Červenec 2012

U brány

27. července 2012 v 16:10 | Ája |  Takové blbůstky
Když jsem dneska naposledy odcházela z práce, oslovil mě mladý hlídač: "Slečno, vy jste místní?"
"Ne, já jsem z Hodonína."
"Já jsem vás tam vídával. Dřív jsem pracoval u MND kousek od podchodu."
"To je možné. Chodila jsem na Brandlovku do školy. Ale teď jsem na vysoké."
"Aha. A chodíte na Paládko?" (To je místní diskotéka pro bílokalhotové a flitrové.)
Potlačila jsem úsměv jak jen to šlo. "Na to mě moc neužije." (V hlavě: "Mám radši ruské klasické spisovatele a červené víno.")

Docela jsem se lekla, protože kdyby mě prohledal, našel by u mě matice, které se vyhazují, ale já je po 3 týdny sbírala, abych z nich mohla vytvořit nějaký super šperk. Jenže se to vynášet asi nemá O.o Ale copak by nebyla škoda to vyhodit?

Vítejte v Absurdistánu

26. července 2012 v 21:16 | Ája |  Nezařaditelné
Jsou takové chvíle, kdy člověk neví, zda se smát či brečet, protože ta hranice, kdy vlastní zoufalství začné být neuvěřitelně k popukání, je odporně tenká. Můj vztah s Mr. A skončil stejně absurdně jako začal. A protože jsem si vyplakala dost slz do zásoby (doufám, že na pár let), musím se smát. Nejde se tomu ubránit, stává se ze mě cynik. Jak hluboko jsem klesla!?

Svět je mimořádně absurdní, setkávám se s tím jevem téměř každý den. Ne, nevyhledávám to. Občas to přichází samo. Například ve vlaku, v pět ráno. Vyslechla jsem útržky zajímavého (A všichni víme, za jakých podmínek se toto přídavné jméno občas užívá, že?) rozhovoru aniž bych chtěla. Měla jsem svou knihu a umýsl strávit s těmi řádky a listy pár příjemných minut v jiném světě než vlak zastaví. Ale nebylo mi to souzeno. Proč jsou lidé, a zvlášť mladí muži, tak hluší a pořád křičí tak nahlas? Seberte jim někdo ta sluchátka! Zaslechla jsem tohle:
"P*** jedna poblázněná! U mě ta ženská skončila!"
Když zaslechnete takový výkřik, napadne vás: Co mu ta ženská asi provedla, chudáčkovi? Podle vzteku v jeho hlase jsem si představila nějakou moc pěknou holku, která mu na pětkrát zlomila srdce a ještě po něm s radostí skákala. Ovšem má druhá myšlenka byla: A nezasloužil si to ten ničema, který v pět ráno vykřikuje ve vlaku (sprostě) a ruší mě od knihy?
Jenže druhá věta uvedla vše na pravou míru a utvrdila mě v názoru, že bych si po jeho hlavě ráda zaskákala já. Je to zvláštní no brain effect, sejde-li se více mužů do stáda, najednou je každý větší, než doopravdy je a taky hlasitější. Co byla ta druhá věta, ptáte se?
"Dojdu a říkám. Mami, uvař mi klásky."
(Podle hlasu byl plnoletý a snad jeho mentální schopnosti dosáhly takové úrovně, kdy by si dokázal potravu obstarat sám, odmítne-li to jeho matka nadále dělat.)


These mornings

21. července 2012 v 11:58 | Ája |  Takové blbůstky

Ach, má játra!

(Znáte ta rána, že?)

Růžová palice

18. července 2012 v 17:52 | Ája |  O mně
Člověk by čekal, že si ve fabrice po týdnu a půl zvyknou na mou růžovou palici (v současné chvíli lehce do fialova) a já přestanu být terčem jejich zvědavých pohledů. Ne, ještě pořád na mě zírají.
Nemám ráda, když si mě někdo prohlíží. Kvůli tomu jsem si vlasy opravdu nebarvila, přestože matka tvrdí opak. Já jen zbožňuji barvy.
Růžová nerovná se hloupá.

