Srpen 2011

Ten, který znal pravdu

31. srpna 2011 v 17:31 | Ája |  Knihy
A tak jsem přeci jen překročila magickou hranici 30 stran a zdá se, že příběh pořád nekončí. Naopak, z původně povídky se natahuje na novelku. Přes prvotní obtíže s 9. kapitolou pokračuji dál v práci. Juhůů. Vypsala jsem jednu propisku a nejspíš si zítra půjdu sehnat novou (růžovou, růžovou, růžovou!) + tisk současné (nedokončené) verze k opravám a pro Klína. Z pracovního názvu On the way, se stal Ten, který znal pravdu, což podle mě zní stokrát líp a taky docela cool... Hontou desu! ^^
Snad se mi podaří vytřepat levanduli z klávesnice, je to docela síla a cítím neblahé účinky (i přes tu vůni)
Fighto!

Copy!

23. srpna 2011 v 16:54 | Ája |  Takové blbůstky

Jsem jediná, které se zdá, že její (Selita Ebanks) hlava je ctrl+c a ctrl+v? Děsivé...

Pracovní název: On the way

18. srpna 2011 v 11:10 | Ája |  Knihy
Vzhledem k tomu, že jsem teprve u první kapitoly, čemuž se není co divit, když jsem začala psát předevčírem a ještě jsem ani pořádně nepromyslela ten příběh... (Což bych asi měla, že? Ale dávám tomu takový volnější průchod, myslím, že z toho bude pěkný volný vztah.) ... nemám ani název. On the way byl okamžitý nápad, když jsem soubor s třemi odstavci ukládala na hardisk.

Ano, bude to fantasy... Po dlouhé době zase... (Upír ve skříni fantasy nebyl - tomu říkám slátanina, buďme upřímní; ani Apres moi, to byla bajka...) Protože je každý můj příběh inspirován posledním filmem, knihou, anime, co jsem zrovna viděla, bude zajímavé, co vznikne z Kombinace Bratrů Karamazových a Fullmetal Alchemist :D
(A sorry za chyby, jsem si jistá, že je tam spousta hrubek a překliků, korekce bude následovat později)

První kapitola:


Nastupujte do spěšného vlaku číslo Sp17 na třetím nástupišti, ve směru: Nové Doupata, Luštěnice a Sypkovice. Pravidelný odjezd: sedm hodin, dvacet čtyři minut. Vůz první třídy je řazen ihned za lokomotivou, vůz pro přepravu kol a pro rodiny s dětmi v přední části vlaku.

Poslední opozdilci naskakovali do dveří vlaku a s třísknutím je za sebou zavírali. Mladý muž pomohl dívce v květovaných šatech s drobným kufříkem a pak pozoroval, jak se protlouká uličkou až do prázdného kupé. Šel za ní. Konečně otevřela okénko a něco říkala. V nádražním hluku však její slova zanikala. Vyklonila se a podala mu ruku. Vděčně ji stiskl.

O dveře dál nastupovala mladá rodina. Mladý otec podával své mladé ženě dovnitř jejich mladého syna. Poté jí hodil obrovskou tašku a nakonec zmizel ve vagóně i on. Ve spěchu nebo proto, že měl plné ruce a hlavu, nezavřel za sebou. A tak musel starý nádražák jít a zavřít dveře za něj. Pod šedé vousy si mumlal nadávky o nezodpovědnosti některých jedinců a jejich inteligenci. Rozmrzelé vrčení se postupně znásobovalo. Vodopád nadávek se postupně snesl na dráhy, naši zkorumpovanou vládu a nakonec i celé lidské pokolení. Nikdo nebyl ušetřen.

Výpravčí z plných plic pískl do píšťalky, která mu na stříbrném řetízku visela a krku. Při chůzi poskakovala po pivním bříšku velikosti desetiměsíčního plodu.

Vlak se dal do pohybu. Těžká kola z kovu se nějakou neuvěřitelnou silou začala otáčet. Kolos se s námahou sunul vpřed, spolu se všemi lidmi uvnitř se měl zastavit až v příští stanici.

Mladý muž běžel podél vlaku, za rukou své dívky, která mu mávala a křičela: "Miluji tě!" Doběhl až na konec nástupiště. Vlak však už nabral rychlost a vzdaloval se. Stal se tečkou na konci věty, až zmizel úplně. Spolu s ním i dívka v květovaných šatech. Mladík chvíli postál, pak se otočil a snad šel domů nebo za jinou dívkou. Můžeme jen hádat.

