Červen 2012

Vy pitomci!

27. června 2012 v 23:41 | Ája |  Nezařaditelné
Óóóó. Jak já strašně nesnáším mé klučičí vrstevníky. Alespoň polovinu z nich. Hubu máte plnou keců, ale skutek utek.
Dnes jsem strávila téměř hodinu v diskuzi se dvěma takovými pitomci. Haha. Nazývejte se jak chcete, ale pro mě jste nacisti. Sama jsem spíše pravicově založená. Dle mého názoru nic jiného, než kapitalismus nemůže reálně fungovat, protože napodobuje přírodu. Silnější přežijí. Ale sakra, jsme snad lidé, ne? Sparta taky skončila. Dnes mají lidé šanci i přesto, že jsou postižení, nedosahují takových "kvalit" jako ostatní, jak se mi někteří snaží namluvit. Jsme lidé, všichni.
Takže programová regulace lidstva, ano? Všichni máme právo na jedno dítě. Tím se sníží populace a vše bude fajn.
Cha cha cha!
To, co mi dnes ti dva chlapci vyprávěli, a byli dva proti jedné, byl klasický komunismus, ba co hůř, zkombinovaný s pravicovým extrémismem. Až mi přecházel mráz po zádech, co jsem dnes vyslechla. Na jedné straně to chápu. Je vám dvacet, na ničem vám nezáleží. Žijete jen tak. La vida loca. A nemyslíte na budoucnost. A prý, že tohle opatření tu budoucnost zajistí? Co když vaše dítě bude právě to "nekvalitní"? Zabijí ho, bez milosti. Bude to správně? Ano, teď vám to nevadí, ale jednou? Až někdo příjde a odsoudí vás k smrti? Prý ano, ano, tak je to správně. Slabí mají umřít. Silní přežijí.
A vy? Kdo si myslíte, že jste? Budete první, komu prolétne kulka mezi oči. A to budete ještě rádi, to bude rychlý konec. Ale udusit se v plynové komoře? Chce se mi až zvracet.
Možná máte v občance podobné datum narození. Jo, jste možná až starší, ale slyšeli jste někdy hlas smrti? Protože ona má hlas a pěkně silný. Jen ho nejde slyšet ušima, ale stejně ho uslyšíte a v tu chvíli si možná rozmyslíte, jaká je hodnota jednoho lidského života, vašeho života. A pokud ne, je mi vás líto, váš život tedy nemá hodnotu, i když každý život asi má hodnotu. Ale ptám se tedy, proč ještě žijete? Proč, sakra, se na všechno nevykašlete, když byste byli první, kdo by se dobrovolně nechal odstřelit, sebe i své blízké, pro blaho ostatních a budoucích? Proč se nezabijete? Protože smrt je ve skutečnosti víc než slovo?
Kdo ví, je-li nebo není Bůh. Ale přestane-li existovat Bůh, je s lidstvem ámen. Staneme se zase zvířaty. A to není dobře. Zmizí totiž vše, co jsme tak dlouho budovali. A hlavně umění, to, čím se člověk odlišuje od zvířat nejvíce.

Bojím se toho, co nás čeká, dostanou-li se lidé jako tihle nahoru a budou vládnout. Opravdu se bojím. Nečeká nás nic dobrého. Život a smrt se stanou jen slovy, jen statistikou. Tak s tím, sakra, někdo něco dělejte!
Prosím.

17. kapitola (znovu a lépe)

25. června 2012 v 13:59 | Ája |  Knihy
Sednáctou kapitolu jsem dopsala tuším někdy na jaře. Ale byl problém, jak navázet s 18., proto jsem se rozhodla, že jí napíšu znovu a tentokrát lépe. Je velmi podobná té předchozí, ale obsahuje více informací o nové postavě. Tady je ukázka:


Když se Graham probudil, okamžitě věděl, že postel, ve které leží, není jeho. Nebyl doma.

Zaprvé: Povlečení, ve kterém spal, bylo čerstvě vyprané, vonělo práškem a aviváží. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy měnil to své.

Zadruhé: Jeho byt rozhodně není tak prostorný, světlý a uklizený. Ani jedna ze zdí nikdy neměla růžovou barvu. Rozhodně nikdy neměl v místnosti velké zrcadlo (nevešlo by se) a květiny na parapetu vypadaly podezřele svěže a zdravě. Nepamatoval si ani obrazy na zdech.

Zatřetí: Nebyl si vědom, že by kdy choval zakrslý skot.

To malé kůzle s dlouhou, prsténkově zatočenou, bílou srstí ho pozorovalo drobnýma černýma očima. Nehybně sedělo v nohách postele jako socha. Ale ovce mají kopyta.

