Listopad 2009

Konec morové rány 30.11.

30. listopadu 2009 v 21:20 | Ája |  Takové blbůstky
Je to pryč! Ano! Hurá! Jupí....jenže...nevím, jestli je to nějak lepší -__-

Monkey Majik

29. listopadu 2009 v 10:35 | Ája |  Hudba
Po vší té alternativě, která mi řve od rána do večera do uší, občas nezaškodí pustit si trošku toho mainstreamového pop rocku.
Monkey Majik je japonská skupina, ale půlka členů (z celkového počtu 4) pochází z Kanady. Jsou tedy jakýmsi hybridem, což vůbec nevadí! Texty mají jak v Japonštině, tak v Angličtině. Naštěstí to nepůsobí nijak nepřirozeně. Chlapci ovládají oba jazyky dobře.
Skupina byla vybrána jako "Ochotní ambasadoři" (jak jinak přeložit Goodwill Ambassadors?) při 80. výročí Japonsko-kanadských vztahů. Myslím, že reprezentují dobře. Na internetu jsem našla fotku, jak poskakují s kanadským ambasadorem ^^
Vzhledem k tomu, jak jsou poměrně populární skupinou (jejich hudba se objevuje v televizních pořadech, reklamách, filmech i jako opening či ending k anime), překvapujeme mě, že jsem je neobjevila dřív.
Tuhle píničku mám ráda, první půlka klipu je okouzlující!

Fotky

27. listopadu 2009 v 15:54 | Ája |  O mně
Katka přinesla do školy bublifuk, nevím, jak na ten skvělý nápad přišla, ale byl to geniální tah! Hnedka jsme se ho všichni chytli a vyfukovali bubliny jednu za druhou. Na těhle fotkách je Prcka, spolu s Petrovým loktem.
Figurální kreslení je užitečný předmět...ale skutečně užitečný. Jeden z mála, kde doopravdy něco děláme, i když nás to ne vždy baví :) Fotka napravo je má kresba. Říká se jim pohybovky, i když v tomto případě je to nepřesné označení. Na každou, celkem jsme jich dělali 3, bylo 20 minut. Mě to vyhovuje. Žádné měření, jen čistá kresba a živost.
Ve středu na cestě z tělocviku. Ten den vypadal tak jarně, že by nikomu nepříšlo na mysl, že už je 25.11. Ale podívejte na stromy. Jsou už holé.
Kamarádka šla v zimním kabátě a bylo jí děsné horko. Tak ho sundala. "Óóóóó...To je paráááda!" vydechla šťastně.
Ňuky: "Vyfoť mě! Vyfoť mě taky!"

Morová rána 26.11.

26. listopadu 2009 v 16:39 | Ája |  Takové blbůstky
Ta šílená věc pořád straší na IMVU! Copak před ní není úniku?

WTF is that?

25. listopadu 2009 v 19:28 | Ája |  Takové blbůstky
Asi taková byla má první reakce (omlouvám se opět za vulgarity...je zvláštní, že už nadávám anglicky, že?), když se mi před chvilkou spustilo IMVU. Jde o jeden z mých oblíbených chatovacích programů. Článek o něm tu bude taky, ale zahrabám kdesi hluboko v archívu.
Byl to šok! Normálně to menu bývá jiné, obyčejné, v porovnání s tímhle dá se říct i hezké!
Musím citovat kamarádku: "Je to mor!" O.o

Jak můžou být tak krutí? Tak necitelní a zlí? Ano! Nepěkná věc >.<

Bez lásky milován

23. listopadu 2009 v 18:07 | Ája |  Takové blbůstky

LOVELESS
"One without love"


