Květen 2009

Až jednou vyrostu...

30. května 2009 v 17:16 | Ája |  Takové blbůstky
...budu designerem webu...ale spíš ne, protože jsem moc líná to studovat :D Nicméně, už teď dělám takové menší pokusy ^^
Líbí? Trvalo mi celý týden, než jsem to dala dohromady a asi rok nebo půl než vznikl ten vzhled, protože jsem strašně líná, ale mám radost. Haduš slíbila, že tam časem přidá i obsah. Pokud máte ale zájem i někdo další, budu mát jen a jen radost :) Gakunky ČR rules!

Chuu je citoslovce pusy

26. května 2009 v 10:17 | Ája |  Takové blbůstky
Po nějaké době jsem opět změnila vzhled blogu ^^ Nejspíš nepatří k těm nejlepším, co se tu už objevily, ale mě se docela líbí. Použila jsem kresbu, co jsem kdysi našla na deviantartu a v počítači ji přeměnila do téhle podoby. Strávila jsem tím 6 hodin -__- Příště si vyberu něco snadnějšího...

Heart Attack

16. května 2009 v 9:37 | Ája |  O mně
Srdeční infarkt jsem měla dneska ráno, když mi zazvonil v osm hodin mobil...volal mi můj kluk a já věděla, že je zle. Ne, že bych měla něco proti němu, ale když mi volá v osm ráno a v SOBOTU, něco to znamená. Obvykle jeho brzkou návštěvu.
Shodou okolností ho naši nemají rádi. Kladu si otázku, koho mají rádi kromě sebe? Tak či tak, můj drahý seděl před domem na lavičce, že si jeho matka spletla autobusy a potřeboval by půjčit kolo. Tak říkám, že dobře, snad to nějak půjde. Pokusila jsem se celou situaci vysvětlit vyjukaným rodičům a už jsme tahali kolo ze sklepa. Jenže bylo prázdné a ve vší pravděpodobnosti i píchlé. Tak se můj otec, k mému překvapení a zároveň zděšení nabídl, že ho sveze autem O.o OMG! Cože? Proč? A můj drahý souhlasil...
Otec se vrátil a ještě mi nic neřekl, takže netuším, jak to všechno dopadlo. PROČ? A ani drahý neodepsal na sms. -___- ÁÁÁÁÁÁÁÁ
Tohle je jak scéna z pitomého seriálu. Nebo ještě hloupější knížky...Ať je tohle jen sen a já se vzbudím...nesnáším Matrix.

<Takže otec nenadával. Nepadla ani zmínka, dokonce ani u oběda, kde by měl dostatečné množství diváků. To ovšem neznamená, že by neukázala svůj charakter. -_- Před chvilkou vyprávěl, jak potkal jakousi holku na bruslích. Prý měla tak hezké nohy, že se i kluci na kolech zastavili, aby se podívali. Proč ty nejezdíš na bruslích a nesportuješ? Zeptal se mě. Prodlouží bruslení nohy? Budu mít místo 161 cm vysněných 181? To určitě...Když každý den příjdu okolo 4 domů, někdy i později, nemám vlastní brusle, ale hnusné po bratrovi, které mi způsobují neuvěřitelnou bolest kyčlí, to se to jezdí těžko...Ale vysvětlujte mu to, aniž by vás prostě neodbyl mávnutím ruky a šklebem, jaké to má líné děcko...tlusté a mrňavé.
Vše dokonal můj bratr, který, když jsem mu řekla, aby opustil můj pokoj (je tak liný, že není schopen přenést si notebook (notebook! kdyby to byl stolní počítač, tak neřeknu, ale notebook!), odsekl, že je to jeho byt a může si dělat co chce. Někdy si říkám, že bych raději skončila na ulici mezi smetím...vždyť já tam patřím ne?>

Zbytek náramků z festu

12. května 2009 v 18:30 | Ája |  Takové blbůstky
Tohle jsou zbylé náramky, které jsem si přivezla z Animefestu. Kdyby měl někdo zájem, můžeme se dohodnout ;) Budu jen ráda, když se jich zbavím.

P.S. Je zvláštní, že nezbyl ani jeden Yaoi ^^

Animefest-poté

10. května 2009 v 9:25 | Ája |  Takové blbůstky
Animefest byl fajn (je zvláštní, že používám slovo fajn, nikdy předtím jsem to nedělala; chytla jsem to od spolužačky). Jen mě trošku mrzí, že trval tak krátce -___- Tedy alespoň pro mě. Není to fér vracet se domů tak brzo. Vážně ne. Kdybych přijela už v pátek, prodala bych mnohem víc náramků! To se příští rok změní, protože mi bude 18 a já strávím celý víkend Brně *.* jupí!


Bohužel mám jen fotky cestou vlakem zpátky do Hodonína. Jak je možné, že jsem udělala jen 3? Navíc v tak příšerné kvalitě...nj, je to jen 2 Mpix foťák v mobilu. Doufám, že se brzo objeví nějaké fotky na stránkách animefestu. Někdo si nás tam fotil, tak snad budu mít alespoň nějakou památku ^^
P.S. Zbylo mi asi 53 náramků, tak kdyby měl někdo zájem, v nejbližší době je naskenuju a budu prodávat přes dobírku ^^ Když teda na poště zjistím nějaké ty informace ^^;

Animefest-před

8. května 2009 v 20:03 | Ája |  Takové blbůstky
Zítra, v 8:16 mi jede autobus do Brna, kde se i letos koná Animefest. A já se samozřejmě musím zúčastnit. Jen nevím, kdy mezi dobou odjezdu a současností, budu spát...musím udělat ještě spooooustu věci, ale nemůžu hned. Lak na nehtech schne pomalu...Zdržuje mě to, protože musím: domalovat vějíř, dokreslit poutač a spočítat všechny náramky + přišít si jednu nášivku na batoh...a ráno vstát a být čilá -___-
Dejme se do toho :)

Blogařina, tvrdá dřina...

