Srpen 2006

Gackt

26. srpna 2006 v 20:48 | Ája |  Hudba
Vy méně znalí si asi říkáte co nebo kdo je sakra Gackt? Mohu Vás tedy uklidnit, že je to člověk, aspoň myslím. Prý sám sebe považuje za 400 let starého upíra. :)
Narodil se na Okinawě, což je několik malých ostrůvků na jihu Japonska. Jeho rodiče ho začali už ve třech letech učit hře na piáno, prý byli dost přísný. V telce musel sledovat jen vzdělávazí pořady a poslouchat musel jen vážnou hudbu. Chudák. (Mě stačí, když si táta pustí Bacha jednou za měsíc na plný pecky, až se barák otřásá v základech. :). Snil o tom, že bude dirigent. Později se naučil víc o rockové hudbě i přes nechuť rodičů. když byl mladý, skoro se utopil v oceánu, ale zachránili ho. Od té doby tvrdil, že je obdařen zvláštními schopnostmi. (Podle mě mu prostě kvůli rodičům šplouchá na maják. Ale jinak nic proti němu nemám :) Tyhle informace jsou z Wikipedii, což znamená, že musí být aspoň trochu slavnej, že tam o něm píšou. Někde jsem četla, že jeho pravé jméno je Gakuta Camui.
Fešák, říkáte si jistě. Jo, přikyvuji já. Na téhle fotce určitě. Tak tady vypadá určitě srovnatelně s Orlandem Bloomem. :)
I tady vypadá poměrně dobře, ne? No, a abych vás řádně vyděsila, podívejte se na tohle:
Teď si jistě říkáte, to je ale magor. Jo, je. Přikyvuji opět já. Ale skvělej. Prý strávil pár let v blázinci. Nejspíš doktoři věděli, proč ho tam strčili. :) Která je má nejoblíbenější fotka? Asi tahle:
Dělám si srandu. Vážně jsem nevěřila, že je to on. Tohle je má nejmilejší fotka:
No není nádhernej? Jo, je. Přikyvuji stále já. Podívejte se pozorně na jeho oči. Ano, to je modrá. Tato barva je nejspíš už dost běžná (Ať žije IPER, elfové do hnoje). Přesto, u Japonců ne. Modré oči jsou vyjímka. I když je naprosto šílenej a má radši koťata a štěňata radši než lidi a je bisexuál, je skvělej. :) Taky prej umí všechny možný bojový sporty. Nevím, co je na tom pravdy, ale jedno je jisté: Kakashi by ho porazil! :)

Kenshin

24. srpna 2006 v 12:13 | Ája |  Anime a Manga
Tady je odkaz na AMV ze seriálu Rurouni Kenshin. Je jedno z nejlepších, které jsem viděla.
Název: Saitou vs. Kenshin
Hudba: My Favorite Game- The Cardigans
Velikost: 36.7 (myslím ale, že je to větší)
Odkaz zde
Ta písnička od Cardigans je skvělá!

ŠLV

24. srpna 2006 v 11:42 | Ája |  Vyprávění
ŠLV je Londýnské šílené vyprávění. Proč? No protože se odehrává v Londýně, to je jasné. Není to ani tak příběh, jako spíš hra. Základ je stejný jako u Dračího doupětě, až na to, že zde neexistují předem daná pravidla a není Pán Jeskyně, ale Vypravěč. Což jsem jen tak mimochodem já. :)
Jediné, co k hraní potřebujete je dobrá paměť, popř. hromada papírů a obrovská fantazie, spolu se schopností vyprávět. Já vyprávím svým dvěma kámoškám (někdy si říkám, zda-li si to zaslouží). Nemá cenu připravovat to všechno dopředu, protože se hráči můžou zachovat jakkoli a to v případě mých kámošek není nic zvláštní.
Např. kámoška 1:"Co mám teďka udělat?"
kámoška 2: "Postav se třeba na hlavu."
I když mám fakt silné nervy, tohle je i na mě dost. :) Musím mít tedy vymyšlenou aspoň kostru příběhu a detaily, někdy dost důležité, mě napadají až při hraní. Taky si všechno musím zapsat, jinak to zapomenu. Paměť mám dost děravou, a tak skoro každé vyprávění začíná slovy: "kde jsme to skončili? Já se už nepamatuji." :)
Vyprávěla jsem už spoustu příběhů a někdy jsem fakt čuměla, co z toho vylezlo, ale někdy je sranda sledovat, jak si ty mé dvě kámošky lámou hlavu s tím co a jak bude teďka. Na co asi myslím a co chci udělat. Bez mé nápovědy by na to ovšem nikdy nepřišli dopředu. Naše mysl se totiž převelice liší.
ŠLV a VÁV (Velké Ájino Vyprávění, můj předchozí počin, který jsem ovšem musela ukončit, protože to někomu přelézalo přes hlavu.) jsou plné magie, dobrodružství a neuvěřitelných příšer, které jen má fantazie dokáže vyprodukovat. (Opravdu nechci být nikdy dospělá!) Odehrávají se na těch nejrůznějších a nejfantasknějších místech, které mě napadnou. Nejen v Anglii, ale po celém světe. Někdy ani ne na Zemi. :) Jednou se mi povedlo zavést kámošky do jiné dimenze. :) Ovšem jen na chviličku. Ale užila jsem si spoustu srandy. :)
Proč o tom teda vlastně píšu? Já ani nevím, abych pravdu řekla. Mám ŠLV ráda, baví mě vyprávět příběhy (DrD mě moc svazovalo svými pravidly. Nemohla jsem naplno rozvinout svou fantazii.). A když je někdo opravdu poslouchá a vžije se do nich, mám velkou radost. No, pokud bude zájem, zveřejním je. Kdyby to byla knížka, počítám, že by měla opravdu hodně stran. Právě jsme na začátku druhého dílu, uvidím tedy, jak dlouho mi to vydrží, než s tím seknu, v zájmu svého okolí. :) Připraven je skoro celý, jen nevím, jak to skončí, kolik postav umře (Někdy mám fakt nutkání zabít kámoščiny postavy. Chovají se totiž někdy dost hrozně.) nebo přežije. Mám totiž vždycky velké nutkání udělat z toho tragédii. Bohužel, kámoška 1 z toho má potom depresi a kámoška 2 je nafučená. Ale já nevím proč. Snažím se, aby bylo ŠLV jako ze života (když samozřejmě opomenu ty příšerky a magii :). A život je tvrdý, není to žádný hloupý animák od Disneyho, ale krutý japonský Anime. :)-
Takže, napište prosím do komentářu, jestli byste chtěli, aby se tu ŠLV objevilo, v psané podobě. pokusila bych si vzpomenout a převyprávět to v co nejzajímavější provedení. Má někdo zájem? :)

