Září 2013

Nedělní podvečer

29. září 2013 v 21:13 | Ája |  O mně
Protože se blíží podzim... A listy se barví a jablka dozrávají (i když s těmi jablky bych to neměla přehánět O.o).











Nedělní poledne

29. září 2013 v 12:51 | Ája |  O mně
V nedělní poledne jsme s Jájou vyrazily na hřiště před barákem trochu si zaběhat. Tedy Jája se hnala za balónkém, který jsem jí ochotně házela z jednoho místa.
Počasí hezké, pravé babí léto, kdo by seděl doma? Brzo se k nám přidaly dvě malé cácorky od vedle, které mi ihned zabavily vodítko, balónek a dokonce i klíče od domu. Byla jsem v pasti. Nakonec vše dobře dopadlo, rodiče se opět ujaly svých ratolestí.

Aneta: "Pájo (tak mi říkají), ty budeš mít miminko?"
Já: "Ne, jsem jenom tlustá."
Aneta: "Nesmíš tolik jíst!"
Já: "No jo..."

OMG!!!

Noční liška

22. září 2013 v 14:07 | Ája |  O mně

V noci se ze mě stává liška.


Project Unbreakable

22. září 2013 v 11:22 | Ája |  Shoujo Zone!

http://projectunbreakable.tumblr.com/

Jen si myslím, že by se o tomhle mělo víc vědět.

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

19. září 2013 v 22:10 | Ája |  Knihy
Jaroslav Hašek
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

4. kapitola
Švejka vyhodili z blázince

...
Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě. Někdy si tam vypravovali pohádky a porvali se, když to s nějakou princeznou moc špatně dopadlo. Nejzuřivější byl jeden pán, kerej se vydával za 16. díl Ottova slovníku naučného a každého prosil, aby ho otevřel a našel heslo ,Kartonážní šička`, jinak že je ztracenej. Upokojil se teprv, když mu dali svěrací kazajku. To si liboval, že se dostal do knihařského lisu, a prosil, aby mu udělali moderní ořízku. Vůbec žilo se tam jako v ráji.
...

Pátek třináctého

16. září 2013 v 18:51 | Ája |  O mně
Minulý týden vyšel pátek na třináctý den v měsíci, což prý nosí smůlu. Zpočátku to tak vypadalo.
Naše babička - devadesáti kilové děcko - dostala průjem. Nemohli jsme se dovolat k doktorovi, takže jsem hodinu seděla v čekárně plné nemocných lidí, aby mě vyhodil za tři minuty s tím, že má pít černý čaj a brát živočišné uhlí. Jako bychom to nevěděli... Ovšem tak nějak to nepomohlo a je teď v nemocnici.
Taky jsem si spálila půlku jazyku o kafe z kelímku, takže ani nevím, jak chutnalo, protože jsem přišla o několik chuťových pohárků. Ale za ty prachy muselo být dobré.
Matce přijela návštěva, její kamarádka ze střední, takže jsem měla páteční večer trávit s rodiči tlacháním o lidech, které většinou neznám. Občas je to opravdu zábava, ale tentokrát jsem chtěla prchnout, vždyť byl pátek třináctého.
A tak jsem prchla za Štěnětem, měl za sebou první pracovní den. I když je mladší, už pracuje. Obdivuji ho za to rozhodnutí, mohl jít na vysokou, ale nešel.
Nejdřív jsme seděli na pivu (pak chtěli jít na další a další a další a další), ale raději jsme šli na večeři. Arabská kuchyně je zvláštní, dost pikantní bych řekla.
Nějakou souhrou událostí jsme se ocitli na rockovém koncertě pravděpodobně té nejhorší kapely. Hrály tak hrozně, že se to nedalo poslouchat a vše bylo tak nahlas, že mi srdce málem vyskočilo z hrudi, nicméně to pořád byla zábava a stále to bylo poslouchatelnější než leckteré umění, jenž potkávám v Ově. Vše mohlo skončit vlastně dobře, kdyby nebylo jedno šťouravého chlapa, který kladl podivné otázky, které by vedli k ošklivé hádce mezi mnou a Štěnětem, při které jsem zmokla, skoro omdlela a mé vlasy plné tmavého tužidla se slepily do ošklivých tlustých pramenů.
Přesto... nakonec vše skončilo, hmm, no vlastně dobře. Potkala jsem staršího bratra za nečekaných okolností. Pořád pršelo. A v pekárně právě otevírali, takže jsem měla k snídani čerstvé rohlíky, kterými jsem si vyžehlila pozdní (či příliš brzký) příchod. Hodinu spánku jsem si pak doplňovala po zbytek dne.

