Srpen 2007

Nový vzhled webu o Gacktovi

21. srpna 2007 v 20:39 | Ája |  Nezařaditelné
Já se o prázdninách vážně neflákám a protože se mi ozval šikovný (slovo šikovný je nedostačující) grafik, musela jsem se vrhnout do práce.A tadááááá:
Není to nic moc, přiznávám...Ale lepší než nic, ne? Co jiného očekávat od amatérů? Stránka ještě není dokončena, ale snad to v nejbližší době dodělám. Zatím se loučím a do krajin snů odcházím :D

Love Hina

17. srpna 2007 v 12:41 | Tanaka Taher‘ai |  Anime a Manga
Keitaro Urashima je tak trochu zoufalec. Už podruhé se nedostal na vysněnou Tokijskou univerzitu, má tendenci snít své praštěné sny na veřejnosti, z čehož vždycky kouká pořádný trapas. Keitaro má navíc svůj osobní veledůležitý důvod, proč se dostat na Tokijskou. Je to slib, který dal před patnácti lety na pískovišti stejně staré holčičce. Doslechl se totiž, že když jdou dva na Tokio-U, budou spolu navěky šťastni. Není divu, že na tento sen smolař Keitaro tak upnul. Jenže to by nesměl projet zkoušky.
Navíc se jeho babička právě tou dobou rozhodla náhle odcestovat. A protože dělala správkyni horkých koupelí v lázeňském městečku Hinata, ráda by, aby za ni Keitaro její práci převzal. Vzhledem k tomu, že nějaká práce (respektive peníze) by se šikla, protože rodiče ho už odmítají jen tak podporovat, když se na Tokijskou ne a ne dostat, vydává se Keitaro i se svými sny do Hinaty. Jenže bábi na něho nejenže nepočkala, ale zcela mu opomněla sdělit, že celé místo se za dobu, co tam nebyl, dost radikálně změnilo. Horké prameny sice nikam neutekly, ale budova už dávno nejsou veřejné lázně, ale ubytovna pro mladá děvčata.
Keitarův první dojem na dívky rozhodně nepatří k nelepším. Nakonec je sice oficiálně jakžakž přijat jako správce, ale děvčata ho mají spíš za úchyla, protože při své smůle vždycky vpadne někam, když se tam převlékají nebo koupou. Kromě toho se Keitaro celou dobu zaplétá do vlastních lží, protože děvčata ho vzala na milost pouze proto, že se domnívala, že je to vzorný student na Tokio-U. Navíc se v jeho pokoji nachází díra ve stropě, která ústí přímo do pokoje Naru Narusegawy.
Zmiňovaná Naru maskovaná za zákeřnou šprtku s ním dokonce chodí na přípravku, neboť i ona se chce dostat na Tokijskou Univerzitu. Ze všech dívek je asi nejhorší, protože zpočátku ani nechce, aby se k ní Keitaro přibližoval už jenom z principu, aby se náhodou nenakazila jeho blbostí. Vzhledem k tomu, že o pár let dříve byla sama ve škole na propadnutí a potřebovala domácího učitele, který by ji doučoval, mohla projevit trochu větší pochopení. Většinou je to ovšem právě ona, jejíž drsné rány pěstí posílají Keitara na cestu málem do vesmíru.
Rádoby spisovatelce Mitsune Konno (přezdívané vcelku trefně Kitsune - liška) Keitaro ani tak nevadí, je to v podstatě flákačka, která nedělá nic jiného než spřádá pikle na ostatní, popíjí saké (a vlastně kterýkoliv jiný alkohol), dělá si ze všech legraci a všechno řeší přes peníze, takže za jeden pohled na její vnadné tělo si prostě nechá odpočítat měsíční nájem. A ještě to před ostatními zahraje do outu tak, že ji ten sprosťák Keitaro osahával.
Třináctiletá Kaolla Su je skotačivá cizinka. Nikdo neví, odkud je a proč vlastně studuje v Japonsku. Vzhledově i chováním lehce připomíná Edward z Cowboye Bebopa - je hlučná, neustále veselá, všude její plno a je i nezvykle zručná mechanička. Od doby, kdy jim Mutsumi Otohime věnuje za maskota svého neobvyklého mazlíčka, vyrábí hlavně robotické želvičky všech možných velikostí.
