Říjen 2013

Caro Emerald

29. října 2013 v 10:41 | Ája |  Hudba
Kdo řekl, že jen hubené holky jsou krásné?




Popletený font

28. října 2013 v 11:34 | Ája |  Nezařaditelné

Před AF 2013 jsem pracovala na školním úkolu z písma. Měli jsme se naučit vytvářet sami digitální fonty. Neumím to moc dobře (vidíte nahoře, že typograf a písmokreslíř ze mě nikdy nebude), ale jsem schopna vyrobit font, který si můžete (alespoň na PC) nainstalovat a následně s ním psát.
Font Pletené je digitalizací písma z mých pletených náramků. Nemá cenu popisovat celý výrobní proces, snad jen uvedu, že mi to zabralo několik nocí. Teď pracuji na jiném fontu, který vytvářím pro knihu básní Vlka ze skupiny Jasmín. Dohodnout se s programem, který má jiné nastavení než Adobe programy, na které jsem zvyklá ze školního prostředí, je únavující.
Font je volně ke stažení zde: http://uloz.to/xKQ7zTu2/pletene-2-otf


Jasmín

27. října 2013 v 18:39 | Ája |  Hudba

Jsem ráda, že jsem mohla být u toho, když skupina Jasmín poprvé (nejsem si ovšem jistá) hrála na veřejnosti. Byli skvělí! Přidávám se do fanclubu. Mám podepsanou pudřenku a až jednou budou slavní, střelím ji za těžké prachy. Vlk je mistr! (jenom kdyby dodržoval gramatiku ve své poezii) *klaním se*
Óóóóóó, Johny!!!


Library Wars

27. října 2013 v 17:59 | Ája |  Anime a Manga

Tohle byl originál (mimochodem velmi podařený) a tohle z něj udělali.


Otázka je: Chci to vidět?



Strašidelná mlha

26. října 2013 v 13:18 | Ája |  Takové blbůstky
(Předem se omlouvám za nekvalitu fotografií, mobil není zrcadlovka)


Ráno jsem se probouzela do mlžno-smogové Ostravy a večer šla spát v zamlženém Hodoníně. Podzim...


Čtvrtek

24. října 2013 v 15:38 | Ája |  O mně
Čtvrtky jsou dny dějin umění, kdy sedávám s notebookem v posluchárně, snažím se vnímat obrazy promítané na plátno, historicky hodnotné, snad i umělecky, nejspíš bych se jimi měla inspirovat, ale přesto se má mysl toulá jinými směry.


Je čtvrtek, chci domů...

Z Lysé hory

19. října 2013 v 14:21 | Ája |  O mně
Spolužáci mě nenáviděli, protože jsem se neustále courala vzadu a sbírala "bylinky" pro svou bakalářku. A oni na mě museli pořád čekat. Ale některé úlovky stály za pár otrávených pohledů.


Friedrich Nietzsche

19. října 2013 v 14:12 | Ája |  Nezařaditelné
Netuším, z kterého díla pochází tento citát. Já ho re-cituji z Umelé rajské zahrady? Skúmanie sveta elektronických médií a iných svetov od Wolfganga Welshe. Přeloženo do čestiny.

Ten, kdo aspoň trochu dospěl k svobodě rozumu, nemůže se na zemi cítit jinak, než jako pocestný - ale ne jako poutník k nějakému definitivnímu cíli, protože takový cíl neexistuje. Bude nejspíš přihlížet a mít oči otevřené pvšemu, co se na světě děje; proto se svým srdcem nesmíme příliš pevně poutat k něčemu jednotlivému; v něm samém musí být něco putujícího, co si libuje ve střídání, změnách a nekonečnosti.

Pravděpodobně:
Friedrich Nietzsche: Memschliches, Allzumenschliches. Ein Buch für freie Geister. Erster Band. - In: Sämtliche Werke, Bd. 2, s. 362 a nasl. (638)

Nejsem dobrá v citacích


Měl bys plavat, měl bys plavat, plavat, plavat

13. října 2013 v 14:13 | Ája |  Nezařaditelné
(Já tak ráda sbírám, suším a skenuji na vysoké rozlišení květiny.)


Anyway...


Tak tuhle mantru si opakuji dost často. A taky něco jako: Nevzdávej se, nějak to půjde. A tak pomalu, ale jistě, tvořím dál ilustrace a sestavuji příběh, sbírám materiál. Občas to vůbec není snadné.


