Únor 2010

Prázdninový výlet

27. února 2010 v 12:42 | Ája |  O mně
Kdyby mě kdokoliv postrádal, jakože nejspíš ne, budu tento týden na horách, proto se nedivte, že neodpovídám. Kdyby to bylo důležité, musí to počkat.
Samozřejmě budu dělat denní zápisky a přivezu i spoustu fotek ^^

A ve vzduchu voní jaro

22. února 2010 v 16:33 | Ája |  Takové blbůstky
Nádech z plných plic, mocně nabrat vzduch nosem a... cítíte to? Asi je tu jaro! Ještě není tak voňavé jako v příštích dnech, ale přecijen jakési částečky a vůně tu už jsou. Tak z plných plic dýchejte!

Hermann Hesse - Stepní vlk

20. února 2010 v 19:26 | Ája |  Nezařaditelné
Dalším znakem byla jeho přináležitost k sebevrahům. Zde je třeba říct, že je nesprávné, označují-li se za sebevrahy jen ti lidé, kteří si skutečně vezmou život. Mezi nimi je dokonce mnoho těch, kteří se sebevrahy stávají jaksi náhodou, k jejimchž podstatě sebevražednictví nutně nepatří. Mezi lidmi bez osobnosti, bez silného ražení, bez silného osudu, mezi tuctovými a stádými lidmi je řada těch, kteří umírají sebevraždou, aniž proto celým svým vyznačením, svým ražením náleží k typu sebevrahů, zatímco naopak mnoho z těch, kteří bytostně k sebevrahům patří, snad převážná většina, nikdy na sebe ruku nevztáhne. "Sebevrah" - a Harry jím byl - nemusí nutně žít ve zvlášť silném vztahu ke smrti - to je možné, aniž je člověk sebevrahem. Avšak u sebevrahů je zvláštní to, že své já, ať už právem či neprávem, pociťují jako obzvláště nebezpečný, pochybný a ohrožený zárodek přírody, že si ustavičně připadají mimořádně exponováni a ohroženi, jako by stáli na nejužším hrotu skály, kde malý vnější náraz či nejnepatrnější vnitřní slabost stačí k pádu do prázdna. Čára osudu je u tohoto typu lidí vyznačena tím, že je pro ně sebevražda tou nejpravděpodobnější smrtí, alespoň v jejich představách. Předpokladem tohoto ladění, které je téměř vždy patrné již v raném mládí a které tyto lidi provází celý život, není snad obzvláště malá životaschopnost, naopak lze mezi "sebevrahy" najít povahy mimořádně houževnaté, dychtivé a průbojné. Ale tak jako jsou povahy, které mají i při sebemenším onemocnění sklon k horečkám, tak povahy, kterým říkáme "sebevrazi" a jež jsou velmi vnímavé a sentimentální, mají sklon při sebemenším rozrušení se intenzivně oddávat představám o sebevraždě. Mít vědi, která by měla odvahu a odpovědnost zabývat se namísto pouhých mechanismů životních jevů člověkem, kdybychom měli něco jako antropologii, něco jako psychologii, každý by o těchto skutečnostech věděl.
...
Jako se z každé síly může stát slabost (dokonce se jí za určitých okolností stát musí), tak si typický sebevrah naopak ze své zdálivé slabosti zhusta může vytvořit sílu a oporu, a činí tak opravu mimořádně často. K těmto případům patří i Harry stepní vlk. Jako tisíce jemu podobných si z představy, že je mu cesta k smrti kdykoli otevřena, vytvořil nejen zdánlivě melancholickou hru fantazie, nýbrž si z téže myšlenky vybudoval útěchu a oporu. Sice v něm jako ve většině lidech jeho typu každé rozrušené, každá bolest, každá zlá živostní situace okamžitě probouzela přání se z nich vyvléci smrtí, avšak ponenáhlu si z tohoto sklonu vytvořil filozofii přímo životu prospěšnou. Myšlenka, že onen výhod z nouze je neustále otevřen, mu propůjčila sílu, vznítila zvědavost, jak chutnají bolesti a zlá rozpoložení, akdyž mu někdy bylo opravdu bídně, dostavoval se s krutou radostí a jakousi škodolibostí občas pocit: "To jsem zvědav, kolik toho člověk vlastně vydrží! Až to všechno dostoupí po samu hranici snesitelnosti, stačí přece jen otevřít dveře, a jsem z toho venku." Existuje spousta sebevrahů, kteří z této myšlenky čerpají nebvykle mnoho síly.
Na druhé straněznají všichni sebevrazi důvěrně i boj proti pokušení zabít se. Každý z nich v některém koutku své duše dobře ví, že sebevražda je sice východisko, ale že je to přeci jen trochu ošuntělý a nezákonný východ z nouze, že je koneckonců ušlechtilejší a krásnější dát se přemoci a porazit životem samým než vlastní rukou. Toto vědomí, toto špatn svědomí takzvaných sebeukáječů, žene většinu "sebevrahů" do neustálého boje s tím pokušením. Bojují tak, jako proti své neřesti bojuje kleptoman. I stepní vlk znldobře tento boj, vystřídal při něm kolikero zbraní. Nakonec, ve věku asi sedmačtyřiceti let, přišel na šťastný a nikoli naivní nápad, který mu často přinášel potěšení. Stanovil své padesáté narozeniny za den, kdy si dovolí sebevraždu. Toho dne, tak se sám se sebou dohodl, bude mu ponecháno na vůli, zda onoho východu z nouze použije, či ne. podle nálady, kterou pocítí. Ať už se mu stane cokoli, ať onemocní, zchudne, ať hozabalí hořkost a žal - všechno teď mělo lhůtu, všechno mohlo trvat nanejvýš jen těch pár let, měsíců a dní, jejichž denně ubývalo. A vskutku nyní mnohem lépe snášel leckterou nesnáz, která by hodříve trápila déle a hlouběji a možná jím otřásla až do samých kořenů. Když se mu z nějakých důvodů vedlo obzlášť zle, když se k pustině, osamělosti a zdivočelosti jeho života připadaly ještě mimořádné bolesti a ztráty, pak mohl bolestem říci: "Jn počkejte ještě dva roky, pak budu poroučet já vám!" A pak se láskyplně ponořil do představy, jak ráno o jeho padesátých narozeninách budou přicházet dopisy a blahopřání, zatímco on, jisti si svou břitvou, dá všem bolestem vale a zavře za sebou dveře. Pak ať jen se dna v kloubech, trudomyslnost a bolesti hlavy a žaludku diví, kam se poděly.


Twilight hadr!

2. února 2010 v 19:30 | Ája |  Takové blbůstky
Vzpomínáte, jak jsem před pár měsíci, v době premiéry upířího hitu Twilight, zveřejnila obrázek menu mého chatovacího programu IMVU? Myslela jsem, že horší to už být nemůže. Kdepak! Chlapci grafici se opět překonali. IMVU slaví Valentýna!