Stejně stará Shinobu Maehara chodí s Kaollou do školy, i když každá do jiné třídy. Do ubytovny se dostala až jako poslední a víceméně díky Keitarovi, který ji podpořil v jejím přání, aby mohla zůstat v Hinatě a chodit do původní školy, když se její rodiče rozváděli a stěhovali každý jinam. Shinobu skvěle vaří a je asi jediná, která Keitara upřímně obdivuje. Vlastně je do něj zamilovaná a s úctou mu říká "senpai"..
Nejvíc proti Keitarovi jako správci brojila patnáctiletá mistryně kendo Motoko Aoyama. Nebylo divu, když se poprvé viděli, zrovna se o ni pokoušela těžká chřipka, a obvykle silná Motoko omdlévala v nejnevhodnějších chvílích a povětšinou přímo Keitarovi do náruče. V obavách, že je do něj snad zamilovaná, ho s mečem honila po celé ubytovně. I když se nakonec všechno vysvětlilo, Motoko si pořád myslí, že Keitaro je prachsprostý zvrhlík a dává si na něj dobrý pozor.
Hinatská ubytovna má ještě jednu občasnou obyvatelku. Je jí Haruka Urashima. Z jejího jména logicky vyplývá, že je to Keitarova příbuzná. Keitaro jí oslovuje "teto", ovšem vždycky za to schytá ránu pěstí. V anime to vysvětleno nebylo, ale Haruka je na to oslovení háklivá, protože je ve skutečnosti jeho sestřenice, ovšem babička ji oficiálně adoptovala, takže se tímto v příbuzenském žebříčku posunula o jednu příčku nahoru. Haruka se stará o Hinatskou čajovnu a občas v ubytovně vypomáhá. V puse má neustále špačka cigarety a jak se zdá, něco nevyřčeného je mezi ní a archeologem Setou, do kterého byly svého času zamilované i Naru a Kitsune.
A chtělo by to přidat ještě trochu bláznivou Mutsumi Otohime, která sice není (v současnosti) členkou osazenstva Hinatské dívčí ubytovny, zato má sklony omdlévat v těch nejnevhodnějších situacích, také se touží dostat na Tokio-U, přičemž se jí to nedaří asi stejně jako Keitarovi, pro kterého má (narozdíl od ostatních dívek) zcela zjevnou slabost. Přestože je pohledná, poněkud nadměrně vyvinutá a navíc je tu možnost, že to byla právě ona, komu dal Keitaro před patnácti lety onen slib, měl by po ní logicky asi skočit, jenže Keitarovo srdce si poručit nedá.
Kluk je asi tak trochu masochista, protože ta, ke které nebohý mladík zahořel náklonností, ne-li spalující vášní, je ranařka Naru. Ona sama totiž někomu slíbila, že se na univerzitu dostane a Keitaro si bláhově myslí, že to byl on. Ve chvíli, kdy všechno vychází najevo, je už tak trochu pozdě a on je do ní zamilovaný prostě až po uši...
* * * * *
I když se většina záležitostí rozehraných během celého seriálu na konci docela rozzuzlí, ještě není ničemu konec, protože Keitaro a Naru (a také Mutsumi) se stále ještě nedostali na Tokijskou, takže se o to budou snažit ve dvou speciálech - Vánočním a Jarním a ještě třídílném počinu Love Hina Again, kde už se snad romantické duše dočkají, že smolař Keitaro konečně u té své vyvolené uspěje, společně půjdou na Tokijskou Univerzitu a do konce života mají štěstí zaručeno...
Abych to pro jednou zase shrnula: Love Hina je vlastně nenucená romantická komedie. Občas sice absolutně ujíždí směrem, který by se dal nazvat bláznivá ptákovina, ale zato u ní nemusíte nijak zvlášť přemýšlet, vlastně stačí úplně vypnout a prostě se nechat bavit. Nebudu lhát, když napíšu, že i když asi většinu času tušíte, co máte očekávat, docela si to užijete. Sice Keitaro většinu času vyloženě trapasí (občas to dělá dokonce i Naru), častokrát vám je ho až líto, nakonec všechno dobře dopadne. A to je hlavní, ne?
Moje hodnocení: 74 %.
P. S. - A známá legenda Putování na Západ v podání hlavních protagonistů seriálu je rozhodně nezapomenutelná :-D.