Stopařův průvodce po Galaxii

18. srpna 2006 v 20:52 | Ája |  Knihy
Není to zrovna fantasy, spíš sci-fi, ale jedno je jisté: Zaručeně se u toho pobavíte! Našla jsem tuhle knížečku v Městské knihovně Hodonín, v oddělení Sci-fi, úplně dole, na tom nejnepozornosti hodném místě.
Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu západního spirálního ramene naší Galaxie, který už dávno vyšel z módy, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce.
Kolem něj, ve vzdálenosti zhruba sto padesáti milionů kilometrů, obíhá jedna naprosto zanedbatelná, nepatrná modrozelená planeta, jejiž bioformy vzešlé z opic jsou takúžasně primitivní, že dosud považují digitální hodinky za docela šikovný nápad.
Tak takhle začíná knížka Stopařův průvodce po Galaxii. Pokud s už nad tímto velmi úsměvným textem nezasmějete, jste nejspíš vogon.
Pan L. Prosser byl, jak se říká, taky jenom člověk. Jinými slovy patřil k dvounohým bioformám na bázi uhlíku, které se vyvinuly z opic. Konkrétně řečeno byl to čtyřicetiletý, tlustý a ochablý zaměstnanec obecní rady. Jeho největší zvláštnost- o té ovšem nevěděl- spočívala v tom, že byl kromě jiného přímým Čingischánovým potomkem po meči, přestože řada uplynuvších generací a rasového míšení proházely jeho geny natolik, že neměl žádné viditelné mongolské rysy a po mocném předkovi nezdědil nic než postavu značně rozšířenou v pase a slabost pro malé chlupaté kloboučky.
Takových absurdit si užijete dost a dost. Pokud Vás ani tohle nerozesměje, běžte se radši nadýchat rajského plynu, protože už nevím, co jiného by pomohlo. Snad jen pírko na nohu. :)
Není to pozemská kniha- na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha velice pozoruhodná.
Možná je to dokonce nejporuhodnější kniha, jakou kdy vydala mamutí nakladatelství v Malé medvědici- o niž ovšem ovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel.
Je to kniha nejen velice pozoruhodná, ale i velice úspěšná- je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbytlépe než Třiapadesát nových úkonů, které lze provozovat ve stavu bez tíže a je diskutovanější než trilogie filosofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Bůh chybu, Výběr několika dalších božích omylů a Co je vlastně tenhleten bůh zač?
V mnoha ležernějších civilizacích na východním okraji naší galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť- ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných- má proti starší a nudnější příručce dvě nesporné výhody.
Jednakje o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE.
Myslím, že takový nápis by mělo mít hodně knih. Poslední ukázka, která mě zatím fakt rozesmála:
"Když jsi dělal výzkum pro tu knihu nebo co a byl na Zemi, tak jsi přece musel o ní nashromáždit materiál."
"Nó, trochu jsem rozšířil původní znění hesla, jo."
"Tak ukaž, jak vypadá v tomhle vydání. Chci to vidět."
"Proč ne." Ford mu opět půjčil knihu.
Arthur jí dychtivě popadl. Snažil se, aby se mu netřásly ruce. naťukal heslo příslušné stránky. Obrazovka zazářila, zavířila a pak ustálila. Arthur zíral na otevřenou stránku.
"Vždyť tam nic není!" vybuchl.
Ford mu nahlédl přes rameno.
"Ale je. Podívej, tady úplně dole na obrazovce, pod slovy Ecentrica Gallumbits, třípsrsá štětka z Erotikonu 6."
Arthur následoval Fordův ukazováček. Četl, aniž by mu to hned došlo. pak téměř explodoval.
"Cóó? Neškodná? To má být všechno? Neškodná! Jedno slovo!"
Ford pokrčil rameny.
"Víš, v Galaxii je sto bilionů hvězd a mikroprocesory v knize mají jen omezenou kapacitu. No a o Zemi nikdo moc nevěděl."
"Prokristapána, doufám, žes to trochu napravil."
"Jistě. Podařilo se mi odesílat nové znění do nakladatelství. Trochu to sice očesali, ale přece jen to je lepší."
"A co je tam teď?"
Ford si poněkud rozpačitě odkašlal. "převážně neškodná."
Ke knize nemám vskutku skoro žádné vyjímky a vřele doporučuji. Někdy si ce nebudete chápat o co jde, pokud nejste astrofyzici (Princip generování malých kvant konečné nepravděpodobnosti byl samozřejmě obecně znám. Stačí spúojit logické obvody submezonového mozku Čmeláčisko 57 s atomovým vynašečem vektorů, umístěných v Brownově silném zdroji pohybu...Chápete to? Já teda vůbec.), ale když pominu tyhle části, budete se dobře bavit.

