Prosinec 2007

Veselé Vánoce

24. prosince 2007 v 17:30 | Ája |  Nezařaditelné
Kapr už smažený, ještě sebou mrská. Prskavka Vietnamská nějak divně prská. Dívám se na stromek - k zemi se klátí, na dveře hasiči zoufale mláti. Tak to máme po roce, zase pěkný Vánoce! Sice to není moje básnička, ale je fakt pěkná! Doufám, že Vaše Vánoce nebudou takové. A že se tu zase setkáme. ^^

Vánoční těšení

17. prosince 2007 v 19:38 | Ája |  O mně
Někde padá sníh, lidé zpívají koledy, sdružují se. Vládne klid. Všichni jsou šťastní. Idylka co? Taky bych si přála. Místo toho, abych se učila ekologii (to je něco jako přirodopis) nebo psala či dělala další dárky pro mé kamarádky, musím sedět u počítače a přepalovat otci dvd. Co na tom, že tu prosedím asi 2 hodiny a promarním veškerý čas? Jeho to nezajímá. Nikdo se nestará.
Ráno jsem měla dobrou náladu. Dokonce jsem se i usmívala, a to se nastává tak často. Ale nepřáli mi, abych zůstala šťastnou i nadále. Učitel mě hned vynadal za to, že někteří lidi z naší třídy chodí pozdě. Jako bych za to mohla. Pak se pustil do "díla" na kterém dělám už pár hodin. Zatím jsem toho udělala nejvíc ze všech, protože se opravdu snažím, ale jemu to nestačí. Měl blbou náladu, kdo ví, co mu přelétlo přes nos. Na kom jiném si vybít zlost? Samozřejmě na mně. Nebaví mě být fackovacím panákem. Tak toho prosím nechte! Nejsem ničí otrok. Jsem lidská bytost. Bolí to, když do mě kopete a plivete po mě. Přestaňte už prosím!
Vám, kteří se těšíte na Vánoce, s celého srdce závidím. Mě to těšení brzo přešlo. Vím, co mě čeká, ale netuším, jak to zvládnu.

