Září 2015

Fňukna

29. září 2015 v 20:58 | Ája |  O mně
Asi před týdnem jsem v noci seděla u domu na houpačkách a připadala si zase šestnáctiletě. Což je samozřejmě hloupost - není mi šestnáct a tenkrát tam ty houpačky nebyly. Opomeňme i důvod, proč jsem tam v noci seděla a ne, alkohol jsem v krvi neměla. Byla jsem střízlivá. Až moc.
Takže mi není šestnáct, není to vlastně tak dávno, co bylo. A chtělo by se mi i říct: sladkých šestnáct. Jóóóó, tenkrát bylo dobře. Ale nebylo. Byla jsem na tom psychicky zle, neměla jsem moc přátel a ve škole mě měli tradičně za pošuka. Hmm, na tom se toho tolik nezměnilo... Ale přesto, snad jsou to milosrdné vzpomínky (nebo špatná paměť), byl život snadnější. Nebyla jsem tak zahořklá (ta zklamání měla teprve přijít) a ještě jsem doufala, že se vše k dobrému obrátí. Plus v rádiu nehlásili konec civilizace... (Jen občas, když to tvrdil nějaký tisíc let starý šutr z Jižní Ameriky) No vážně, raději bych sledovala pořad o leteckých neštěstích než ty pesimistické sudby. Kam se to řítíme? A kdo to zavinil? Možná bychom měli přestat věštit a prostě jen žít jak nejlépe to jde. Když nám budou věčně tvrdit (a v médiích neslyším nic jiného), že vyhlídky do budoucna jsou černé (možná je to hra - kdo vymyslí horší zprávu - vyhrává), proč bychom se měli snažit? Raději bych umlčela ty odborníky na to a ono (já nepopírám, že nejste moudří, určitě máte pravdu, ale taky jste ve věku mých rodičů - či ještě starší - a měli jste šanci dost - já ne). Rozdáváte zoufalství a já potřebuji naději.

Teď vím, že jsem udělala špatná rozhodnutí (třeba dát se na umění - na to já se přece vůbec nehodím) a bohužel nejsem jako Max z Life is Strange, nedokážu vrátit čas. Ve skutečném životě máte jen jednu šanci. No nebylo by to "epesní?" (To je ale pěkně starý výraz, co? Skoro vymizel.)


Nevím, o čem jsem to vlastně chtěla psát. Možná jsem jen chtěla psát. Můj kamarád říká, že jsem Fňukna. Pokud tohle není důkaz, pak nevím.
Nejspíš navážu na minulý týden a zalezu si do postele se Záklínačem (ne, Geralta v pokoji nemám, budu si muset vystačit s knihou), tak jako když mi bylo šestnáct. Ne, počkat, to jsem četla mnohem dřív, k takové literatuře jsem nejspíš neměla mít vůbec přístup. O.o
Kde jste mí hrdinové? Kde jste draci a vlkodlaci? Kde jste krvežízniví upíří, jenž se netřpytí?
Kde jste mí ztracení přátelé?


Btw. Poslední díl Life is Strange výjde za 21 dní. Alespoň to říkali... ^^







Medvídek Pú

26. září 2015 v 22:26 | Ája |  Nezařaditelné

Na tuhle fotku jsem narazila na tumbleru. Tohle je skutečný medvídek Pú, kterého koupil A. A. Milne svému synovi Christopherovi v londýnském Harrods.
Možná na to nevypadají, ale jsou to pravé celebrity!
=^^=

Zpět do lavic

21. září 2015 v 18:10 | Ája |  O mně
Zpět do lavic? U nás v ateliéru nejsou lavice, ale jen špinavé stoly plné lepidla a papírů... (I když po rekonstrukci kdo ví...) Ale škola opět začíná i vysokoškolákům a tenhle článek jsem měla psát už z Ostravy, nicméně jsem byla líná a ten bolehlav, ach... ten mě zabijí. Takže trčím pořád doma.
Protože doba mého studia se blíží ke konci, často slýchávám stejnou otázku: "Co budeš dělat po škole?"
Hmm. Asi takhle:


Těším se na podzim. Budu se zase moci zabalit do světrů a šál, a upíjet čaj (spíš kafe či svařák jak se znám) a bude mi dobře... I když tenhle podzim bude opět o něco osamělejší. Nu což.


A taky! Za měsíc vychází poslední díl Life is strange! Anooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo! Jo, jo jo! (Fangirling) =^^=


Čtyřiadvacet

14. září 2015 v 10:10 | Ája |  O mně

Má matka vzdala snahy se mi zavděčit, protože jsem nevděčná dcera, která je příliš náročná a s ničím se nespokojí. Navíc na otázky: Co chceš k narozeninám? Odpovídám: Nic, nechci to slavit, není co slavit.
A tak jsem dostala... jak se tomu vlastně říká?
Jo a taky bublifuk...

Old, alone, done for... -_________-




Happy birthday to me!

Fangirl - Rainbow Rowell

1. září 2015 v 19:34 | Ája |  Knihy

Od Rainbow Rowellové jsem už četla jinou její knihu Eleanor a Park (musím se pochlubit, že jsem to četla v originále ;) ) a byla to příjemná romantika pro náctileté (kterou mé tvrdošíjné srdce nutně potřebuje, abych neplivala cynismus jako drak), i když si myslím, že Eleanor byla krapet kráva a šlapala si po štěstí. No ale každý jsme nějaký... Koho to zajímá?
-___-
O to příjemnější byla postava Cath v další knize. Trochu jsem se v ní viděla - stydlivá introvertka, která nepotřebuje ke štěstí víc, než svůj notebook a fan fiction. No dobře, tomu poslednímu já tolik neholduji. Některé párování postav mi přijde velmi (slabý výraz) přehnané.
Je to příběh, jehož konec tušíte už po pár stránkách - samozřejmě, že to dopadne dobře! Dvojčata Cath a Wren jdou na univerzitu, a přestože jsou si podobné na povrchu, uvnitř je každá jiná. Wren je extrovertní, má ráda večírky, kluky a alkohol. A pak je tu "hlavní" hrdinka Cath, která nechtěla jít studovat, nejradši by zůstala doma a psala fan fiction. Protože zbožňuje Simona Snowa, což je jakási parafráze na Harryho Pottera. Wren se nechce starat o své dvojče-ocas, takže každá bydlí s jinou spolubydlící. A Cathina spolubydlící má fešného ex... Víc psát nemusím, že ne?
Těch čtyřista (a víc) stran jsem zvládla za den a půl, přeji příjemnou četbu. Pro fanynky fan fiction nutností.