Fullmetal Alchemist: Conqueror of Shambala

15. srpna 2006 v 16:40 | Ája |  Filmy
Fullmetal Alchemist nejsou v Česku příliš známí, bohužel. Je to jedna z mých nejoblíbenějších mang (to slovo se divně skloňuje, že?). Ze seriálu jsem viděla jen jeden díl, takže ten příliš objektivně posoudit nemůžu. Ale moc se mi líbil.
Film, o němž je tato recenze jsem viděla v japonštině, s anglickými titulky, takže jsem si ho musela pustit ještě několikrát, abych vůbec pochopila-jak se říká-vo co go. K dokonalému filmovém zážitku mi chyběl fakt, že neznám předchozí díly, a tak nevím, proč která postava vypadá jak vypadá, když v manze byla jiná.
Začnu hned o začátku. V první scéně, vzpomínkové, se ocitáme ve zvláštním hradě potrhlého vědce, snažícím se vyrobit atomovou bombu(aspoň myslí. Chemie mi nikdy moc nešla :). Edward a Alfons se ho snaží zastavit, protože k výrobě své zbraně chce použít lidskou transmutaci, což je největší tabu v alchymii. Tak vlastně Ed přišel o ruku a Al o celé tělo. Někdy akční a ke konci převelice zábavná scéna, to mi věřte. Podívejte se na obrázky dole a pochopíte. :)
Ten menší a uřvanější ( :) nesnáší, když mu někdo říká prcku.) je Edward Elric, hlavní postava. Jeho bratr Alfons, mladší (kupodivu) je ta hora železa.
Většina děje se poté odehrává na naší matičce Zemi. V době před druhou světovou válkou (ano, uvidíte i anime Hitlera) v Německu. Nevím jak se k nám Edward dostal, to se odehrálo v předchozích filmech, ale jisté je, že se tu nedá používat alchymie, tak jako u něj doma. K jeho smůle by ji zatraceně potřeboval. Nacisté se totiž snaží najít vstup do Shambaly (někde jsem četla, že je to bájné místo pro budhisty, něco jako pro křesťany ráj. Pokud jsem to napsala špatně, všem se omlouvám. V tomhle se fakt moc nevyznám.) pomocí alchymie. A k tomu potřebují Edwarda. Víc nebudu prozrazovat. Děj se příliš komplikuje a já bych se do toho přespříliš zamotala. Připojuje se spousta postav, jako třeba cikánka s kouzelnými schopnostmi, snící o novém, lepším světě nebo nacistka, která se snaží Shambalu zničit.
Pokud si děláte starosti, že ve filmu chybí nějaké vaše oblíbené postavy, nebuďte smutní. Objeví se zde skoro (Scar) všichni naši miláčci z mangy. :) Fullmetal alchemist je skvělá zábava, ovšem ne pro malé děti. Některá pasáže trochu vyděsili i mne a to mám silný žaludek. Chvilkama jsem se odsunovala od obrazovky. Nikdy taky nezapomenu a ten Alfonsův řev, když spadnul při náletech barák a pod ním byla mrtvá holčička. To bylo drsný! Kdo by si taky pomyslel, že umí japonci tak děsivě křičet...
Doporučuji všem fanouškům FMA, pro které je tenhle film nutnost. Není to sice tak hezky vyprávěné jako Království koček (o něm recenze jindy), ale někdy až budete čumět, jak se to vyrovná některým některým akčním scénam z Final Fantasy (o tom recenze taky někdy jindy, časem).

Pro romantické duše

14. srpna 2006 v 10:32 | Ája |  Anime a Manga
Nejkrásnější a nej romantičtější AMV, které jsem kdy viděla. James Blunt a Final Fantasy X (aspoň myslím. Mám v tom menší zmatek.) to je skvělá kombinace. Velikost je sice 62 MB, ale stojí to za to. Doporučuji pouštět večer, při dešti, osamotě... Zaručeně si popláčete nebo aspoň budete řádně na měkko. :)
Odkaz zde Titulky jsou sice francouzsky, ale s tím se dá vyrovnat.

Hudba z Číny

14. srpna 2006 v 9:06 | Ája |  Hudba
Pokud máte rádi ty krásné melodie z historických čínských filmů, mám pro vás dobrou zprávu. :) Teď už si je nemusíte pouštět neustále dokola, abyste si poslechli nějakou píseň. Zde je několik odkazů:
Film Hrdina:
Snow (1:07)
Tygr a drak:
A Love Before Time (Tuhle jsem ve filmu neslyšela, ale je opravdu hezká.)
Klan létajících dýk:
Now We Are Free (Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem přišla z kterého je to filmu. Ale pak jsem si vzpomněla. Je to asi nejkrásnější písnička ze všech. :) Nutnost pro každého fanouška.)
Z trochu jiného soudku:
MeikoKaiji- Alleycat (Nádherná japonská balada. Ten zpěvák má úžasný hlas!)