Kapky krve

14. srpna 2007 v 13:46 | Ája |  Vaše spisovatelské výtvory
Tentokrát ukázka mého výtvoru. Doufám, že se bude aspoň trochu líbit.
Tam, sice uprostřed, přesto na kraji města je pomenší bar. Avšak má své pravidelné hosty, kteří se zde objevují noc co noc, nevšímaje si opadávající omítky. Kupují si a popíjejí drinky, tlachají o hloupostech, zamyšleně sedí v koutech, naslouchají hudbě, jenž se na ně valí z reprobeden pověšených na zdech, či všechno z toho dohromady.
Nicméně ne všichni z těchto pozdních hostů jsou lidé. Původ mnoha z nich je obestřen rouškou tajemství, při které ačkoliv teploměry mohou dosahovat vysokých teplot, leze mráz po zádech.
Mezi těmito zvláštními hosty byl i jeden muž, omámeně hledící na dno své sklenice, kde se ještě před chvílí červenalo rudé víno. Nechutnalo nijak moc dobře. Potřebovalo by možná ještě trochu uležet, ale bylo levné. To už tak bývá. Kvalita a nízká cena spolu moc nekamarádí.
Ten muž vypadal zamyšleně, tmavé dlouhé vlasy mu padaly do očí a schovávali uhrančivé modré oči; seděl ohnut, hrbiv se u baru. Přesto nebyl zamyšlen. Jeho mysl byla prázdná, neschopna jakékoli myšlenky. Zvuky k němu přicházely a zase odcházely, avšak on na to nereagoval. Byl jako ta prázdná sklenice, v niž vína nebylo.
Ten muž, či spíše ještě chlapec, protože jeho věk byl poměrně nízký, byl upír.
Když se stanete upírem, všechny, ale úplně všechny pocity z vás vyprchají. Řídíte se jen pudy. Jako divoké zvíře.
Přesto tento chlapec cítil. Cítil prázdnotu a bolest. Nic jiného. A útěchu hledal ve víně. Chtěl se opít a na vše zapomenout. Jenže upíra vínem neopijete, a tak se trápil dál.
Proč já? Proč jsem to vždy já? Bolí to. Strašně moc to bolí? Ale proč? Je to jakoby mě samota pohlcovala. A mačkala na kousky, trhala, mrazila a bodala do mého nebijícího studeného srdce.
Když cítíte něco takového, nevnímáte okolní svět. Může být vedle vás stovka lidí, a přesto jste sami.
"Dáte si ještě skleničku, pane?" otázal se barman a znuděně hleděl na chlapce.
"Ne, děkuji, zaplatím," odvětil hoch. Chvíli se prohrabával v kapsách, až z jedné vytáhl nemalou sumu peněz. Odpočítal cenu vína, které vypil a položil peníze před barmana, který ani nehnul brvou, jen je stiskl do své chamtivé ručičky a schoval. Pak odešel za dalšími zákazníky, nevšímaje si už chlapce.
"Opíjíš se vínem, Kesshi?" oslovil hocha hlas.
Vedle něj se rázem objevil další mladík. Měl světle hnědé vlasy s blond pramínky, štíhlou postavu a veselé, rozmarné oči. Pobaveně se usmíval.
"Copak se mohou upíři opít?" zeptal se Kesshi spíš sám pro sebe. Svého usměvavého přítele se snažil pokud možno nevnímat. Pohled na to, jak je šťastný a bezstarostný ho velmi bolel, i když si to nechtěl přiznat. Záviděl mu a to nebylo příliš kamarádské chování.
Jeho přítel chvilku přemýšlel, a pak řekl: "No, myslím, že je to možné! Ale musel bys vypít neuvěřitelné množství alkoholu. Jedni mí známí to chtěli zkusit, ale dřív, než se opili, jim došlo pití." A věnoval Kesshimu zářivý úsměv.
Kesshi si odfrkl. Nenapadlo ho nic, co by na to mohl odpovědět. Proto řekl: "Sejdeme se doma, Vissi." Zvedl se z barové stoličky a dal se na odchod, nevšímaje si dětského zklamání na přítelově tváří, zároveň spolubydlícího. Očividně Visspilla (jak znělo jeho celé jméno) zarmoutil, bylo mu to však jedno.
Visspillo se však netrápil dlouho. Pár okamžiků po Kesshiho odchodu si všiml svých dalších starých známých, jenž už dlouho neviděl. I vrhl se tedy radostně k nim.
Kesshi se zatím ubíral temnými uličkami. Sám a sám. Kdesi v dáli žlutě a růžově zářily neony nějakého obchodního domu. O několik ulic dál znělo houkání sirény a dokonce někde v dáli rozpoznal zvuk kostelního zvonu.
