Listopad 2012

Tell me why!

26. listopadu 2012 v 9:09 | Ája |  O mně

Pondělí... Doba největšího boje a přemlouvání. Já nechci do školy, nechci do Ovy. Loni jsem se těšila, až vypadnu z domácího blázince, ale mám pocit, že tenhle cvokhaus je mnohem lepší než to, co mě čeká tam.




Méně je někdy více

25. listopadu 2012 v 14:49 | Ája |  Shoujo Zone!

Jen si představte, jak hezky by asi vypadala bez vší té odpornosti, které má na sobě. Více fotek zde: http://tokyofashion.com/gyaru-yui-knee-high-furry-boots-shibuya/

Z deníku Pána Pařmenů

25. listopadu 2012 v 0:53 | Ája |  O mně

(Aneb jak mi kyksnul počítač)

Někteří to už možná vědí, jiní nejspíš ne, ale faktem zůstává, že v pátek vyšel nový Assassin´s Creed (PC verze). Přesněji v 9 hod. místního času, v 10 hod. jsem ho již držela v pazourkách (no jo, já si to opravdu koupila) a o hodinu později také instalovala. Není třeba popisovat, jak úžasná je tato hra. Zbožňuju jí a dokážu nad ní strávit mnoho a mnoho hodin. Jaká to tedy byla pro mě rána, když nám vedoucí ateliéru sdělila, že ve středu se uskuteční kontrolní den. To znamená práce, práce, práce. A mě čeká přes 100 stran Virginie Woolfové z obrazovky počítače. Chtěla jsem začít už ve vlaku domů. Za zdlouhavou hodinu a půl bych jistě dala minimálně 20 stránek, ale kdepak. Pařila jsem! Což ve vlaku není jednoduché, nejen kvůli té stísněnosti.
Dojela jsem domů a pařila dál. Teda, povím vám, nejdřív jsem měla jisté pochybnosti, ale jakmile zem pokrylo to bílé studené a z nebe se snášely další vločky, všechny nejistoty se rozplynuly a já si byla jista, že tohle je ta nejlepší hra.
Jaké bylo mé nadšení, když jsem si uvědomila, že můžu notebook připojit k televizi a předstírat Play Station! O.O A chudák Orlando byl odsunut opět do pozdních nočních/brzkých ranních hodin. Pařila jsem tedy dál, dokud se nevrátili rodiče (od rána byli divní a pak jsem zjistila, že mají výročí svatby, což oslavili shopingováním a na chalupu nedojeli). A pak se to stalo!
Když jsem vypojila z notebooku HDMI drát (nemám s tímto příliš zkušeností), obrazovka mého počítače začala měnit barvu. To nevadí, říkala jsem si, jen mu trošku hrabe (s Windows nic jedinečného). Restartuji ho a to mu pomůže. Jenže (taky to slovo tak nesnášíte?) po restartování problém nemizel. Naopak, nejenže barvy zůstaly příšerné, ale nemohla jsem se přihlásit ani na svůj účet, aniž by mi nespadnul explorer. A já si nezálohovala školní práci! Už vím, co chci k Vánocům: externí harddisk. Začala jsem jančit. Copak se mi podařilo rozbít počítač teď, před kontrolním dnem, před Vánoci, před klauzurami, aniž bych cokoli měla zálohované? Cože? PROČ? PROČ? A kdo to správí? Matka mi cosi říkala, otec na mě mluvil, bratr otravoval s hloupostí a já se snažila rozluštit větu z popisu správce úloh. Copak mě můj drahý Tenshi (tak se notebook jmenuje) zradil?


Víte, tenhle příběh má konečně (naštěstí) šťastný konec. Zjistila jsem, že se mi podařilo (netuším jak!) přehodit obraz z 32bitů na 8bitů, což je asi tak obrazovka starého Gameboy Color. Pro Windows to byl nejspíš šok, který nedokázal zkousnout. Tuto chybu se mi však podařilo celem brzy napravit a proto teď píšu tento článek se silným pocitem - SOM ČAROVNÁ!
A pařit budu dál! (Pozor na medvědy a vlky!)


Napínavá hra

18. listopadu 2012 v 18:33 | Ája |  Takové blbůstky
Kdo mohl tušit, že je tenis tak zajímavý a napínavý? No vážně, kdo? Já tedy ne, já, která nesleduje ani hokej ani fotbal, ani jiný sport. Olympiádu vidím vždy na začátku a pak na konci. Ovšem ukázalo se, že má matka je expert. Střílí jeden pojem za druhým, jako: soft ball, time break, ... a já jen marně překládám z angličtiny a uvažuji, co tím chtěl básník asi říct. S pravidly mám vždy problém. Proto mám ráda jednoduché sporty, například dostihy. Tam jsou pravidla velmi jednoduchá: udrž se na koni a dojeď jako první. Vzrušení, tlukot srdce, elegantní klobouky se vyskytují i ve společnosti koní. Myslím, že dostihy budou navždy mým favoritem.