Uprostřed nástupiště seděl na trůně vyřezaném z dřeva chlapec, ne starší osmnácti let. Pozoroval otráveně čilý ruch nádraží, ale jeho si nevšiml nikdo. I přesto, že velké masivní křeslo, do kterého byl pohodlně usazen, by za normálních okolností poutalo něčí zvědavost.

Chlapec se jmenoval Graham a čekal na svůj vlak, který měl půlhodinové zpoždění. Ve skutečnosti mu bylo dvacet, ale díky drobné postavě (vysoké, ale značně hubené) a jemné dívčí tváři vypadal mladší. Tmavě hnědé vlasy mu padaly do očí neurčité barvy, Něco mezi modrou, zelenou a zlatou. Nikomu se zatím tu barvu nepodařilo definovat. Jeho oči budily v lidech jistý strach a vyvolávaly opatrnost. I těm největším lhářům hořkly lži na jazyku, když je probodl zkoumavým pohledem. Jako trny ostružiní.

Byl teple oblečen, i když počasí posledních dnů se zdálo spíše horkým, dusným, dalo by se říct, že i tropickým. Měl na sobě černé kalhoty s nízkým sedem, volné, zužující se u kotníků, tmavě modré tričko s dlouhým rukávem a plátěné tenisky. Nejzářivějším kouskem byla dlouhá oranžová šála, alespoň na třikrát omotaná kolem hubeného krčku. Hodně mladých lidí, obzvlášť studentů, dnes takové nosí. Pečlivý pozorovatel by mohl konstatovat, že mladíkovi móda nebyla cizí, přesto by musel také dodat, že takto se navléct v letním období roku, je značně nepraktické, ba nerozumné. Jaký k tomu měl asi důvod?

Graham měl jediné zavazadlo. Nevelkou, značně ošoupanou tašku přes rameno, na které bylo poznat, že spolu putují již delší čas. Nevešlo by se do ní víc, než peněženka, klíče, mobil a snad i tenká knížka. Jenže to byla kouzelná taška, takže v ní schoval i svačinu, náhradní oblečení, kartáček na zuby i pastu, čtyři tlusté knihy (historický román o králi, který celý život válčil se svými bratry, docela nuda) a spoustu dalších zbytečností, které i tak tahal neustále sebou.

Graham se zavrtěl v křesle. Nesnášel čekání. Amplion zapraskal a ozvalo se:

Expresní vlak Ex137, ze směru Staré Město, pravidelný příjezd: sedm hodin, patnáct minut, který dále pokračuje ve směru Drkovice, pravidelný odjezd: sedm hodin, dvacet minut, bude asi sto padesát minut opožděn. Upozorňujeme cestující, že ohlášená doba zpoždění se může změnit. Vlak je zpožděn z důvodu nehody na trati.

Poté následovala hlášení v cizích jazycích.

Graham si několikrát velmi hluboce povzdechl. Cítil silnou potřebu něco zničit, rozsekat na kousky, rozcupovat, dostat ze sebe jakkoliv vztek. Nesnášel čekání, jak neuvěřitelně nenáviděl nicnedělání! Ještě několikrát vzdychl, aby potlačil škodolibou touhu nechat vybuchnout elektrickou tabuli, ze které se na něj šklebilo to odporné číslo sto padesát. Další dvě hodiny? To je snad špatný vtip.

Když se alespoň dostatečně uklidnil, líně a pomalu se zvedl z křesla, které se za ním bezhlučně rozplynulo. Rozvážným krokem se vydal k podchodu vedoucího z nástupiště. Šel opravdu velmi pomalu, měl totiž spoustu času. Míjely ho spěchající skupinky lidí, jejichž vlak zřejmě zpoždění neměl. Cestující, podobni velké vodě, se hnali o překot chodbami, vybíhali a sbíhali schody, protáčeli oči, když jim někdo vstoupil do cesty, předbíhali se a strkali do sebe. Podobalo se to čilému ruchu mraveniště.

Graham se z podzemních uliček vymotal do velké nádražní haly. Připomínala spíš letiště. Byla to moderní stavba ze skla a ocele. V prvním patře se nacházela okénka, kde prodávali jízdenky. Taky tu bylo několik děr do země s eskalátory, vedoucími do dalších chodeb nebo stanice metra. Celý prostor pod halou byl provrtán tunely jako termitiště. V druhém patře sídlily obchody, restaurace a snad i jedno kino. Všemu však vévodila obrovská elektrická tabule s důležitými informacemi o všech nejbližších příjezdech a odjezdech. I zde lidé bláznivě pobíhali nebo znaveně, čekajíce na spoj, posedávají na plastových lavičkách.

