Červen 2009

Prááázdniny

30. června 2009 v 14:51 | Ája |  Takové blbůstky
Pomalu střízlivým a to je teprve 14:50 :D hospoda se otvírala v deset. -__-
ale hurá, jsou prázdniny a doufám, že to nebude tak děsné jako minulý rok...

Nejsem pitomá, mami!

29. června 2009 v 17:28 | Ája |  O mně
Tak jsem se dneska opět naštvala a mírně zhroutila...Opět kvůli mým rodičům, opět naprosto bezdůvodně.
Včera večer jsem říkala matce, že dneska půjdu opět na pole. Ona, jestli mi volali. Říkám, že ne, ale stejně bych tam měla jít, roste to dost rychle. Když ti nevolali, tak tam nechoď, opáčí ona a musím stejně do školy. Nemělo cenu se hádat.
Dneska dopoledne mi volají, abychom přijeli, že se to nutně musí otrhat...Tak se nějak sbalíme a že kolem 5 vyrazíme. Jenže začalo pršet. Přestala jsem být klidná....Jako kdybych to včera neříkala? Takže tam musím vyrazit zítra ráno v 6, ještě před vysvědčením.
Kdy mě konečně začnou brát vážně? Stane se to vůbec někdy? Vždyť jsem dospělá a mám vlastní mozek. Zatím...

Letní soutěž s Gacktem

28. června 2009 v 11:43 | Ája |  Nezařaditelné
Více informací na http://gackt.wz.cz/soutez.htm
Zůčastnit se může úplně každý! :) A takový náramek je docela hezká výhra, ne? ;) Tak hezky posíláme povídky a obrázky!

Summer brigade-work

27. června 2009 v 10:38 | Ája |  O mně
Vážně nevím, proč jsem do toho šla znova, když už minulý rok jsem si říkala, že na pole se nevrátím. O.o
Má kamarádka (na fotkách) měla ke konci ve tváři výraz neprostého šílentví a vyčerpání. Lekla jsem se až, jestli je v pořádku. Ale voda, pro kterou jsem letěla až na náměstí (blíž žádný obchod s potravinami nebyl), ji postavila na nohy a pak se začala smát. Sice trošku vyšinutě, ale byl to smích! Jsem ráda, že první den strávený na poli mám za sebou. Šest hodin na sluníčku je skutečně trošku moc -__-