3. května 2009 v 6:39 | Ája |  Nezařaditelné
Je to skutečně tak. Mám dycky hroznou radost, když mi někdo pochválí blog. Neděje se to tak často, jak by si má ješitnost (věčně neukojená) přála, ale o to víc mě to překvapí a potěší. Protože když se pořád něco opakuje, po čase to zevšední a člověk si toho už neváží. Nejspíš je to tak i s pochvalou...nebo ne, kecám. To se asi nikdy neomrzí. ^^
Hlavně tohle neberte jako samovychloubačnou prosbu o další hezké a milé komentáře k mé (úžasné, nádherné, geniální, nejlepší, božské, etc.) osobě. ^^ (Tenhle odstavec berte s rezervou. Na psaném projevu mi někdy vadí, že nevidíte autorovi do tváře, když píše. Protože v normálním rozhovoru hraje velkou roli i tón hlasu, jeho výška, rychlost, ale i tvář a mimika. Jenže takhle se musíte spokojit se skladbou věty. Úlohu mimiky občas nahrazují smailíky. Chci tedy říct, že kdybyste viděli můj úsměvně se šklebící ksichtík, nenapadlo by vás ani jediným neuronem v mozku mi věřit.)
Ale to není stále není věc, o které jsem chtěla psát a hele kolik už mám řádků...občas si říkám: Čte to vůbec někdo? Doufám, že ano. Dík, že tak děláte :)

Včera jsem si povídala se svou kámoškou a ona mi vyprávěla o své bývalé nejlepší kamarádce. Jak se zničehonic změnila a zblbnula. Najednou začala hubnout a stalo se z ní...Těžko říct. Neznám tu osobu osobně. (Osobně osobu? O.o Ehm...To je ale slovní obrat! -__-) Ty dvě, kámošky od školky se pohádaly. A pak, nevím, za jak dlouho, ta má kámoška našla na jejím blogu článek o sobě. Bylo v něm spousta ošklivých věcí. Bývalá kamarádka se mstila a jedovala co to šlo. Od nejlepších přátel, kterým věříte, to bolí nejvíc, že?
Připomnělo mi to, že i na mém blogu je podobný článek. Jmenuje se Ukázka přátelství. Ale v něčem se liší. Není k němu připojený můj komentář. Je to jen stručný opis. Skoro jsem si ani nevyčítala, že jsem ho tu zveřejnila. Většinou si stojím za vším co dělám (to, že jsem, když mi bylo tak 12, přivázala kočce k ocasu kost je projev čisté blbosti -__-).
Nicméně když se vrátím k onomu článku té dívčiny, byť jsem ho nečetla, příjde mi spíš jako projev zoufalství. A slabosti. Když nedokážete druhému říct, co si myslíte, je to problém. Nejen proto, že lžete a přetvařujete, ale taky s vámi ostatní často zametají. Když už má někdo s někým spor, rozhodně bych to neřešila přes blog a internet, který je veřejný. Vždyť si to může přečíst kdokoliv! To je jako vylepit to na sloupy. Jasně, vypsat a postěžovat si pomůže, ale co ten druhý? Zdá se mi, že v dnešní době lidi nemyslí na ostatní (ne, že bych byla vyjímka). Jak říká náš učitel...To je smutné...(Takhle to nevyzní, to byste museli slyšet a vidět *.* Můžu se potrhat smíchy. On si to snad nacvičuje před zrcadlem! Vždy se zatváří velmi zkroušeně, nahodí soucitný obličej a: "To je smutné". Řekne hlasem, ze kterého jde poznat, že mu to rozhodně líto není, ba naopak se baví neštěstím druhých. Je to ošklivné, avšak vtipné.)
Myslím, že bych tuhle úvahu měla už ukončit. Čím víc o něčem přemýšlím, tím víc argumentů mě napadá. Dokonce sama sebe přesvědčím, že můj původní názor byl špatný a vytvořím si jiný. To trošku hraničí s rozdvojenou osobností, ne? Takže je možné, že večer si už budu myslet něco jiného. Anebo za pět minut, až si tohle tady po sobě přečtu, abych opravila chyby. Pak připíšu pár dalších vět, anebo je díky své lenosti zachovám.
P.S. V předchozím článku o zážitcích z Vídně jsem taky nadávala. Zeptala jsem Jany, proč jsem jí tak naštvala a ona se divila, že jestli byla naštvaná, protože si nevzpomínala a neměla asi ani důvod. Prý se tak tváří často. Nevím, jestli mi říkala pravdu nebo mě jen nechtěla něčím urazit. Ale alespoň jsem našla odvahu se zeptat. Protože vždy je možnost, že si vyposlechnu něco nelichotivého.
A slibuju, že už nikdy (pokud to nebude nutné) nebudu psát tak dlouhé sebestředné články :D