1. kapitola, část A

12. srpna 2006 v 15:25 | Ája
Lovící krahujec kroužil nad strništěm a pozoroval svou budoucí kořist, malého, hnědého hraboše. Daleko odsud, dva motýlci přelétali z barevného květu na květ, stejně jako štěstí přelétá z člověka na člověka. Chvíli se zdrží a pak zase dál.
Přestože bylo ráno, v malém letním zámečku, na východě království Lebbeus, vládl ruch. Obvykle touto dobou, stejně jako každý rok, byl zámeček obýván princeznou Lissandrou a jejím manželem Thaddeem. Spolu se svou starší dcerou přijeli, aby si odpočinuli od všech povinností a smočili nohy ve studeném moři. Jejich nejmladší potomek, malá princezna Laila musela zůstat v královském paláci, spolu s babičkou, protože byla nemocná. Nebylo to však nic vážného.
V zámecké kuchyni připravovali snídani. Čerstvé pečivo, které právě upekli, vonělo po chodbách a každému zpříjemňovalo brzké vstávání. Šunka, máslo, džem, to všechno a mnohem víc leželo na stříbrných tácech, ozdobených krásnými rytinami. Při pohledu na tu spoustu dobrot se každému sbíhaly sliny.
"Běžte. Necháte toho? Huš." vrásčitá kuchařka, v zašpiněném oblečení od jídla, rozháněla mlsné děti od jídla a vypomáhala si špinavou utěrkou, kterou kolem sebe nebezpečně mávala.
"To není pro vás, vy žrouti jedni nenasytní." křičela. Její hlas se rozléhal po celé kuchyni. Ale děti neuposlechly. Každé vzalo do svých špinavých ručiček kus jídla a s veselým smíchem se dalo na útěk.
"Dopřej jim přece trochu radosti, Dorko." chlácholil kuchařku starý sluha. Nacpal do své dýmky něco tabáku. Zapálil ho a několikrát zabafal. "Taky jsme kdysi byli mladí. Ach to byli časy. To jsem běhal za děvčaty jako srnec. A teď? Záda mě bolí, vrže mi v koleně, ráno ani vstát z postele nemůžu." stěžoval si.
"Snadná pomoc. Nevstávej." pokrčila Dorka rameny a sjela ho přísným pohledem. "Stejně tu jen zavazíš. Kdyby sis našel nějakou práci. Ale to ty ne. Raději tu budeš okounět. Běž, běž. Zajdi třeba pro čisté utěrky. Ať už jsi na cestě."
Sluha se nedal dlouho pobízet, když viděl Dorčin rozlícený obličej a vydal se za pradlenou, zda už má připravené utěrky, pro které ho kuchařka poslala.
Dorka zavolala pážata, aby odnesla tácy do jídelny, přestože věděla, že vrchnost ještě nejspíš spí. Nesnášela totiž spěch a tudíž chtěla mít vše dopředu připravené. Pracovala na zámečku už spoustu let. Za tu dlouhou dobu si ještě žádný host nestěžoval na jídlo z její kuchyně. Ba naopak. Každý ho chválil.
Najednou se kolem ní mihla hříva tmavě hnědých rozcuchaných vlasů. "Princezno!" vykřikla pohoršeně Dorka a chytla dívku kolem ramen, aby jí vůbec zastavila. Přestože měla pouhých osm let měla velkou sílu, i když byla tak drobná. "Jak se to chováte? To se nesluší, aby princezna pobíhala po kuchyni. Můžete se spálit. Je to příliš nebezpečné. Copak to nechápete? Ne, vy určitě ne. Jste tak neuvěřitelně zbrklá. Jednoho dne si díky své neopatrností ublížíte."
"Nesýčkuj," okřikla kuchařku rozzlobeně dívka a zatvářila se vzpurně. "Když já se tak nudím," vzdychla a pokračovala: "Není tu nic, co bych mohla dělat. Chci si taky hrát, jako každé normální dítě. Ale místo toho musím na sobě nosit ty ošklivé šaty." Princezna na sobě měla jen noční košili, a tak Dorka usoudila, že dívka vyběhla z postele hned jak vstala, ani se nepřevlékla.
"Liu," oslovila ji jménem kuchařka a zadívala se do dívčiných podivných šedých očích. Některé dvorní dámy tvrdily, že jsou spíš bílé, tak byli světlounké. Ale zářili lišáctvím jako dvě sluníčka. "Pochop, narodila ses jako princezna, tudíž se tak musíš chovat. S korunou, kterou Akketh-Sen vložili na tvou hlavu, vložili na tvá královská bedra i povinnosti."
"Kdo se je prosil?" řekla princezna a založila si ruce. "Radši bych byla dcerou toho nejchudšího sedláka v zemi."
Dorka už se chystala namítnout, že si tu představu příliš idealizuje, ale dřív než stihla cokoli říct, vřítilo se do kuchyně s křikem další dítě. Baculatý chlapeček, Liina věku se světle černými vlasy.
"Dost!" zakřičela Dorka hlasitě, jakmile se Liu přidala k chlapcově hře a začala ho nahánět po kuchyni. "Pryč! Běžte si hrát jinam. A hned. Nebo zavolám stráže, ať vás odsud třeba vynesou v zubech."