Bylo to překvapení, když mi uprostřed hodiny, v předmětu Počítačová grafika, zavibroval mobil s novou zprávou. Neznámé číslo. Hmm! Kdo to asi může být? Co mi kdo asi chce?
"Odlozili jsme Vam obj. knihu. Knihkupectvi Hodonin"
Tato poměrně krátká sms způsobila mé radostné poskakování kolem počítačů a hlasité juchání (a nechápavé tváře mých spolužáků). Manga, kterou jsem si objednala před...(možná už dvěma měsíci?)...konečně přišla. Nečekala jsem to. O to větší nadšení způsobila.
Loveless je klasika shonen-ai žánrů.
vyznačuje se vysokou kvalitou kresby (dle mého mínění) a lehce nepochopitelným dějem. Anime mě uchvátilo. Ritsuka je roztomilý a Soubi nechutně sexy O.o
A teď cena...pouhých 195 Kč!!! Neuvěřitelné! To je pakatel. Vždyť kolik stojí ty mangy, které vychází v u nás? Mnohem víc! A přitom jde o ne tak slavné tituly. Jasně, je to česky a pro někoho, kdo neumí anglicky to může být výhoda. Ale ne pro mě. Možná budu v Hodoníně objednávat více ze zahraničí. Očividně, když si počkám, to je výhodnější.

Bokkaku slaví =^^=

22. listopadu 2009 v 22:29 | Ája |  Takové blbůstky
Když jsem v té rozverné náladě, měla bych to alespoň trošku využít.
Spočítala jsem si (respektive můj starý mobil spočítal, tak dobrá nejsem), že Bokkaku.blog.cz existuje už:
3 roky, 3 měsíce, 3 týdny, 6 dní
což je teké:
39 měsíců, 3 týdny, 6 dní
neboli:
173 týdnů, 4 dny
a po definitivním přepočítání:
1215 dnů!!!! (což je nejvyšší číslo a vypadá nejlépe)

Připadám si stará :D Opravdu jsem tenkrát v červenci 2006, když jsem zakládala Bokkaku, nečekala, že se dožijeme tak dlouho.

Vše nej Bokkaku, nechť jsme tu spolu ještě dalších 1215 dnů! :)

Skládačky a řešení

21. listopadu 2009 v 20:29 | Ája |  Nezařaditelné
Venku je hnusně, padá mlha, šero, prostě krásné zimní počasí. Jenže na většinu citlivých lidí (a možná i méně citlivých pařezů) působí značně depresivně, ponuře a ospale. Proto jsem opět změnila vzhled blogu a trochu ho projasnila. Zaslouží si to, ne?

V záhlaví je obrázek 3 puzzle. Nevím, jestli je to zřejmé, ale jde o milostný trojúhelník. Žlutý puzzlík miluje ten modrý a perfektně k sobě padnou, ale modrý puzzlík jí podvádí s tou růžovou příšerou, která k němu vůbec nesedne. Je zvláštní, jak lidé, kteří se k sobě vůbec nehodí, se přitahují a drží pospolu. Přitom by jim třeba bylo lépe i o samotě.

Anime hra

21. listopadu 2009 v 11:16 | Ája |  Takové blbůstky
Nechala jsem se Hankou (Památka zesnulých)přemluvit a zapsala se do internetové RPG hry. Zatím jsme ještě nezačali (Protože nám prý chybí jeden hráč, ale myslím, že to stejně nevadí; nemůžeme přece začít všichni stejně, ne? Musíme do děje přicházet jeden po druhém a pokud se někdo přidá později, tak to ani nevadí.). Jsem docela zvědavá! Po dlouhé době si vyzkouším úlohu hráče. To bude celkem změna po dlouhých letech vyprávění. ^^ Schválně, jak mi to půjde. :D Budu se muset držet na uzdě...

Zapoj se taky do anime hry Tady

A tak jsem splnila reklamu...

(Na ostatní hráče nemám kontakt, buď mi napiště na mail: Aja.maxipsova@seznam.cz nebo mi tu v komentářích nechte email či ICQ na sebe ^^)

"Well done, Bridget!"