Plenér 2009

21. června 2009 v 11:55 | Ája |  Nezařaditelné
Den 1. Pondělí
Odjezd od školy byl pěkně namáhavý. Matka mi musela pomáhat, abych donesla svou krosnu až ke škole. Hádali jsme se už od baráku, přičemž cesta trvala tak 20-25 minut. Ano, plenér je jedna z mála možností, jak se alespoň na chvíli zbavit rodičů. Vyjeli jsme. Mlýnky nejsou tak daleko, takže jsme dorazili skutečně za chvilku. Nemám ráda tak krátké cesty.
Na místě jsem zjistila několik věcí: Není tu signál a netuším, s kým tedy budeme na chatce. Byli jsme dohodnuté 3. Ale tady byly chatky pro 5 nebo 7 lidí. Jakýmsi zázrakem jsme prý sehnali další 4 holky a nastěhovali se do sedmilůžkové chatky, která má i záchod a sprchu (kde netekla teplá voda -__-). Jenže 2 prvačky, které měly být s námi, se vypařili, a tak nás zůstalo jen pět. Učitel se trošku divil, pozoroval nás podezíravě, ale ani tak nic nenamítal a nechal to být.
Dopoledne dorazil Chozé. Jeli s Marianem na kolech. Jako čtvrťáci tam vůbec neměli co dělat, ale taky se nad tím mávlo rukou a protože něděli nijak zvlášť velký rozruch, učitelé si jich nevšimali. Usadili se mimo areál kempu.
Odpoledne po obědě jsme vyrazili kreslit. Neříkám, že bych vytvořila nějaké extra úžasné dílo, ale nemyslím si, že by to bylo na trojku. Nicméně ji dostal skoro celý náš obor druháků. Od té doby se našemu učiteli začalo říkat "Kanálgrázel", což je prý v maďarském jazyce krysa. Taky se rozšířila jeho automatická odpověď na všechno: "To nevadí."
"Ztratila jsem úhel," stěžoval si někdo. "To nevadí," odpověděl někdo jiný. "Mám spálená záda." "To nevadí!"
Den 2. Úterý
Večer nebo už možná ráno mezi prvním a druhým dnem začalo pršet, takže se čtvrťáci od potůčku přesunuli k nám. Marian zůstal venku na zastřešené verandě. Je to dobrodruh a i když jsme mu nabízeli volnou postel, odmítl a zůstal tam. Chozé ovšem přespal v mé posteli jako téměž každou noc. Nic ovšem nebylo. Spali jsme oba jako zabití.
Den druhý nebyl nic lepší, co se známek týče, než ten první. Nejsem si jistá, zda jsem náhodou nedostala za 2, ale myslím, že ne. Ne, byla to další trojka.
Taky jsem už druhý den nejedla večeři. Nějak jsem se nemohla pořádně najít. Navíc kluci od potůčků (kde si chladili pivo) neměli sebou žádné jídlo a každou porci uvítali s radostí.
Den 3. Středa
Ten opravdu dramatický. Říká se, že středa je opravdu zlomová. V tomto případě rozhodně byla! Dopoledne i odpoledne se kreslilo. Co vím, byla jsem jakási smutná. Našla jsem v mp3 přehrávači staré záznamy několika rozhovorů a z melancholie jsem si je pouštěla.
Stupeň opálení se stále zvyšoval. Naštěstí jsem ale nebyla tak spálená jako má spolužačka Zuzka, která má dokonce vypálené na obličeji brýle :D To se jí ale podařilo až ve čtvrtek.
Já si do palce u nohy zadřela asi centimetrovou třísku. Seděla jsem bosá na posedu. Půlka se mi podařila vytáhnout na místě, zbytek až v pátek večer doma.
Středeční události bych si s klidným srdcem i odpustila. Tak za prvé: Jana se necítila dobře. Ani se jí nedivím. Na všechny toho bylo moc.
Za druhé: Hana se ztratila. Sice jsme řekli, že je u nás v chatce, když už bylo po večerce, ale nikdo z nás si neuvědomil, že tam není. Nějak nám nechyběla a každý měl svých starostí dost. Tak jsme seděli a přemýšleli, kde je a co řekneme učitelům. Zuzka začala perlit. Prý, že Hanka bude mít hnačku (průjem) a protože nám nefunguje dobře kanalizace, vyhnali jsme jí ven k nějakému stromu. A abychom jí sehnali a měli výmluvu, proč lítáme po všech chatkách, budeme tvrdit, že jí dochází toaletní papír. Přitom bychom volali: "Hani vydrž!" Načež bychom ráno na vybraný strom umístili cedulku s nápisem: "Pozor, osrán!" Ovšem učitel nám Hanku přivedl a já musela udělat pár dřepů.
Když jsem si oddychla, že už mám pokoj a veškeré vzrůšo tím pro mě končí, vtrhl do chatky můj opilý kluk a nedokázal mluvit moc tiše. Zařvala jsem na něj, ať vypadne. Asi mě nikdy neslyšel tak zařvat, ale v tu chvíli mi bylo jedno, jaký hluk dělám já. Odešel a urazil se. Celý večer a celou vlastně noc, protože jsem šla spát až poslední asi o půl jedné, jsem byla strašně smutná a pouštěla si samé smutné písničky. Dokonce i Gackta. Všichni totiž spali a nebyl nikdo, kdo by mohl protestovat.
Den 4. Čtvrtek
Chozé byl stále uražený. Byl naštvaný a já taky. Chvilku to vypadalo dost bledě, ale holky ho seřvaly a on se dostal do vážně velké deprese. Navíc čtvrťáci odjeli a on jediný zůstal. Byl sám, takže jeho nálada zůstala na bodu mrazu. Měla jsem co dělat, abych ho rozesmála.
Tak nějak jsem o včerejší noci neřekla ani slovo. Nedokázala jsem mu to vyčítat, když jsme viděla, v jakém je stavu.
Po obědě skončila Zuzka s Hankou v bazénu. Hanča i s mobilem. Naštěstí pořád (alespoň co vím) funguje. Měla štěstí.
Odpoledne jsme se měli vydat na kopec, ale opozdili jsme se a zabloudili, takže jsme skončili o kopec níž. Ale to nevadí. Díky Chozého pomoci jsem dostala za 2. Ale kreslila jsem to sama! Jen mi říkal, co mám upravit.
Večer jsme měli večerku do 11. Ani skoro nikdo to nekontroloval. Učitelé se zapomněli v... u tekutého zlata, takže vyslali toho nejmladšího a nejzakřiknutějšího, který se ani neodvážil dovnitř a jen zaklepal na okno a tichým hláskem nám sdělil, že máme zhasnout a jít spát.
Den 5. Pátek
Jedeme domů. Hurá a slává. Zuzka se nám konečně vrátila. Přespávala u kluků. Nějak se tam zapomněla ;) Tak jsme jí s Hanou na oplátku vymysleli, že se drbala o strom, protože jak měla spálená záda, strašně jí to svědilo a měli jsme chuť navěsit na jeden strom cedulku: "Pozor, odrbán!"
Dorazili jsme do Hodonína a rozprchli se. Přese všechno mám stejně povit, že příště nepojedu. Je to pro mě příliš velký stres O.o

