Červenec 2015

Epizoda 4

28. července 2015 v 18:07 | Ája |  Takové blbůstky
Life is strange epizoda 4 konečně vyšla!!!
No hurá, nemohla jsem se dočkat a teď...
Mám po dlouhé pracovní noci, jsem vyčerpaná a je mi zle. Teprve nyní jsem si od rána klidně sedla a nikam už nejdu... Potřebuju nutně šlofíka.
-___________________-

Bojím se podívat na tumblr, mám echo, že to dopadne zle...
...
...
...
Dohráno.
Jo, dopadlo to zle a tumblr komunita reagovala přesně dle mého očekávání:

Další 2 měsíce nekonečného čekání, teorií a spousty spousty obrázků...
Arcadia Bay je oficiálně přejmenovaná na Arcadia Gay
-________-
No more fan fiction!

Deváté narozeniny

26. července 2015 v 16:16 | Ája |  Nezařaditelné


Devět let!
Přijde mi to neuvěřitelné, ale tenhle blog dnes slaví deváté narozeniny. Když jsem ho zakládala, byla jsem ještě na základce a nikdy by mě nenapadlo, kde budu dnes. Před devíti lety to měl být blog o knihách a anime, ale nakonec je z něj můj deník - je tu zaznamenáno devět let mého života. Páni...


Devět let uplynulo, mnoho lidí z mého života odešlo, objevila se ale spousta nových.
V průběhu těch devíti let se zdálo, že tu nezůstanu ani já, myslela jsem, že nepřežiji a kolikrát jsem nechtěla žít a přála si zemřít. Ani teď nevím, jestli se dokážu prokousat dalšími devíti lety - naučila jsem se zatnout zuby a vydržet špatné časy? Chtěla bych být silnější, chtěla bych se zbavit otravného hlásku v hlavě, který mi nemilosrdně hlodá v mysli. Vím, že se nemůžu zavděčit všem, že pro mnohé budu pořád divná, trapná a hloupá. Možná máte pravdu, jsem divná, trapná a hloupá (zlá, netalentovaná, líná, sobecká, popudlivá, sebestředná, neochotná, povýšená, neschopná, pyšná, mlsná, nepořádná, vždycky něco extra, ... díky za ten nikdy nekončící seznam, mami), ale jsem to já. Nemusíte mě mít rádi, a nebudu vám lhát, nejspíš nebudu mít ráda ani já vás. Ale pravda je, že pokud chci žít (chci?), nezbývá mi, než se smířit sama se sebou. Já totiž jiná nebudu, nemá cenu předstírat.


Mám ráda knihy, romantické příběhy pro náctileté. hloupé korejské popové písničky, počítačové hry, kávu po obědě, Jájuši, barvy, svěží jarní rána, podzimní deště, čas předvánoční a sníh, letní noci, volné vytahané oblečení, vůni levandule, huňaté deky, bláznivé taneční kreace, minutu před desátou, ... a spoustu dalších věcí. Vy je nesnášíte? Oukej...


Mohu jen doufat, že jsem za těch 9 let o něco zmoudřela. Alespoň trošičku. Což ovšem neznamená, že už nebudu dělat žádné další chyby. Budu! Ale třeba se z nich poučím, abych je neopakovala více než třikrát (pro jistotu).
Devět let... Kde budu za příštích devět let? Svět se točí a bude dál, se mnou či beze mě. Než se naději, bude ze mě stará šílená paní s třiceti kočkama.


A teď trochu statistky:
Nejvíce článků jsem přidala v roce 2013 - 151, nejméně roku 2011 - pouhých 21. Celkem tu najdete 951 článků. Ať už jsou to dlouhé úvahy nebo jen odkazy jinam.
Internetových trotlů jsem pár taky zažila, ale přístup jsem zablokovala jen jednomu, kterého jsem dokonce nahlásila adminům, protože překročil jisté meze. Haters gonna hate?! Bitch, please...
Nejkomentovanější články:
8. prosince 2006 v 19:49300: Bitva u Thermopyl- Trailer 273 komentářů
17. dubna 2007 v 18:39IMVU, 3D Chat44 komentářů
27. září 2006 v 21:44Muzikál Pán Prstenů36 komentářů

Nakonec jsem na 300 šla a dělala ostudu kamarádkám, když se v tichu před vzrušující sexuální scénou ozval v kině můj otrávený hlas: "Nééé, už zase?"
Heslo k IMVU jsem už dávno zapomněla a vsadila bych se, že mého avatara smazali.
A český muzikál Pán prstenů považuji stále za nejzábavnější počin fandomu.

