Listopad 2007

Nový blog!

30. listopadu 2007 v 12:22 | Ája |  Nezařaditelné
Dneska byl založen blog pro všechny spisovatele. zatím jsem na něm nezveřejnila žádné dílo, ale doufám, že se to brzy změní. Kdo má zájem, ať se ozve. :)
Tady se můžete podívat, jak vypadá. A přidejte nějaký komentář ;)

IMVU menší návod

17. listopadu 2007 v 10:07 Nezařaditelné
Poslední dobou se mě dost lidí ptá na ty stále stejné otázky...tak jsem se rozhodla, že je radši vysvětlím takto a pak budu už je posílat odkazy. Nejčastější otázka je:
1.Jak mám získat kredity?
Má nejčastější odpověď: Těžko. :) Existují dva typy kreditů. Promo a ty normální. Řekněme, že ty normální jsou pro běžného Čecha nedosažitelné, ale to ani tak moc nevadí, pokud někomu nechcete kupovat dárek. Tyto kredity si můžete koupit za opravdové peníze. Poměr je 1 americký dolar k 1000 kreditům, pokud máte Visa kartu nebo něco podobného.
Promo kredity dostanete v případě:
Když se poprvé registrujete, dostanete 1000
Když poprvé chatujete, dostanete 50 kreditů, člověk, s nímž chatujete, je to dostane taky
Když pozvete kamaráda, dostanete:
  • 500, když se poprvé přihlásí na imvu
  • 500, když poprvé chatuje
  • 500, když chatuje popáté
  • Když si pozvaný kamarád koupí balíček (tím myslí normální kredity za peníze, někdy k tomu přibalí i nějakou úplně nevyužitelnou blbost) či jméno, dostanete 1000 až 10 000
  • Když si otevřete stránku s novými produkty, dostanete 50 promo kreditů jednou za 24 hodin
Když se v Daily Outfit Challenge umístíte do 6 místa, dostanete 1000 až 5000
Toť zatím vše, další otázky zodpovím později. ;)

Obrázky III

15. listopadu 2007 v 19:24 | Ája |  Vaše obrázky
By Štěpán:

KAPITOLA IV. - Earedenete

2. listopadu 2007 v 21:26 | Vítek |  Vaše spisovatelské výtvory
STÍNY ĎÁBLOVY
Jakmile za sebou Kate přibouchla dveře, okamžitě jí projel nepříjemný pocit, jako by do ní bodlo sto nožů. O vampýřích společnostech toho ví vskutku mnoho a pár na prach rozpadlých upírů je jí svědkem, že už lecos zažila a určitě ještě zažije. Avšak tento podnik byl něčím pozoruhodným a skrýval ve svém nádechu noci jakousi tajemnou atmosféru, díky které bar svým hrozivým vzhledem předčil všechna slova v knihách o podnicích zla. Celou místnost zalévalo mihotavé rudé světlo a osvětlovalo tak všechna temná zákoutí. Do ušních bubínků Catherine narážely výplody reproduktorů, které vydávaly hrozivé až nepříjemné zvuky připomínající siréní zpěv, což měla být pravděpodobně hudba. Kate byla ovšem asi jediná, které to zde vadilo. Na zrcadlové podlaze nerušeně stepovalo na sto upírů a upírek a navzájem se krmili svou mrtvou krví. Dalších pár jich sedělo u baru naproti dveřím a popíjeli krvavé nápoje ze špinavých sklenic. Aby toho Kate zjistila co nejvíc, bylo by asi moudré usadit se tam, kde bylo démonů očividně nejméně a odkud byl dobrý výhled na celou místnost. Její pohled však odmrštil jeden z upírů, který kolem ní prošel. Při chůzi zpomalil a významným pohledem se zadíval do jejích modrých očí. Kate v tom okamžiku přejel mráz po zádech. Dobře věděla, co takový pohled dokáže. Moc upírů přesvědčovat okolí svýma lstivýma očima byla více než známá i ve všech historických dokumentech, kde už nemálokrát přivedly k záhubě nejednoho neviného lidského tvora. Uhnula proto rychle pohledem a počkala až bude dostatečně daleko. Když se pak ale podívala zpoza jeho zad na levou stranu podniku, uviděla něco hrůzostrašného. Na sametovém gauči s červeným potahem se tu nad někým skláněly dvě rudovlasé upírky a chystaly se na tom dotyčném hodovat. Ten někdo, kdo mezi nimi ležel byl chlapec tak Catherininýho věku. Pleť měl zdravě růžovou, takže mrtvý nebyl. Otázkou však zůstávalo, co tu dělá. Na lovce upírů byl mladý, ledaže by to byl Earedenete. Proč se ale nechystá bránit? Proč neutíká? To je tak hloupý? Vydala se rychlým krokem přímo k němu. Všichni tři se na gauči jen hloupě usmívali, přičemž si na chlapce upírky tajně brousily zoubky. "Ty-" zaklepala jedné z ní na rameno a přemýšlela jak jí oslovit "ehm....krásko!" dodala ironicky "ten je můj, dík" odstrčila ji, až upírka vzteky zasyčela. Kate rychle popadla chlapce za límec a odtáhla ho do jednoho z tmavých rohů poblíž. "Co to děláš?!" zeptal se a podíval se na ni pohledem, jako co si to vůbec dovoluje "Zachraňuju tě, ty magore!" zatřásla s ním a obrátila oči v sloup "Zachraňuješ?" divil se a strhl ze sebe její ruce "pche!" zašklebil se "já tady pracuju a ty mi to kazíš!" Kate nevěděla, co na to říct. Co myslí tím, že tu pracuje? Že by nakonec byl opravdu lovec upírů? Stejně starého lovce jako je ona samotná však ještě nikdy neviděla, dokonce o žádném ani neslyšela "tak ty nejsi Earedenete?" zeptala se "ne, nejsem" zakroutil hlavou "a být tebou, nevyslovuju jeho jméno tak nahlas." poučil ji dodatkem.
"tak kdo teda jsi a jak vůbec víš o existenci ehm..." ztišila hlas "existenci Eareda?!" nechápala to. Kromě jí a Rady Čarodějů nikdo na Zemi nevěděl o síle Earedenete. Byl to přísně tajný projekt a v jeho zájmu bylo lepší, aby o něm veřejnost nevěděla. Než proto stačil chlapec odpovědět, zeptala se ho Kate znovu: "Poslala tě sem Rada?"
"Ne!" okřikl ji "s těma šaškama tam nahoře nechci mít nic společného." mávl rukou a chtěl odejít, ale Kate ho opět chytila za ruku a přimáčkla ho ke zdi "já úzce spolupracuju s Radou a potřebuju vědět CO JSI ZAČ!" zdůraznila a pořád ho pevně držela u zdi. Chlapec se však pouze pousmál a tichým hlasem řekl: "Já vím kdo jsi, Eonete!" Catherine jen pootevřela ústa a s neuvěřením na něj zírala. "bože, jak o tom všem víš?!" řekla pomalu a stále zírala s pusou dokořán. Než ale chlapec stačil cokoli říct, pocítila Kate za svými zády ten známý mrazivý pocit. Dala proto ruku z chlapce dolů a pomalu zajela do přední kapsy, kde nahmatala dřevěný kolík. Uchopila ho pevně do ruky a pomalu se otočila. Se zděšením zjistila, že za ní stálo nejméně půl tuctu upírů s vražednými výrazy, v čele s onou upírkou, kterou předtím odstrčila z gauče. Ta se neurčitě usmála a odhalila tak své ostré špičáky v horním patře. Chvíli se na sebe jen tak dívali a pak upírka chraptivým hlasem řekla: "Spletla sis podnik, holčičko!" Kate se na oplátku také ironicky pousmála a také dodala: "A ty sis špatně vybrala zubaře, mrcho!" zvýšila hlas a v rychlosti vytáhla kůl z kapsy. Když to upíři zaregistrovali, rychle odstoupili. Upírka však tak rychle odstoupit nedokázala a Kate jí vrazila kolík přímo do srdce. Upírka zaječela a Catherine i chlapec za ní si spěšně přikryli rukama hlavy, neboť dobře věděli, co teď přijde. Když totiž probodnete upíra dřevěným kůlem, nebo ho jinak zneškodníte, tak rázem jakoby vybuchne. Rozpadne se na popel a menší hořící úlomky, které však mohou nadělat také velké škody. Když proto upírka po svém děsivém ječení konečně utichla, mírně zčervenala a rázem se rozpadla na milion hořících útržků. Rozlétly se všemi směry. Kate cítila, jak jí jeden z nich přistál na ruce. Rychle jej tedy smetla, aby ji nepopálil kůži. Poté se rozhlédla po místnosti a spatřila, jak zbytek úlomků zapaloval další tři upíry. Ti se také rozpadli a zasáhli další dva. To přivedlo Catherine na vynikající myšlenku. Otočila se na chlapce za sebou, který už měl v ruce také připravený kůl. "Znáš řetězovku?" zeptala se ho a chlapec kývl hlavou "Samozřejmě."
"dobře," pousmála se "počkej tady a čekej!" Kate se rychle otočila a razila si cestu mezi rozzuřenými upíry směrem k baru. Měla co dělat, aby je všechny odrazila. Jednoho po druhém probodávala kolíkem a přimhuřovala oči, aby jí popel nevletěl do očí. Vtom jí jeden upír chytl za ruku a kousl jí do předloktí. "Áááá" vykřikla bolestí Catherine a odtrhla mu ruku od úst. Pak se napřáhla nohou do vzduchu a kopla ho přímo do hlavy. S ním to však nic neudělalo a dál stál, přičemž mu kapala krev od úst. Napřáhl znovu ruku proti ní a Kate se rychle skrčila a podrazila mu nohy. Upír se skácel na zem a Catherine ho konečně mohla rychle probodnout. Když to udělala, nevšímaje okolí se rozběhla přímo k barovému pultu. Před ní stálo asi deset upírů, ale ona běžela dál. Ten vampýr za jejími zády se právě rozpadl a zapálil tak další upíry kolem. To vyvolalo menší řetězovou reakci a právě když Kate byla nebezpečně blízko před dalšími upíry, vyskočila proti nim a než se jich vůbec stačila jakkoliv dotknout, rozpadli se přímo před ní. Přistála na barovém pultu a přitom zvrhla několik sklenic s krví. Barman se pro cosi rychle skláněl pod pult. Než se však stačil vůbec sklonit, Kate ho kopla do hlavy a on se nabodl přímo na dřevěnou nohu jedné spadlé židle vedle něj. Rozpadl se. Kate rychle vyskočila na nohy a rozhlédla se po vitríně za barem. Hledala něco s alkoholem, neviděla ale nic kromě lahví s krví, krví a další krví. Pak se podívala do horní police, kde stály zaprášené, sto let staré alkoholické nápoje. Byly však příliš vysoko, kam Kate nedosáhla. Vytáhla proto z kapsy stříbrný kolt, který dostala od Annie. Potom zamířila a střelila přímo do kovového řetězu, který držel vitrínu u zdi. Když se utrhl, vitrína začala padat směrem k pultu. Kate opět zandala kolt do kapsy a sledovala, jak z polic začaly padat všechny možné lahve, včetně alkoholu z horní police. Většina se rozbila o stůl a o podlahu, přičemž postříkaly okolní stěny a pár kapek dopadlo i na skupinku upírů, bojujících s chlapcem na druhé straně místnosti. Kate je ale nechtěla všechny rozbít. Upustila na zem dřevěný kolík a do každé ruky chytila jednu sklenici. Potom seskočila z pultu, dřív než se police úplně utrhla. Poté zařvala: "Heeeeej!!!" chlapec na druhé straně se otočil a kývl hlavou. Kate napřáhla ruku s lahví a hodila ji přes celou místnost až k němu. Ten ji chytil. Nemohla ho však věčně pozorovat, protože svým hlasem na sebe upozornila polovinu všech upírů v podniku a neúprosně rychle se k ní blížili. Musela rychle jednat. Vytáhla ze zadní kapsy zápalky. Otevřela láhev s alkoholem a pak ji odhodila. Vnitřek lahve stříkal na všechno