(Pamatuji si Kluse, když ještě začínal. Na Nohavicu pořád nemá - je přecijen mnohem mladší, takže jednou třeba, možná, držím mu palce - ale některé jeho písně jsou poklady, které v rádii naštěstí nehrají, a proto objevovat takové poklady je mnohem větší radost.)

Červi a červíčci

12. října 2013 v 11:33 | Ája |  O mně
Přijela jsem v pátek konečně domů z Ostravy, vyčerpaná z nedostatku spánku (několik dnů jsem chodila velmi pozdě spát a brzy jsem vstávala, k tomu ještě výlet na Lysou horu a nesnesitelná svalovice) i mnoha událostí, a o několik hodin poté jsem se cpala červy, kobylkami, sušenou rybičkou atd. Zapomněla jsem, raději si nepamatovat. Nebyla to sázka, měla jsem hlad. A taky mě opravdu zajímalo, jak tyhle věci chutnají. Upřímně? No nic moc... Kdyby byli tepelně upravení, nemuselo by to být tak špatné, dokonce naopak, ale protože byli čerství (živí, hýbali se, naštěstí jsme je nemuseli lovit), připomínali nedosmaženou omeletu. Štěně to moudře vzdal po druhém (před rybičkou) kole a s pivem v ruce ke mně starostlivě vzhlížel na pódium. Byla jsem jediná holka, mí konkurenti byli trénovaní.
Nevyhrála jsem (kýbl rumu), protože poslední "chuťovka" byli červíci ve sklenici mléka. Nesnáším mléko a zjistila jsem, že i mléko nesnáší mě. Poslušně jsem ho vypila, jenže příliš pomalu a výherce tak hltal, že si ani nevšiml, že mu ve sklenici plave břichem nahoru sušená rybička.
Ale přežila jsem!




(Popravdě: Před tím mlékem jsem vypila 3 jedenácky, absinth, dva džusy a dvě vodky. A to mléko bylo nehorší!)

Kde lišky dávají dobrou noc

7. října 2013 v 11:38 | Ája |  Nezařaditelné

Chjo, poslední dobou nemám na nic čas (a už vůbec ne na sebe, to by bylo hezké prospat celý den), protože škola už je zase v plném proudu a mám pocit, že někteří učitelé si neuvědomují, že den má pouze 24 hodin. Ve třetím ročníku bych se měla soustředit na svou bakalářskou práci, ale zatím na ni pracuji spíš okrajově, protože najít klid (i v duši) je těžké. A jak mám hledat správná slova, když mě hlava nepustí k vlastním myšlenkám a potvora mi cpe své?
Obrázek nahoře je rozdělaná (i když takhle nedokonalé se mi to asi líbí víc) ilustrace k bakalářské práci - autorské knihy - ze které mám zatím pouze 3 kapitoly. Ovšem pomalu ale jistě získávám vizi celého příběhu a možná už i vím, jak skončí. Že by happy end? O.O
Mrzí mě, že nemůžu psát více článků na blog, (ale kdo je vlastně čte?) jenže na vile není internet. Jsem odříznutá od světa >.<


Bohumil Hrabal - Doslov aneb Abdikace

5. října 2013 v 15:23 | Bohumil Hrabal (Ája) |  Knihy
Z knihy Něžný barbar

Doslov aneb Abdikace
Tento traktát byl přečten skoro před třiadvaceti lety v Libni, Na hrázi Věčnosti v č. 24, byl přednesen mladým mužem společnosti mladých lidí, z nichž někteří už byli na své cestě, jiní se teprve na ni chystali. Všichni tito mladí lidé chtěli vášnivě pracovat, milovali práci, ne každou práci, ale tu práci, ve které by svobodně realizovali směr svého talentu. Tak došli na rozcestí tito mladí lidé, podali si ruce, aby každý šel směrem, ke kterému se cítil povolán. Tento text byl ztracen a zapomenut, aby se zase objevil a shledán zajímavým, nakolik se splnil jako předsevzetí, jako věštba či romantický blábol. A bylo shledáno, že jeden grafik, jeden malíř, jeden sochař, jeden básník a filozof z té společnosti za těch třiadvacet let práce ve dne i v noci dosáhli skutečných hodnot, stali se skoro za čtvrt století od té doby, co se rozešli, povědomím generace, která ač zdánlivě ztracená, se nejen neztratila, ale naopak, proslavila pražskou literaturu a obohatila výtvarné tendence o nové tvůrčí přístupy a postupy. Kdo tuto abdikaci tenkrát napsal, kdo ji přečetl? Přesně nevím, a ani není nutno to vědět. Možná Egon Bondy, možná Zbyněk Sekal, možná Krejcarová, možná Mikuláš Medek. Ostatně není důležité to, co je podepsané, ale to, co je obecné, anonymní, i když by to bylo podepsané… Nuže, ať čtenář kráčí za pohybujícími se perutěmi Abdikace, aby z ovívajících se křídel textu si zametl tolik peří, kolik potřebuje na svůj polštář, na svoji podušku…