Liu i chlapec v kuchyni dlouho neotáleli. Vzali si kuchařčino varování k srdci a utíkali z kamenné kuchyně, co jim nohy stačily. Brzy doběhli na odpočívadlo v prvním patře. Celí zadýchaní se posadili na ozdobnou lavici, polstrovanou rudým sametem.
Princezna se vesele rozesmála. "Nikdy bych nevěřila…, že dokážu běžet takhle rychle." lapala po dechu a na tváři se jí rozléval širší a širší úsměv.
"Já taky ne." odpověděl Tetsuo, tak se totiž chlapec jmenoval, byl synem správce a chodby zámečku znal nazpaměť. Jeho máma byla ze severu, z malého ostrovu zvaného Naku. Nikdo nevěděl, jak se ocitla tak daleko na jihu, ale jedno bylo jisté: Tetsuův otec se do ní zamiloval až po uši.
Jeho syn měl na zámku jisté privilegia. Měl přístup do všech chodeb a místností zámku. Též si směl hrát se starší princeznou (té mladší byly pouhé čtyři roky, takže s ní moc zábava nebyla.). Otec se o syna nebál. Věděl moc dobře, že by Liu Tetsuovi nikdy neublížila. Neovládala totiž žádná kouzla.
Tím se lišila od většiny vysoce urozených moriorů. Královská krev byla slabá, to věděl každý. Ale nějaké to kouzlo zvládl každý princ či princezna. Liu však ne.
Též bych měla vysvětlit, co je to morior. Kdyby jste nějakého viděli, řekli byste si, že je to nějaký zmalovaný pošuk, protože mají po celém těle jakoby tygří pruhy barvy čerstvé, jarní trávy. Avšak pro ně je to normální. Na krku, po obou bocích mají ukryté skřele, které v případě potřeby mohou otevřít a dýchat žábrami. To jsou jediné odlišnosti od nás lidí. Moriorové mají své starosti i radosti. Stejně jako mi umí milovat i nenávidět. Znají strach i nebojácnost. Mají svou víru, báje, pověsti, příběhy, pohádky, básně i písně. Každý národ má vlastní řeč, a tak se není co divit, že spolu i válčí, když se, stejně jako lidé, nedokážou domluvit.
Avšak vraťme se zpátky k tomu krásnému ránu. Liu si spolu s Tetsuem užívala nádherně zábavné dopoledne. Nejdříve skákali na královské posteli a přestali teprve ve chvíli, kdy lože začalo příliš hlasitě vrzat. A tak započali co nejtišeji polštářovou bitvu, takže byl zanedlouho Liin pokoj pokryt bílou peřinou měkkých peříček, které se ne a ne usadit, tudíž se zdálo že v místnosti propukla sněhová vichřice.
Takto se bavili až do chvíle, než se vzbudila Liina matka a šla zkontrolovat svou nezbednou dcerku. Stanula ve dveřích a spráskla ruce. "U všech Akketh-senů! Co to tu vyvádíš? Copak jsi se zbláznilo, dítě moje?"
V tu chvíli Tetsuo pomyslel na útěk. Myslí mu ihned projel plán všech tajných chodeb. Jedna byla i v Liině pokoji. Za velkým, zlatem zdobeným zrcadlem. Které se táhlo od podlahy až ke stropu. Nenápadně zamířil ke schované chodbě. Nerozloučil se s Liu, neměl čas. Přestože byl více prostorově výraznější-prostě tlustší-pohyboval se rychle a za chvíli zmizel za zrcadlem.
Přistoupila však ke své dceři a začala ji kárat: "Vysvětli mi, Liu, proč jsi tak nezbedná a nevychovaná. Pokud nespíš, pobíháš po zámku a hraješ si s těmi otrhanci. Musíš se přátelit zrovna s nimi? Vždyť jsi princezna. Jsi něco víc. V žilách ti koluje magie a ty se zahazuješ s takovou spodinou. Měla bys být ve společnosti komtes a kněžen, ne služek. Od zítřka se začneš učit slušnému chování. Ne, nic neříkej- své rozhodnutí nezměním. Chci, aby s tebe vyrostla impozantní mladá dáma. Jinak nám s tatínkem zůstaneš na ocet. Nechápu, po kom jsi mohla zdědit takovou neposlušnost. Po mne teda rozhodně ne. Já sama jsem v tvém věku byla považována za jednu z nevznešenějších aristokratek. A tvůj otec-" zarazila se a pak tiše vzdychla. Liu na ni jen nechápavě hleděla. "Myslím, že ani po něm jsi ten strašný zlozvyk nepodědila."
Lissandra se posadila na postel, která pod ní bolestivě zasténala, nejprve však odfoukla několik pírek. Její pohled byl skelný. Ztrácel se v minulosti. Princezně se vybavovala bolestivá událost, kterou toužila zapomenout.
I Liu moc dobře poznala, že matku něco trápí, ale nebyla schopna cokoli říct, a tak jen tiše vyčkávala. Doufala, že zapomene na její nezbednost a přemýšlela, jak se pomstí Tetsuovi, že ji v průšvihu nechal samotnou.
Lissandra se probudila z transu a přitáhla dcerku k sobě. Odstranila několik pírek z jejích vlasu a jemně, přitom však pevně k sobě Liu zmatenou Liu přivinula.
"Liu, nikdy nezapomeň, že tě moc mám moc ráda. Slib mi to, prosím. I kdybys měla důvod mě nenávidět, jakože máš, vzpomeň si, že já tě moc a moc miluji. Slibuješ?" šeptala tiše, však rychle.