Graham se zmateně posadil. Kde je? Jak se sem dostal? Nemohl si vzpomenout. Byl oblečený jako včera, chyběly mu jen boty. A hlava ‒ tak strašně ho bolela.

To malé, bílé kůzle se znenadání rozštěkalo. Nebylo pochyb ‒ byl to pes. Úporné štěkání, které se překvapivě hlasitě dralo z tak malého tělíčka, rozbušilo v Grahamově hlavě obrovské kladivo, které bušilo do každého závitu jeho nebohého mozku a působilo mu nesnesitelnou bolest.

"Sklapni!" okřikl ho Graham a ohnal se po něm rukou.

Pes rychle uskočil, zavrčel, rozvrtěl ocasem a pustil se do ještě intenzivnějšího štěkotu, jakoby to byla náramně zábavná hra.

"Iris! Buď potichu!" ozval se odněkud ženský hlas. Přibližoval se. "Jak ses tam dostala? Jen počkej!" Drobná blondýnka rozrazila dveře a hbitě skočila po zvířeti. Převalila ho na záda a několikrát s ním slabě zatřásla. Přestože pes vrčel, zdálo se, že si to užívá a dle kmitání ocasu se i velmi dobře baví. "Promiň, Grahame, zavřela jsem jí v kuchyni. Netuším, jak se dostala ven. Omlouvám se, že tě vzbudila." Vzala vzpouzející se fenku do náruče a chovala ji jako dítě.

Graham jí znal, byť měl zpočátku problém vybavit si její jméno. Jmenovala se Káťa. Pracovala v úřadě a párkrát mu uvařila kávu. Ale co hůř ‒ byla Karlova osobní asistentka. Neschopen slova na ni zíral. Proč musí mít vždy takovou smůlu? Ze všech lidí, na které musel včera narazit, to byla právě ona. Karlova pravá ruka. Kdyby si jen pamatoval, co se včera všechno stalo. Místo vzpomínek měl v hlavě velkou černou díru, která pohltila několik hodin jeho života.

"Možná by sis měl ještě lehnout," odtušila. "Jsi trochu zelený."

"Je mi fajn," odvětil spěšně, přestože bolest v hlavě rostla.

"Příště bys neměl pít. Vy magyci to máte přece zakázané, ne?" opatrně se zeptala a jakoby nic, škrábala psa na břiše. Nadšeně vrtěl ocasem.

"Nebyl jsem opilý!" ohradil se dotčeně. "Byl to vedlejší efekt jednoho kouzla. Nikdy se mi to ještě nestalo."

"Aha." Nevěřila mu. "Ale raději se alkoholu vyhýbej."

Horko, horko! A můj hyperaktivní workoholismus...

19. června 2012 v 12:25 | Ája |  O mně
Nevím, jak ve zbytku naší prťavé republiky, ale na Moravě je velké, tropické horko. Pařák! Já tohle počasí nesnáším nijak dobře. Přímo ho nenávidím. Mělo by se zakázat. Halóóó! Vy tam nahoře? Zbláznili jste se? Okamžitě s tím přestaňte. Jak se má člověk soustředit na práci? To je skoro nemožné. Každopádně se mi ráno podařilo projít první kapitolu Ten, který znal pravdu (překonám se a dokončím to, slibuju) a půlku textu jsem vyškrtala a nahradila. :D Jestli takhle budu pokračovat dál, nezbyde z původního děje téměř nic. Proto nemám ráda dlouhé pauzy v psaní. Neměly by se dělat. Nejenže vypadnu z kontextu, ale zapomenu i část děje (občas se mi to stane a pak se snažím marně si vzpomenout, proč ta postava co řekla, jak to řekla a co tím ve skutečnosti myslela). Ještě mi ale zbývá dost stránek (i přesto, že jsem text zmenšila na 8 bodů a zúžila i okraje, abych šetřila barvu a papír). Snad se do toho v průběhu dostanu. Ale chce se mi spát. V tom horku se nedá nic jiného dělat. Docela chápu Španěly a další jižanské státy, v tomhle se prostě nedá pracovat. Já mám naštěstí prázdniny a můžu mít ještě pár dní siestu, ale znám se, začínám být netrpělivá a roztěkaná. Asi mi chybí škola O.o Ne, to ne, to je blbost. Za těch pár dní jsem svázala už 2 knížky (téměř) a chci jich svázat/slepit ještě víc.
Začíná mi docházet papír... -__-

Chtěla jsem ještě vysvětlit svůj banner. Před ptáčky tam bylo monstrum s bublinou a textem: Blog jedné potvory. Tenkrát to byla reakce na jednu událost a mé pasování do řádu potvorstva. Docela se mi ta myšlenka zalíbila, a jelikož jsem z něj doposud nevystoupila, ponechala jsem ho v menší obměně i v novém banneru. Jsem prostě potvora! (Muhehehe!)