a na všechny. Pocákal tedy i upíry před Kate. To samé co ona udělal i chlapec na druhé straně. Ještě když letěly lahve vzduchem, škrtli oba zápalkou a hodili je za lahvemi. Všechno co bylo potřísněno obsahem oněch sklenic, nyní začalo hořet. Upíři vybuchovali a rozpadali se jak ze strany Kate, tak i ze strany chlapce. Jak hromadně hořeli a následně vybuchovali, zapalovali tak další a další. Kate se rychle schovala za pult a pouze poslouchala, co se děje. Všichni upíři křičeli a řvali. Po pár vteřinách řvaní utichlo. Vzduchem nyní polétávaly částečky popela. Kate se zakuckala a odháněla popel rukou. Pak se pomalu zvedla. V místnosti teď byla mírná tma. Popel zanesl celou místnost a nebylo skrze něj téměř nic vidět. Světlo osvětlující místnost uhaslo a celý podnik se nyní zdál o poznání stísněnější a temnější. Na podlaze už vesele neposkakovalo množství upířích potvor, pouze se tu povalovalo na sto hromádek popelu. Kate procházejíc místností hledala známky života. Hledala v temnotě chlapce, který jí to tu pomáhal zničit . Nikde nikdo. Kam se poděl?! Ptala se sama sebe. Pak něco uviděla. Uprostřed místnosti se krčil nějaký človíček v černém plášti. Upír to nebyl, shořel by. Pomalým krokem k němu došla. Človíček se zvednul ze země a odhodil kápě. Byl to další mladý chlapec. Měl kratší hnědé vlasy a hluboké hnědé oči. Byl o něco málo vyšší než Catherine. Mohlo mu být tak osmnáct, víc ne. Catherine se zadívala do těch hlubokých očí a konečně jí vše došlo. Poznala ho. Byl to Earedenete.
Čím déle se Kate do těch hlubokých očí dívala, tím více se v nich ztrácela. Věděla, že je to on. Cítila to. Nemohla to ale vůbec popsat. Toho kluka nikdy dřív v životě neviděla, ale prostě věděla, lépe řečeno cítila, že je s ním nějakým nadpřirozeným způsobem propojená. Konečně ho našla. Poslední rok žila v přípravách na tuto jedinečnou chvíli. Připravovala se na to, až Eareda poprvé uvidí. Připravovala se na to co mu řekne, dokonce i na to, jak se na něj podívá. Když teď však ta chvíle konečně nadešla, nebyla schopná cokoli říci, ani se zatvářit jinak, než jako kdyby neměla všech pět pohromadě. Pak ty oči mrkly. S Kate to trhlo, až se málem složila na zem. Vrátilo ji to krutě zpět do reality a mohla tím pádem konečně poprvé promluvit. Pootevřela pusu a...."Ajoj, aj em C-caheritne" zamumlala, ale nebyla si jistá, zda jí bylo úplně rozumět. Zmatený výraz Eareda jí to však okamžitě prozradil. "Promiň...ehm-" promluvil také nejistě "-co??" Catherine si olízla rty, zhluboka se nadechla a pak už zcela zřetelně a plynule řekla: "Já jsem Catherine. Ty jsi Earedenete, že jo?" následně zhluboka vydechla a sama sebe v duchu pochválila. "Jo, prej jo." usmál se a tím přidal Kate o něco víc sebevědomí. "Jmenuju se Christopher Matthew George Grodderic-Warren" dodal ještě během jednoho nádechu a podal Kate ruku. Ta opět pooze zírala. Věděla, že říkal nějaké jméno, ale nevěděla, jestli vůbec stihla zaregistrovat vše, co vypustil z úst. Vybavila si pouze Christopher a Matthew, dál si nezapamatovala vůbec nic. "No-hezký!" uchechtla se "ale nemám ani ponětí, co všechno si teď řek." znovu se usmála, ale tentokrát už trochu přiškrceně. Pocítila totiž, jak jí nějaká palčivá bolest na ruce bodala do těla. Bolest se stupňovala, procházela tělem a Kate se najednou cítila bezmocná a slabá. Naposledy se podívala na svou levou ruku, ze které nyní tekla krev proudem. Upíří kousnutí o sobě dalo vědět. Kate se složila na zem. "Catherine!" uslyšela Chrisův zděšený hlas a poté se ponořila do myšlenek své hlavy. Už nebyla schopná otevřít oči, ani se jakkoli pohnout. Za chvíli už neslyšela ani své vyplašené myšlenky, naposledy se vědomě nadechla a pak upadla do hlubokého spánku.
"Catherine! Catherine!" mluvil k dívce zmateně Chris, ale zbytečně. Kate se ani nehnula. Jeho pohled zklouzl ke zkrvavené ruce, kterou Kate svírala v náručí. "bože můj" hlesl a pak se rozhlédnul po místnosti. Nikdo tu ale nebyl, nikdo mu tudíž ani nemohl pomoci. Podíval se na své oblečení. Měl na sobě černé tričko s dlouhými rukávy. Uchopil tedy pravý rukáv a škubl s ním tou největší silou, jakou mohl vynaložit. Ten se až k rameni odpáral. Vzal jej tedy a pevně ho obvázal kolem Catherininy bezvládné ruky. Zastavil krvácení, ale nemohl ji takto nechat. Upíří mor se šířil dál jejím tělem a Chris nevěděl jak to zastavit, ani kolik má času na její záchranu. Musel jednat. Nedaleko baru, na Pražské ulici byla nemocnice. Musel ji tam donést dřív, než sem přijde nějaký další upír. Navíc muselo to pustošení tady vyvolat velký rozruch venku. Co nevidět by tu mohla být policie a s tou se Chris nechtěl v žádném případě nijak zaplést. Bylo by to příliš riskantní. Nahnul se tedy nad Catherine, protáhl si ruce a opatrně ji uchopil do náruče. Pak se s ní postavil. Teď už dál nesmí plýtvat drahocenným časem. Rychlým krokem vykročil proti dveřím, ale stalo se něco, co ho donutilo zastavit. Někdo rychlostí světla rozrazil dveře a postavil se mezi dveřní rám. Byl to někdo opravdu vysoký a mohutný, což nevěstilo nic dobrého. Christopher už myslel na nejhorší. Pak muž ze tmy promluvil nepřímým, rychlým a neohrabaným hlasem: "Vy nechat ji na pokoji!" pak přistoupil rychlým krokem blíž, až byl Chris schopný vidět mu do tváře. Byl to nějaký vrásčitý chlap, oblečený jako lovec upírů. Plášť měl rozepnutý a na jeho vnitřní straně bylo vidět nejrůznější bojové náčiní, od dřevěných kůlů, až k menším sekerkám. Byl to tedy opravdu lovec upírů. Teď už jim nic nehrozí.
"Dej mi ji!" přikázal mu a natáhl ruce. Chris mu ji bez odmlouvání rychle předal do náruče "Ale musíme jí rychle pomoct, vypadá to-" nedopověděl však. Muž ho okřikl dlouhým ale přísným "Pssssst!"
Jakmile ji už držel v náručí, neobrátil se zpět ke dveřím, nýbrž s ní odkráčel někam na druhou stranu místnosti, přesněji řečeno k barovému pultu. Odkopl nohou spadlou vitrínu, která se poté okamžitě roztříštila na tisíc malých třísek a alespoň dvacet menších prkýnek. Chrisovi ihned došlo, co chce s Catherine udělat a tak rychle přiskočil k baru, přetáhl si přes ruku zbylý rukáv a než muž položil ochablé tělo dívky na stůl, Christopher z něj smetl všechny zbylé střepy ze sklenic. Jak ji pokládal, úplně v klidu se představil: "Já menovat Rolf. Doprovázím tu slečnu Cartherine." naopak stále vyděšený Chris si říkal, že je to sice hezké, ale mohl by trochu pohnout se zachraňováním "Já předpokládat, že ty být ten, pro koho nás poslat Rada" kývl na něj znovu. Chrisovi se ulevilo. Takže spolupracuje s Radou Čarodějů, to je určitě na takovéto případy vyškolený. Už třetí noc se tu ve Stínech Ďáblových snaží narazit na Eonete a teď dokonce odchytí i podřízeného Rady. "A-ano," odpověděl "to budu určitě já." Rolf zakýval hlavou a přitom vytahoval z pláště něco, co vypadalo jako polorozteklá zelená žvýkačka. Chris už to viděl, je to protijed na upíří mor. Sám to nikdy nemusel použít a příčilo se mu s sebou tuhle odpornou věc vůbec někde tahat, ale uznal, že teď se opravdu hodí. V obyčejné nemocnici, která neví nic o magických přípravcích a léčení by to těžko našli. Asi by tam Catherine ani nepomohli. "Bude v pořádku?" zeptal se teď už klidnějším tónem "Bude dobrá, když my ji včas dostat na Atlantidu."
"Na Alantidu?" divil se "my pojedeme do Třetí dimenze?"
"Ano, pojedeme" přitakal "ale my muset sebou hodit. Zbytek už na nás venku čekat."
"jaký zbytek? On je tu ještě někdo další?" otevřel pusu dokořán
"Přesně dva tady venku a jeden v Anglii" mluvil dál "všechno lovci upírů, pokud tě to zajímat."
Takže ne jeden, ale hned čtyři lovci společně s Eonete pro něj přišli. Takový zájem ani nečekal. Vždyť ale na něm taky záleží osud lidstva, takže na druhou stranu proč ne. Mezitím co Rolf Catherine mazal protijed dřívkem na ruku, Chris myslel na Atlantidu a školu Little Gardens. Jeho matka tam kdysi studovala a dva roky dokonce učila. Vyprávěla mu o krásné zemi s vyspělou kulturou a přenádhernou přírodou. Vlastně by byl nesmírně rád, kdyby tu krásu mohl vidět na vlastní oči. Nepočítal však s tím, že hned dnes odcestuje tak daleko a neměl s sebou vůbec nic. Navíc jeho mamka ani neví, že je pryč. Až ráno zjistí, že není ve své posteli, zešílí. Až se tedy dostanou na Atlantidu, do hradu Little Gardens, musí jí o všem napsat zprávu.