Ale od toho všeho ho oddělovala neviditelná, avšak nekonečná propast.
Míjel pouliční prodavače, i v noci hlasitě vychvalující své zboží. Procházel jako tichý stín kolem světlem zalitých výloh místních krámů. Všemi neviděn. Ne, nebyl neviditelný, to jen lidé jsou tak krátkozrací. Nevšímají si věcí kolem sebe. Minou je a jdou dál, s hlavou v oblacích.
Lidé jsou tak slepí.
A Kesshi šel dál. Sám nevěda kam. Nohy ho nesly samy, v hlavě prázdno, v srdci bolest. Jeho mysli se pomalu zmocňoval hlad. Chuť po krvi. Sliny se mu sbíhali, když cítil vůni lidí (těch nic netušících stvoření), jenž procházeli okolo. nejraději by se vrhl na nejbližšího z nich, zakousl se a začal sát tu životadárnou rudou tekutinu, která jim proudila v žilách.
Ale nemohl. Musel se ovládnout. Musel! Přece jenom tu bylo příliš mnoho svědků. Stačí udělat jedinou chybu a jdou po vás lovci upírů. Držel tedy své pudy na uzdě jak jen to šlo. Jeho lidská a upírská polovina spolu bojovala.
Nejedl už tak dlouho. Hladověl několik dní, protože mu sání krve přišlo jako něco nechutného a odporného, přesto to ale vždy udělal. Zvířecí pudy ho nutily přežít. Nenáviděl za to sám sebe.
Rychle zatočil do temné uličky, jen aby necítil tu nádhernou vůni.
Kesshi se rozběhl pryč od lidí. Snažil se vyhýbat mrtvým krysám, jenž leželi na zemi všude kolem a jejichž rozpadajícím masem se prokousávaly červi. Pryč! Nevnímal věci kolem sebe. Děsili ho víc a víc, ani nevěděl proč. Najednou mu všechno přišlo hrozivé. Malé temné bytosti se po něm natahovali. Snažili se ho zachytit a pozřít. Mozek mu dal jednoduchý příkaz: Běž!
Neutíkal dlouho, ale za to rychle. Skákal po střechách. Až se dostal k řece. Teprve ta ho dokázala zastavit.
Unaveně se sesul na břehu k zemi do vlhké trávy a lapal po dechu. Všude okolo cítil přítomnost oněch bytostí, pozorovaly ho. V boku ho to pronikavě bolelo a píchalo, stočil se tedy do klubíčka a snažil se uklidnit.
Klid. To se ti jen zdá. Neboj. Uklidni se. Jsi tu jen ty sám. Nikdo jiný. Je to jen přízrak. Hra stínů.
Na hladině řeky viděl odrážející se měsíc. Rostl. Za pár dní možná bude úplněk.
Kesshimu se podařilo postavit na nohy. Jeho tělo se už netřáslo. Vydal se tedy po břehu řeky najít svou večeři. Lidská polovina, která ho hnala pryč od lidí prohrála a zastínila jí ta upírská. Jeho jedinou touhou bylo ochutnat teplou krev.
Začal čichat a netrvalo dlouho, ucítil vůni člověka. Ihned se vydal za ní. Jak se přibližoval, vůně byla více a více intenzivnější. A pak ho uviděl. Ten muž mohl mít okolo třiceti až čtyřiceti let. Byl zarostlý a nadmíru zanedbaný. Choulil se pod potkany prožranou dekou u slabého ohýnku (Byla už docela zima, ale Kesshi to necítil.), do kterého ve snaze ho trochu rozhořet pošetile házel obaly a mokré stránky knih.
Kesshi se k němu bezhlesně blížil, muž si ho ani nevšiml. Cosi si mrmlal a třel ruce o sebe.
Přece ho nezabiješ! Ty zrůdo! To nesmíš udělat.
Musím! Už to nedokážu vydržet. Musím mít krev. Aspoň trochu. Trošinku. Prosím!
Stane se z tebe vrah! To přece nechceš, ne?
Nebudu jím poprvé ani naposledy. Udělám to! Vždyť mu vlastně pomůžu. Už mu nebude zima. Nebude nešťastný, nic ho nebude trápit.
Ano, bude mrtvý. Jako jsi ty. Nepocítí smutek, ale ani radost.
Ten bezdomovec si ani nestihl uvědomit, že u něj někdo stojí. Kesshi ho chytl u krku, muži se nepodařilo vykřiknout, a upír mu zlomil vaz. Odporné křupnutí, které potom vystřídalo hltavé chlemtání teplé krve, která mu odkapávala ze rtů a padala na studenou zem, kde pomalu chladla.