"A-a-no." koktala její překvapená a trochu i vyděšená dcera. Nechápala, o čem to máma mluví a bála se, přestože nevěděla čeho.
"Tak." Lissandra se zhluboka nadechla a pustila svou dceru. "Hezky se obleč a přijdi včas na snídani. Nebudeme na tebe s tatínkem čekat." Rozloučila se s dcerou a vrátila se do svého pokoje, aby se také ustrojila.
Malá Liu si zmateně sedla na postel. Klátila nožičkami, protože nedosáhla na zem. Chvíli přemýšlela nad matčinými slovy, ale vytrhla jí z toho služka, jenž přišla aby princezně pomohla se obléct. Chvíli trvalo, než na sebe navlékla bílé šatičky. Kolem pasu měla na mašličku zavázanou růžovou stužku.
"Vypadáte jako andílek, výsosti." rozplývala se služka.
Liu jen zamumlala, že má jiný názor ba rovnou opačný. Vyběhla z pokoje a zamířila na snídaní, kde se měla setkat s matkou a otcem. Byla by prošla jen několik chodeb a už by seděla na židli v jídelně, když tu najednou zahledla se mihnout povědomé černé vlasy.
Tetsuo! Jen počkej až se mi dostaneš pod ruku. To si schytáš! Takhle zbaběle utéct. A to si říkáš chlap? Pche.
Princezna se vydala za černými vlasy a zanedlouho Tetsua dohnala. Měla však pocit, že se jí vyhýbal, snažil se zmizet, aniž by si ho všimla.
"Ty seš ale!" okřikla ho. "Poseroutko. Nechal jsi mě v kaši a sám jsi utekl."
"Promiň, Liu," omlouval se Tetsuo. "Ale lekl jsem se tvé mámy. Mohla by mi ublížit, za to, že jsme zničili ty polštáře. Víš, nechtěl bych skončit jako žába, kdyby mě chytla."
"To by nikdy neudělala, neboj." uklidňovala ho Liu. "Jak jsi se vlastně dostal ven?"
"Tajnou chodbou." odpověděl Tetsuo, jakoby nic.
"Opravdu?" vypískla Liu a celá se rozzářila jako sluníčko. "V mém pokoji je tajná chodba?"
"Ve všech. Jen musíš vědět, kde ji hledat. Celý zámek je plný skrytých cest. Malých či velkých. Některé vedou jen do vedlejších pokojů. Jedna do jeskyně u pláže. Myslím, že nějaká i do poměrně vzdáleného lesa, ale tou jsem nikdy nešel. Jen kousek. Je moc dlouhá. Možná se tam už zhroutil strop."
"Musíš mi nějakou okázat." naléhala Liu. "Dostala bych se i do jídelny?"
"Beze všeho. Následujte mě, princezno." pronesl hrdě Tetsuo a dovedl Liu pod závěs, za kterým byla jen holá kamenná zeď.
"Co tady budeme dělat?" zeptala se nechápavě Liu.
"Pššt." sykl Tetsuo. "Přemýšlím."
"Ty to umíš?" podivila se přehnaně princezna a následně bolestně zaskučela, protože jí Tetsuo šlápl na nohu.
Chlapec spočítal cihly. Do jedné zatlačil a poslouchal, jak cosi zarachotilo, načež se stěna odsunula do boku. V tajné chodbě, před jejímž vstupem právě stáli byla černo černá tma.
"Až po tobě." řekla vystrašeně Liu a následovala správcova syna do neprozkoumaných hlubin zámku. Tetsuo jí vzal za ruku a vedl jí. Očividně věděl, kam míří. Znal chodby nazpaměť, takže je dokázal projít i poslepu.
Šli pouhou chvilku. "Tady by měl být vchod do jídelny. Stačí, když zatlačíš do stěny a sama se otevře. Tví rodiče nás neuvidí. Stojíme totiž za obrazem té tlusté ženské, která je za těmi těžkými látkami. Určitě se budou divit, jak jsi se tam objevila."Kdyby tam bylo jen trochu víc světla, viděla by Liu, že se Tetsuo zubí od ucha k uchu.
Ona tlustá ženská byl nějaký princeznin předek, ale Liu ten obraz neměla ráda. Ta paní se tvářila převelice přísně a zlostně. Nejspíš proto, že byla narvaná v korzetu, a tudíž nemohla dýchat. Ovšem královna trvala na jeho přítomnosti v jídelně. A tak princezně Lissandře nezbylo nic jiného, než ho zakrýt, protože jinak-jak sama tvrdila-by se ani nenajedla.
Liu se ramenem opřela o stěnu. K jejímu údivu se pevná zeď okamžitě dala do pohybu a princezna málem spadla díky síle setrvačnosti. Ohlédla se za sebe. Tetsuo stál v chodbě. Dál se neodvážil.
Ani se mu nedivila, když uslyšela otcův výhružný hlas: "Rhegie, odejdi!" řekl Thaddeus až se to jídelnou rozléhalo.
"Nemáš právo mi rozkazovat!" odsekl nějaký muž, kterého Liu neznala.
Princezna tiše rozhrnula látky visící ze stropu tak, aby mohla nepozorovaně zjistit, kdo je onen cizinec.
Ten muž byl poměrně mladý. Mohlo mu být okolo třiceti, ale jeho tvář byla vrásčitá díky zhýralému způsobu života. Světlé hnědé, avšak špinavé vlasy mu padaly do očí. Zvláštně se hrbil a celé jeho tělo bylo jaksi pokřivené. Oči mu zle svítili. Díval se na Thaddea s výrazem nenávisti.