Rendition-Trailer

2. listopadu 2007 v 18:01 | Ája |  Filmy
Nevím jak Vám, ale mě rozhodně mráz po zádech šel. Jeden z mnoha politických thrillerů, přesto je to velmi nadupaný trailer. I když možná příliš dlouhý.

I'm Not There-Trailer

2. listopadu 2007 v 17:57 | Ája |  Filmy
Vypadá to fakt skvěle! Ať žije Bob Dylan. A Cate Blanchet je stále velmi neodolatelná ;) Navíc Rochard Gere na koni mi připomíná staré dobré časy Prvního rytíře. I když nám chlapec trochu zešedivěl :)

Jak jsem slavila Halloween

1. listopadu 2007 v 19:14 | Ája |  O mně
Malba slavila a já nemohla odolat a přidala jsem se, tak jsem nakonec vypadala takhle:
Nutno říct, že v reálu vypadám skoro stejně :D XD

EAREDENETE: Kapitola III. - Stíny Ďáblovy

1. listopadu 2007 v 17:14 | Vítek |  Vaše spisovatelské výtvory
ářčáářANGLIE
V lese okolo budovy pro dimenzionální cestování v Prvním Světě byla Kate teprve jednou, ale ještě nikdy jej nezažila takto. Jako by les stárnul spolu s okolním světem a zanechával za sebou pouze jizvy stáří, které se odrážely ve tváři celé země. Vše se zde změnilo. Kameny byly na jiných místech a i samotné stromy byly jinak rozmístěné. Možná ani Kate nestojí na stejném místě. Třeba se budova s dimenzionálním portálem jednou za čas přemístí, aby byla chráněna před nepřáteli a zvědavými lidmi. Tak či onak byla si stoprocentně jistá, že se stejně jako minule nachází ve Velké Británii. Nezaměnitelné zvuky a prvky které vnímala, dobře poznávala. Dešťové kapky stékaly po větvích stromů a s téměř neslyšitelným cinkotem dopadaly na rozvláčněnou lesní půdu. Spolu s tisíci svých sester vyvolávaly v nočním tichu honosný operní chorál, jenž v okolních duších vzbuzoval andělský životudárný pocit naplnění. Šustění stromů, i když se nacházejí v úplně jiném lese, zpívalo tu samou hudbu jako tenkrát a hlas vodního toku procházející lesem jistojistě patřil té samé řece.bSlzy nebe dopadaly na Catherininy vlasy a ty zápětím těžkly pod jejich vahou. Stékaly jí po tváři a dávaly ji smyslný živoucí vzhled. Stála právě na kamenné cestě, podobné té, co vede z Little Gardens k budově pro cestování. Poprvé po dlouhém roce stála na jejím nejoblíbenějším místě v celé dimenzi. Nejoblíbenějším proto, protože Anglie jako jedna z mála zemí tady, stále statečně vzdoruje větším útokům upírských spolčenství a brání se před jejich smrtícím morem. Je to způsobeno právě tím, že Britské ostrovy mají asi největší hustotu mimoatlantských čarodějů a čarodějek v Evropě a jsou tím pádem schopni dokonale se proti zlu bránit. Jinak je tomu však v centru světadílu. Ve středozemí se hromadí stále víc a víc démonských monster a pomalu a v tichosti zabírají území. S vysokou pravděpodobností, že je tomu právě tak, je doměnka, že portál démonů z podsvětí se nachází právě v srdci Evropy. Nikdo však už po stovky let není schopen jejich portál odhalit a proto na svět přichází další a další zlo.
"To je ona?!" ozvalo se ze tmy nočního ticha "myslel jsem, že je starší" po levé straně budovy stála čtveřice naplno ozbrojených lidí, mající patrně za úkol doprovodit mladou slečnu Grayovou do centra dění ve Stínech Ďáblových. Koutkem oka shlédla všechny členy skupiny. Napravo od ní stáli dva muži v černých hábitech, ověnčení množstvím nožů, dřevěných kůlů, i střelných zbraní. Vedle nich nejistě postávaly dvě na první pohled obyčejné ženy ve středních letech a vstřícně se na ni usmívaly. Nezahlédnout pod pažemi jedné z nich pár stříbrných koltů, asi byste si řekli, že je absolutně neškodná. Druhá žena vypadala už o něco nebezpečněji. Černé vlasy měla pevně stažené do dlouhého lesklého ohonu a okolo hrudi měla jakýsi opasek s poutky, v nichž bylo zasunuto několikero dubových kolíků. Zpod krátké minisukně jí vyčnívaly opasky obvázané okolo stehen, na nichž měla pár do ostra nabroušených stříbrných nožů. Každý z těchto lidí byl jiný, ale jedno měli všichni společné. Byli to lovci upírů.
"Nech ji na pokoji" ozvala se tmavovlasá žena s minisukní "Ahoj," pozdravila ji a pevně jí zatřásla rukou. "Já jsem Angela Correyová, ale můžeš mi říkat Correy."
"Těší mě" opáčila "Já jsem Kate. Pro ty které neznám jsem Catherine." řekla žertem a taky se usmála. Muži na kraji skupiny se na ni však dívali s opovržením. Chvíli napetí přerušila opět Correy tím, že jí začala po jednom představovat členy tohoto smrtícího komanda. "Tohle je Annie" ukázala na druhou ženu a významně se na ní podílvala. Ta rychle pochopila, co po ní chce a stiskla Catherine ruku. "Hodně jsem toho o tobě slyšela, Catherine" řekla s podivným podtónem v hlase, o kterém Kate nevěděla co si má myslet. Correy ji však od ní odtrhla a postavila ji před muže v hábitech. "To jsou Jim a Rolf. Rolf neumí moc anglicky, je totiž Čech. Ale nadávkám rozumí moc dobře, tak pozor" uchechtla se. Jim a Rolf na ni však jen tupě zírali s kameným výrazem ve tváři. Bylo vidět, že jim názory Correy připadají víc než trapné. "Kolik ti je?!" zeptal se narovinu sarkasticky Jim. Catherine už nebavilo dívat se do toho jeho frajerského obličeje tvářícího se jakoby spolkl knihu a ještě k tomu poslouchat nějaké nepříjemné řeči.
Je mi dost na to, abych ti narvala..."
"Dost, dost!!!" přerušila ji Correy "Co si to ten spratek dovoluje?" ozval se znovu Jim a už napřahoval ruku, aby ji uhodil. Pravděpodobně čekal, že Kate uhne, ale ona jen nehybně stála a hleděla mu tvrdě do očí. Nakonec dal ruku dolů a odvrátil od ní pohled. "Nebudem se hádat" vzala ji Correy za ramena a odvedla dál od Jima. Asi o pět metrů dál se k ní naklonila a tak napůl jí pošeptala do ucha: " Je to idiot, ale zachránil mi život." Pak se odtáhla a sjela ji očima "máš vůbec nějaké zbraně?" Kate si sundala batoh ze zad a začala se v něm přehrabovat "mám nějaké nože a myslím že i dost velkou zásobu kůlů. Proč se ptáš?"
"To ti stačí?" divila se "nepotřebuješ ještě něco?"
"Ne, dík" zakroutila hlavou "mám své způsoby jak vraždit, a tohle je pro mě bohatá výbava"
"No jak myslíš" dívala se na ni s kapkou nedůvěry "kdybys ale cokoli potřebovala, máme zbraní dost."
"Měli byste vyrazit" zavolal Jim jejich směrem a máchal rukou ve vzduchu "Jo, moment, Jimmy." zakřičla Correy, až Kate nadskočila leknutím. "Musíme si ještě něco vyjasnit." Kate neměla nejmenší tušení co myslí tím vyjasnit a brobodla Correy pohledem "Neboj, nebudu tě buzerovat" uklidnila ji "potřebuju jenom vědět co nejvíc o tom, co je naším úkolem"
"Rada vám nic neřekla?" divila se Kate. Člověk by řekl, že když už někoho posílá k pekelným monstrám, něco alespoň naznačí "no, když si odmyslíš pár nesmyslných blábolů, tak nám neřekla nic, co by se nám nějak hodilo." zakroutila hlavou
"Ale něco ti mamlasové tam nahoře říct museli" nešlo Catherine na mysl "jinak byste sem nešli"
"Jo, to jo. Řekli nám, že se ve Stínech Ďáblových nachází nějaká důležitá osoba, kterou máme chránit a přivést do Třetí dimenze. Neřekli nám ale jak ho poznáme a co je vůbec zač, a tak nám poslali tebe. Ty prý víš dobře, kdo to je a co sním. Samuel Dreamhouse- člen rady - si tě kdovíjak vychvaloval a říkal, že máš i základní kurz lovkyně upírů. Nesmíš se tedy Jimovi moc divit, že byl tak nepříjemnej. Prostě jen čekal někoho staršího a zkušenějšího."
"Myslela jsem, že víte vše o tom, proč tam jdeme" řekla Catherine "My nevíme skoro nic." vytkla jí "a proto se tě ptám Catherine. Je to něco tajného pro ty nahoře, nebo jen rozmar lidí v radě?" Kate nevěděla co říct. Na jednu stranu si myslela, že by bylo lepší, aby věděli vše co je čeká. Na druhou stranu by to byla čirá pošetilost, kdyby jim začala vykládat o pubertálním mladíkovi, který má spasit svět. "No," začala "asi bych o tom neměla mluvit"
"Tak nic," mávla nad tím Correy rukou "raději mi nic neříkej, abys z toho potom neměla problémy" takovou rozumnou řeč měla Kate ráda a s radostí se na Correy usmála, aby ji povzbudila "kdyby bylo nezbytně nutné, abyste něco věděli, řeknu vám to" uklidnila ji a podívala se směrem k ostatním členům skupiny. Ti už k nim pěkných pár chvil vysílali vražedné signály, aby se laskavě dali do kroku.
"Měli bychom radši jít" řekla Correy "aby nás tu ještě nezavraždili"
Obě dvě se tedy přidaly ke skupině a všichni se poté bez jediného slova vydali až k okraji samotného lesa. Za obzorem bylo vidět pouze mohutné pohoří a pod ním menší polní údolíčko, které v nočním světle pod dozorem hvězd vypadalo dosti uboze a zanedbaně. "Jak se dostaneme do Prahy?" zeptala se Kate a všichni se na ni podívali s tím známým výrazem, jako by to bylo snad úplně jasné. "Nikdo mi to neřekl." vysvětlila
