke dala takových 77 %.

Ayakashi – klasický japonský horor

15. října 2007 v 20:27 | Tanaka Taher‘ai
Tři příběhy v sérii zavánějící smrtí, duchovnem a tajemnem. První dva jsou založeny na známých japonských legendách, mnohokrát prezentovaných jako divadelní představení, třetí je vymyšlený. Společné mají pouze tématiku duchů, démonů a přízraků, kterým se někdy říká ayakashi.
* * *
Yotsuya Kaidan
(epizody 1 - 4)
Pravděpodobně nejznámější japonský příběh o zradě a pomstě ze záhrobí. Po smrti svého pána se samuraj Iemon Tamiya ocitá v nelásce a jako obyčejný rónin už není vhodným manželem pro mladou O-Iwu Yotsuya, a to i přesto, že zcela zjevně čeká jeho dítě. Ze vzteku dokonce zabije i jejího otce a svede to na bandity. Událost ho sice dá s O-Iwou opět dohromady, ale krátce po uvědomuje porodu si chudý šermíř, že takhle si svůj další život nepředstavoval.
S ženou se odcizil a o dítě nemá zájem, takže když si ho jako objekt svého zájmu vyhlédne krásná vnučka jednoho boháče, ani dlouho neváhá. O-Iwa, které navíc podstrčili jed, který jí zcela zhyzdil tvář, místo léku na poporodní potíže, Iemonovi před svou smrtí přísahá pomstu. Netrvá to ani tak dlouho, co Iemon v halucinaci, že se jedná o O-Iwu, zabije svou novou ženu. A kletba ještě nekončí...
Říká se, že příběh Yotsuya Kaidan je nejspíš prokletý, protože divadelní přestavení i tvorbu filmů s tímto námětem provázely nevysvětlitelné úkazy, zranění herců a někdy i smrt. Záleží jen na vás, jestli si myslíte, že O-Iwina kletba skutečně existuje nebo je tu proto, že diváci chtějí, aby existovala.
* * *
Tenshuu Monogatari
(epizody 5 - 8)
Když se člověk zamiluje do boha, má to vždycky děsivé důsledky. Zushonosuke byl sokolník a svou práci měl rád. Stejně tak i bílého sokola, který mu byl svěřen do péče, aby ho vytrénoval. Ale na jeho prvním lovu se sokol ztratil a skončil na starém zámku, o kterém se vyprávěly zkazky, že v něm žijí démoni. Zushonosuke při pátrání narazí na krásnou dívku, do které se zamiluje na první pohled. Netuší ovšem, že je to paní na strašidelném zámku a také bohyně - princezna Tomi.
Bohužel i ji mladík upoutal a to i přesto, že ona a její služebné měly ve zvyku každého jiného člověka zabít a pozřít. Na jejich vztahu by vlastně nebylo nic až tak zvláštního, kdyby láska bohy neoslabovala a nečinila z nich smrtelné bytosti. Nemohou být spolu a nemohou být bez sebe a Tomi navíc odmítá vydat sokola, protože je v něm duše její matky. A Zushunosukova nešťastná žena O-Shizu na Tomi žárlí natolik, že je ochotna poslat celý zámek do záhuby...
Druhý příběh se vlastně nejeví ani tak jako strašidelný, spíše jako tragická romance mezi smrtelníkem a princeznou Zapomenutých bohů. Nakonec sice zůstanou svým způsobem spolu, ale žádný happyend nečekejte. Tenshuu Monogatari má navíc něco jako komickou vložku v podobě dvou mononoke, kteří se na Zushonosuka nalepili, aby se v jeho společnosti dostali do zámku Zapomenutých bohů, kde doufají, že najdou poklad.
* * *
Bakeneko
(epizody 9 - 11)
Do města dorazí potulný prodavač léků a vstoupí do domu, kde je nevěsta připravovaná na sňatek. Dívka nestačí ani vykročit vstříc svému novému osudu, když je brutálně zabita. Lékárník s jistotou prohlásí, že se jedná o démona a zapečetí dům, aby ho mohl odhalit a zničit. Setkává se s nedůvěrou, ale když začnou umírat další lidé, jsou jeho metody neochotně přijaty. Zdá se, že pro boj s démony je prodavač léků vybaven zvláštním mečem. Ten ovšem nelze vytáhnout z pochvy dříve, než jsou známy tři podmínky.
Vzhled démona, pravda a příčina. Vzhled na sebe nenechá dlouho čekat. Celá záležitost má zjevně něco společného s kočkami, protože zlověstný přízrak je bakeneko - kočičí běs. Při zjišťování pravdy a důvodu, proč bakeneko na rodinu útočí, se dostávají na světlo kruté tajnosti, které má na svědomí nejstarší člen rodiny...
Postava lékárníka se navíc dočkala překvapivého rozvedení. Na Bakeneko totiž navazuje dvanáctidílná série s názvem Mononoke.
* * *
Tak a by bylo asi tak vše. Tentokrát se raději zdržím celkového hlasování, aby mě náhodou nestihla O-Iwina kletba. Ale nejvíce se mi líbila pasáž Tenshuu Monogatari a příběh Bakeneko, respektive potulný obchodník s léky, mě zaujal natolik, že už mám za sebou i Mononoke.