1. kapitola, část B

12. srpna 2006 v 15:25 | Ája
"Nenávidím tě, bratře." zasyčel Rhegius. "Připravil jsi mě o všechno. To já měl být Lissandřinym manželem. To já měl mít tohle všechno. Tenhle přepych. A ty, bratříčku, jsi mi ho ukradl." mluvil tiše. Hlas byl plný zloby a slova jedu.
Liu toho muže poznala, sic ho nikdy předtím neviděla. Maminka se o něm jednou zmínila. Byl to Rhegius, otcův starší bratr. To on si měl vzít Lissandru, ale královna usoudila, že není vhodným manželem pro princeznu, což opravdu nebyl. Utrácel peníze za ženské a chlast. Přestože dostával měsíčně peníze od svého bratra, během několika málo dnů je propil. Žárlil na každého a všem záviděl.
Svého bratra z duše nenáviděl. Kul pikle a usiloval mu o život. Thaddeus s ním měl velkou trpělivost. Vždyť to byl přece jeho bratr! Platil za Rhegia všechny dluhy, tedy, až doteď. Pohár jeho dobroty přetekl.
"Vinit můžeš jenom sebe." odsekl Thaddeus. Odvrátil se od bratra, protože z něj cítil alkohol.
V Rhegiovi vřela krev. Při životě ho držela jediná myšlenka -sourozencova smrt. Držela se ho jako pijavice. Pomalu mu sála zdravý rozum a nahrazovala ho šílenstvím. Jak dlouho o tom jen snil. A teď měl příležitost. Thaddeus mu nastavil záda. Stačilo pouze bodnout.
Ne, vždyť to by nebylo správné.
Nehraj si na svatouška. šeptal tichý zlomyslný hlásek jeho podvědomí. Už kolikrát jsi zabil. A že to nebylo čestné? Koho to zajímá!? Ty jsi naživu, to je hlavní. K tvému štěstí nechybí mnoho. Jednej! Udělej to! Zab ho!
Rhegius uposlechl. Zalovil v kapse svého dlouhého černého pláště, poničeného dlouhodobým nošením a vytáhl dýku.
Dřív než se Thaddeus stačil vzpamatovat, ucítil mezi lopatkami pronikavou ostrou bolest, která mu podlomila kolena. Sesul se na široký jídelní stůl. Chtěl vykřiknout, avšak pouze bezmocně zalapal po dechu. Duše ho pomalu opouštěla, spolu s životem. Jeho bezvládné tělo se zhroutilo na podlahu a zůstalo nehybně ležet.
Lissandra nebyla schopna jediné hlásky. Přejížděla střídavě pohledem ze svého umírajícího manžela na jeho vraha. Chtěla ječet, ale z úst jí vyšlo pouhé zakňučení. Omámena strachem se zahleděla na Rhegia.
Jeho oči děsivě zářili. Šťastně se rozesmál, jakoby ho rázem opustily všechna trápení i problémy.
"Dokázal jsem to." řekl až nevěřícně. Úsměv bláznů na rtech.
"Jsi šílený." zavřeštěla Lissandra. Hlas se jí lámal.
"Ne, nejsem. Vždy jsem to nechtěl udělat. Jen si říkám, proč jsem s tím tak dlouho otálel. Ano, měl jsem to udělat dřív, jistě dřív." mluvil jako blázen. Hloupě se zachichotal a pokračoval: "Říkal si o to. Vždy se choval tak namyšleně a povýšeně. Takto je to správně. Ano."
Lissandře tekly po tvářích horké slzy. Srdce bilo jako splašené. Dech byl zrychlený a nepravidelný. Nevnímala Rhegia, stále se ještě dětinsky chichotajícího. Nevnímala nic. Jen tlukot svého srdce.
Tluk, tluk, tluk, tluk…Liu!
Pocítila dceřinu přítomnost. Ano, byla zde, ale kde? Rozhlédla se. Ach, tamhle stojí, za těmi látkami. Jak se tam jen ocitla? Musí utéct, mohl by jí taky ublížit. Nějak ho zdržím. Rozhodla se.
Liu byla jako přikovaná. Vytřeštěně hleděla na strýce, matku, zvětšující se kaluž krve kolem otce…
To nemůže být pravda. Je to jen sen, noční můra. Brzy se jistě probudí ve své měkké postýlce s nebesy. Do obličeje jí bude svítit ranní slunce a nic z toho, co tu viděla se nestane.
Lissandra sebrala poslední síly, které v ní zůstaly. Zaměřila své neobyčejné schopnosti na Rhegie a odmrštila ho na protější zeď.
Její švagr narazil do stěny a omámeně spadl na zem. Zasypala ho hromada střepů, dřívějších okrasných talířů, jenž na viseli na zdi. Kouzlo však bylo oslabené a nedosáhlo takové účinnosti, jaké by si Lissandra přála.
"Ty potvoro," zavrčel Rhegius. Postavil se na vratké nohy, které se mu neovladatelně třásly. V zádech měl zabodnuté ostré střepy.
"Liu, běž!" křikla matka přes záda. Její pravá ruka vzplála světlé modrým ohněm. I oči se rozzářily, neutuchajícím odhodláním. Lissandra vyskočila a doširoka rozevřela ruku. V tu chvíli Rhegia zahalil žhnoucí plamen, jenž ho olizoval jako ohnivý jazyk.
"Tohle proti mně neplatí," zasmál se Rhegius. Lesklý, černý kámen, zavěšený kusu provázku na jeho krku vydával silné světlo. Lissandřin plamen před ním ustupoval. "Všechno to tu spálím."
Liu už víc neviděla. Cítila jak jí někdo chytl za zápěstí a odvlekl pryč. Neprotestovala. Šla poslušně jako beránek.
Tetsuo jí zatáhl zpět do chodby. Nevěděl, co má dělat. Byl naprosto bezradný. jediné, co mu říkal mozek, byl povel běž! Rychle pryč! Zámek již není bezpečný. A tak tedy utíkal. Nevěděl kam. Nohy ho nesly samy. Za sebou vedl omráčenou Liu.
Princezna se zarazila a zastavila i Tetsua. "Musím zpátky!" vykřikla. "Musím jí zachránit." Otočila se na patě a chtěla se rozeběhnout zpátky, avšak zarazilo jí trhnutí.
Tetsuo stále svíral její ruku. Pevněji a pevněji. Kdyby v chodbě bylo aspoň o trochu víc světla, viděl by, jak vzpurně se tváří a i přesto jí tečou po lících slzy.
"Pust mne." okřikla ho silným hlasem, který jakoby jí ani nepatřil.
"Ani mě nenapadne." odpověděl Tetsuo. Lekl se jí, ale nechtěl to na sobě dát znát.
Liu zalapala po dechu. Bolelo jí v boku z toho rychlého běhu. "Proč?" otázala se.
"Nechci, aby se ti něco stalo. Už jí nemůžeš pomoct. Je pozdě. Jistě by tě taky zabil." řekl a vyvolal tím další proud slz, jak u Liu, tak u sebe. Obě děti se pevně sevřely v náručí a rozvzlykaly se.
Tetsuo se opět rozběhl. Táhl Liu za sebou, pro slzy neviděl, bolelo ho břicho, přesto nezastavil.
Pryč. Musíme pryč! to bylo jediné, co se mu honilo v hlavě. Nohy ho nesli k oné chodbě, která vedla ven ze zámku. Modlil se, aby byla průchodná. Doufal.
Brzy doběhli až tam kde to Tetsuo neznal. Je to naše jediná šance. uvědomil si a v tu ráno ho zalil pot. Naprázdno polkl. S rukou napřaženou opatrně postupoval dopředu. Cítil, že směřují stále víc a víc dolů, do podzemí.
Cítil kolem sebe vůni hlíny. Bylo tam o mnoho chladněji. Šli dlouho anebo pouhou chvilku? To nevěděl. Nejednou zachytil rukou něco, co viselo ze stropu.