"Přeneseme se tam" poznamenala Annie "tedy pouze já, Correy a Rolf. Jim na nás tady bude čekat."
"Ano," přitakal Jim "vedoucí dimenzionálního cestování nám dali na návrat pouze pár hodin, ale můžete se zdržet, když je to na žádost rady."
"A kdo z vás má magické schopnosti a může nás tudíž přenést?" zeptala se znovu Kate.
"Rolf." odpověděla Correy stručně. Studoval v Little Gardens před deseti lety a má diplom i s vyznamenáním." Rolf se začal mírně červenat. I když Correy říkala, že moc anglicky nerozumí, zdálo se jí, že rozumí každému slovu co řeknou. "Takže můžem?! zeptala se Annie a nato kývli hlavou na znamení souhlasu. Všichni kromě Jima se začali chytat za ruce a Kate došlo, že by se měla asi do obvodu taky zapojit. Ještě nikdy se nepřenášela, ale slyšela, že když se chce přenést větší množsví lidí, z nichž má magické schopnosti pouze jeden, musí spojením rukou utvořit kruh. Chytila se tedy levou rukou Annie a pravou Correy. Rolfa měla naproti sobě a přes jeho ramena byla schopna vidět Jima, jak stojí opodál a napjatě přihlíží. Rolf měl pevně zavřené oči a když se Kate podívala na Correy a Annie, všimla si, že je s neochotou zavírají také. Zavřela tedy už tento večer podruhé pevně oči a netrpělivě vyčkávala. Po chvíli zaslechla Rolfův pronikavý hlas: "Darwila Glaris!" bylo to elfské zaříkadlo pro přenášení a očividně fungovalo. Kate otevřela oči. Vše okolo se rozplynulo. Společně s lovci upírů se dostala do víru, který je unášel rychlostí zvuku přes celou Evropu až do pražských ulic. Netrvalo dlouho a všichni se v roušce noci ztratili daleko za obzorem, kam až Jim nedohlédl. Obrátil se na podpadku a s černými myšlenkami se vrátil k budově pro cestování, kde bude dlouhé hodiny vyčkávat na jejich návrat.
PRAŽSKÉ ULIČKY
Vodou zmáčené ulice Prahy byly tuto noc kromě toulavých koček téměř nedotčené, když se ze tmy jedné z takových z husté tmy vynořila skupina čtyř nplno ozbrojených lidí. Kdyby v těchto místech postával nějaký zvýdavý človíček, utíkal by jak by mohl, aby se jim vyhnul. Vypadali totiž dosti nebezpečně a krutě, nicméně pracovali ve službách dobra. Téměř žádný z nich neměl ani ponětí, jak je tato akce pro budoucnost lidstva důležitá, až na jistou osobu mezi nimi. Catherine Grayová kráčela bok po boku s touto inkvizicí jako jedna z jejich řad, vědoma si všech strašlivých následků, které jakákoli chyba může vyvolat.
Když vykročili do tmy a šlapali nízko posazenou mlhou jež by se dala krájet, rozhlédli se a snažili se alespoň trochu zorientovat. Nacházeli se právě mezi dvěma nižšími domy. Okolo nich nebylo nic, kromě dvou páchnoucích kontejnerů.
"Rolfe?!" ozvala se Correy, čímž chtěla dosáhnout odpovědi pražského rodáka na nezodpovězenou otázku, kudy se mají vydat. V zápětí začal Rolf nesmírně rychle mluvit, ale Kate mu nerozuměla téměř nic. Základy češtiny sice má, jelikož v Praze strávila většinu svého dětství, ale poslouchat ji bylo pro ni jakýmsi utrpením. Slyšet rodný jazyk v její mysli totiž vyvolávalo na povrch spoustu nemilých vzpomínek, které tu zažila. Byla málem ráda, když jej zapoměla a částečně se tak zbavila milnulých prožitků, vrytých do její paměti. Correy ale očividně češtinu dobře zvládala a hltala každé Rolfovo slovo. Na chvíli se zamyslela a pak zbytku skupiny přeložila, co se od něj dozvěděla: "Rolf říká, že Stíny Ďáblovy jsou hned naproti nám za tou starou budovou." Všichni se podívali ven z uličky a naproti nim opravdu stálo polorozpadlé stavení velikosti menšího obchodního domu. Z hlavní ulice všude dopadalo světlo lamp, ale do uličky vedle této budovy nepronikalo světlo žádné. To už obvykle zančilo něco neobvyklého a tajemného. V tomto případě něco velice zlého.
"Jdeme!" zvolala Catherine vůdcovsky, ale Correy ji chytla za rameno "Počkej!" zastavila ji "musíme to nějak zorganizovat." Ohlédla se na Annie a na Rolfa a přemýšlela. "Rolf půjde s tebou, protože má schopnosti, které se nám mohou hodit." Kate kývla hlavou společně s Rolfem "Já a Annie zůstanem venku, abychom vás kryli, až půjdete zpátky."
"Souhlasím" přitakala Kate
"A Catherine!" dala o sobě poprvé za dlouhou dobu vědět Annie. Kate se ohlédla a viděla, jak ze zadní strany svého opasku vytahuje něco stříbrného. "Bude se ti možná hodit." řekla a věc jí podala. Byl to kolt. Velice krásný, ze šlechetného stříbra. Naleštěný a elegantní. "To nemůžu" odmítla však slušně. "je tvůj."
"Ale můžeš" neposlouchala ji a vrazila ji kolt do ruky "pak mi ho vrátíš" usmála se. Kate si ho od ní tedy s neochotou vzala. Střílet umí, ale toto byl vážně vzácný kousek, který se dědí i po celé generace. Ztratit ho nebo jej zničit by byla nevyčíslitelná škoda. Zastrčila si ho ale za pásek od kalhot, zhluboka se nadechla a spolu s Rolfem vykročila do ulic. "Hodně štěstí!" zavolala za nimi ještě Correy a povzbudivě jim zamávala. Jakmile vykročili z temné uličky, celé dvě dlouhé minuty nepadlo ani slovo. Neslyšeli nic kromě kroků vlastních nohou šlapoucích po cestě plné odpaků, která dalším postupem vpřed nabývala stále většího světla lamp, jež postávaly z obou stran hlavní ulice. Bylo to spíše menší náměstí, kam právě došli. Pod vlivem světel šli rychlým krokem vpřed a před ničím se nezastavili. Očima si přitom prohlíželi celé okolí a po ruce měli připravené zbraně, kdyby bylo potřeba je v případě nouze použít. Právě stáli před temnou uličkou a oba navzájem pocítili, jak se krok toho druhého značně zpomalil. Nervozita v jejich mysli nabývala stále většího rozměru. Zhluboka se nadechli a vešli do temna. Chvíli neviděli nic krom špiček svých vlastních bot. Šli dál za nosem, když se Rolf zničehonic zastavil. "Tady!" řekl a ukázal prstem kamsi do tmy. Kate jen s velkými obtížemi ve svých očích zaostřila místo, kam ukázal. Nebýt Rolfa, určitě by jej přehlédla. Nalevo od budovy vedly hluboko pod zem dlouhé úzké slizké schody a stáčely se dál dolů podél rezavé tyče. "Jdem?!" mírně do Kate strčil aby ji přiměl k chůzi. Kate se otočila a zahleděla se mu do očí "Ty zůstaneš tady!"
"Co?!" nevěřil svým uším Rolf "Já muset jít s ty" řekl nešikovně, zavrtěl hlavou a chtěl jít dál. Catherine se mu však postavila do cesty "Ty tu musíš zůstat!" přesvědčovala ho dál "jsi oblečený jako lovec, vrhli by se na nás a vše by bylo v háji."
"Ale ty tam sama zemřít!" položil jí ruku na rameno a vcítil se do její situace "nikdo tam nechtít jít sám"
"Ale jinak to nejde" otočila se a poprvé se dotkla železého zábradlí točitého schodiště. "Když se do půl hodiny nevrátím, vejdi dovnitř."
"Ty být velice statečná, slečno Grayová." vyčaroval ve své tváři výraz velké úcty a mírně se uklonil. "Dělám to nerad, ale já tě poslechnout. Rada říkala, že ty raději pracovat sama"
"Díky" poděkovala a kývla hlavou "za chvíli se uvidíme" dořekla, odvrátila pohled a vydala se po kuzkém schodišti dolů. Nebýt alespoň toho zrezlého zábradlí, rozplácla by se na nich jako pytel brambor. Šla velmi pomalu a naslouchala každému zvuku. Neslyšela však nic kromě vlastního dechu a kapek vody usazené na spodní straně schodů, jež padaly na zem. Připadalo jí to jako věčnost, než konečně došlápla na poslední schod a na konci chodby spatřila dveře, na které neurčitě poblikávala červená lampa přidělané ke zdi. Na dveřích byl vyrytý nápis: Vstup, chceš-li zemřít. Krev je naším vínem, tělo chlebem a duše zatracením.
Málem by se už zalekla, nebýt toho, že takových nápisů už za svůj život uzřela mnoho. Upíři se většinou snaží vypadat co nejnebezpečněji a nejkrutěji. Pravdou je, že nebezeční jsou, ale pouze v hojném počtu. Potkat jednoho upíra je jako potkat bezmocnou kočku. Většinou nepřemýšlí, nechávají se unášet pouze svou neodolatelnou chutí po krvi a vrhají se do nebezpečenství, aniž by něco předem promysleli. Když si Kate vybavila všechny své zápasy s démony a zavzpomínala na všechny mrtvé které zabili, byla skoro ráda, že mohla vejít dovnitř. Tajně totiž doufala, že se naskytne možnost, při které bude moci alespoň jednoho z nich zničit. Uchytila studenou kliku do ruky, otočila jí a vzápětí se ocitla v tolik obávaném podniku zla, pyšnící se svým velkým jménem - ve Stínech Ďáblových.

