Srpen 2015


Gabrielle Aplin - Home

21. srpna 2015 v 14:43 | Ája |  Hudba

Tohle je tak smutné a tak krásné *.*

I love Lucy

19. srpna 2015 v 17:16 | Ája |  Shoujo Zone!

50. léta...
Dlouho jsem se u žádného seriálu tak nenasmála. Už vím, proč tenhle sitkom několikrát zmiňovali v Gilmorových děvčatech, je totiž dokonalý. Hrají před živým obecenstvem a dělají si ze sebe legraci. Kéž by existovaly české titulky nebo ho někdy uvedla Česká televize.

Last Week Tonight with John Oliver: Online Harassment

19. srpna 2015 v 0:27 | Ája |  Nezařaditelné

Tohle je neuvěřitelně smutné...
Jo, dělá si z toho legraci, ale mrzne mi úsměv na rtech.
(A ano, mám černou páskou zalepenou webkameru na notebooku.)

Mé loserovství pokračuje

17. srpna 2015 v 10:39 | Ája |  O mně

Pořád to není ono...
Proč?

-_________________________________-

Jsem loser

15. srpna 2015 v 21:29 | Ája |  O mně
Naivně jsem si vymyslela, že budu na diplomku kreslit komiks... Ale neuvědomila jsem si, že mám jeden nepřekonatelný problém. Neumím 2x nakreslit jednu postavu stejně.
Sakryš...
-_____________________-



Loutka

14. srpna 2015 v 12:08 | Ája |  Nezařaditelné

Už před měsícem jsem tu strašila s nic neříkajícími pruhy látky a dráždila zvědavost některých jedinců. Nicméně jsem nehctěla prozrazovat víc, než bude mé snažení u konce a teď je ve fázi, která se konci podobá nejvíce, protože dál to už asi neposunu. Takže k čemu všemu jsem potřebovala tolik bordelu (který zaručeně vytáčí mou matku)?
Vyráběla jsou animátorskou loutku! Nicméně se mi to moc nepodařilo. -_______-


Začalo do drátěným modelem, který měl zaručit jakousi takousi možnost ovládat postavičku. Potřebovala jsem konstrukci, která by ji udržela v přímené pozici a dovolila "zmrazit" její pohyb. K chodidlům jsem přilepila plíšek, pro případ, že bych magnety pod "podlahou" zadržela vratké pozice a nemusela jsem zbytečně zvětšovat plochu chodidel. Nechtěla jsem, aby vypadala jako klaun z cirkusu s obrovskými botami. Hlavu jsem dělala samostatně - černá matice je z plastu.


Nejdřív jsem si opravdu myslela, že ji dokážu obalit do látky jako panenku pomocí jednodušších střihů, ale brzy jsem to zavrhla. Nevypadalo to dobře a látka by se při pohybu krabatila.


Tak jsem začala dráty omotávat pruhy různých látek. V té době jsem vlastně ještě nevěděla, jakou loutku vlastně tvořím a nevěděla jsem, která látka ji bude nejvíce sedět. To je mi totiž podobné. Začnu tvořit příběh, vymýšlet si scény, ale vlastně nemám hlavní postavy. Vznikají v průběhu. Věděla jsem, že tvořím ženu - proto ty široké boky.


A omotávala......... Dovnitř, abych ušetřila látky a nepřidávala na hmotnosti, jsem cpala po pruhy kousky nastříhaného molitanu. (A navíc to byl nejrychlejší způsob, jak dosáhnout většího objemu.) Ještě na střední jsem si koupila pytel a pořád je ho přes polovinu. Měla bych ho nějak spotřebovat, než se mi do něj pustí moli -____-


Ruce jsem prošila světle růžovou nití. Lepší řešení mě nenapadlo.
Loutka stojí. Vypadá ještě strašidelně, ale ta zadnice! Proboha, vždyť jsem stvořila Kardashianku! O.o Asi jsem to s těmi boky přehnala, ale ženská má být pořádná, ne? No stejně jsem to přehnala... -____-


Bez hlavy to ale nešlo, a tak jsem začala tvořit první model. To měl ještě nos a rub látky mě pokaždé rozesmál: "Vždyť má p... místo nosu!"


No uznejte sami...
Takže tudy cesta nevedla. A navíc jsem nechtěla jednu z těch divně usměvavých panenek, které nahánějí hrůzu. Éééé, chtělo to něco jiného, něco... Nevím, jiného. Tak jsem vymýšlela dál. A začala tvář modelovat úplně jinak. Líbí se mi tvořit s jehlou v ruce, je to něco jiného než tužka. Každá výtvarná technika má své výhody a nevýhody a specifika. Prostě mě šití baví, ale vadí mi, že je stále považované za ne úplně uměleckou kategorii - ženskou, feministickou, etc. podobné kecy v učebnicích dějin umění (a krapet i u nás ve škole). Podle mě mají gobelíny, výšivky, krajky (a další užité umění) stejnou hodnotu jako obrazy ve volné umění (natož instalace, performance, happeningy, ...). Ty předsudky první poloviny 20. století mi lezou krkem. Obrazy a umění by se znovu měly stát užitými. Nemusí zrovna sloužit diktátorským režimům, ale aspoň by mohly lidem dělat trochu větší radost. (Ovšem nepochybuji, že válet se v naporcovaných prasatech je obšťastňující zážitek... pro někoho.)
To je na nekonečnou diskuzi... A mě došly obrázky, takže konečně se můžete "pokochat" výsledkem. Aneb: nefoťte při ranním žlutém slunci... je příliš žluté a malý digiťák se s tím neumí moc poprat. Echm, echm... Samozřejmě ten žlutý odstín byl umělecký záměr ;)
(Připomíná mi Park Bom z 2ne1, to ty dlouhé zrzavé vlasy... Padla na ně skoro celá špulka nitě.)