Konečně doma

12. srpna 2007 v 20:29 | Ája |  O mně
Přísahám, že mám umění a cestování po krk!
Na týden jsem zmizela ze svého milovaného brlohu. Do Liberce. Což je skoro na druhém konci republiky. Cesta byla úmorná. Ale výsledek stál za to!
Liberec je strašně hezké město. Mám ho moc ráda. A celý ten týden bych si užívala nebýt mých rodičů...ale to je na dlouho. Bydleli jsme v místní galerii, což se hned tak někomu nepodaří. :) Krásné místo, ale přežít s mou rodinou týden v jedné místnosti...o nervy...T_T
Ale jsem šťastná, že už jsem doma. Zweiger (nebo jak se to jmenuje) v Drážďanech jsem viděla, dvě a možná i víc hodin v galerii je neuvěřitelně namáhavé. To si možná nedokážete představit. Já se podívám na obraz a jdu dál, ale mí rodiče na něj čumí, jakoby čekali na zázrak (který se s tejně nedostaví). Takže jsem byla vždy vepředu. Na nějakou dobu mám umění po krk, což je docela problém pro člověka, který chce studovat na umělecké škole, že? ;)
Ale musím uznat, že i Drážďany jsou hezké město. Hodně se tam opravuje, staví a buduje. Ale nejlepší byla Prager Strase (neumím německy a nevím jak se to píše). To byla obrovská a dlouhá ulice, plná obchodů s oblečením a podobných. Dokonce jeden obchod měl otevřeno 24 hod denně. Wau. to tady na Moravě nemáme. Nemáme tu ani úžasné návleky na ruce, co jsem tam viděla (fakt jsem je chtěla, ale neměla jsem po ruce Eura a moje matka mi je odmítla koupit. Grrrr) a už rozohodně tu nemáme mangu!!! Viděla jsem tam doslova poklady a klasiku všech klasik. Například I´s, Dragonball, Hikaru no go, Angel Sanctuary a spoustu dalších, které si momentálně nepamatuju a neznám. Škoda, že to bylo německy. Já umím jen anglicky
To byly mé asi největší zážitky z dovolené. A teď už zpět do normálního života, plného vyprávění a konečně i internetu (měla jsem po tom týdnu dokonalý absťák!!! XD).

Dnešní nakupování

1. srpna 2007 v 21:54 | Ája |  O mně
Totálně jsem si zničila boty. Už předtím jsem to zašívala, ale teďka jsou ve stavu, kdy jim není již pomoci. Když roztáhnu prsty, vyleze mi z nich palec. :) Mě to rozesměje, moji mamku to dohání k šílenství a ostatní lidi si o mě nejspíš myslí, že jsem cvok, ale když já ta boty tak miluju! Jsou krásně rozchozený a netlačí. U mě je problém, sehnat boty. Mám každou nohu jinak velikou-o číslo. A taky mám vysoký nárt a docela dost tlusté nohy, takže nemůžu nosit ani nijak vysoké kozačky. Prostě smůla.
Ale dneska jsem s mámou a s V. vyrazila na nákupy. Boty jsem nesehnala- tedy ne takové, které jsem potřebovala. Ale mám nové žabky (nevím, jak jinak se tomu říká) a hadrové tenisky khaki barvy...Pak taky dvoje kraťasy. Akorát nevím, jestli bude ještě tohle léto trochu teplo. Je to strašný! Tyhle prázdniny jsou únavné a nudné.
A v neposlední řadě i novou kšiltovku. V. jí říká Jaredovská. To podle Jareda Leta, toho sexy zpěváka, herce a myslím, že i malíře. Vystudoval prý totiž uměleckou. On totiž (teda podle V.) takový druh kšiltovek nosí dost často. Nevím. Zas tak velký fanda nejsem. Já jen obdivují jeho tělo XD
Ale cestou jsem měla pár slušných objevů:
Boty á la Gackt. Na téhle fotce to nejde moc vidět, ale ty boty mají strašnou špičku. :) Jsou přesně takové, jaké často nosí on. Tzv. Gacktovky. XD Dělám si srandu. Ale zdá se, že se móda velkých špiček dostává i k nám. Pane bože!!!
Ponožky! Totálně krásné růžové fusky. Škoda, že byly tak malé. Neměli mojí velikost. :/ Jinak bych neodolala a koupila si je! :)