Manga!!!

8. října 2007 v 19:00 | Ája
Splnil se mi můj životní sen...což mezi náma také znamená, že začíná období, kdy budu hledat pro co sakra žít dál...jsem šťastná (víceméně) majitelka japonské mangy! Hurááá!!!
Ona teda sice není tak úplně japonská. Je přeložená do angličtiny, jinak bych tomu vůbec ale vůbec nerozumněla. Asi před měsícem jsem si ji objednala z Ameriky. Přiznávám, že to nebyla nijak levná záležitost, ale tak strašné to zase nebylo. Tím myslím víc jak 500,- Ne, nelekejte se. Tohle je normální cena. Levněji žádnou mangu spolu s poštovným neseženete.
Mangu si přeji snad už 3 roky. Proč jsem si teda nikdy předtím žádnou neobjednala? Odpověď je jednoduchá: nevěděla jsem jak. Nejsem totiž majitelka Visa karty či podobných úžasných věciček (bohužel). Jiný způsob platby u Amazon.com neexistuje. Jak smutná jsem byla.
Ale nevzdávala jsem se! Když začal nový školná rok, dostala jsem se do třídy se zkušenou otakyní, která se zmínila, že existuje nějaké české knihkupectví. Ale víc nevěděla. Proto jsem pátrala po internetu a našla! Adresa je: www.Libris.cz
Objednají za vás mangu u Amazonu a vy ji jen v českých prašulkách zaplatíte bankovním převodem na účet. Jak prosté Watsone! Pak už jen měsíc čekáte a modlíte se... :)
Tohle je ta moje manga. {Hrdě a zamilovaně se usmívá}
Hoshi no koe: The voices of a distant star je sci-fi romance. Proč jsem právě zvolila tulhe mangu? Jiná mě nenapadal. Zvažovala jsem Bleach, Naruta nebo Death Note. Ale to jsou mí oblíbenci a znám je nazpaměť. Hoshi no koe ne. Nikdy předtím jsem ji načetla a slyšela jsem samé dobré ohlasy. I když jsem dostala vynadáno od kámošky-fanynky L z DN XD Snad někdy příště...