EAREDENETE: Kapitola II. - Dimenzionální portál

1. listopadu 2007 v 17:13 | Vítek |  Vaše spisovatelské výtvory
ářčáářKate se zhluboka nadechla čestvého nočního vzduchu a poprvé za dlouhou dobu vyšla hlavní branou na veřejnou atlantskou půdu. Tráva měla v nočním světle temně černý nádech a měcíc neurčitě ozařoval kamenou pěšinku vedoucí k hlavní budově pro cestování. Z místa kde právě stála, bylo možné vidět pouze obrysy zdí stavení a záře nikdyneuhasínajících světel za vysokými tmavými okny. Zbraně, které dostala od Sama měla Catherine pečlivě schované v batohu na zádech a doufala, že se jí s tímto neobvyklým "nákladem" podaři bez okolků projít na "druhou stranu." Ano, měla sice povolení od samotné Rady čardějů, která má v celé Třetí dimenzi největší moc, ale lidé střežící průchod mezi světy jen velice neradi vidí takovéto životunebezpečné nástroje. A že jich u sebe nemá zrovna málo. To ale není zdaleka to nejhorší, co by ji mohlo potkat. Kdyby ředitelka školy Little Gardens, ve které momentálně bydlí zjistila, co všechno si Kate schovává ve skříni, nejspíš by ji vyhodili na ulici a měla by následně velice problematické oplétačky se školstvím. Školství totiž jako jedno z mnoha institucí nemá ani ponětí o existenci nějakého klíče k uzavření opony mezi světy, nýbrž pak o úkolu Catherine, která ho má chránit. O jejich existenci vlastně ví pouze rada a několik málo pověřených jedinců.
Po chvílích patřících myšlenkám a přestavám se Kate opět dala do kroku. Minutu od minuty měla co dělat, aby nezakopla o nějaký ten kámen vyčnívající z řídce udržované cesty. Všude okolo bylo vysázeno na sto řad vysokých stromů, které při výstupu z pěšiny vytvářely zapeklité bludiště, ve kterých by se chtěl v těchto pozdních hodinách málokdo zatoulat. Kate při pohledu na hodinky přidala do kroku, neboť už měla téměř pět minut zpoždění. Záře plápolajícího ohně na stojanech před vchodem do Cestovní budovy se k ní kvapem přibližovaly a vnášely na okolní krajinu víc a víc světla, což bylo dobrým znamením, že už za nedlouho bude moci opustit toto noční až děsivé ticho a tmu. Za pár minut už opravdu stála pár metrů před vchodem, kde z obou stran postávaly dvě mohutné, živě vyhlížející sochy. Bylo až strašidelné, jak živě vypadaly. Byly to jakési podobizny bohů, kteří jakoby pomrkávali na kolemjdoucí. Kdyby měla více času, určitě by se na okamžik zastavila, aby si je mohla pozorněji prohlédnout. Nicméně když procházela okolo nich, koutkem oka sochy nenápadně pozorovala a byla si téměř jistá, že jí jeden z bohů pohled oplatil. Neměla však čas na zkoumání okolního podivínství a popošla dál, až k samotnému vchodu do budovy. U brány zde spíše pospávali než hlídali dva čarodějové střežící vchod před nevítanými hostmi. Když ji zahlédli, v mžiku vyskočili na nohy a snažili se nasadit ten nejvážnější pohled, jaký svedli. S jejich ospalýma očima ovšem výrazy těch dvou vypadaly jaksi komicky. "Catherine Elizabeth Grayová?!" vyhrkl na ni jeden ze strážných a z brašny uvázané k opasku vytáhl jakýsi papíry přetékající blok, lépe řečeno tlustou knihu. "A-ano" začala nejistě "mám povolení přímo od rady na dvaadvacátou hodinu." Čaroděj začal zuřivě listovat v tom stohu přeplněném dokumenty a formuláři, a zastavil se až na stránce s dnešním datem. "Ano, jistě!" přejížděl prstem po řádcích a poté se na ni podíval nedůvěřívým pohledem a pravděpodobně přemýšlel, co tak pozdě v tichosti a nalehko nutí dívku jako Kate k cestě do jiné dimenze. S myšlenkou, že snad pod nátlakem prozradí kam má namířeno jí upřeně hleděl do očí. Ale Catherine na něj též zírala bez jediného mrknutí, až sám znervózněl a ve spěchu něco rychle načmáral na kus papíru. Poté jej vytrhl z bloku a natáhl ruku, aby dívce předal žádost o průchod. Kate si od něj chtěla žádost převzít, čaroději však zklouzl pohled na batoh na jejích zádech. "Přenášíte s sebou ještě něco, slečno?" zeptal s nepříjemně posazeným tónem. "Ehm...jo, totiž a-ano" koktala a rychle se snažila vymyslet nějakou důvěryhodnou výmluvu "ehm...má babička...ehm... je nemocná, tak jí nesu nějaké...ehm...léky." Další nedůvěřivý pohled strážného jí napověděl, že to asi zase tak důvěryhodná výmluva nebyla. Kdyby její babička - kdyby nějakou vůbec měla - opravdu stonala a Catherine by se před ní zjevila v tomto upnutém trikotu a kožených kalhotech, spíše by jí to dorazilo než přidalo na síle.
"Miku!" ozval se poprvé druhý strážný " nech tu dívku na pokoji! Nevidíš, že spěchá? Má už pět minut zpoždění." ochotně se jí zastal a Kate spadl kámen ze srdce, když jí poté oba hlavou pokynuli na znamení, že může projít dveřmi a Mike jí předal povolení k průchodu. Zatáhla za mohutnou mosaznou kliku a pomalu otevřela těžké dveře. Musela přivřít oči, když se světlo uvnitř rozlehlo otevřenými dveřmi až na zahrady hradu a osvětlilo všecha temná zákoutí. Uvnitř budovy to bylo s ochrankou velice podobné. U každého zařízení nebo nějakých důležitých dveří stáli dva nebo více strážných. Co bylo nanejvíš podivné, tak to, že když je Kate sjela očima od hlavy dolů, všimla si toho, že všichni vypadají na chlup stejně. Všimla si toho už když procházela portálem poprvé a už tenkrát se jí proháněla hlavou divoká představa o tom, jak někde uvnitř hradu na běžícím pásu hromadně klonují tyto strážné a následně je pak rozmišťují na všechna významná místa. Této bláznivé myšlence se na chvíli nepatrně pousmála, ale úsměv jí při výhružném pohledu jednoho ze strážných okamžitě strnul. Nezůstala však dlouho jen hloupě zírat, nebyla by to totiž Catherine, kdyby mu ten stejný nepříjemný pohled nevrátila. Radši se však dala opět do chodu, když si znovu uvědomila, co za poklady nelegálně přenáší do První dimenze. Při chůzi si přitom prohlížela interiér místnosti, aby jej mohla následně zkritizovat - ostatně jako má ve zvyku. Nenašla snad vůbec nic co by mohla stavitelům budovy vytknout. Místnost byla praktická a zároveň i velice krásná. Od zrcadelné podlahy, kterou dobře zná už ze Schodišťové haly na hradě se tu odráželo světlo ohně, díky čemuž se mnohonásobně zvětšilo a bylo schopno ozářit celou místnost. Po obvodu celé místnosti byl asi čtyři metry nad zemí jakýsi rozlehlý balkon, na kterém stála většina strážců připravených na zásah proti jakémukoliv zlu. Naproti dveřím z něj vystupoval jakýsi stupínek, ze kterého se řídily všechny akce na dimenzionálním portálu. Konečně Catherine našla to, co hledala. Není tu vše tak dokonalé, jak se na první pohled zdá. Aspoň jedno malé světélko v té černočerné tmě se objevilo. Aspoň jednu jedinou kapku deště byla schopna řádně zkritizovat. A není se čemu divit. Na stupínku, kam se právě dívala totiž posedával jakýsi obtloustlý chlapík s pleškou, hustým knírem připomínajícím kartáč a obrovskými okuláry, ve kterých se mu oči zvětšovaly na celý pětinásobek původní velikosti. O pivní pupek měl opřený jakýsi čarodějnický časopis s názvem, který Catherine nebyla schopna přečíst - byl nejspíš v elfštině. Jak se nadechoval a následně pak vydechoval, časopis se zuřivě zmítal nahoru a dolů. V levé ruce přitom svíral čokoládovou tyčinku, kterou rval do pusy po celých kusech. Při pohledu na jeho nohy opřené o stolní desku napadlo Kate jedno. A sice, že tam ten chlápek dřív nebo později jistojistě shnije. Kdyby bylo možné přiblížit se k němu na pouhých pět metrů, určitě by spatřila drobné pavouky, jak si na něm vesele tkají pavučiny. To by jen dokazovalo, že je to tlusté a líné prase, nicnedělající a všežroucí. Možná s trochou štěstí jednoho krásného dne pošle portálem někoho špatně a rada ho za to vyrazí zavřenými dveřmi. Při představě, že také shnije se od něj Kate raději odvrátila a připravila si povolení, které dostala venku od strážného Mika. Pomalu se totiž blížila ke schodišti vedoucímu k samotnému Dimenzionálnímu portálu a u přepážky před ním už stála připravena zrzavá čarodějka v černém kostýmu se znakem Třetí dimenze, což byl takový kruhový obrazec na pravém rameni protínající elfskou trojku. Na uších měla zavěšené naušnice ve tvaru pentagramů, což ji dělalo ještě méně přitažlivou, než její pach. Kate málem vyhrkly slzy do očí, když se blízko ní nadechla a měla co dělat, aby se nepozvracela ze smradu připoínajícím chcíplou vačici. Zadržela tedy dech a snažila se co nejzdvořileji pozdravit "Dobrý večer" řekla statečně, nicméně se málem skácela na zem, když žena promluvila "Dobrý, drahoušku!!" Catherine měla chuť vytáhnout z peněženky žvýkačku a násilím jí ji vecpat do úst "Co tak pozdě?!" pokračovala, ale vedle ní bylo téměř nemožné se soustředit na zbytečné otázky "Mám povolení od rady!" odpověděla spěšně na otázku, která nebyla vyslovena. Už to hlavně chtěla mít co nejrychleji za sebou. Nehledě na to, že má už skoro deset minut zpoždění. "Samozřejmě Vás nechci nijak zdržovat, já jen že nevídám často mladé dívky oblečené jako...ehm..jak o jen říci?"
"Šlapky?" dokončila za ni větu "Co-co, prosím?" žena na ni nechápavě zírala. "Chtěla jste říci, že vypadám jako šlapka, ne?"
"No, takhle doslova bych to asi neřekla" ušklíbla se zlomyslně s výrazem, že kdyby mohla, řekla by něco ještě stokrát horšího. Kate by to ovšem neurazilo. Nechat se totiž urazit od někoho, kdo páchne jako kanál bylo téměř nemožné. "Mohu jít teda dál?!" zeptala se až na ni téměř křičela a vrazila jí do ruky formulář. Dáma s neuvěřením, jak je Kate drzá od ní jen ztěží odtrhla oči a pozorně kontrolovala formulář. Uplynula minuta, pak dvě. Ta nepříjemná ženská ještě schválně zdržovala, aby ji vyprovokovala. Ještě chvíli a vytáhnu tu nejostřejší kudlu co mám, říkala si Catherine v duchu a svírala ruce v pěst. Nakonec se tu však žádná brutální vražda neodehrála. Žena Kate vrátila formulář včas a ta okolo ní v rychlosti a v bezpečné vzdálenosti prošla, aby z ní náhodou taky nenačichla. Papír si poskládala pečlivě do kapsy, neboť jej bude potřebovat ještě na cestu zpátky. Scházela schodiště po dvou a konečně se ocitla u toho, kvůli čemu je tu tohle vše okolo. Dimenzionální portál uprostřed celé kruhové místnosti na mysl působil jako poklad schovaný na dně moře nebo jako životudárná oáza uprostřed zaomenuté pouště. Toto fascinující zařízení, kterému trvalo několik tisíc let, než bylo sestaveno do použitelného stavu se skládá z pětiúhelníkového podstavce a čtyř řídících obloukových tyčí objímající celý přístroj. K utvoření průchodu je totiž nutné sestavit tyče do určité polohy tak, aby odpovídaly postavení vybrané dimenze v časoprostoru. Už po staletí jsou však v jedné a té samé poloze, protože jinam než do První dimenze se portálem necestuje. Podstavec je základ celého přístroje. Je to obrovský zdroj energie a zároveň magický ochranný kruh. Právě proto jsou na jeho povrchu vyryté červeně zářící elfské nápisy - pravděpodobně nějaká kouzelná zaříkadla, která chrání osobu řed škodlivými vlivy. To je jedna z problematik přístroje. Aby mohl portál sám fungovat, musí z okolí vysávat magickou sílu, která je jak známo uchována převážně v živých tvorech. Proto se osoba v jeho středu musí před tímto "vysáváním" chránit. Dalším škodlivým prvkem je takzvané dimenzionální záření. To vzniká při otevření průchodu mezi světy a je tak silné, že byste pod jeho delším vlivem mohli oslepnout. Vědci však opět nezaháleli a vynalezli jakýsi štít, bránící půchodu většího množství světla ven ze zařízení. Když se štíty zatáhnou, utvoří okolo portálu ochranou kopuli a poté můžete bez následků sledovat celý proces přenosu i na krátkou vzdálenost. Kate si dobře pamatuje, že když poprvé viděla procházet osoby portálem, málem z toho oslepla. Doslova chvíli neviděla a to tenkrát byly štíty naplno zatažené. Těžko si tedy dokáže představit záblesk při rozevřených.
Jakmile došla k portálu, přiběhl k ní alespoň tucet čarodějů a čarodějěk, mající za úkol připravit vše, aby bylo možné uvést zařízení do chodu. Postavili Catherine doprostřed ochranného kruhu a zkontrolovali, jestli je vše na svém místě "Až se zatáhnou štíty," promluvila k ní jedna sympatická čarodějka v monterkách "pokuste se nehýbat." Kate kývla hlavou a zhluboka se nadechla. Po chvíli se všichni okolo rozutekli a ona zůstala sama uprostřed celého dění. Naposledy vzhlédla nahoru k balkónku a vyhlídla tlustého chlapíka, jak něco vyřizuje s ostatními okolo. Pak se očividně poprvé za dlouhou dobu zvedl, natáhl ruku a mávl s ní přímo nad Catherininou hlavou. Se svými telekineckými schopnostmi v okamžiku uzavřel štíty okolo portálu. Bylo slyšet ušitrhající zadunění, jak okraje zapadly do kolejnic ve stropě. Kate se náhle ocitla v naprosté tmě a tichu. Snažila se co možná nejméně hýbat. Zavřela oči a pozorně naslouchala tlukotu svého srdce. Po chvíli se začalo ozývat tichoučké šustění, nejspíš ozvěna otevírajícího se průchodu pod jejíma nohama. Otevřela oči. Nápisy na podstavci červeně zářily až do stropu. Podívala se na zem. Místo země tam však byl jakýsi spirálovitý oblak kouře. Najednou znovu nastalo ticho. Pár vteřin se nedělo absolutně nic. Catherine opět pevně zavřela oči, neboť už věděla, co bude následovat. V jednom krátkém okamžiku se rozzářilo uvnitř kopule světlo, které ji neuvěřitelnou rychlostí vtáhlo do průchodu na "druhou stranu".