Všechno nejlepší, bokkaku.blog.cz!
Ája



Maysoon Zayid: I got 99 problems... palsy is just one

19. července 2015 v 16:46 | Ája |  Takové blbůstky
Je horko, je strašné, nesnesitelné horko...
A já zase zkysla u TED. To jsou přednášky okolo 18 minut ze všech oblastí - věda, umění, politika... Přednášející (či prostě vypravěči) jsou z celého světa, mnohdy jsou to i slavné osobnosti. Upozorňují na problémy, ale optimisticky, občas představují nový vynález, občas jen nový způsob vnímání a pohledu na věc. Mimochodem, existuje i česká verze a některá videa rozhodně stojí za zhlédnutí...

Předkládám poslední video, které mě opravdu pobavilo a musím sdílet její humor. Nevím, jestli na blogu půjdou spustit titulky, ale jsou tam a české.


Projekt manželka - Graeme Simsion

17. července 2015 v 20:27 | Ája |  Knihy

Je léto, a tak je naprosto logické, že čtu letní knihy, které patří jak na deku, tak do přeplněných čekáren lékařů (viz předchozí článek). A nejlepší jsou romantické komedie o geniálních, byť trochu potrhlých, vědcích, kteří netouží po ničem jiném, než po lásce. A taky, že ji nakonec najdou! Spoiler? Ale kdepak, to musí být každému jasné hned od první stránky, ba co víc, už od obalu. Takže narovinu: dobře to dopadne!
Dobře jsem se u čtení bavila a doporučuji. A protože jsem líná, dám sem jen odkaz na video, kde autor vypráví děj, snad umíte anglicky.


U doktorů

16. července 2015 v 18:16 | Ája |  O mně


Bolí mě už pár týdnů břicho, respektive pár měsíců... A teď, když mám čas, protože jsou prázdniny, donutila mě máma jít k doktorce, co kdyby to bylo něco vážnějšího. Ukázalo se, že ne. Jsem simulant a hypochondr. Doktorka mi doporučila, abych se nestresovala a navrhla mi, že pokud se to nezlepší, předepíše mi antidepresiva (eh?). Abych ale neodešla z ordinace s prázdnou, dostala jsem recept na prášky proti překyselení želudku.
Čekala jsem 2 dopoledne v čekárně. Ještě, že mám čtečku. Střídala jsem 2 knihy, abych nezmagořila a přečetla přes 200 stran (čtečkových, jsou menší). Dopravní prostředky a čekárny lékařů jsou ideální místa ke čtení (u doktorů mi jen vadí ty koženkové sedačky - lepí se k nim zadek). Udivilo mě však, že jsem byla jediná, která tam četla. Ostatní znudeně čučeli na sebe nebo na zdi a otráveně odfukovali a vzdychali. I ty reklamní plakáty na kapky proti kašli po patnáctém pročtení začnou nudit - ja v nich aspoň hledám typografické chyby - choroba z povolání. Samozřejmě nejlepší je potkat nějakého známého, dát se do řeči a pak čekání rychleji utíká (takhle se tam potkávaly skupinky seniorů). To se mi ale stát skoro nemůže (pravděpodobnost je mizivá a nejsem ani tak stará), i když v Zapadákově žiji okolo 12 let, skoro nikoho tu neznám. Nemám tu téměř žádné kamarády, není to smutné? Ještě, že mám čtečku... S knihou si člověk nepřipadá tak sám.
Občas jsem se tak zabrala do děje - nevěděla jsem, kdo je na řadě.
Dnes mě čekal 3. den. Ráno jsem nasedla na autobus, protože se mi nechtělo běžet po svých (i v MHD se dobře čte... no jo, jsem líná, ale věděla jsem, že zpátky půjdu pěšky a chtěla jsem si ušetřit jednu cestu v té výhni) a v půlce cesty jsem si uvědomila, že jsem před odchodem z počítače nevzala flashku. A to jsem chtěla jít tisknout... Kruciš... Noc předtím jsem to dokončovala (v 11 mi kyksnul program, už se mi to jednou stalo, prostě se nepustí a nejde s tím nic dělat, než znovu nainstalovat; takže jsem ho musela odinstalovat, restartovat, nainstalovat, restartovat a teprve pak, když konečně běžel jak měl, exportovat do tisku, to už byla půlnoc). Nemělo cenu vystupovat dřív. Vyzvedla jsem si u doktorky lísteček s pořadovým číslem a naskočila do stejného autobusu, protože se už vracel - jsme tak malé město, že jezdí pořád dokola. Doma jsem sebrala flashku a zase naskočila do autobusu - bydlíme teměř na konečné. O hodinu později, než jsem plánovala, jsem se posadila v čekárně. A pustila se do čtení. Přede mnou bylo 15 netrpělivých pacientů. O hodinu později jich nebylo zase o tolik méně. Mám rozečtenou dobrou knihu, tak mi to utíkalo, ale přeci, hlodal ve mě červík - musím jít tisknout, vařit, přijde na mě vůbec dnes řada? Před půl jedenáctou jsem to zabalila a šla domů. Na webových stránkách jsem zjistila, že se mohu objednat i přes email. Uvažuji, zda nepošlu fotku své ruky s dotazem: Odpadne? Lepra to není, tím jsem si jistá. Dobře se mi čte i v křesle v obýváků a není to tak daleko ke zmrzlině. A ze zmrzliny mě přece břicho bolet nemůže, ne?
(První den jsem překvapeně zjistila, že se už neplatí 30 Kč. Prý od nového roku... Je červenec.)