Baby I'm A Fool

15. července 2012 v 15:44 | Ája |  O mně
Pořád přemýšlím o jedné věci a nemůžu jí dostat z hlavy. Snad opravdu trpím obsesivními myšlenkami, nevím. Je to věc, kterou mi řekla paní, se kterou pracuji. Je mnohem starší než já, myslím, že brzy půjde do důchodu. Povídali jsme si a já jí řekla o svém bývalém příteli/přítulníkovi/cokoliv (ani teď to nedokáži přesně popsat, ono to občas nejde). O problémech, které jsme měli a trápeních. O všem, čím mi ublížil a já mu přesto odpustila (i když viníkem jsem zřejmě já) a dokázala ho mít ráda. Ona se zamyslela a po chvilce mi řekla: "Víš, to nezní jako ta pravá láska."
Pro opravdovou lásku jsou zapotřebí dva.
A já na to stále myslím. Přemýšlím, jestli má pravdu. Možná jsem jen malá hloupá holka.


Přerušovaný spánek...

11. července 2012 v 21:54 | Ája
... je něco jako přerušovaná soulož. Člověk si ho pořádně neužije. A zdá se, že já praktikuji oboje. Hlavně, co se spánku týče :D (můj milostný život je celkem katastrofa) Alespoň pro další dva týdny se to nezmění. Pracuji! No vážně, opravdu pracuji jako normální lidé. Stala jsem se součástí dělnické třídy a vstávám ve 4 ráno, abych stihla vlak v 5:16 a do práce dorazila před 6. Je to smrtící. Chci se vrátit k svému zahálčivému životu výtvarníka a vstávat, až se pes rozhodne (protože můj denní režim určuje ta chlupatá koule).
Chci si jen tak číst a psát a nepotit se ve výrobní hale při šroubování nějaké výtahové krabičky nebo při navlékání izolačních dutinek na dráty, což je činnost velmi podobná navlékání korálků. Když si představím, kolik bych dneska vyrobila náhrdelníků, náramků, etc. jde mi hlava kolem O.O
Opravdu se těším do postele -___-

Vážeme, lepíme, uhlazujeme a opět lepíme

6. července 2012 v 12:51 | Ája |  Knihy

Výroba knih mě opravdu baví, i přesto, že v tomto oboru mám stále velké mezery, které si snad časem doplním. Ale zatím je to zábava. Řešit vnitřek není taková legrace, jako míchat škrob a disperzi, natírat papír, pak se snažit ovládnout bublinky (a stát se Pánem bublinek), které se neustále tvoří a nejsou žádoucí. A hlavně: šití. Já tak ráda šiju knížky. TO mě opravdu baví. Do dirky, pak do další, přes plátýnko a zase do dirky, ven, otočit to kolem posledního a zase znova. Nezdá se to jako veká zábava, ale člověk si u toho alespoň odpočine.


Dobrá rána

6. července 2012 v 12:39 | Ája |  Takové blbůstky
Dobrá rána jsou pro mě ta, kdy:

> se probudím jen tak, až se mi chce
> není horko, ani zima, neprší
> Jája se mi nesnaží olíznout mozek skrz nos
> světlo má tu krásnou, světle žlutou barvu, je jemné a (bohužel) nenapodobitelné
> holubi se můžou zbláznit a řvou na lesy
> není škola nebo jiná neříjemná povinnost
> není státní svátek a pekárna je otevřená
> mají jahodový dortík
> v mrazáku mám stracciatelovou (netuším, jak se to správně píše) zmrzlinu, která se v káve tak hezky rozpouští a dělá pěnu
> kafe je dostatečně sladké
> Xena, princezna bojovnice, zase zachrání nebohé utlačované

Hot days are made for...

5. července 2012 v 22:02 | Ája |  Nezařaditelné
(Horké dny jsou stvořeny pro...)
... výrobu knih.


Jedna je hotová, domalovala jsem jí a svázala ráno.
Desky druhé, japonské vazby, schnou. Svážu jí zítra, snad.
Klasická nakladatelská vazba bude za chvilku hotová, až přilepím předsádky a přes noc to taky uschne.

Zítra má být 35 stupňů. Rezignuji. Budu ležet na zádech a lapat po dechu, možná mi naroste biceps a triceps, jak se budu neúnavně ovívat. Alespoň k něčemu je má sbírka vějířů. Už chápu, proč jsou všichni ti orientální otroci, ovívající mocného panovníka, tak namakaní, je to dřina!

Zlá rudá rána

5. července 2012 v 8:40 | Ája |  O mně
Když se ráno probudíte zalití potem, aniž by to způsobila nějaká noční můra, něco je špatně. Navíc váha ukazuje zase o kilo víc, a to i přesto, že se celé dny potíte jako prase. Už mi to leze krkem. Záda mě z toho svědí jako čert, a tak se nenapadně ztotožňuji se svou postavou, Grahamem. Ale kdybych byla Graham, dokázala bych kouzlit, jenže bohužel, to já neumím. Smůla.
Celý můj život je jen jeden vééélký omyl.