Snad je to vše a na nic jsem nezapomněla. :)

Jak nám ten čas utíká...

13. června 2009 v 13:02 | Ája |  O mně
Je to už asi rok. Ne, jsem si jistá, že je to rok, i když ne na den přesně.
Před rokem, bylo mi tenkrát ještě 16, jsem se poprvé setkala s člověkem, který můj život překopal úplně naruby. Je zvláštní, že to dokázal, aniž bych znala jeho tvář, nejspíš dokonce anii jeho pravé jméno.
Nicméně to dokázal. Vpálil se mi pod kůži a já ho už nikdy nevymažu. I když se naše cesty rozešly (a mrzí mě to jako nic jiného), smířila jsem se s tím. Co jiného mi taky zbývá? Máte taky takového člověka? Budu hrozně ráda, když mi o něm něco povíte. Např. Jak jste se s ním setkali, kdo to je a jak Váš život změnil.

Předčítač

13. června 2009 v 12:19 | Ája |  Filmy
V hlavních rolích: Kate Winslet, David Kross, Ralph Fiennes

Předčítač je drama natočené podle románu Bernharda Schlinka. Odehrává se v poválečném Německu v rozmezí asi 50 let.
Děj je prostý-mladý chlapec se zamiluje do starší ženy, která však poté zničehonic zmizí a převrátí tak jeho život provždy naruby. Proč zmizela? A kdo vlastně byla? Nechci nikomu kazit překvapení, tudíž nebudu ani spoilovat. Podívejte se na film sami.
Film by se dal rozdělit na dvě poloviny. První je o vztahu hlavních postav. Někteří by spíš řekli, že o prsou a pozadí Kate Winslet. Ano, bylo to lehce erotické. Po čase mě to začalo nudit. Ale zase musím uznat, že Kate Winslet je krásná ženská.
Druhá polovina je vlastně taky o jejich vztahu, když o tom přemýšlím, celé je to o jejich vztahu, ale úhel pohledu jakoby se tu změnil. Příběh už vypráví dospělý muž, ne chlapec. Narozdíl od první poloviny se děj nyní řídí rozumem a ne už láskou.
Pro ty, kteří vydrží sedět v kině asi tak 2 hodiny, a mají romantickou duši, je Předčítač skvělou volbou jak strávit jeden večer. Pokud máte navíc v oblibě válečné filmy (což sice já zrovna ne), tak je to jenom další plus. Sice neuvidíte žádné záběry z válečného pole, ale mrazivá přítomnost z koncentračních táborů je všudypřítomná (tedy spíš v té druhé polovině, ta první je zamilovaně slepá).
O hereckých výkonech by se asi dalo diskutovat. Ralph Fiennes mě nikterak neokouzlil, Kate Winslet byla sice lepší, ale nevím jestli si opravdu zasloužila Oscara (asi se páni porotci shodli, stejně jako já, že má vážně krásný zadek. Ten si skutečně Oscara zaslouží *.*). Asi nejvíce tak zazářil David Kross, který se kromě Předčítače zatím neobjevil v žádné významnější roli. Je to zajímavý herec, talentovaný, snad tedy prokáže svům um ještě někdy.
Pro milovníky soundtracků je hudební doprovod toho filmu jako druhé Vánoce. Smutné tóny klavíru dostanou i lidi bez psychické poruchy do melancholické a smutné nálady.