Zbývá nám už jenom říci, co chceme. To všechno ostatní se už stalo. Říci, co chceme dělat, jak chceme žít, jak chceme myslet. Co chceme milovat.
Všechny ideologie, všechny světové názory se vyznačují bez výjimky nesnášenlivostí. Všechny jsou vytvářeny určitou společenskou skupinou pro ni samu anebo pro skupinu jinou, ale všechny si osobují právo mít platnost pro všechny lidi. Stačí se podívat kolem sebe, stačí se ohlédnout daleko nebo blízko nazpět.
Jsme si vědomi, že určitá společenská vrstva jsme i my. Naše místo bylo dosud takové: patřili jsme k buržoazii. V buržoazii jsme patřili k maloburžoazii. V maloburžoazii jsme patřili k inteligenci. V inteligenci jsme patřili… kam jsme jenom patřili? Kam patříme? Víme jenom to: náš vztah k výrobním prostředkům není žádný, protože nepracujeme a nemáme v úmyslu kdy pracovat. Jestliže jsme měli kdy takovou snahu anebo byli-li jsme kdy k práci donuceni, bylo to proti našemu vědomí a proti naší vůli. Víme, že i v budoucnosti tomu tak bude, totiž že budeme pracovat, ale i v budoucnosti to bude proti naší vůli. Jde jen o to, aby to nebylo proti našemu vědomí, abychom si toho byli zatraceně vědomi, jako si budeme čím dále tím více vědomi jiných věcí.
Ale zbývá ještě říci, co chceme. A tu je především třeba jednou provždy stanovit, jednou provždy vyslovit zásadu: vytvoříme-li mimoděk, z vnitřní potřeby anebo v sebeobraně nějakou ideologii, nikdy si nebudeme namlouvat, že by tato ideologie měla mít platnost pro kohokoliv, kdo není z nás. Na styčné body, které tu vždy budou, je lépe zapomenout. Nechceme spojence, stačíme si sami, protože si musíme stačit sami. Všechno ostatní je iluze, a proto lež. Přitom se nikterak nechceme vymykat ze společnosti, ve které žijeme, nikterak nechceme zavřít oči před skutečností, která nás obklopuje. To by znamenalo smrt a my život milujeme tolik, že to těžko někdo jiný pochopí.
Bylo by dobře uvědomit si, jak jsme došli až sem, co bylo předtím, jakou cestu jsme urazili. A také, a to není vedlejší, máme-li čisté svědomí.
Jisto je, že takoví lidé, jako jsme my a jako jsme byli my, byli již před námi. Bylo to v jiné historické situaci, a proto to byli také jiní lidé. I oni odmítali věci, které odmítáme my, anebo přinejmenším podobné věci. Vždyť částečně víme právě od nich, jak si počínat. Rozdíl, alespoň hlavní rozdíl je v tom, že jejich naděje byla docela jinde než naše dnešní naděje. Doufali, že proletářská revoluce vyřeší všechny těžkosti, že to, čím se zalykali a čím opovrhovali, zmizí, že konečně bude možno dýchat a žít tolik, kolik je komu potřeba. Někteří z nich nakonec nedávno objevili smutnou skutečnost, že tomu tak není. Dělají ale tu chybu, že toto poznání zevšeobecňují, že svou ideologii povyšují, anebo lépe řečeno, rozšiřují na ideologii pro všechny, že své zklamání a svou katastrofu považují za zklamání a katastrofu všech, anebo se snaží ostatním namluvit, že tomu tak je. V tom se mýlí.
Nebudeme si namlouvat, že proletářskou revolucí se změnilo anebo se mění jen málo. (Jen aby bylo jasné, poznamenáváme, že pokládáme kapitalistický řád za odsouzený k zániku a že nás tato skutečnost naplňuje uspokojením. Aspoň se něco stalo.) Víme naopak, že změny, k nimž dochází nebo dojde, jsou skutečně tak významné jako žádné revoluční změny předtím. Chyba oněch zoufalců, ostatně hodných obdivu a úcty, zoufalců, které jsme vystřídali, spočívá v tom, že zaměňujíce své naděje a své zklamání s nadějemi a zklamáním těch ostatních, ocitli se na druhé straně vlastní vinou v takové izolaci, že stále více viděli svět kolem sebe nepřesně a zkresleně. A přece, i když odmítáme pomocníky a potlesk z kterékoliv strany, můžeme dokázat vidět věci objektivně. To je právě to, že většina lidí, kteří se najednou octli v tomto společenském řádu, není o nic nešťastnější než dříve, ba jsou a budou stále šťastnější a spokojenější.
