Říjen 2010

Je tam Al?

24. října 2010 v 18:08 | Ája |  O mně
Jaký Al?
No přece Koholik!
Hej, je tady nějaký Al Koholik? 

Musím přiznat, že mám problémy s pitím a se svou nemocí. A občas se to sakra zhoršuje. Kruci.

O tom, co bylo, je a bude...

21. října 2010 v 21:44 | Ája |  Takové blbůstky
A taky o tom, že nezáleží kdo jsme, ale jací.

Asi nemá smysl uvažovat nad tím, proč život je jaký je. Za těch několik tisíciteletí, co je člověk na světě, ještě nikdo z nás nenašel odpověď. (Pokud ji náhodou znáte a jste ochotni se o ní podělit, napište mi email.) Dříve či později ale asi každý dojde zjištění, že vše se mění a nic není stálé. Ano, asi trocha filozofování.
Včera mi umřelo stvoření, jedno z těch mému srdci nejdražších, a já se ptám proč? Proč se rodíme a umíráme? Proč se svět nezastaví a není tak, jak je? Proč musím stárnout, umírat? Prý se tím nemám trápit, ale já se trápím!
Je zvláštní, že když se mě lidi dnes ptali, proč jsem tak smutná, odpověď, že mi umřel křeček je nijak zvlášť nezarmoutila. Křeček není člověk. A přece je mi mnohem dražší než lidé. Probrečela jsem pro něj celou noc. Nezáleží na tom, koho a co milujeme, ne? To nás učí pohádky. Vždyť i do těch největších oblud se princezny nakonec zamilují a zlomí jejïch strašlivé prokletí. (Shrek je vyjímka.) Jak moc se od zvířat lišíme? Onehdá jsem se bavila s kamarádem. Přeli jsme se kvůli matce přírodě. Myslím si totiž, že příroda není hloupá a nic nedělá zbytečně. Tak proč máme zbytky zakrnělých ocasů, když je k ničemu nepotřebujeme, argumentoval. Zní to zbytečně, že? Ale není. Možná, opravdu možná, protože kdo ví, kde se skrývá pravda, nám příroda připomíná, že jsme se zvířaty spojeni víc, než si chceme připustit.

Nesnáším změny, překvapení, nenadálé leknutí. Težko je vstřebávám. Ale jak už jsem zmínila, vše se mění. Ani naše třída není, co bývala. Vždy jsme stáli při sobě a jeden pro druhého bychom si nechali koleno vrtat (samozřejmě ne doslova a existují stále vyjímky). Jenže to, co pozoruji na vlastní oči poslední dobou, mi dráždí žaludek. Ráda bych rozebrala situaci z různých úhlů, ale nebudu toho schopná (nebo se mi nechce). Jsem pravděpodobně silně zaujatá. Možná špatně, můžu jen spoléhat na svůj instinkt, že se přikloním na správnou stranu.
Náš obor se rozdělil. Já a má spolužačka versus zbytek.
A teď se pokusím osvětlit nezaujatým čtenářům (kteří se dopracovali až sem, gratuluji; ještě vás to baví číst?) situaci. Ta má spoluažačka se nepohodla s jinou spolužačkou. Proč a kvůli čemu, to je dlouhá historie. Nicméně z dobrých kamarádek se staly dva kouhoti, co se na jednom pískovišti nesnesou, ale aspoň se neperou. Dalo by se říct, že se v uctivém oblouku obcházejí. Nicméně jedna z nich (ta na druhé straně) je velice cílevědomý člověk. Možná až příliš (říká někdo, kdo si není schopen uspořádat svou budoucnost -__-). Nejen, že je cílevědomá, ale taky vůdčí typ. Do všeho se vrhá po hlavě a ve všem má slovo, vše zařizuje, atd. Ošklivě řečeno: strká do příliš věcí nos. Ano, asi je to chválihodná činnost, možná posune věci z místa, ale co se stane, když někdo ochutná moc? Obvykle se jí nedokáže nabažit. Je příjemné, když nás lidé poslouchají, dají na náš názor a nevím, jak moc nás ještě obdivují. Jistě, jenže pak je tu ta tenká linie, kdy stále stojíme nohama na zemi, a v druhé chvíli se vznášíme k oblakům po jejím překročení. Stáváme se diktátory. Jednoho máme ve třídě. Pochybuji, že dojde ke svržení režimu, to se asi nestane, ale existuje malý underground, který bude bojovat za svou suverenitu.
Ať žije náš malý třídní chaos a odboj. Dobrou noc.

Jeho kolečko už nezavrzá

20. října 2010 v 20:35 | Ája |  Nezařaditelné
Dnes, 20. 10. 2010, umřel ten nejlepší a nejchytřejší emo křeček na světě. Ať je ti země lehká, Ishikune. Snad tě v křeččím nebi čeká spousta kukuřice a starého chleba, který jsi tolik miloval.
ishi1
ishi2
ishi3
ishi4

MAG 2010

12. října 2010 v 8:36 | Ája |  Nezařaditelné
Aneb zkušební státní maturity...

Je to vlastně zvláštní, uvědomit si, že jsem už maturant. Včera, když jsem venčila Jáju, jsem potkala mladého muže v obleku, teprve po chvilce mi došlo, že jde asi na taneční. Ty já mám už dávno za sebou. Když jsem zakládala tenhle blog, bylo mi patnáct. Teď je mi devatenáct a jen vzpomínám, jak dobře mi tenkrát bylo.

Ale zpět k těm maturitám. Z vlastní zkušenosti tvrdím, že jde o velkou frašku. Ve skutečnosti to byla komedie. Nikdo nic nevěděl, otázky mi přišly celkem lehké (ale to se ještě uvidí, až dostaneme výsledky) a ke konci jsem jen seděla a čekala. Za tohle jsme utratili tolik milionů?