19. listopadu 2009 v 19:08 | Ája |  Takové blbůstky
All by myséééélf... Áááál bááááj májsééélf ^.^

Výška: 162 cm (poporostla jsem za rok o 1 cm! Pokud to půjde tak dál, do osmi let mám svých vysněných 170cm!)
Váha: 59kg (měla jsem i míň... -_- Zbavit se toho zadku! )
Cigarety: Žádné
Alkohol: Omezit!

Jen tak dál, Bridget...ehm...Ájo :D

I will breathe easily one day...

19. listopadu 2009 v 18:09 | Ája |  O mně
"I když teď mi není zrovna nejlépe, vím, že jednoho dne se mi bude dýchat mnohem lépe..."

Nechápu kde, ale na dně mého srdce se objevila neuvěřitelná síla, která mě nutí odrazit se od dna a doufat...v co vlastně? Že vše bude zase dobré? Takový snílek nejsem ani já. Doufám, že konečně najdu sebe sama a dosáhnu všeho, co si budu přát. Protože já na to mám! Stačí jen opravdu chtít a bojovat. Poslední doba mi ukázala, jak dopadnu, když se vzdám a přestanu snít, smířím se se světem a nechám ho vytírat mnou podlahu. Ale to už nedovolím!

Další z našich studentů (opět bývalých, odmaturoval už dávno) se pokusil o sebevraždu a v tomto případě mu to vyšlo. Já ho neznala, odešel ze školy dřív, než jsem já přišla, přesto by mě zajímalo, proč to vlastně udělal. Co ho k tomu poslednímu kroku vedlo?

Co dovede mladé lidi, kteří můžou hodně dokázat a mnohem víc ještě zažít, aby vše rázem hodili za hlavu? Co se to děje? To už není normální...

Přestože v tuto chvíli je docela těžké se zhluboka nadechnout, jednoho dne to dokážu, věřím, že to půjde.


Fabula

17. listopadu 2009 v 10:49 | Ája |  Nezařaditelné
"Život je pro mě obnošená vesta, vše co se dalo, dávno už jsem prožil..."


Možná je to trochu pesimistický začátek článku, ale vzpomněla jsem si ráno na tu písničku, když jsem si povídala s Ishikunem (ano, s křečkem).
Suchý umí psát perfektní texty, o tom netřeba diskutovat. Jako mála jsem jí uměla zazpívat. Teď už nezazpívám nic, protože jsem nejen přišla o hlas, ale i o sluch a vše, co ke zpěvu potřebujete. Škoda.

Když jsem si tak povídala s Ishikunem, napadlo mě, kolik takových přátel by mě z kolejí asi odtáhlo. K mému poněkud smířenému úsměvu jsem jich napočítala na prstech jedné ruky. Smutné, že? Ani ne. Většinou si za to můžu sama. Pokud vím, že jsem něco provedla, přiznám svou chybu. Překonám svou (neúměrně vysokou) hrdost a skloním omluvně hlavu. Zaujalo mě, jak málo lidí to dokáže.
(Kéž by těch, co by mě zachránili, bylo více. Jenže: "Čekal jsem, zda-li přítel se můj zjeví, aby mě vyrval smrti ze klína. Nejde a nejde, asi o tom neví." Kolik lidí doopravdy neví, ale kolik lidí radši nechce vědět, nestará se a nezajímá je to? Ano, mají vlastní starosti.)

Kdyby můj život byl součást knihy, jakou roli bych v ní měla? Hlavní? Vedlější? Nebo bych se jen tak mihla a řekla, že oběd bude za pár minut hotov? Což mě přivedlo na složitou filosofickou otázku: Co by byli ostatní? Asi málokdo by se smířil s myšlenkou vedlejší postavy, která dějem jen prochází, ale nijak zvlášť ho neovlivňuje. Jenže všichni nemůžeme být hlavními hrdiny. Když já chci být důležitou, ostatní na to taky mají právo. Každý chce pro sebe to nejlepší. Urvat si ten nějvětší a nejšťavnatější kousek. (A pak jsou tu ti zamilovaní, kteří namítnou, že by položili život pro toho druhého, pro svou lásku... copak vidět milovaného člověka šťastného není to jediné, co si ke svému vlastnímu štěstí můžeme přát? Svým způsobem tedy ani taková situace nevybočuje z řady.)