Koptská, nikoliv koptická

17. listopadu 2012 v 23:59 | Ája |  Knihy
Koptská vazba je má oblíbená, ale nemůžu tvrdit, že ji zvládám stoprocentně. Je ve skutečnosti těžší, než se zdá. Protože se pořád ráda učím nové věci, naskládala jsem si dnes listy a dala se do šití trochu alternativního kopta. :D Zabralo mi to celé Star dance, a přesto nejsem spokojená. Musím na to přijít! A já na to příjdu!


Tvrdý střet s realitou

16. listopadu 2012 v 19:17 | Ája |  Nezařaditelné
(aneb: U nás taká obyčaj, sekeru si požičaj!)

Úprumácká výchova se pozná... Když se neumyje nádobí dnes, svět se nezboří, může se umýt i zítra, ne? Tak proč z toho dělat, sakra, takovou vědu? Ne, teď nemluvím o mé matce. Ona totiž ví, že stačí říct a já to udělám. A nevadí jí, když v dřezu celý den stojí hrníček od čaje, protože proč by se neumyl k večeru (když se ze školy navracíte v 6pm po několikahodinové, namáhavé a náročné výrobě ručního papíru) , až na to bude čas? Proč by se nenechal odkapat a suchý se ráno nenavrátil do poličky nebo by neposloužil pro nový čaj? No proč? Proč s tím musí být problém? Proč si ten problém schválně vytvářet?
Neumyté nádobí konec světa nezpůsobí, tím jsem si jistá (a je to jedna z mála věcí, kterými si jistá jsem). A kdyby ona měla v hlavě trochu víc, možná by se spíše zajímala o situaci v Řecku, v Izraeli nebo o vyučování na OU.



Už aby bylo 23. a já měla nové AC 3... Potřebuji nutně někoho zabít.

Pravidla jsou pravidla

15. listopadu 2012 v 10:52 | Ája |  Nezařaditelné
Nejsem nijak striktní, ale když se dohodnou jakási pravidla, která mají platit pro všechny, proč neplatí pro všechny?

Magie dnešního rána

12. listopadu 2012 v 9:58 | Ája |  Takové blbůstky
Televizní program je příšerný hlavně v ranních hodinách. Vraždila bych za jedinou epizodu Pokémonů. Místo toho přepínám ze Xeny a Hvězdné brány na Súdnou sieň (STV1?). Světlým bodem je Ve zlužbách FBI (myslím, že v originále Suits) - ten herec a jeho krásné oči. Každopádně jediná epizoda nestačí, abych při ní stihla posnídat. Snídám opravdu dlouho! Když jsem dopíjela své medové kafe (už zase, vážně mi to chutná), zastavila jsem se při EZO.TV. To je pořad plný šarlatánů, kteří vám vyloží karty, etc. Samozřejmě, že jsou to lži a lidi, kteří se na to nachytají, jsou pěkní pitomci. Netvrdím, že magie neexistuje, ale těžko jí pocítit skrz televizní obrazovku. Narazila jsem právě na mistra reiki učitele, který lákal své oběti během posledních 3 minut. Pozorovala jsem ho, jak dělá velké oči do kamery a vemlouvavým hlasem mě přemlouvá, abych zavolala a dozvěděla se něco o své budoucnosti a životě. Nemusím prý pokládat žádnou otázku, on ví... Ale já mám otázku! Měla jsem sto chutí zavolat a zeptat se, naštěstí jsem šetřivá (a taky chudá), a proto mi odpověď nejspíš zůstane navždy utajená. A já jsem tolik chtěla vědět, zda je gay. Vypadal tak. Zavolala nějaká jiná postarší paní, řekla své jméno a datum narození. Mladý můž začal vyhazovat karty (které snad jednou zamíchal) z balíčku, sotva se na ně podíval, přesto vysolil slušnou předpověď, tak všeobecnou, že by se v ní našel nejspíš každý z nás. Lákal dál, při poslední minutě se vysmrkal do již promočeného kapesníku, chudáček nachlazená, ale nikdo už mu nezavolal. Musí to být těžký život...

Mé malé já

11. listopadu 2012 v 21:01 | Ája |  O mně
K původní definici mého já - tedy malá, tlustá, zakomplexovaná holčička - přibylo další. Teď jsem sebekritická, malá, tlustá, zakomplexovaná holčička.

"Čím mám zaplnit svůj prázdný a bohapustý život? Samozřejmě, že drby... a pak, za pár let, budu sedět v okně a sledovat jako kamerový systém všechny své sousedy."

A navíc:

"Jsem přece nešťastná reinkarnace Jimiho Hendrixe, která se nikdy nenaučila hrát na kytaru!"