O půl hodiny později už bylo světlo příjemnější :)
Tak tímhle jsem zabila půlku svých prázdnin...



Zpocený nadpis

13. srpna 2015 v 14:16 | Ája |  O mně
Protože se mi nepodařil vymyslet chytřejší nadpis a stejně vlastně nechci psát o vedru, protože o tom píše každý. Ale ne, taky se mi to nelíbí, špatně to snáším a těším se na Vánoce, huňaté svetry a teplý svařák.
("Dodržte pitný režim, já som nepil a už ležím!")



Před pár dny jsem našla na tumbleru stránku, kde můžou fanoušci vyjádřit svůj vděk tvůrcům Life is Strange. A protože jsem taky fanoušek, chtěla jsem se fanartově zapojit. (A uříznout si ostudu -___-) Úúúúú, mé krásné logo vpravo dole ^^


Every designer in this world

4. srpna 2015 v 19:24 | Ája |  O mně
TOHLE je tak true story, bro...
-_________-


Město jako Alice - Nevil Shute

1. srpna 2015 v 23:13 | Ája |  Knihy

Když můj kamarád viděl obálku téhle knihy, podivil se, zda čtu červenou knihovnu. On je takový posměváček a občas mě tím štve, protože rád rychle soudí - i mě. A občas se divím, že s ním mám takovou trpělivost. Někdy bych mu vrazila... Nicméně jsem musela uznat, že ta obálka opravdu vypadá jako titul červené knihovny. Autor grafiky měl asi špatný den. Neříkám, že bych to uměla lépe... ale asi uměla. Já vím, že v praxi není tolik času, kolik máme na škole (a vím, že se asi zblázním, protože jsem děsně pomalý typ), ale proč použil 3 písma? A ta čára? Proč? PROOOOOČ?????
Říká se: nesuď knihu podle obalu, dobře... Můj obor to ovšem vyvrací a vždy soudím knihu podle obalu (protože mám teorii, že dobrá kniha si zaplatí dobrého grafika - ale znám tolik vyjímek, co potvrzují pravidlo, např. nová vydání Dostojevského), když si je náhodně vybírám v knihovně. Tentokrát jsem šla na jisto - měla jsem tip na prázdninové čtení.
V tetičce Wikipedii se píše, že Shute byl i letecký inženýr. Nevšimla jsem si, že by se to nějak projevilo v knize. Co se ovšem projevilo v knize byla lehká neznalost žen. Shute sám (tetička to tvrdí) pocházel ze střední třídy a stejně tak většina jeho postav. Takže samozřejmě byla hlavní postava správně vychovaná dívka... A měla by se nejspíš chovat určitým způsobem a taky tak mluvit - jako každá správně vychovaná dívka s dobrou morálkou. Ale párkrát jsem si říkala: No to určitě. Tohle by žádná ženská neudělala. Ty (čímž jsem myslela autora a snad mi odpustí, že jsem mu ve vzteku tykala) netušíš o ženách vůbec nic, páprdo. Ovšem to bylo pár ojedinělých okamžiků.
Kdybych měla knihu přirovnat k jiné knize, vybrala bych asi něco z tvorby Johna Galsworthyho, autora slavné Ságy rodu Forsytů. Tihle bohatí angličani se svými kluby... Nemůžu říct, že by se v Alici nic nedělo, že by postrádala děj, zvraty či smutné a radostné okamžiky. Vše tam je, ale nijak emočně vypjaté (no rozhodně to není Life is strange, kdy zírám vykuleně na obrazovku a temným nočním pokojem se nesou nevěřícná citoslovce). Postavy umírají a čtenáře to nijak nemrzí, protože prostě umírají, to je fakt a tečka. A pak se příběh přehoupne přes polovinu a vše zase idylicky vychází, láska, práce, krásná Austrálie (autor nějak zapomněl na tu spoustu jedovatých živočichů, kteří ji obývají a nahání mi hrůzu; k protinožcům asi nikdy nezavítám), atd, atd... No jistě, s prachama jde všecko. Asi čtyřicet stran před koncem jsem se začala třást - někdo musel umřít. Ale neumřel. Naopak, žili šťastně až do smrti, ámen. Tohle byl asi spoiler, pardon.
A přitom kniha vychází ze vzpomínek opravdové ženy (v poznámce autora to sám přiznává) a tato první část příběhu, než připojil svou literární fikci, byla skvělá.

Takže pokud si nechcete o prázdninách přidělávat vředy, tohle je ideální vážné, nicméně nekonfliktně nenapínavé, čtení.