Po dlouhé době jsem napsala opět osobní článek, přestože mi za ně bylo spíláno. Nikoho tu ale nejmenuju.
Hodně jsem přemýšlela o všem, co se za posledních pár dnů či už vlastně týdnů stalo. Věnovala jsem tomu svůj vzácný čas (protože ten je vzácnější než peníze a cokoliv jiného-nejde ho nahradit). Zajímalo by mě, na co došli ostatní.

"Utři slinu...!!!"

13. listopadu 2009 v 23:41 | Ája |  Takové blbůstky
Sakra dlouho mi vrtalo hlavou, komu je ten náš hodonínský bišík podobný. Protože mi někoho připomínal! A konečně jsem na to přišla (úplnou náhodou, zčista jasna, nečekaně, atd...)!
Je to:
Lee Jun Ki

Pohlédněme, co nám o něm prozdrazí Wikipedia (bůh jí žehnej...to mě přivádí k nápadu, že bychom Angličany mohli přemluvit, aby si změnili hymnu a místo God, save the queen by zpívali God, save the Wikipedia...asi mi to nevýjde...):
Narodil se 17. dubna 1982 v Jižní Koreji. Je to herec, model a zpěvák. Vystudoval herectví v Soulu a ovládá dost dobře některá bojová umění.
Na 27letého muže celkem dobrý výkon, že? Kam se na něj hrabu...

A právě tento mladík je velice podobný tomu našemu hodonínskému bišíkovi...omg...utřít slinu! O.o ._. T_T

Koe Wo Kikasete - Big Bang

12. listopadu 2009 v 12:15 | Ája |  Hudba
To je tak, když Korejce naučíte japonsky...

Dle mých informací se jedná o opening k japonskému dorama Ohitorisama. Na svědomí ho má korejská hip-hopová pětice Big Bang. Přemýšlím, zda jim nevěnovat samostatný článek, jelikože v současné době patří k nejslavnější interpretům v Koreji. O čemž svědčí i jejich nedávný úspěch, kdy pobrali většinu cen v místní hudební soutěži.

Mimochodem, alespoň o jednom z nich už na blogu zmínka je! Ten blonďatý chlapec v tomto klipu je G-Dragon, také zvaný pan Gaga. Pamatujete?

Upíři na tričku

7. listopadu 2009 v 9:01 | Ája |  Takové blbůstky

Během vytváření ilustrací k upírovi ve skříni vzniklo několik zajímavých nápadů. Mimo jiné jsem přidala i jeden starší.

Neberte ani jeden vážně a fanouškům Stmívání se omlouvám, ale nad něčím takovým buď můžete plakat nebo se smát. Já si zvolila druhou cestu. A směji se z plna hrdla. Doufám, že stejně smýšlejícím lidem se mé návrhy budou líbit. :)

Vážně přemýšlím, že některý z těch obrázku si dám na tričko.


"Kašli na ně!"

5. listopadu 2009 v 20:20 | Ája |  O mně
"Kašli na ně!"
"Nedělej si s nimi hlavu!"
"Ser je!"
"Fuck them!"