Předčítač je krásný snímek, který dlouho nevymažu z hlavy. Je smutný a plný lidských tragédií. Takových filmů je málo.

Odpovědnost vůči vlastním postavám

11. června 2009 v 23:22 | Ája |  Vyprávění
Tohle nebude klasický přepis některého ze starších vyprávění, ale spíš úvaha nad příběhy a odpovědnosti nás vypravěčů (mohu-li se tak se vší skromností nazvat).
Když vymýšlím postavu, dávám jí většinou něco ze sebe. Stačí malý kousíček, ale je to dost na to, aby ona postava ožila. Často se mi potom stane, že už to nejsem já, kdo vypráví jejich příběh, ale oni samotní. Mají totiž vlastní život. Nicméně jsem to stále já, kdo je stvořil.
Když zaniknu já, zaniknou i oni. Ano? Tohle se netýká knižních postav, které jsou uložené na stránkách knih. Ty už nikdo nesmaže. Mají své místo na tomhle světě jisté. Jenže co ty postavy, které nikde napsané nejsou?
Ti, o kterých se jen vypráví, ti, které jsem si vymysleli, ale nikomu o nich neřekli (třeba imaginární kamarádi malých dětí;taky jsem měla jednu). Zmizí s námi a nezůstane po nich jediný památka. Nikdo si na ně nevzpomene. Co na tom, že to nebyli opravdoví lidé? I tyhle postavy mají svůj příběh.
Je mi líto, že postavy, které mám nejradší, jednou zmizí, a to jen proto, že nejsem schopna napsat jejich příběh. Důvody jsou různé: nedokážu to, nechce se mi, nemám na to odvahu.
Asi před...hmmm...jak už je to dlouho? Snad ani ne 6 let. Tenkrát jsem vymyslela příběh, který jsem chtěla původně napsat, ale rozrůstal se za ty rok tak, že se to stalo nemožným. Obvykle mi po několika kapitolách dojdou síly. Tenhle příběh mám nejradši, ale nikdy ho nikdo kromě mě nebude znát. Snad jen pár lidí, kterým jsem ho kdysi vyprávěla. Ale i ti už nejspíš zapomněli.
Hlavními postavami byl muž a žena. O vztahu mezi nimi bych mohl vyprávět hodiny. Je velice zvláštní. Nejspíš proto, že se někdy až příliš podobá opravdovému (důvod: nad těmito postavami nemám žádnou šanci. Dělají si co chtějí a já jen sleduji, pozoruji, jak vzniká jejich příběh. Protože pro mě jsou už téměř opravdoví lidé - i když ne z masa a kostí. Oni existují.). A tihle dva jsou propojeni víc, než kdokoliv jiný. Ten muž utrpěl zranění, těžké, těžší, než se může zdát. Bojoval, aby ji chránil a utrpěla jeho duše, ne tělo. Věřím, že něco, čemu se říká "duše" skutečně existuje. Nevím, jakou má podobu, ale z vlastní zkušenosti vím, že psychická zranění se léčí hůř.
Nicméně v tomto příběhu jakoby jeho duše utrpěla fyzicky. Zemřela, i když jeho tělo mohlo žít dál. Jenže co je tělo bez duše?
Každý má nějakou představu pekla. Ta má vypadá jako černá řeka. Není to ale řeka v pravém slova smyslu. Jen tak vypadá, ale to černé není voda. Jsou to stvoření, která se živí dušemi, říkám jim démoni. Záleží na váze vašich hříchů, zda přejdete nebo ne. Když jste spáchali nějaký zločin, stáhne vás dolů a démoni vaši duši sežerou. Je to horší než jakákoliv bolest na světě. Projevuje se i fyzicky. Trhají duše na malinké kousíčky a každé jejich škubnutí je strašlivá bolest. Neskončí to tím, že ji roztrhnou na půl. Lidské tělo by umřelo a byl by konec. Tak to u duší nefunguje. Ony cití jakýkoliv dotek. Co potom pro ně znamená taková destrukce?
Ten muž spáchal hodně zlých skutků, zabil tolikrát a bez sebemenší lítosti. Byl to nemilosrdný vrah. Jak je možné ho litovat a učinit z něj kladnou postavu? Nezaslouží si to, a přesto...
Démoni ho potrhali a kus jeho duše sežrali, ale ne všechnu, protože ta žena jim zbytek vyrvala. Použila kus vlastní duše, aby poslepovala střípky jeho. Mohl tak normálně, až na některé vyjímky, fungovat i v běžném světě. Žil dál.
Tenhle skutek je spojil poutem silnějším než kdy existoval (to jim ovšem nezabránilo, aby se nehádali a neubližovali si jako v každém vztahu). Díky ní žil. Byla tam ale podmínka. Žít měl tak dlouho jako ona. Pokud by zemřela, zemřel by i on. A už by nebyl nikdo, kdo by ho vyrval démonům z tlamy. Jeho duše by zanikla.
Ona byla vždy tak trochu mým alter egem. Ale dneska jsem si uvědomila, že víc, než jsem si myslela. Když zemřu já, zemře i on. Protože nebude nikdo, kdo by o něm vyprávěl. Nezůstane po něm jediná vzpomínka.
Tenhle článek je jakýsi viteál (pokud jste četli Harryho Pottera, víte, o co jde). Je to jedna z pojistek, že on nebude zapomenut. Nechci, aby umřel. I když já tu nebudu, on musí. Bez něj by svět byl příliš černý. On ho dělá šedým ^^