Panoval tu strašný hluk, který Grahamovi bránil udržet vlastí myšlenky na chvíli delší pěti vteřin. Zamířil do boční chodby, kde, aspoň jak doufal, mohlo být více klidu. Jenže hluk a šum lidského hemžení doléhal i sem. Povšiml si prosklené kanceláře s velkým logem informací, zamířil okamžitě dovnitř.

U stolku za pultíkem a tlustým sklem seděla postarší žena s vlnitými, avšak již prořídlými a prošedivělými vlasy. Tupě zírala na obrazovku počítače. Ťukala přitom do klávesnice a myší jezdila po celém stole. Když na ni Graham promluvil, prázdně na něj mžourala očima. Zdálo se, že vůbec nechápala, co jí říká. Je v transu? Musel tedy svou otázku zopakovat:

"Prosím vás, jaká nehoda se stala tomu vlaku ze Starého Města, který má teďka to velké zpoždění?" pokusil se dodat povzbuzující úsměv.

Žena okamžik zírala, snad byla robot a musely v ní všechny součástky zapadnout na své místo, než byla schopna odpovědět. "Zmizel tam kus koleje," řekla překvapivě zvučným hlasem. "Naštěstí si toho drážní kontrola všimla včas, takže nedošlo k žádné vážné nehodě. Může ale trvat celý den, než to opraví."

"Jak mohl zmizet kus koleje?" podivil se Graham.

"To víte, lidi dnes ukradnou všechno," pokrčila žena rameny.

"Musím se co nejdříve dostat do Kramazova."

"To bude asi problém," připustila. "Podívám se," začala opět zběsile bušit do klávesnice a křižovat stůl myší. Po chvíli, aniž by spustila oči z obrazovky, řekla: "Mohl byste to objet, ale musel byste aspoň pětkrát přestupovat, čekat ve stanicích a než se tam dostanete, bude noc. Nic jiného, než osobáky a lokálky po těch vedlejších kolejích nejezdí. Vytisknu vám to," nabídla se dřív, než Graham stihnul odmítnout. Stařičká tiskárna v rohu se rozeštkala, nasála do sebe papír a vyplivla přes celou místnost. Žena ho zachytila ještě v letu a otvorem ve skle prostrčila Grahamovi. "Budete chtít i jízdenku?"

"Ne, děkuji," odmítl rychle. "Děkuji za ten seznam," odvětil slušně a pročítal si jména zastávek. Nikdy o takových místech neslyšel, natož, aby tam někdy byl. Jejich seznam byl poměrně dlouhý. Taková okružní cesta po půlce země by mu zabrala celý den. Může si to dovolit?

Žena byla zase v transu a pravděpodobně vůbec nevnímala jeho přítomnost. Pod drážním logem bylo ozdobným písmem připsáno: Spolehlivý způsob přepravy. Grahama to pobavilo. Rozhodně ne tak spolehlivý, jak tvrdí.

První spoj ze seznamu odjížděl za patnáct minut z osmého nástupiště. Má to cenu? Nebylo by lepší cestovat nějak jinak? Rychleji? Jenže do úřadu, aby požádal o pomoc, se už vrátit nemůže, zvlášť ne poté, co ho ráno tak pečlivě vyprovodili. A jinak? Ne, to raději také ne, s tím má zkušeností dost. Zdá se, po pečlivém uvážení všech pro a proti, že bude ta zdlouhavá cesta vlakem asi nejlepším řešením.

Vyšel z kanceláře a zamířil do chodeb pod halou, které ho měly zavést na osmé nástupiště. Cestou se zastavil ve stánku s denním tiskem. Byl vždy rád informován o posledních událostech. Na prvních stránkách bylo všude to stejné, tak koupil od každých novin jeden výtisk. Vousatého prodavače udivil, když je bez problému schoval do své malé tašky. Rychlejším, stále dosti rozvážným, krokem konečně dorazil na nástupiště. Vlak už čekal na své koleji a lidé se hrnuli dovnitř. Měl jen dva vagóny třetí třídy, což se zdálo málo pro hlouček nastupujících. Nakonec se mu podařilo získat místo k chodbičce. Když se vlak s hekáním rozjel a mezkovitě se šinul krajinou, Grahamovi (sám by to ovšem nepřiznal) se ulevilo. Tak byl konečně na cestě.

IMVU outfits

11. srpna 2011 v 21:17 | Ája |  Takové blbůstky
Já prostě miluju nejrůznější outfity z IMVU, už jen proto, že na těch vyhublých postavičkách to vypadá fakt skvěle a člověk je může obléct téměř do čehokoliv. Některé jsou trochu divoké, že?