Svobodu všem liškám!

18. června 2012 v 21:03 | Ája |  Nezařaditelné
(Ne, toto není článek na ochranu zvířat. Maso jím a hodlám ho - pokud žaludek dovolí - jíst i nadále.)


Svobodu všem liškám, které si ochočil nějaký nezodpovědný (a též krutý) Malý princ. Svobodu! Kousněte ho do zadku a ránu zasypejte solí, určitě si to zaslouží.

Už si o tom cvrlikají i vrabci na střechách

17. června 2012 v 12:08 | Ája |  Nezařaditelné
I když tihle ptáci nejsou právě vrabci, stojí na parapetu v mém pokoji a povídají si. Koupila jsem si je před rokem, abych je odvezla do Ostravy, kde by mi dělali společnost. To se ale nestalo a oni zůstali na jihu Moravy.
Někdo by mohl říct (např. moje matička stověžatá), že zbytečně utrácím za hlouposti, ale nemohla jsem odolat.

Amélie Nothomb

15. června 2012 v 11:12 | Ája |  Knihy
(Kvůli tomuhle článku jsem musela obnovit rubriku knihy.)

Amélie Nothomb (-ová) pochází z Belgie, ale narodila se v Japonsku a později se tam i vrátila. Většina její tvorby (dovolím si to tvrdit, přestože se mi do rukou dostaly prozatím jen 3 kusy, ale zbytek čeká na hromádce v pokoji) se věnuje japonské kultuře, mentalitě a jejímu střetu s tou západní. Většina tvorby se bohužel Japonsku nevěnuje, což je škoda, protože tyhle kusy považuji za ty lepší, i když Můj soukromý nepřítel byl taky zajímavý- Je to zajímavé čtivo, ona sama píše velmi chytlavým způsobem (nechci se opakovat a používat znovu slovo čtivé, ale je asi v českém jazyce nejvýstižnější, v angličtině bych to popsala jako catchy). Líbí se mi, že píše z vlastních zkušeností a příběhy jsou tak silně autobiografické. Její nejslavnějí novelou je pravděpodobně Strach a chvění, která byla i skvěle zfilmována.
Ukázka, kterou zde ale předkládám, pochází z knihy Ani Eva, ani Adam:

Vystavoval jeden japonský umělec, jehož jméno jsem vzápětí spolehlivě zapomněla. Jeho obrazy mě bezkonkurenčně nudily, což nebránilo divákům, aby se před každým vystaveným dílem nechovali s obdivuhodnou úctou a ušlechtilou trpělivostí, která je pro místní lidi typická. Takový večer by mě jistě smířil s lidským pokolením, pokud by ovšem malíř nebyl bolestně přítomen. Dalo mi práci uvěřit, že onen přibližně pětapadesátiletý muž patří k témuž národu, tak byl ohyzdný. Spousta lidí mu přiházela blahopřát a dokonce si od něj chtěla koupit jedno či více pláten, která byla přitom příšerně drahá. On si všechny ty bytosti, jejichž přítomnost nejspíš považoval za nutné zlo, měřil pohrdavým pohledem. Neodolala jsem a šla si s ním pohovořit.
"Promiňte, ale nedaří se mi porozumět vaší malbě. Nemohl byste mi jí vysvětlit?"
"Není co chápat ani vysvětlovat," odpověděl zněchuceně. "Musí se to vnímat citem."
"Právě že nic necítím."
"To máte smůlu."
Držela jsem se jeho slov. Posléze mi přišlo, že to, co říkal, mělo hlavu a patu. Z vernisáže jsem si odnesla několik poučení, která mi, jak se sluší a patří, nikdy k ničemu nebyla - kdybych se jednou stala umělkyní, ať už s talentem nebo bez, určitě bych vystavovala v Japonsku. Japonská kulturní veřejnost je nejlepší na světě a navíc ještě kupuje. Jak musí být pro tvůrce krásné - a to i nezávisle na penězích - když vidí, že se jeho dílo těší takové pozornosti!

(Omlouvám se za překlepy)

Ten úryvek mi trošku (ale skutečně pouze malinko, v zanedbatelném množství = ironie) připomíná situaci v umění u nás. A pak mi někdo vyvracejte, že naše mentalita se podobá té v zemi vycházejícího slunce. Kuš!

Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo jsem?

14. června 2012 v 22:04 | Ája |  Nezařaditelné
[22:00:39] Erik: nevím jak ostatní... ale já tě mám rád takovou jaká jsi... ;)

Děkuju!