Love Hina

17. srpna 2007 v 12:41 | Tanaka Taher‘ai
Keitaro Urashima je tak trochu zoufalec. Už podruhé se nedostal na vysněnou Tokijskou univerzitu, má tendenci snít své praštěné sny na veřejnosti, z čehož vždycky kouká pořádný trapas. Keitaro má navíc svůj osobní veledůležitý důvod, proč se dostat na Tokijskou. Je to slib, který dal před patnácti lety na pískovišti stejně staré holčičce. Doslechl se totiž, že když jdou dva na Tokio-U, budou spolu navěky šťastni. Není divu, že na tento sen smolař Keitaro tak upnul. Jenže to by nesměl projet zkoušky.
Navíc se jeho babička právě tou dobou rozhodla náhle odcestovat. A protože dělala správkyni horkých koupelí v lázeňském městečku Hinata, ráda by, aby za ni Keitaro její práci převzal. Vzhledem k tomu, že nějaká práce (respektive peníze) by se šikla, protože rodiče ho už odmítají jen tak podporovat, když se na Tokijskou ne a ne dostat, vydává se Keitaro i se svými sny do Hinaty. Jenže bábi na něho nejenže nepočkala, ale zcela mu opomněla sdělit, že celé místo se za dobu, co tam nebyl, dost radikálně změnilo. Horké prameny sice nikam neutekly, ale budova už dávno nejsou veřejné lázně, ale ubytovna pro mladá děvčata.
Keitarův první dojem na dívky rozhodně nepatří k nelepším. Nakonec je sice oficiálně jakžakž přijat jako správce, ale děvčata ho mají spíš za úchyla, protože při své smůle vždycky vpadne někam, když se tam převlékají nebo koupou. Kromě toho se Keitaro celou dobu zaplétá do vlastních lží, protože děvčata ho vzala na milost pouze proto, že se domnívala, že je to vzorný student na Tokio-U. Navíc se v jeho pokoji nachází díra ve stropě, která ústí přímo do pokoje Naru Narusegawy.
Zmiňovaná Naru maskovaná za zákeřnou šprtku s ním dokonce chodí na přípravku, neboť i ona se chce dostat na Tokijskou Univerzitu. Ze všech dívek je asi nejhorší, protože zpočátku ani nechce, aby se k ní Keitaro přibližoval už jenom z principu, aby se náhodou nenakazila jeho blbostí. Vzhledem k tomu, že o pár let dříve byla sama ve škole na propadnutí a potřebovala domácího učitele, který by ji doučoval, mohla projevit trochu větší pochopení. Většinou je to ovšem právě ona, jejíž drsné rány pěstí posílají Keitara na cestu málem do vesmíru.
Rádoby spisovatelce Mitsune Konno (přezdívané vcelku trefně Kitsune - liška) Keitaro ani tak nevadí, je to v podstatě flákačka, která nedělá nic jiného než spřádá pikle na ostatní, popíjí saké (a vlastně kterýkoliv jiný alkohol), dělá si ze všech legraci a všechno řeší přes peníze, takže za jeden pohled na její vnadné tělo si prostě nechá odpočítat měsíční nájem. A ještě to před ostatními zahraje do outu tak, že ji ten sprosťák Keitaro osahával.
Třináctiletá Kaolla Su je skotačivá cizinka. Nikdo neví, odkud je a proč vlastně studuje v Japonsku. Vzhledově i chováním lehce připomíná Edward z Cowboye Bebopa - je hlučná, neustále veselá, všude její plno a je i nezvykle zručná mechanička. Od doby, kdy jim Mutsumi Otohime věnuje za maskota svého neobvyklého mazlíčka, vyrábí hlavně robotické želvičky všech možných velikostí.
Stejně stará Shinobu Maehara chodí s Kaollou do školy, i když každá do jiné třídy. Do ubytovny se dostala až jako poslední a víceméně díky Keitarovi, který ji podpořil v jejím přání, aby mohla zůstat v Hinatě a chodit do původní školy, když se její rodiče rozváděli a stěhovali každý jinam. Shinobu skvěle vaří a je asi jediná, která Keitara upřímně obdivuje. Vlastně je do něj zamilovaná a s úctou mu říká "senpai"..
Nejvíc proti Keitarovi jako správci brojila patnáctiletá mistryně kendo Motoko Aoyama. Nebylo divu, když se poprvé viděli, zrovna se o ni pokoušela těžká chřipka, a obvykle silná Motoko omdlévala v nejnevhodnějších chvílích a povětšinou přímo Keitarovi do náruče. V obavách, že je do něj snad zamilovaná, ho s mečem honila po celé ubytovně. I když se nakonec všechno vysvětlilo, Motoko si pořád myslí, že Keitaro je prachsprostý zvrhlík a dává si na něj dobrý pozor.
Hinatská ubytovna má ještě jednu občasnou obyvatelku. Je jí Haruka Urashima. Z jejího jména logicky vyplývá, že je to Keitarova příbuzná. Keitaro jí oslovuje "teto", ovšem vždycky za to schytá ránu pěstí. V anime to vysvětleno nebylo, ale Haruka je na to oslovení háklivá, protože je ve skutečnosti jeho sestřenice, ovšem babička ji oficiálně adoptovala, takže se tímto v příbuzenském žebříčku posunula o jednu příčku nahoru. Haruka se stará o Hinatskou čajovnu a občas v ubytovně vypomáhá. V puse má neustále špačka cigarety a jak se zdá, něco nevyřčeného je mezi ní a archeologem Setou, do kterého byly svého času zamilované i Naru a Kitsune.
A chtělo by to přidat ještě trochu bláznivou Mutsumi Otohime, která sice není (v současnosti) členkou osazenstva Hinatské dívčí ubytovny, zato má sklony omdlévat v těch nejnevhodnějších situacích, také se touží dostat na Tokio-U, přičemž se jí to nedaří asi stejně jako Keitarovi, pro kterého má (narozdíl od ostatních dívek) zcela zjevnou slabost. Přestože je pohledná, poněkud nadměrně vyvinutá a navíc je tu možnost, že to byla právě ona, komu dal Keitaro před patnácti lety onen slib, měl by po ní logicky asi skočit, jenže Keitarovo srdce si poručit nedá.
Kluk je asi tak trochu masochista, protože ta, ke které nebohý mladík zahořel náklonností, ne-li spalující vášní, je ranařka Naru. Ona sama totiž někomu slíbila, že se na univerzitu dostane a Keitaro si bláhově myslí, že to byl on. Ve chvíli, kdy všechno vychází najevo, je už tak trochu pozdě a on je do ní zamilovaný prostě až po uši...
* * * * *
I když se většina záležitostí rozehraných během celého seriálu na konci docela rozzuzlí, ještě není ničemu konec, protože Keitaro a Naru (a také Mutsumi) se stále ještě nedostali na Tokijskou, takže se o to budou snažit ve dvou speciálech - Vánočním a Jarním a ještě třídílném počinu Love Hina Again, kde už se snad romantické duše dočkají, že smolař Keitaro konečně u té své vyvolené uspěje, společně půjdou na Tokijskou Univerzitu a do konce života mají štěstí zaručeno...
Abych to pro jednou zase shrnula: Love Hina je vlastně nenucená romantická komedie. Občas sice absolutně ujíždí směrem, který by se dal nazvat bláznivá ptákovina, ale zato u ní nemusíte nijak zvlášť přemýšlet, vlastně stačí úplně vypnout a prostě se nechat bavit. Nebudu lhát, když napíšu, že i když asi většinu času tušíte, co máte očekávat, docela si to užijete. Sice Keitaro většinu času vyloženě trapasí (občas to dělá dokonce i Naru), častokrát vám je ho až líto, nakonec všechno dobře dopadne. A to je hlavní, ne?
Moje hodnocení: 74 %.
P. S. - A známá legenda Putování na Západ v podání hlavních protagonistů seriálu je rozhodně nezapomenutelná :-D.