V pátek třináctého jsem měla dvacáté druhé narozeniny. A to donutí člověka přemýšlet anebo vzpomínat.
V pátek jsem měla být v Paříži pod Eiffelovkou, kde bych se setkala se svou osudovou láskou. Pche...
V pátek jsem tam nebyla. Takže se nikdy nedozvím, jestli on tam byl. Hmm...
V pátek jsem byla šťastná, když jsem se mohla procházet pouze ve společnosti Štěněte (který je teď na nějakou dobu o 2 roky mladší než já a je opravdovým zajíčkem) a být mu nablízku.

Haf!

12. září 2013 v 16:58 | Ája |  O mně

Musím uznat, že matčina podezřelá idea - čím větší blbost, tím víc se ti to bude líbit - by mohla být pravdivá, je to přeci jen má matka a už mě trochu zná. Něco na tom je a Štěně to ví taky. Takže je jasné, proč jsem tak nadšená z těhle kancelářských sponek. 4 Kč za kus a tolik štěstí a radosti vykouzlí. Kdyby měli takové na úřadech, určitě by se paní za přepážkami netvářily tak hrozně otráveně.



Johanko

12. září 2013 v 11:15 | Ája |  Shoujo Zone!
Johanko, chtěla jsi vědět, jak vypadá ten šátek. Here you are, sweetheart:


Blue, blue, blue

11. září 2013 v 10:06 | Ája |  Knihy

http://www.fler.cz/zbozi/modry-denicek-4251975

Tenhle deníček byl potažen látkou s modrými květinkami, kterou jsem kupovala v metráži naposled. Je dost pravděpodobné, že se tam teď dlouho nepodívám, neb nejsou finance na další materiál. Tedy pokud si konečně někdo něco nekoupí, pak by to bylo milé a já mohla zase utrácet. Ovšem to neznamená, že je to poslední deníček. Našla jsem v sekáči krásný červený šátek s folklórně-orientálními vzory (divoká kombinace?) za dvacku, ke kterému teď musím už jen sehnat přitažlivou předsadku :D


Adoptovaný králíček

10. září 2013 v 19:28 | Ája |  Shoujo Zone!

Na tohle pondělí jsem naplánovala Sekáč Trip, abych se setkala se svými kamarádkami (nakonec přišla jenom jedna...) a také prošla několik sekáčů v honbě za novými kousky do svého přeplněného šatníku (nejde o to, že bych měla tolik oblečení, jen to musím projít a vyhodit staré věci, do kterých se už bohužel nevejdu, protože jsou několik let staré... a já tlustá). Ale čekalo na mě jiné překvapení. Hned v druhém sekáči jsem objevila plyšového králíčka. Seděl na okně dál od ostatních a měl náplasti na tlapkách. Zkoumala jsem ho, zatímco si kamarádka zkoušela šaty, a objevila, že náplasti jsou pravé. Muselo je na něj nalepit nějaké dítě. Přišlo mi ho moc líto. Nějaké dítě ho milovalo, snažilo se mu pomoct a uzdravit ho. Kdo ví, proč skončil v sekáči. Dítě asi vyrostlo. Nemohla jsem ho tam nechat, protože ten králíček měl svůj příběh, někdo by ho měl vyprávět. Tak jsem ho koupila (za 20 Kč).
Všichni se mi smáli, ale já ho tam nemohla nechat...