(omlouvám se za vulgarity, ale je to přepis skutečně vyslovených vět)
To mi říkají lidé, když si postěžuju, že jsem moc hodná, ohleduplná a milá. Jsem takový cíťa (zkratka od slova citlivka).
A tak mi ti lidé radí, ať si příliš nevšímám, co mi ostatní říkají, ať si neberu jejich slova tolik k srdci. Trpím neúnavnou touhou splňovat přání ostatním a nerada bych někoho zklamala. Této vlastnosti se prý taky musím zbavit. Alespoň to mi tito životní rádci tvrdí.
Tak jo! Budu kašlat na všechny. Jenže do složky všechny zahrnuji opravdu všechny, včetně těchto rádců. A to už se jim tolik nelíbí... Když totiž říkají všechny, myslí všechny kromě sebe. Je to ne až tak ojedinělý úkaz. Všiml si toho taky někdo, obklopený podobnými rádci?
Všichni kromě mě...
Je to zarážející. Lidé neměří stejným metrem. Staví sebe samého nad ostatní. Je to sobectví, egoismus? To jsou velká slova pro tak malou holku jako já.
Kdybych se skutečně vykašlala na všechny, nikdo by nebyl spokojený, zklamala bych je. Možná by se mi ulevilo, ale zase by se objevili rádcové, kteří by se začali vemlouvat do mého svědomí. Chtěli by vyjímku, chtěli by výhodu. Na ně bych kašlat neměla, protože...
Mohla bych být sobec. Každý chce být sobec. Jen to pojmenovává jinak. A dva sobci vedle sebe nemůžou existovat.

A tak štěkám jako hrom, ať je koček milión...

Eleanor Rigby

4. listopadu 2009 v 22:53 | Ája |  O mně
I look at all the lonely people...
Nezáleží na tom, kdo co říká, Beatles jsou věční!
Nedávno jsem objevila jejich půvab. A to právě u písničky Eleanor Rigby. Ty smičce jsou geniální!

Můj klid je pryč. Opět. Nahradil ho chaos, zmatek, rozrušení. Přitom už to vypadalo, že aspoň chvilku tu počká, neopustí mě. Ne tak rychle.
Mohla jsem být klidná tak 2 týdny. Čtrnáct dní bez depresí a myšlenek všeho druhu je příliš málo. Alespoň v porovnání s tím nekonečným zbytkem.
Co si stěžuje? Vždyť se mi žije celkem dobře. To mi říká kamarádka. Mělo by mě to uklidnit? Nemám ten pocit, spíš mě to ještě víc rozruší, vzedne to vlnu vzteku, protože to je jakoby říkala: Co pořád máš? Nikdo se o tvá trápení nestará. Běž do háje a dej mi pokoj! Možná přeháním, ale z tónu jejího hlasu, z volby slov, z pohledu na mě, mi to tak zní.
V dnešní době je důležité mít na vše papír, který říká, že jste tohle a tamto. Já žádný papír od nikoho na nic nemám. To je možná ten můj problém. Kdybych takový papír měla, třeba bych našla pochopení. Ale zjišťuji, že tak jednoduché by to asi taky nebylo. Lidé většinou nemají pochopení pro slabosti druhých, pro své však ano. Nepovažuji se za vyjímku. Tak hloupá nejsem.

Strašně bych chtěla křičet bolestí. Vnitřnosti uvnitř mě se svírají, kroutí a mačkají. Je to jako by mě někdo natahoval a zase smršťoval. Copak jsem plastelína? Má takový kus gumy duši? Může cítít bolest, když ji někdo roztrhne na polovinu?
Když jsm byla malá, věřila jsem, že všechno, úplně všecičko má duši. I když je to sebemenší věc, klíč od bytu, zrnko rýže, panenka, hrníček na čaj. Věřila jsem, že cítí bolest, proto jsem s nimi zacházela opatrně a pokud je poničila, strašně mě to mrzelo. Z pohledu dospělého to připomíná filozofii budhismu, že? Já ale tenkrát o náboženství neměla ani potuchy.
Ale ve většině ostatních náboženství se uvádí, že člověk duši má. Pokud jí tedy má, může cítit i fyzickou bolest, pokud je duši ublíženo?
Má duše je zraněná. Nevím přesně kde, jestli uprostřed nebo na kraji, ale je v ní obrovská díra, která se stále zvětšuje. Jako oko na punčoše. Okraje jsou zanesené a pálí. Žádné léky nefungují, snad ani neexistují, díra se nehojí. Naopak! Roste!