Grapheion 2005-část třetí

3. července 2007 v 16:25 | Ája
Původ Manga
Jako první použil slovo manga proslulý japonský umělec Kacušika Hokusai (1760-1849) v roce 1814. Není úplně jisté, co slovem manga mínil, "ga" znamená v japonštině obrázky, ovšem "man" je přeložitelné o něco hůře. Doslova znamená bezcilné či roztahující se, lze ho však přeložit také jako trochu zvláštní či hravý. Nejspíš mínil slovem manga jednoduše své spontánně vzniklé hravé kresby. Měl mezi nimi obrázky fantastické i realistické: tlusté či hubené lidi, zvířata, rostliny i obludy.
Dobou rozkvětu japonských dřevořezů bylo období Edo (1603-1867). Tehdy se zrodil rovněž nový umělecký směr, který si oblíbil obecný lid, a to ukiyo-e, jehož nejproslulejším tvůrcem byl právě Hokusai. Ukiyo-e znamená "obrazy plynoucího světa" a jeho technikou se stal především dřevořez. Témata úzce souvisela se zábavou ve volném čase. Oblíbenými náměty jsou pak např. krásné ženy a herci divadla kabuki, také však smělí válečníci, děsivé zrůdy, tradiční krajinky a erotika. Zdokonalování techniky dřevořezby umožnilo produkci oblíbených a obdivovaných obrázků ukiyo-e výhodně v celých seriích, které pak byly také dostupné obyčejným lidem. Obrázky bylo možné koupit celkem levně v pouličních stáncích, a v tomto ohledu měly hodně společného se současnými manga. Jejich šíření bylo efektivní, ceny nízké a náměty srozumitelné.
Umělci zabývající se dřevořezbou užívali také částečně shodné zobrazovací prostředky jak kreslíři současných komiksů. Obrázková plocha byla často rozdělena do tří částí, například na tři čtverce. Na obrázcích se užívalo překvapivých perspektiv nebo se některý detail zobrazoval z jiného úhlu pohledu než námět na pozadí. texty bývaly s obrázky spojeny kreativně a bubliny obsahující texty či obrázky se používaly i v 18. a 19. století.
 
 

Reklama