Úvaha aneb zamyšlení nad sebou samým

11. srpna 2011 v 20:00 | Ája |  O mně
Jeden mladý muž, protože jak sám tvrdí, je dobrosrdečný (Není hloupé tvrdit něco takového o sobě? Vždyť hodnotit nás můžou pouze jiní, sami sebe vidíme v pokřiveném zrcadle.), mi poradil, abych se nad sebou zamyslela, protože jsem ubožák. (A taky mám jít do hajzlu... Už jsem vyrazila :P)
A tak se tedy zamýšlím... zda je příhodné, aby mi něco takového říkal omezený tupec jako on, který ve 20 (nebo 21, teď nevím) skončil jako skladník piva. Mimoto si dobrosrdečnost představuji trochu jinak než opilecké vulgarní sms, které mi od něj nedávno přicházely. Spolu s ujištěním, že on moc dobře ví, jak po něm toužím a chci s ním spát. (A taky nesnáším, když někdo píše tím podivným sms slohem. Jsem za zachování velkých písmen na začátku věty, čárek mezi souvětími, pokud tam patří, a mezerami za větou. Copak vás to ve škole neučili?)

Tak teď nevím, zda brečet nebo se smát.


Bratři Karamazovi

6. srpna 2011 v 21:29 | Ája |  Nezařaditelné
"A víš, Alekseji Fjodoroviči, jak lidé ztrácejí rozum?" tázal se Ivan náhle docela tichým, docela již nepodrážděným hlasem, v němž náhle bylo slyšeti nejprostomyslnější zvědavost.
"Ne, nevím; myslím, že je mnoho různch druhů šílenosti."
"A lze pozorovati sebe sama, když člověk ztrácí rozum?"
"Myslím, že za takových okolností člověk nemůže sebe jasně pozorovati," udiveně odpovídal Aljoša. Ivan na půl minuty umlkl.

Japonky

3. srpna 2011 v 20:34 | Ája |  Takové blbůstky
Zajímate-li se o Japonsko, buď jako otaku, japanolog nebo prostě jen tak, určitě si všimnete té spousty podivně oblečených Japonek z Harajuku. Ty fotky kolují po internetu, stačí použít google. Nedej bože, když najdete české fanynky!
Lolitky, Harajuku, Emo, Scene, Visual, ...atd. Já ani nevím, přiznávám, že se v tom vůbec nevyznám.
Když ale potkáte Japonky v Evropě, neoblékají se nijak extravagantně. Naopak, jsou velmi elegantní a krásné. Sluší jim to, až si často nahlas postesknu, že nejsem jako ony. Naštěstí neumí česky, tak mi nerozumí.
Ale nemohla bych být jako ony. Nemám na to postavu, ani tu eleganci, která je jim tak vlastní. Mě nesluší letní šatičky, svetříčky, mašličky, ...
Fňuk!

Schloß Schönbrunn

3. srpna 2011 v 10:28 | Ája |  O mně

(Mám rozbitý foťák na mobilu, takže ta fotka nic moc.)
Já prostě miluji Vídeň!
Zámek Schönbrunn je opravdu moc pěkný a když tam tak člověk stojí, říká si, že by nemuselo být až tak špatné být císařovnou. Ne, nestěžovala bych si...
A opět jsem si vzpomněla na slova našeho moudrého učitele, který v Benátkách prohlásil: Japonsko je malé, jejich populace vysoká, ale po hlavách si tam nešlapou, protože polovina Japonců je s foťáky roztroušená po Evropě...

No comment?

1. srpna 2011 v 10:17 | Ája |  Nezařaditelné
Prý mi nefungují komentáře?! Ehm, naštěstí není moc lidí, co by komentovali, natož četli můj blog. Tudíž mě to ani příliš neznepokojuje.
Kdyby se ale přecijenom objevil nějaký jedinec, který by stál o komunikaci se mnou, vězte, že jsem konečně dostupná na facebooku.
Samozřejmě, ten účet není můj! Naše Jája velmi naléhala, přemlouvala mě. Zprvu jsem odmítala, ale nakonec jsem podlehla jejím prosbám a účet jí založila. Občas mě k němu pustí... Má povoleno ale jen 2 hodinky denně, aby se z ní nestal facebookofil!
Dala bych sem ráda přímo odkaz na její profil, ale netuším jak. O.o Občas mám pocit, že je to celé jakési nelogicky postavené. Možná to chce trochu cviku...
Když si ale zadáte Jáju Tunklovou, měli byste nás najít. Tak pac a pusu, děcka. HAF!