Jak k sobě můžou být lidé tak krutí? Teď nemluvím o příkořích, které kdy kdo způsobil mne. Tohle je všeobecný názor podle toho, co na vlastní oči vidím kolem sebe. Mám takovou teorii: Lidé jsou masochisté! Ne sadisté, i když jsou krutí a rádi ubližují.
Protože každý přece chceme, aby se k nám ostatní chovali mile, neubližovali nám, byli ohleduplní... Nebo ne? Komu je příjemný křik, hádky a nenávist?
Asi nikoho takového neznám. Ale potkala jsem spoustu lidí, kteří rádi křičí, hádají se a celým srdcem nenávidí. Co potom očekávají od světa? Možná naivně doufají v lásku. Jenže tu takovým lidem nikdo nedá. Proč jsou teda takoví?
Jediná možná odpověď je, že jsou masochisti a v roztržkách se vyžívají. Jde o jednoduchou rovnici. Založenou na přísloví: Chovej se tak, jak chceš, aby se k tobě chovali ostatní.

Jsem idealista. Ne vždy, ale povahou asi ano. Jenže můj žvot, svět okolo a lidé ideálními nejsou.
I look at the all lonely people...kdyby můj ideální svět existoval, osamnělí lidé by vyhynuli.

Památka zesnulých...

2. listopadu 2009 v 21:48 | Ája |  Nezařaditelné
Dnes je 2. listopadu a místo jména najdete v kolonce svátek napsáno: Památka zesnulých. Samozřejmě je to svátek, ale myslím, že nenajdete nikoho, kdo by se tak jmenoval (i když má spolužačka dnešní den používá jako svou přezdívku; v rodném listě má napsáno Hana).
Památka zesnulých je příslušný název. Lidé se jako šílení hrnou na hřbitovy, aby tu zapáli svíčky, položili věnce a trošku oprášili kámen. Kolik z nich asi opravdu zavzpomíná nad pohřbeným? A kolik z nich vzpomíná s láskou srdci a kolik s nenávistí? Byl by to zajímavý průzkum.
Hřbitovy mají zvláštní atmosféru. Tichou, bázlivou a občas strašidelnou. Jenže co na kamenech stojících v řadách za sebou tak strašidelné? Možná je to lidmi (nebo jejich prachem), co pod nimi leží. Jenže jak ti nám můžou ublížit? Věříte v duchy?
Já jsem letos návštěvu hřbitova vynechala. V zájmu svého zdraví jsem se šla raději projít s kamarádkou ven. Já mám hřbitovy celkem ráda. Ten hodonínský je pěkné místo. Ale nevyhledávám ho nijak často. Uběhne to jako voda a nakonec tam stejně skončím. Tak proč tam trávit víc času než je skutečně třeba?
Dnešek byl zvláštní den, velice, velice náročný. Tak trochu otřásl mnou celou. Ale já nemám právo cokoliv říkat.

***

Můj kamarád se včera pokusil o sebevraždu. Co víc, nedávno si začal s mou kamarádkou, která to těžce nese. Přežil, jenže ublížil nejen sobě, ale i lidem okolo. Já mu nic nevyčítám. Myslím, že jsem jediný člověk, který ho obhajuje. Chápu ho, nedivím se mu. Doufám, že se mu podaří vše spravit, snad bude zase v pořádku.

Podzim v Kyjově

1. listopadu 2009 v 20:18 | Ája |  Nezařaditelné

Za oknem to spíš ale už vypadá na zimu, že? :)
O víkendu jsem jela za kamarádkou do Kyjova. Ten den bylo krásné počasí, slunce svítilo, mráz se vkrádal pod kabát.
Pro Kyjov mám velkou slabost. Je to krásné město se zajímavou vůni ve vzduchu. Opravdu. Vzduch v Kyjově hezky voní. Většinou...pokud nezafouká vítr od Mistřína a nepřinese omračující vůni z prasečáku. Pak je to horší.