Co by znamenalo, kdybychom svůj nesouhlas, své zklamání a svou nechuť chtěli vnuknout někomu z nich? Bránili bychom jim v jejich štěstí. Přivedli bychom zmatek do jejich jinak docela uspořádaného života, naplněného prací. A ničeho bychom tím nedosáhli. Ani nás nenapadne, abychom byli prokletí. Nehledě k tomu, že z nějakého uplatnění našich myšlenek by nic nebylo, je dokonce nemožné, aby myšlenky, vlastní nám a několika znepokojeným divákům, zvětšily nějak podstatně počet svých vlastníků.
Jaké byly naše naděje? Velikánské, a zklamání bylo podle toho. Už to máme za sebou, ale neškodí trochu si to zopakovat.
V době, kdy se rozhodoval život lidí našeho věku a také náš život, byli jsme děti anebo nedávno ještě děti. To, co trápilo naše vrstevníky, bylo u nás ještě o mnoho pitomější, tupější, surovější a přitom i honosnější, náš odpor byl tedy zuřivější, bezvýhradnější, ale… také honosnější. Nemohli jsme vědět, jak to všechno dopadne. Proto jsme omylem, nedopatřením, nebo jak to nazvat, spojili své naděje s nadějemi ostatních (nevěděli jsme ještě jeden o druhém, nevěděli jsme ještě, že je nás víc), ačkoliv tu o nějaké příbuznosti nemohlo být řeči. Tak je tomu ale vždycky.
Ale co se v tom hrabat, beztak na to nikdy nezapomenem, alespoň vzpomínat co nejméně. Ale přece nám to nedá. Jak to tehdy bylo?
Vždyť jsme tehdy věřili všemu, všechno jsme poznali, všemu jsme rozuměli, všechno bylo možné. Naše naděje!
S opovržením nebo útrpností se odvracíme od těch, kteří se přece jen chtějí nějak zařídit a buďto prostituují, doufajíce v obdiv nebo úctu, čehož se jim ale bude dostávat čím dál tím méně, anebo vystupňovali svou již sdostatek nestvůrnou domýšlivost do nesmyslných rozměrů a pokládají za nezbytné a neobyčejně prospěšné pro ostatní, když budou ustavičně vydávat komuniké o stavu své vysoce zajímavé a výjimečné bytosti, své duše, anebo zprávy o svých umolousaných avantýrách. Nikdy jsme se jim nepodobali, a bylo-li kdy nebezpečí, že se jim podobat budeme, přestáli jsme je a nikdy k tomu již nedojde. Chtějí se z toho nějak dostat? Tak tedy šťastnou cestu!
Stala se snad nějaká chyba? Podvedl nás snad někdo, slibovali nám snad něco, co nechtěli splnit? Ale kdež! Chyba byla v nás. Všechno je docela v pořádku. Nesmíme se dát zmást některými rozpory, které dosud zakrývají pravý stav věci. Všechna pouta, která dosud spojují tento řád s minulostí, jsou jen znaky přechodného stavu, usnadňující pouze tuto proměnu, opravdu kolosální, proměnu lidí pracujících z donucení v lidi pracující dobrovolně. Všechen starý arzenál, používaný dnešními ideology a vypůjčený od buržoazních demokratů, to je jen sladidlo mající usnadnit užívání drogy, která většinu lidí přenese, ale nejen zdánlivě, nýbrž doopravdy, doopravdy! do zaslíbené země. Všechny úkazy příznačné pro období NEPu nebo budování socialismu, což je totéž, jsou přechodné. Z této strany je tedy opravdu všechno v pořádku. A náš nesouhlas neplatí tedy tomu, co je, nýbrž tomu, co bude. A to zase ne za všechny, nýbrž jen za nás několik. Aby bylo jasno: my jsme přeci do minulého systému nikdy nepatřili. A prosím… nepatříme ani do budoucího. To je náš úděl, na počátku tak těžký a pro některé z nás tak nebezpečný, úděl, který snadno vede k rezignaci, sebeklamu a kompromisům, úděl, který ale znamená také naši naději, naši budoucnost a koneckonců, vzato do důsledku, nesmrtelnost našeho druhu. To jsme již poznali, ale závěry jsme z toho nevyvodili.