EAREDENETE: Kapitola I. - Začátek

1. listopadu 2007 v 17:12 | Vítek |  Vaše spisovatelské výtvory
ářčáářJako každý nudný den ráno se Catherine probudila ve svém sluncem prosvětleném pokoji. Nepříjemné sluneční paprsky jí přes okenní tabule nepříjemně zářily do očí. Záclony tančily v ranním větříku do rytmu ptačího zpěvu a i přes dlouhé zahrady hradu sem doléhala ozvěna mořských vln, jež se lámaly o skalní útesy na pobřeží celé plošiny. Posadila se a chvíli se jen tak ospale dívala na krásu, kterou dnešek dokázal v této zemi vyčarovat. Nadechla se čerstvého vzduchu a v plycích pocítila krásný blažený pocit, který jí pomalu postuoval do celého těla. Tento pocit jste mohli pocítit pouze tady. Druhy rostlin, které na Atlantidě rostou jsou rozmanité a jen velice těžko se dá popstat barva jejich překrásných vůní.
Po dlouhém procvičování svých smyslů Kate konečně vstala z hedvábně povlečených peřin postele. Pod svýma nohama cítila vyhřátété dubové dřevo, lesknoucí se ve tváři dne. Podívala se do zrcadla na opačné straně polokruhově řešeného pokoje a spatřila v něm drobnou dívku se zářivě modrýma očima. Její hlavu zdobily hnědé vlněné vlasy. Catherine byla odjakživa smpatická osůbka, která v lidech už od prvního pohledu vzbuzovala pocit sebejistoty. Navenek byla možná nevinný andílek s roztomilou tvářičkou, avšak s ďáblem v těle. Byla rázná, dokonce trochu panovačná, leckdy i sebestředná. Nicméně byla i velice vtipná. Právě s touto dívkou byste se jen velice těžko nudili. Catherine je odjakživa velmi nezávisla. Od jediných lidí, ke kterým si dokázala vytvořit alespoň trochu pevný vztah odešla téměř před rokem a po odstěhování do Třetí dimenze si připadá ještě více opuštěná, než kdykoli předtím. V těch tmavých dnech, které za svůj život zažije určitě každý z nás se cítí sama, žijící v nepochopení a v tajemství své vlastní existence. Nebýt alespoň Sama, jejího současného a také jediného přítele, jistojistě by dříve nebo později určitě zešílela.
Bloudící v myšlenkách své hlavy se odvrátila od zrcadla a snažila se odehnad tu starou známou nostalgii daleko od sebe.
Bylo už téměř půl deváté, když oblečená v džínsech a bílém tílku scházela po nekonečném točitém schodišti dolů do hradu. Vždy když scházela dolů, přemýšlela, z jakého materiálu jsou tyto schody vůbec vyrobeny. Měly totiž zvláštní, zářivě modrý nádech vyzařující pramínky světla, které se jakoby lámaly ve vzduchu a poté se znovu ztrácely ve stínech kamenných zdí. Při každém kroku se jí zdálo, že chodí po vlkké příjemně chladivé trávě, pokropenou kapkami ranní rosy. Po dlouhém chození po obyčejných schodech by vás určitě po chvíli alespoň trochu tížily nohy. Když jste však kráčeli po těchto, cítili jste jak vámi proudí nově nabitá energie a na pocit únavy jste si ani nevzpoměli. Stavitelé hradu pravděpodobně chtěli ušetřit jeho obyvatele denodennímu klení na příliš vysoká schodiště.
Konečně Catherine dorazila do schodišťové haly. Schodišťové proto, že z tého nesmírně dlouhé obdélníkové místnosti vedla schodiště snad do všech věží obyvatelného hradu. Černobílá dlažba zdobící podlahu byla pečlivě naleštěná, až svým vzhledem připomínala spíše zrcadlo. Skoro vám bylo líto šlápnout zem, jak byla krásná. Procházejíc místností po špičkách si Kate pokaždé když tudy šla prohlížela obrazy na zdech, zobrazující vždy nějakého významného čaroděje nebo čarodějku. Ačkoliv tu procházela denně alespoň pětkrát, zdaleka všechny podobizny ještě nestačila shlédnout. Za celou cestu co procházela živými místnostmi zámku, nepotkala živou duši. Teď, když jsou školní prázdniny se na hradě pohybuje pouze omezené množství lidí, z čehož většina jsou profesoři, kteří nemají rodiny a bydlí zde. Jeden z takových je třeba i Sam. Ten nikdy neměl manželku, natož pak děti a vždy byl spíše samotář. Den, kdy ho rada čarodějů přesvědčila aby Catherine opatroval a zahrnul ji do světa magie, byl pro něj více než darem od boha. Kate tak trochu přijal za vlastní a je jeho jedinou rodinou, kterou si vždy přál.
Ze vstupní místnosti kam právě vešla přinejmenším čtyři metry vysokými obloukovými dveřmi z jasanového dřeva se vydala skleněnou chodbou k učtelským prostorám. Tuto rádoby chodbu měla Kate ze všech místnosrtí na hradě nejraději. Byl to vlastně ohromný skleník uchovávající snad všechny druhy rostlin světa. Vůně vás příjemně uklidňovaly a jako by vám našetávaly zůstaň a přivoň si k nám! Po obou stranách místnosti zde byly rozmístěny pohodlné lavičky vytesané z masivního dubového dřeva, které nikdy během školního roku nezůstávaly dlouho prázdné - narozdíl od školních lavic. Slunce sem příjemně sesílalo své životodárné paprsky světla a těžko byste zde hledali jediný seschlý list. Na konci této chodby stály úzké dveře z křišťálově zářivého skla. Prošla jimi a octla s v kruhové místnosti s nesčetným množstvím dveří a oken. Na zhruba čtvrtých dveřích zprava byla pozlacená cedulka s ozobným nápisem ohlašujícím majitele pokoje, profesora Samuela Dreamhouse. Zaklepat by bylo za normálních okolností vhodnější, než nečekané vpadnutí do pokoje. Samozřejmě poněkud pedantní Catherine rozrazila dveře dokořán bez jakéhokoliv ťuknutí na dveře. Sotva se stačila rozhlédnout po známé místnosti plném všelijakých vonných tyčinek, svíček a zbytečných serepetiček už na ni ze stínu krbu vrhal vražedné pohledy Sam.
"Catherine!" osopil se na ni "neumíš klepat?"
"Věděl jsi že přijdu, tak proč se zdržovat bušením na dveře?" odvětila svým obyčejně sarkastickým tónem. "Moná proto, že je to slušnost" zvykem však nad tím jen mávl rukou a pokynul hlavou na znamení, aby se usadila do křesla u krbu. Oběma nalil šálek kávy a posadil se naproti ní. Kate mu hleděla přímo do hnědých hlubokých očí jako do bezedné studnice a vyčkávala, co z jejího milovaného skorootčína vyleze. "Tak co jsi potřeboval," začala "že jsi mě už od včerejška tak zoufale sháněl?!" Sam ji jen chvíli s nepokojem v očích pozoroval a pak spustil: "Rada tě chce poslat do Stínů Ďáblových."
"COŽE?" vyjekla, div na něj nevylila hrnek s vařící kávou a jen taktak jej polkla, až jí vyhrkly slzy do očí "Stíny Ďáblovy?" kroutila nevěřícně hlavou "ten noční podnik, kde se scházejí všichni hnusní krvelační upíři z celé střední Evropy?"
"Vskutku. Je to tak, Catherine." uhnul očima a zabořil se hlouběji do čalouněného křesla. "co je to za nesmysl, poslat mě tam. Chtějí mě zabít nebo co?"
"Členové rady se až na jednoho shodli, že bys to tam měla alespoň nenápadně obhlédnout, když už nic jiného."
"Ale proč, sakra?" nechápala. "Podle spolehlivých zdrojů se právě tam v poslední době zdržuje jistý člověk" Sam patrně ztišil hlas, až skoro šeptal. Kate jen netrpělivě s hrůzou a zároveň napětím očekávala, koho tím člověkěm vlastně myslí. Na druhou stranu už předem tušila odpověď "je to Earedenete, že jo?" pochopila
"Ano, Catherine. V Praze je prý už pár dní a nebezpečně se motá právě okolo tohoto místa."
"Ale proč by tam chodil, když mu tam hrozí nebezpečí víc, než kde jinde?"
"Protože tě hledá. Hledá Eonete už roky a dozvěděl se, že jsi téměř kvalifikovaná lovkyně upírů. Prostě jen čeká, že přijdeš do centra dění, mrknete na sebe a vše bude v pořádku." Obrátil oči v sloup a usrkl z hrnku doušek toho lahodného povzbuzujícího nápoje. "Co je to za idiota, když se potlouká kolem největšího zla v Evropě jemu na očích?" chytila se za hlavu a nechápavě hleděla do ohnivých plamenů v krbu.
Samuel vstal z křesla a rychle obešel místnost. Zastavil se až u vytríny se staršími zbraněmi. "Potlouká se tam, protože je zmatený, má strach. Zlo se ho pokouší přetáhnout na svou stranu, je to jasné." se samozřejmostí v hlase ji ujistil o normalitě pubertálního výrostka uprostřed bandy po krvi toužících upírských potvor. "Je na tobě, abys ho odtamtud dostala co nejdál a přinutila ho ke studiu na naší škole."
"Chceš aby ho měla rada neustále pod tvým dohledem?" přimhouřila oči a ruce zkřížila přes hrudník. "Ne. Chci, aby se uměl bránit, až bude zachraňovat nás všechny." Z vytríny právě přinesl k sedící Kate pár dřevěných kůlů a tašičku s potřebami na obranu proti zlu. "tumáš!" vrazil jí věci do rukou a povzdychl si. "Běž tam a vyhni se konfliktům. Dimenzionání portál máš zamluvený na dvaadvacátou hodinu ještě dnes večer. Času je málo, takže konej rychle, ale nezapomeň vše promyslet. U Portálu na druhé straně na tebe budou čekat naši lidé. Poznáš je, neboj."
"A to je vše?" Kate vstala, přitiskla si k sobě dřevěné bodce i taštičku a před odchodem z místnosti se otočila.
"Nemám ti dál co říci, Catherine!" zklopil hlavu. Catherine se zamračila a naposledy se zeptala: "Říkal jsi, že se na tom rada až na jednoho člena shodla."
"Kam tím míříš?" pohlédl na ni s jakýmsi nicnechápajícím zmateným výrazem.
"Kdo byl proti?" zeptala se s jistým tajným očekáváním v hlavě a čekala na rychlou a jednoduchou odpověď. Sam naposledy uhnul očima a stručně odpověděl: "Já."
Catherine bylo od začátku jasné, že Sam by ji těžko pouštěl do ohniska dění jen tak. Nebýt rady čarodějů, nepustil by ji ze Třetí dimenze ani na krok. Pár zbytečných vtreřin jen tak postávali naproti sobě a ani jeden nevěděl, co říci. Kate tak trochu uražen jeho nedůvěrou otevřela pusu, nic však neřekla. Bez rozloučení pomalu odešla z místnosti aniž by se otočila a opatrně za sebou zavřela dveře. Bylo jí ho na druhou stranu vlastně líto, když si uvědomila, že ji přikázal něco proti své vlastní vůli a přihlížel, jak mu jeho jediná opora v podobě Kate odchází daleko od něj, do nebezpečenství. Škoda ale, že neumí dát tak najevo své city a alespoň se rozloučit. Na to byl moc profesionální a jeho práce ve službách rady mu to ani neumožňovala. Nedá se svítit, Kate se musí vydat do První dimenze a najít to, kvůli čemu byla osudem stvořena.