Hodiny - Michael Cunningham

13. července 2015 v 21:00 | Ája |  Knihy


Nejprve jsem viděla film, a přestože jsem zpočátku měla obavy (věděla jsem, že je smutný a bála se, aby na mě nebyl příliš "umělecký"), zamilovala jsem si ho a viděla ho už několikrát. Není to jednoduchý film, je velmi smutný - melancholický je asi to správné slovo. Zásluhu na tom má i soundtrack od Philipa Glasse, který najdete na konci článku, ale varuji vás - na vlastní nebezpečí. Zaplaví vás zoufalství, které rozdrtí slupku normálnosti a jste na cestě k šílenství.
Takže po nějaké době jsem se rozhodla přečíst si knižní předlohu, ve většině případů, samozřejmě ne vždy, bývá lepší. Bratr daroval před pár lety knihu matce k Vánocům (asi ji našel ve výprodeji, je takový), ale máma není čtenářka dramatů, před spaním (já se jí nedivím) dává přednost lehčí literatuře. Takže se kniha ztratila v naší nepřehledné knihovně a objevila se před pár dny, kdy otec hledal úplně jinou knihu. Je to jako to přísloví, že se ztracený předmět najde sám, když se nehledá. Ihned jsem knihu odnesla do bezpečí svého pokoje a vypnula čtečku, kde jsem měla rozečtený román pro náctileté (velmi lehké letní čtení).
Takže film nebo kniha? V tomto případě je to nerozhodně. Obojí je skvělé. Kniha je krásně napsána, autor se "rochní" v popisech prostředí, lidí a jejich pocitů, skoro mi připomíná ruské realisty. (Barbara se na ni podívá prázdným pohledem, který si Clarissa vyloží jako úsměv. Barbaře je něco kolem čtyřiceti, je to bledá plnoštíhlá paní, která kdysi přišla do New Yorku, aby se stala operní pěvkyní. V jejím obličejí byly určité rysy (hranatá spodní čelist nebo možná strohé, nevýrazné oči), které v člověku probouzely pocit, že už někdy před sto lety vypadali lidé v podstatě stejně jako dnes.) Příběh samotný není ani tak "těžký", naopak, všechny části běží svižně, jejich nit se z klubka odvijí snadno a brzy je jí konec. Ale to nevadí, nemusí být už více řečeno. V těch cca 180 stranách je napsáno vše. Osudy tří žen nám leží na dlaní - Clarissa Vaughanová, Laura Brownová, Virginia Woolfová. I když jsem si nemyslela, že by to mohla být letní kniha, opak je pravdou. Možná se nehodí na deku k vodě, to ne, ale stačí si počkat, až zapadne slunce. Nebo na ty chladnější prázdninová rána (v ty horká nemá ani cenu otevírat oči), kdy svět ještě spí, ale slunce už stoupá po obloze. To je ta pravá chvíle přečíst si nerušeně pár stran. (A navíc, je tak tenká, takže se dá nosit v kabelce)
Rozhovor s autorem si můžete poslechnout na webu České televize v pořadu Na plovárně:

"Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny. Napřed jedna, po ní druhá. A když se ti povede je přestát, čekají tě další, a další... Já už nemůžu."