The Day of Revolution

17. prosince 2007 v 12:33 | Tanaka Taher´ai |  Anime a Manga
Dvoudílný komiks Mikiyo Tsudy (autorky Princess Princess) pojednává o chlapci Keiovi, který se jednou od svého lékaře dozví zdrcující zprávu, která mu obrátí celý život naruby, ale nakonec se všechno, co zpočátku vypadalo úplně černě, v dobré obrátí a možná vysvitne naděje i na zářivou budoucnost, protože tohle je koneckonců komediální dívčí manga.
* * *
Kei Yoshikawa je zdánlivě úplně normální patnáctiletý kluk. Je trochu divoký, občas hrubý, společně s několika dalšími kamarády urputně bojuje s jinými borci o místo na školní střeše a taky si příliš nerozumí s otcem, protože je kvůli nešťastným okolnostem přesvědčen, že ho nenávidí. V poslední době se navíc cítí trochu divně. Bolí ho prakticky celý člověk, ale přisuzuje to pouze náhlému vývinu. Jenže když znenadání omdlí, zdá se být nejlepším řešením lékař. Ten Keie vyšetří a sdělí mu s vážnou tváří, že je...
Děvče.
Kei by byl nejspíš méně šokován, kdyby mu zbýval pouhý týden života než tohle. A doktorovy závěry, že občas se něco takového prostě přihodí, mu taky na náladě nepřidají. Ačkoli posledních patnáct let navštěvoval výhradně mužské toalety a byl k jejich užívání i prakticky uzpůsoben, geneticky je prostě holka a nic se na tom nedá změnit. A tak se z Keie z nedostatku jiných lepších možností stává Megumi.
* * *
Kei má sice ve své podstatě podobný problém s pohlavím jako kupříkladu Ranma Saotome, ale narozdíl od něj mu pouhopouhá horká voda nepomůže. Musí se naučit žít s tím, že už není kluk, ale holka. A to je občas trochu složitější. Tak v prvé řadě tu máme ty drobné změny v používání záchodu, také do garderóby přibývají do té doby nikdy nenošené oděvní součásti, jako je například kratičká sukénka a co hůř - podprsenka, vulgární klučičí slovník se v žádném případě nehodí pro něžnou dívku a s doširoka roztaženýma nohama se přece nesedí už vůbec!
Všechny tyhle 'zlozvyky' které si Kei vštípil v průběhu posledních patnácti let, se musel těžce odnaučit během krátkého půlročního období, aby se mohl opět vrátit do školy. Byť do nižšího ročníku a pod jménem Megumi Yoshikawa. Zdatnou pomocnicí v objevování nově nabytého ženství se Megumi stává Makoto Yutaka, dcera doktora, co to všechno spískal. Makoto chodí s Megumi do stejné třídy a ví o jejím problému úplně vše.
A protože je tenhle příběh komedií, je pouze logické, že se její tajemství zcela určitě neututlá. Vzhledem k tomu, že jaksi nevyměnila školu, bývalí spolužáci si z vyššího ročníku tesknící po svém kamarádovi z mokré čtvrti si po jedné nechtěné srážce na chodbě uvědomili, že ta milá dívenka, která se před nimi tak rozkošně stydí, je jako vejce vejci podobná Keiovi. Tedy až na ty delší vlasy a plisovanou sukničku. Navíc má stejné příjmení, a jak si vyčmuchali ve školních záznamech, bydlí i na stejném místě.
Tihle hoši navíc nejsou tupí, a tak jim to dojde vcelku rychle. Nejsou ani tak moc překvapení. Spíš neskonale nadšeni. Jako s holkou s ní totiž všichni chtějí chodit a neváhají jí dokonce navrhovat i možný budoucí sňatek. Kvůli jednomu magorovi také Megumi na vlastní kůži pozná, jak dovedou být kluci vůči dívkám násilničtí a dobyvační, takže není divu, že se po takové zkušenosti poněkud více přimkne k Makoto. Kluci se však své vyvolené, která je s každým dalším dnem stráveným jako dívka hezčí a hezčí, nehodlají jen tak vzdát. Loví ji, uhánějí a číhají na ni, kde se jen dá.
V čem vlastně spočívá pointa této povedené taškařice? Když Megumi opět jednou utíká před svými čtyřmi kamarády/ctiteli k Makoto domů, kde se vrhne své kamarádce do náruče, uvědomí si, že osoba, ke které se tak intenzivně tulí a prosí ji o pomoc, ve skutečnosti vůbec není Makoto. Ukáže se, že omylem popadla jejího mladšího bratra Mikota, o kterém ani netušila, že existuje, neboť celý rok strávil na internátní škole. A protože Mikoto není typický obhroublý kluk, je hrozně hodný, taky roztomilý skoro jako děvče... Že asi tušíte, jak to nakonec dopadne?
Přesně tak. Mikoto je samozřejmě budoucí Princezna z Fujimorské chlapecké internátní školy a Megumi ten zoufalý objekt jeho lásky, která se nikdy neměla dozvědět, že je nucen pobíhat po škole v rozpustilých volánkových šatičkách a rozdávat společně se stejně vybavenými svými kolegy Tōruem a Yūjirem kouzelné úsměvy svým spolužákům trpícím nepřítomností jakékoliv ženy či dívky na školní půdě. Ale vzhledem k tomu, že Mikotovi nevadí Megumina minulost, Megumi se dokáže bez problémů vyrovnat i jeho přítomností...
A další happyend je na světě. A já dávám 69 %.

Obrázky IV

7. prosince 2007 v 18:39 | Ája |  Vaše obrázky
Opět od Tanaky:

Jak si tak sedím ve škole a přemýšlím

3. prosince 2007 v 11:52 | Ája |  O mně
Sedím si tak ve škole, máme hodinu počítačové grafiky, z vedlejší třídy se ozývají hlasité a veselé zvuky. Nějaké starší holky si přes repráky pouštějí videa a chechtají se u toho. Nějak to ruší mé myšlenky.
Na co vlastně myslím? Na Project Bokkaku. Jestli se toho někdo chytne. Ale nevypadá to tak. :( Za celý víkend jsem nesehnala nikoho, kdo by byl schopen něco napsat anebo pouze ochoten zveřejnit své starší dílo. Až na jednu vyjímku. Velmi zvláštní úryvek plný přechodníků.
Taky myslím na zítřek. Naše škola stávkuje, jako 80% škol v ČR. Se spolužačkama jsme se rozhodli, že pojedeme do Brna na vánonční nákupy. Přeci jen je tam širší výběr než tady v Hodoníně. Moc se těším. Ale mám strach, že se něco pokazí. Jako vždy, když se na něco těším.
Další z proudů mých myšlenek se ubírá k Yukimu. Mému novému příběhu. Zatím mám jen 12 stránek a pokud to chci stihnout do Štědrého dne, musím pořádně máknout. Nezdá se to, ale psaní je těžké povolání. Bohužel ne vždy doceněné.
A pak myslím na oběd. Který samozřejmě nemám. V obchodě vedle školy si koupím rohlík se sýrem a šunkou, pořádně opečený a bude. Že to není moc zdravé? Co v dnešní době je? Řekla bych, že skoro nic.