Coffe fever

11. listopadu 2012 v 18:38 | Ája |  Nezařaditelné

Pořád je podzim a podle předpovědi ještě nějakou dobu i bude. To je mrzuté, mrzutější je ale moje lenost. Proč jen začínám s prací v neděli k večeru? Protože jsem celý víkend dělala něco jiného, naprosto neužitečného.
Počet škrábanců a říznutí na levé ruce: 4 (naštěstí se to pomalu hojí)
Počet zničených nehtů: 2 (oba palce)
Toto jsou má pracovní (většinou) zranění. Mám krásnou sametku a rozdělaný náhrdelník. Do školy jsou poskládala jednoho pajďuláka a na počítačovou grafiku se pěkně vykašlala. Přesto ale nejsem nešťastná (to příjde později...). V krvi mi koluje překvapivě silné kafe (zprvu se nezdálo) ochucené medem, ano MEDEM! Bíjte mě kafomilové, ale ono je to překvapivě docela dobré a sladké jako cumel (tak trochu jako hrušková vodka, kterou mají u Mary).


O čem jsem to chtěla psát? O zranění mého otce? O kachně a lá husa k obědu? O novém AC 3? Nevím, zapomněla jsem...


Každopádně už je večer a zítra zase do Ovy, pěkně předstírat činnost (pomalu podléhám alergii na Virginii Woolfovou). Začínám v tom být zatraceně dobrá, dokonce i játra si zvykají, přesto se obávám, že ve třeťáku skončím s cirhózou.
A přestože je podzim, zdá se mi, že mé okolí zasáhlo spíše jaro. Tolik nových párů! Je to jako sledovat soap operu. Co mi přinese tenhle týden? Nějaký zvrat? Nějakou romantiku? Chi chi chi!
To kafe bylo zase moc silné...

Dospět

4. listopadu 2012 v 15:22 | Ája |  O mně
Říká se, že dnešní civilizace je zasažena kultem mládí. Kupujeme si zázračné krémy, později se vdáváme/ženíme, později máme i děti (až na vyjímky - náš ateliér občas připomíná pískoviště). Prostě nechceme zestárnout a umřít. Forever young zpívá se ve známé písni. A já jsem obětí tohoto šílenství také. Ale nejde o vrásky, rodinu, práci a shromažďování majetku, smrt, opouští mě fantazie a hry a to je mnohem horší než smrt (protože ta třeba není koncem našeho bytí, kdo ví).
Nechci zestárnout, nechci dospět, nechci vyrůst, chci zastavit čas. Přeji si, aby vše bylo takové, jako když mi bylo 13-14 let. Tenkrát... jsem vlastně byla šťastná. Měla jsem kamarádky, měla jsem své příběhy, měla jsem krásného elfa Legolase (no to víte, byla jsem puberťačka). Jenže to všechno už je pryč. Kamarádky odešly, příběhy zmizely, za žádným rohem na mě nečeká dobrodružství ani bájné stvoření z jiného světa, Orlando Bloom zestárl a oženil se.
Děti mají iluze, krásné, naivní, ale přesto v ně věří, protože jsou to děti. A pak jsou tu ti zlí dospělí, kteří žárlí a jejich sny jim berou, protože sami žádné nemají a jsou litosti hodní chudáci. Jako ta učitelka, o které mi dnes ráno vyprávěla malá Gábina od vedle. Potkaly jsme se při ranním venčení a já byla zvědavá, zda se těší na Vánoce. Prý ano, protože bude mít i narozeniny, bude jí už deset. Ihned ale dodala: Ježíšek neexistuje. Podivila jsem se, jak to může vědět? Paní učitelka to prý říkala. A teď mi vážení a milí vysvětlete, co je to za krávu, ta baba jedna? Jakým právem jim může říkat něco takového? Co ta o tom ví? Z toho nám vyplývá: Nevěřte dospělým, i kdyby to byli učitelé, protože se velmi často pletou.



Not funny at all... like a really

2. listopadu 2012 v 19:10 | Ája |  Takové blbůstky
A ze všeho nejhorší jsou trpaslíci, ty potvory vám vlezou všude a hrozně rychle se množí!

A ze všeho nejhorší jsou spamy v komentářích... v článcích, které stejně nikdo nečte... co si nalhávat...

Not funny at all

2. listopadu 2012 v 9:37 | Ája |  Nezařaditelné
Příjdu do školy, ve třídě smrad ze zkaženého škrobu, lepidel, papírů, etc., přetopeno, nedýchatelno. Otevřu si okno, abych získala trochu čerstvého vzduchu (v Ostravě?), protože jsem ještě nepřišla na způsob, jak se bez kyslíku obejít, a školník mi vynadá, že plýtvám teplem. No tak fajn, příště se raději udusím.