Tak už se nám to blíží...

9. června 2009 v 13:33 | Ája |  Nezařaditelné
Tak už se nám to blíží, prázdniny začínají už za ani ne 3 týdny! Utíká to rychle, že? :) Zdá se mi, že druhák jako by byl jen okamžik. Mrzí mě to, protože i když je škola někdy na zbláznění, jsem tu ráda. Jsem asi jeden z mála lidí, který do školy chodí rád. Přesněji, ráda jen jdu. Cíl mé každodenní ranní vycházky mě tak neláká :D
Ale když si představím, že za další 2 roky už nebudu mít kam jít, je to smutné. Tahle zašívárna mi bude chybět. Vždyť kde můžu bezplatně strávit 2 hodiny, místo jakékoliv práce, brouzdáním po internetu a psaním emailů nebo článků na blog? ;)

Four seasons

5. června 2009 v 15:33 | Ája |  Takové blbůstky
Téma letošních klauzurních prací pro druháky grafiky je kalendář. Na jeden list. Nejdřív to vypadalo jen takhle, ale pak náš milovaný pan ředitel vymyslel, že to musí mít něco společného se školou. Nápad jsem měla celkem rychle, což je svým způsobem štěstí :D Ten den jsem sežrala strašně sladkého jídla a myslím, že to bylo tím. Když už jsem teda měla nápad, mohla jsem se začít flákat. Vyráběla jsem pro kamarádky dopisní papíry, protože už dlouho jsem jim chtěla poslat nějaké psaníčko. Protože jsem na to měla tak 4 hodiny, z pod mých rukou vycházela různá díla. Protože jsem si nařezala 2 A3 na několik menších čtvrtek, vyrobila jsem si i 4 roční období:

Premiere končí?

1. června 2009 v 17:15 | Ája |  Filmy
Premiere, jeden z nejlepší časopisů v česku o filmech prý končí. Tento měsíc vychází prý poslední číslo. Stále tomu nemůžu uvěřit. Ono se to nezdá, ale vážně je to tragédie.
Chápu, že pád letadla se 150 pasažéry je asi větší, ale pro mě osobně je tohle důležitější. Byl to jeden z mála důvodů, proč jsem se těšila na začátek nového měsíce. Jinak by můj život poklidně plynul a já bych ani neznala datum.
Navíc, kvalita článků dosahavala přímo nebeských výšin. Byli ukázkou dobrého časopisu. Lidi, kteří se podíleli na každém díle znali své řemeslo. Psát čtivé a zajímavé věci není jednoduché.
Přinášeli každý měsíc novinky o filmech. Pro nás, co nechodí do kina, to byla jediná možnost jak se zapojit do rozhovoru, aniž bychom jej viděli.
Budeš mi chybět Premiere. Nechápu, proč všechno dobré se ruší. Je to rozhodně škoda -__-