TEDxBrno - Vladimír Franz

8. července 2015 v 21:24 | Ája |  Nezařaditelné

Soustavně upadající víra ve vzdělanost




(Přiznávám, že jsem v prvním kole prezidentských voleb jsem dala hlas jemu. Jako student výtvarné školy jsem musela, "umění" mě má jednou živit. Vystupovat neumí, není to řečník, ale poselství to má. Poslouchněme si ho.)

Temné kouty - Gillian Flynnová

8. července 2015 v 19:14 | Ája |  Knihy

Abych tu pořád jen neskuhrala, rozhodla jsem se po nějaké době napsat menší recenzi (ne, tak honosně bych tenhle článek nenazývala - spíš snad reference) na knihu. Po nekonečném školním roce se mi totiž podařilo nějakou dočíst (nemůžu tomu štěstí ani uvěřit) a dokonce s nadšením, což začíná být vzácnost, protože bývám poněkud otupělá. A dobrých knih je tak málo, po pár strankách už nemám sílu číst dál. V Literárních novinách Temné kouty kritizovali, podle nich nedosahaly úrovně Zmizelé (což je mimochodem taky skvělá kniha od stejné autorky a o něco horší film - narovinu přiznávám, že jsem team Amy, fandila jsem jí přes to všechno). Já si to nemyslím, oba příběhy mě strhly, hltala jsem každé slovo v touze poznat pravdu, která se skrývala vždy až na další a další straně. Zatímco Zmizelá šeptá hlasem sociopata, v Temných koutech hřeje slunce a voní obilí (i když se část příběhu odehrává v zimě, já vím) Kansasu, ale prolitá krev pomalu stydne v kalužích. Viděli jste první řadu True detectives? Stejná atmosféra pak provází i Temné kouty.
Osmiletá Libby přežije masakr své rodiny, obviněný a odsouzený je její starší patnáctiletý bratr Ben. Teprve po dvaceti letech ji zvědavost (a taky mizerná finanční situace) donutí zjistit, co se doopravdy té noci stalo, kdo brutálně zabil její matku a dvě starší sestry. Do posledních kapitol si nebudete jistí (já nebyla, tušila jsem, ale jistě nevěděla nic - jsem mizerný kriminalista) kdo je vrahem.
Podle ČSFD se film nepovedl, neviděla jsem ho a nechci. Ještě teď mám dost nepříjemné pocity z četby, thriler není můj oblíbený žánr, mám radši humornější čtení - žádné obětování Satanovi a tak... Jako houba do sebe nasávám emoce nejen lidí, ale i literárních postav. A taková deprese je nakažlivější než chřipka.




A teď na další knihu. Po roce se mi v naší neorganizované knihovně podařilo najít (je zaskládaná ve dvou řadách a pořád tu přibývají další a další knihy, těžko se tam něco nalézá) Hodiny od Michaela Cunnighama. Film zbožňuji, jsem zvědavá, jaká je literární předloha. Čeká mě další depka, tuším...


Nový vzhled - nový...?

7. července 2015 v 16:16 | Ája |  O mně
Jsem líná měnit účes (popravdě jsem nechtěla dlouhé vlasy, ale ono to roste a roste), jsem líná hubnout - a na to nemám výmluvu, jsem líná dělat cokoliv. Ono je to možná tím horkem nebo překyseleným žaludkem, ale jsem prostě líná a to bude asi pravda. Ale stejně občas přijdou ty životní situace, kdy si člověk poví: jo, chce to změnu. A tak je tu nové záhlaví blogu... Trvalo mi rok a omlouvám se za všechny přechodné verze, ale s tímhle jsem konečně spokojená (prozatím, za měsíc budu vymýšlet nové).
Tak ne, nevydrželo mi to ani jeden den -___- Jsem teď konečně spokojená? Možná... Do zítra...
Fuck yeah!






Tyhle zatracené horké dny nejsou k ničemu jinému, než aby je člověk strávil s knihou a vinným střikem nebo koktejlem, kde je hodně hodně vodky...

Nový projekt

3. července 2015 v 15:25 | Ája |  O mně