Prázdniny, klid a pohoda

14. června 2012 v 14:02 | Ája |  O mně
Tak to konečně začalo! PRÁZDNINY! Juhůůů =^^=
A už nevím, co mám dělat dřív. Naplánovala jsem si toho tolik! A přitom bych nejradši jen ležela a spala. To sice není vůbec špatný plán (stejně brzo odpadnu do REM), ale mé morálkou zpráskané super-ego mi to prozatím nedovolí. Musím něco dělat! Musím se toho spoustu učit, například paličkovat a šít knížky. Chci toho spoustu přečíst a taky napsat. A v neposlední řadě je čas uklidit si konečně pokoj. Ale kam se všemi těmi knihami? (Je to zvláštní, ale můj obří pokoj se postupně zaplňuje literaturou, barvami, lepidly, papíry, korálky a časem snad i látkami.)
Potřebuji velkééé sladkééé kafééé. A pustím se do toho.
PRÁZDNINY! MUHEHEHE! Hoho, hehe, hihihi, cha cha! (Hrabe mi!)

Jak může být někdo takový...

8. června 2012 v 19:44 | Ája |  O mně
No vážně... Taková pitomá chyba a je to všechno v kelu...
Teď už mi nezbývá, než plán B. -__-

MŮJ OSUD BUDOUCÍ MÁ VE SVÉM TONERU TISKÁRNA

7. června 2012 v 21:55 | Ája |  Takové blbůstky
Možná to zní podivně, ale je to tak..
Každopádně jsem teď opravdu nerozhodná. Kdybych byla hodně bohatá, ale myslím opravdu hodně bohatá a chtěla bych být taky cool a in, koupila bych si tyhle louboutinky nebo bych raději měla sáhnout po tomhle kostnatém náramku? Nemůžu se rozhodnout. Ach bože... Co si jen počnu?

Dancing with myself

7. června 2012 v 21:36 | Ája

Jsem unavená jako soumar po těžkém výstupu do hor. A aby ne, jako soumar jsem si opravdu připadala, když jsem tahala z Ostravy velkou složku napěchovanou papírem, notebook s tím těžkým trafem, tašku, další rouru papírů a bágl, který se pod tíhou toho všeho začíná pomalu, ale velmi jistě, rozpadat.
Každopádně budu tančit a modlit se, aby vše zítra dopadlo dobře a já dala celou klauzuru dohromady... (A taky i trochu hezky.) Prosím, vy tam nahoře, stůjde zítra nade mnou. Potřebuju to víc, než kdykoliv předtím.

Den předtím

6. června 2012 v 1:08 | Ája |  O mně
Zpráva z dnešního (vlastně už včerejšího) dne:
2 litry Kofoly
3 půl litry kávy
Spánek? V nedohlednu!
Možnost, že bych dala zkoušku z dějin? Mizivá!
Stav klauzury? Žalostný!
Stav žaludku? Hrozivý!
Touha seknout se vším a odstěhovat se do hor, kde bych pásla ovce? Obrovská!

Prázdniny, prosím!

Kerning a typo fórky

5. června 2012 v 9:21 | Ája
...neboli prostrkání (anebo rozpal, ale myslím, že je to spíš prostrkání, protože si nejsem zcela jistá, který z těch dvou pojmů to je, ale všichni víme - my grafici - o co jde) je jedním z hlavních parametrů pro dobrou typografii. Ale občas se to nepodaří, vůbec nic se nepodaří. Tady je pár fórků, které mě pobaví, ale vám třeba neřeknou vůbec nic. (Google it!)


The rain in Spain stays mainly in the plain

3. června 2012 v 18:31 | Ája |  Takové blbůstky
Už třetí týden čekám na pořádný déšt. Já vím, že předpovídají bouřky a přívalové deště po celé Moravě, ale to se nějak podivně Hodonína netýká. Tady na tropickém jihu prostě pořádně nezaprší a je sucho. Kdepak v Anglii, když královna při oslavách 60 let své vlády má ceďák, na jaký tu čeká většina zemědělců. A třeba v takovém Španělsků, zvlášť na pláních dští! Ale zde? Pár kapek...

Finišujeme

2. června 2012 v 13:35 | Ája |  Takové blbůstky
Zbývá poslední ilustrace a typograficky upravit celý text, který rozhodně není hladká sazba a bude hotovo. Pak jen vytisknout, hezky slepit a svázat a voilá - přežít obhajoby, které budou asi dosti krušné. Jsem připravená, že mě vyhodí. Ale jak říká Jane von G: Ája, vykašli se na to! Umění nás neuživí. Budeme striptérkama!