Rezignace: to znamená útěk, únik, nesmyslná konstrukce, ale to znamená také smrt. A my milujeme život, tolik chceme žít, že se až zajíkáme láskou k životu.
Naše naděje není ale v tomto: Vždy budou lidé, kteří po nějakou dobu, anebo už vůbec navždy si uvědomí, že nemají s ostatními lidmi nic společného. To jest: bude jim zpočátku zatěžko smířit se s tím, že by měli až do smrti žít jako ti druzí, že by měli až do smrti pracovat. Znamená to sice, že nejsme na vymření, ale to je také všechno. Bude to záležitostí těch, kdo nás vystřídají, těch, kteří koneckonců ale budou zase jiní, než jsme my. Není to ani naše starost, ani naše naděje. Vždyť jim budeme nakonec k smíchu a k pláči, protože jejich žal a jejich naděje bude větší než naše.
Je nám snad skutečnost k smíchu? Je náš postoj k ní ironický? Či snad se pro nás hodí úloha povznesených kritiků? Dočista ne. Proto také termíny, které až donedávna měly určit a definovat náš vztah ke skutečnosti, mají příchuť schválnosti a ironie, a proto nejsou přesné, i když, hlavně ve výsledcích těchto termínů chápaných jako program, je hodně pravdy. Jsme tedy na počátku cesty. Je třeba, abychom ji nastoupili a pokračovali v ní co nejdříve, abychom ji nastoupili vědomě, abychom byli připraveni, nebo bude pozdě. To je potom ideologie, náš světový názor, chcete-li. Je třeba, abychom se opravdu postavili skutečnosti tváří v tvář, jen u nás je to doopravdy možné. Je třeba usilovat o maximum vědomí všeho, co je kolem nás, je třeba to zaznamenávat co nejpřesněji, chápat to vše v pravdivých souvislostech. Bude to zpočátku těžké, ale je nutno již jednou začít a skoncovat se strašpytlovským váháním, přešlapováním na místě, ohlížením se zpátky anebo přežvykováním protestních litanií, které nejsou nic platné a už dlouho nejsou pravdivé. Dále je třeba nepočítat se souhlasem kohokoliv mimo nás. Ne že by na nich nezáleželo, záleží na nich pro ně samé, i nám jsou potřební, vždyť je to materiál, který denně ochotně přistupuje k té nejkrásnější pitvě pod naše nevzrušené prsty. Vivisekce. Záleží na každém z nás, nakolik se mu podaří zbavit se zájmů společných s ostatními lidmi. Ať nikomu ani ve snu nenapadne, aby zakládal nějakou novou církev. To se podařilo pouze komunistům, a ti měli předpoklady tkvící v podstatě jejich věci. Ne že by nám to uškodilo, ale zahubilo by to každého z nás, kdo by se o to vážně pokusil. A takový člověk by určitě hodně lhal sobě nebo druhým, anebo obojí najednou.
Chceme jít svojí cestou, kterou ještě skoro vůbec neznáme. Nechceme se podobat ostatním lidem, jejich tváře se stále víc a více podobají tvářím idiotů. Na tomto zjištění ostatně mnoho nezáleží, vždyť oni nás také pokládají za idioty, tak to bylo vždycky. Nechceme být šťastni po jejich způsobu. Komu z nás bude zatěžko pokračovat v této cestě, není ještě ztracen. Otvírá se mu šťastná budoucnost v socialismu.
Brána je dokořán otevřena.