Dalších pár hodin trénovala v tělocvičně pár úderů a meditací se odprošťovala od toho napětí, které ji tak pevně vázalo. O Stínech Ďáblových toho ví vskutku docela dost, nicméně se zašla podívat i do knihovny ve Vysuté věži, aby si přečetla něco o tom, co se skrývá za rouškou nočních uliček Prahy. Knihovna byla dosti rozlehlou místností zámku, navíc i velmi významou. Nechybělo tu téměř nic od dob, kdy byl hrad postaven až po součastnost, kdy k hradu přibylo i několik nových budov a zejména špičatých věží. Informace o Stínech Ďáblových hledala v sekci s knihami o magických místech, až je nakonec našla v knize s názvem Podniky Zla. Černá kniha vázaná stříbřitou nití a kolem dokola vysázená drahokamy byla poněkud zaprášená a pěkných pár let lidskou rukou nedotčená. Stála na úplném kraji police s již neužívanými knihamy. Catherine z ní zfoukla silnou vrstvu prachu, přičemž si musela řádně překrýt rukou obličej, aby se jí nedostal do očí. Teď už zcela zřetelně mohla přečíst celý nápis, který kniha nesla na svých deskách. Pod několika znaky napsané v elfském jazyce, který je oficiálně úředním jazykem celého Třetího Světa bylo jemnou zlatou čarou napsáno: Podniky Zla, aneb nejméně doporučovaná místa Evropy. Sotva si jej stačila přečíst, sevřel se jí žaludek úzkostí. Název knihy jí příliš na sebevědomí nepřidal na to, že se má na jedno z těchto míst za několik málo hodin samotná vypavit. S knihou v náručí se posadila k oknu s výhledem na moře. Okny Vysuté věže bylo možné pozorovat moře ze všech možných úhlů, neboť byla nejvyšší ze všech věží na hradě. S námahou odtrhla oči od vln lámajících se o útesy i samotnou budovu a uvnitř knihy vyhledala požadouvanou informaci o Stínech Ďáblových. Vše bylo vytištěno na stranách tři sta patnáct až osmnáct, kde bylo popsáno téměř vše od historie samotného podniku, až po nápoje, které se zde podávají (samozřejmě s krví na prvním místě). Kate očima přejížděla po řádcích textu a oči jí utkvěly až na posledním odstavci s nadpisem Varování:

Tvůrci této knihy důrazně doporučují všem svým čtenářům, aby toto místo za žádných okolností nenavštěvovali, či dokonce vyhledávali. Kniha slouží spíše jako varování před jistou smrtí která vás zde čeká, pokud nejste ostřílený a zkušený lovec Vampýrů. Nic na těchto stránkách není návodem, jak se z tohoto místa dostat živý...

Kate má za sebou již několik úspěšných bitev s upířími členy, ale doposud nebojovala s početnější skupinou. A právě ve Stínech Ďáblových bude upířích jedinců přinejmenším celé desítky. Pár užitečných rad jí však kniha vedle rudého upozornění na každé stránce také nabídla. Nejlepší způsob, jak se dostat přímo dovnitř, je převléknout se za jednoho znich. Upíři čerstvou krev přirozeně vycítí, ale v takovém davu, kde se krev roznáší na stříbrných tácech ve sklenkách na víno se určitě ztratí a bude ce moci věnovat hledáním Eareda.

Pomalu, ale jistě se blíží čas jít. Je půl deváté a je načase, aby si Catherine sbalila všechny potřebné zbraně na svůj velkolepý výlet, odebrala se do hlavní budovy pro cestování a v deset hodin prošla Dimenzionálním portálem "na druhou stranu". Vlny moře pomalu utichají a slunce dostává svůj obvyklý, osplale oranžový nádech, přinášející na svých zlatých křídlech na první pohled zdánlivě poklidnou noc.