Kořeny! Musíme být někde na začátku lesa. Už jen chvilku. Někde tady musí chodba končit.
Rozhrnul hustou záclonu, tvořenou z kořenů a za chvilku opravdu uviděl trošku světla. Srdce mu poskočilo. S novou nadějí se rozběhl dopředu. Packoval o kameny, ale to mu vůbec nevadilo.
Škrábal se nahoru jako kočka. Nohy i ruce mu ujížděly na vlhkých kamenech a ještě táhl Liu, která se vůbec nesnažila vylézt. Bílé šatičky měla celé špinavé od hlíny. Po chvíli se oběma podařilo dostat na sluneční světlo. Tetsuo si oddychl, když se octli pod šumícími korunami stromů.
Unaveně se zhroutil do měkkého mechu. Chtěl k sobě i stáhnout Liu, aby si odpočinula, ale vytrhnula se mu a utíkala lesem zpátky. Tetsuo se okamžitě vydal za ní. Měla však náskok. Skákala přes popadané větve jako divoká laň. Rychle a sebejistě, brzy se mu ztratila z oči.
Tetsuo už ztrácel naději, že jí dohoní, škobrtal a nohy se mu pletly. Měl strach, že se Liu vrátí do zámku a tam se jí něco stane, nedej bože, že jí ten zlý pán zabije, když tu najednou zahlédl kus bílé látky. Liu stála ve stínu stromů, tak aby jí zvenku nikdo neviděl. Byla jako sloup, bez jediného pohybu sledovala plameny šlehající ze zámku.
Všechna stvoření volala o pomoc, avšak nikdo nepřicházel. V děsivé agónii ječeli z plných plic. Pouze jediný muž na koni zámek opouštěl. Neohlédl se. Seděl schoulený v sedle. Zdálo se, že je vyčerpaný. Vlasy mu padaly do obličeje. Kůň ho nesl pryč.
Liu ho pozorovala s nenávistí v srdci. Jednoho dne zemřeš mojí rukou, to ti slibuji strýci! přísahala. Neměla sílu brečet, avšak Tetsuo plakal za oba. Slzy mu z červených očí tekly proudem.
"Mami, tati." šeptal tiše nešťastný chlapec. Jeho rodiče zůstali uvězněni v zámku. Tetsuo si otřel slzy. "Musím doběhnout pro pomoc, počkej tady." řekl dívce a vydal se po kraji lesa směrem k nejbližší vesnici, vzdálené však několik mil.
Princezna ho neposlouchala. Když se jí ztratil z očí, otočila se k zámku zády a zamířila do lesa, stále dál a dál, čím dál tím víc hlouběji. Přešla potůček, protékající skulinou mezi kameny. Nevěnovala mu však žádnou pozornost. Nechala se vést osudem, který ji odnášel pryč od všech známých a krásných věcí, které tolik milovala a zároveň přinášel nové a neprozkoumané, jenž na ni dosud čekaly.
"Ale, ale, ale…Copak děla děvčátko jako ty, tak daleko v lese? Toto místo není bezpečné, a už vůbec ne pro děti. Kde máš rodiče? Jak jsi se tu ocitla?" ozval se nad Liinou hlavou hlas. Byl hrubý a nízko položený, připomínal psí vrčení. Avšak nebyl zlý, zněl překvapeně a mile.
"Nevím," odpověděla Liu otupěle, vzhlédla. Kdyby to bylo za jiných okolností, určitě by zaječela a utekla, ale nyní jen stála bez jakýchkoli emocí a zírala na bílého vlka, dvakrát většího než ona. Stvoření si jí prohlíželo jedním žlutým, přísným očičkem. Ten pohled byl silný, ale Liu ho vydržela a neodvrátila zrak.
"Líbíš se mi, dítě. Ach! To jsou ale zvláštní oči. Bílé jako obláčky, pohupující se na modré obloze. Podivné, řekl bych. Možná až magické." pokýval vlk pochvalně hlavou a roztáhl tlamu, přičemž odhalil zažloutlé zuby, ovšem ostré jako břitvy. "Jak ti říkají?"
"Liu," šeptla dívka a obdařila obrovského vlka nesmělým úsměvem.
"Krásné jméno," opět přikývl vlk. "Není sice kdoví jak vznešené, ale je čisté. Nad ničím se nepřevyšuje, ani neponižuje. Ano. Opravdu hezké jméno. Hodně neobvyklé, pravda, ale myslím, že se k tobě hodí, děvče. Mně mí bratři vlci oslovují Inuki." řekl.
"Je jako sníh." šeptla Liu. "Je chladné a studené. Co tedy děláš zde, Inuki? Na teplém jihu?" otázala se zvědavě.
"Přišel jsem se podívat na moře. Na vlny, bílou pěnu a poslechnout si jeho šumění." odpověděl bílý vlk. "Nebydlím na severu. Jsem už příliš starý a ta zima mi nedělá dobře. Bolí mě všechny kostí." stěžoval si. "Pocházím ze středu a tak to mám všude kousek. Právě jsem se vracel zas domů, do pelechu. Za přáteli a rodinou. Nechceš jít se mnou, Liu?"
"Ráda. Nemám zde již nic, pro co bych měla zůstávat. Budeme tedy přátelé?"
"Ano, dítě. Od teď jsme přátelé." řekl Inuki a usmál se. Oblízl dívce tvář svým mohutným jazykem, aby jí očistil od hlíny. Posadil si jí na lopatky a rozeběhl se. Utíkal rychle a jemně dopadal na polštářky svých velkých tlapek. Nechtěl dívku, pomalu usínající na jeho zádech rušit. Běžel dnem i nocí. Lesem i loukami. Kolem divokých řek, rychle spějících k moři nebo čistých potůčků, schovaných před moriorskými očima.
Předaleko odsud, v úplně jiném čase i místě, se ve své posteli vzbudila dívka. Právě se jí zdál zvláštní sen. O podivných stvořeních, ne až tak nepodobných lidem, jenž si říkali moriorové. O jejich princezně, jejíž jméno už zapomněla. Přemýšlela o velkém bílém vlkovi i o smrti princezniných rodičů.
Ta dívka se jmenovala Anna Pagaleová. Bylo jí třináct let, bydlela v bytě ve starém domě. Její sousedé většinou staří lidé, velmi rozmrzelí. Rodiče se rozvedli, a tak žila s matkou. Nebyla ničím výrazná ani nadprůměrná, chovala se tiše a radši splývala s davem, jako šedá myš.
Anna se otočila na pravý bok, hlavou ke zdi. "Hloupý sen." řekla nespokojeně sama pro sebe. Slyšel jí pouze její šedý starý medvídek, který ležel na polštáři vedle ní, avšak neodpověděl. Pouze se stále usmíval.
Dívka za chvíli opět usnula, avšak žádný sen se jí už nezdál. Spala klidně a nerušeně, dokud jí druhý den ráno v půl sedmé nezazvonil budík. Na sen dočista zapomněla.

Co to je?

12. srpna 2006 v 15:08 | Ája
Ichi hando no enzeru je krycí název mého příběhu, který se snažím sepsat jako knihu. Neptejte se mě, co to znamená, sama nevím, zda jsem to do japonštiny přeložila správně. Asi ne. Český název není, protože by to znělo dost drsně, anglicky je to poměrně snesitelný, ale japonština je stále the best. :) Postupně se tu budou oběvovat nejnovější kapitoly, aspoň doufám. Jsem strašně líná. Pokud to nebude nikdo číst (což je dost pravděpodobné), ruším tuhle rubriku, abych se zbytečně nenamáhala. Kvalita mých příběhu nikdy není zrovna nejlepší, proto prosím buďte shovívaví a omluvte i gramatické chyby, kterých tam nejspíš bude požehnaně. Arigató.