na Blog.cz

Škoda jen, že v mezinárodních EC není free wifi, mohla bych psát přímo. Každopádně je super zapnout si tu Tenshiho (to je můj milovaný notebook, ano, milovaný, protože jsem vyřešila problém s důležitým, avšak delší dobu nefunkčním programem, který teď krásně běží; problém nebyl v notebooku, ale v nastavení Windows X program).

Vždycky jsem ráda cestovala vlakem, (což jistě vědí ti, kteří četli prvních pár kapitol Ten, který znal pravdu) přestože jinak velmi nerada cestuju. Ale vlaky mi nikdy nevadily. Jenže jak se z výletů stalo pravidelné dojíždění Ostrava-Hodonín, znechutila se mi i železniční doprava. Nejspíš za to může i ten těžký batoh, který lenivě okupuje sedadlo vedle mě (hodila bych ho nahoru tam do mraků a nebeských výšin, ale volných sedadel je dost a obávám se, že ho nezvednu) nebo samotný Tenshi (cvalík), roura s tisky, má taška plná zbytečností či sloha na papíry. Divím se, že to pokaždé donesu domů/na kolej a zase zpět… Myslím, že se ve mně skrývá malý kulturista.

Koho asi hledají ti policisté, kteří právě prošli kolem mě? Zločinec na útěku? Ale já jsem nevinná!

Nemůžu říctt, že bych to stoprocentně pochopila, ale bylo to super! Je to pár let, co jsem byla v opravdovém divadle, a přiznávám, že jsem se trochu obávála. Nebýt bratránka Pavla, asi bych se nikdy neodhodlala koupit si permanentku (do divadla?) na 4 představení. Jedno už mám za sebou, jsem zvědavá, co mě čeká příště. Ráda bych nějakou komedii, trošku lehčí téma než je nacismus a antisemitismus, atd.

Každopádně úplně nejlepší ze všeho byla postava Mitzi (i když ten homosexuální kadeřník oplýval také jistým kouzlem). Lehce mrazivá dívčina, vyšinutá a strašidelná. *.* Až budu jednou strašit na hřbitově, tak jako ona... http://www.divadloarena.cz/divadlo/herci/tereza-dockalova/

Začínám trpět nespavostí. No já vím, že ještě není tak pozdě, teprve jedenáct, ale i tak. Citím to na sobě. Možná je to tím zkouškovým obdobím, ale to mě nechává dokonale klidnou (a chladnou jako kostka ledu). Tak čím to bude?

Každopádně, až si budu stěžovat, pošlete mě na lampárnu... Konečně už vím, kde to je :D

Je to těžký život, když příjde zkouškové, musíte dohnat věci, které nestíháte, neustále Vás někdo láká k jiným činnostem (ulala) a ta knížka se do knihovny taky sama nevrátí, navíc je tam venku tak hnusně... Je to těžký život. Alespoň ta pleťová maska přestává pálit a já budu zase nejkrásnější (sorry, Legolasi, neplač). A nový Sherlock (od BBC, ne ta americká kravina, která, uznávám, není nejhorší, ale staré dobré Anglii ‒ dala bych si čaj ‒ se to zdaleka nevyrovná) je prostě čarovný!

Je čas pustit se do práce... a sundat tu masku...

Pac a pusu

Ája

P.S. Snad budu zase psát častěji

P.P.S. Vánoce se blíží, ani ne 12 měsíců!

Dnes jsem investovala 40,- do poezie. (Což je neobvyklé, protože jsem typický prózofil.) Měla jsem šťastnou ruku.

Fráňa Šrámek patří k naším nejvýznamnější protiválečným básníkům a dle mého (humble) mínění je neprávem přehlížen. Proč? Přečtěte si báseň pod tímto textem a pochopíte.

Na levém křídle a poslední

já budu stát,

a tušit nebude, oč prosit chci,

žádný kamarád -

a paty k sobě, špičky od sebe,

pro tebe, sne můj divný, pro tebe

já budu meldovat.

Hlásí, pane hejtmane,

že se mi zdál sen,

vojna byla a já ležel

v poli zastřelen;

a zrovna u mne váš kůň taky pad,

nám přáno bylo spolu umírat,

to z boží vůle jen.

To k ránu bylo as, neb měsíc zrud

a váš kůň hlavu zdvih,

a zvláštní věc, měl jako já

prostřelený břich,

a v jeho očích takový styd žal,

kdos divil se v nich, kdos se ptal

a ruce lomil v nich.

Že louky voní kol a jetely

a kvete řeřicha -

a on... kůň... což byl vinen čím?

má díru do břicha,

že na něm seděl kdos, už nesedí

a oči vědět chtí, však nevědí

a v hrdle vysychá...

Oh, v hrdle vysychá... A chtěl by ržát...

že neví, neví proč?!

Sluníčko zlaté, což neměl on tě rád -

ty už ho nechceš... proč?

proč necinkne už nikdy podkova,

proč nebe v krvi, nohy z olova -

hó,toč se světe, toč...

Hlásím, pane hejtmane,

že byl to strašný sen,

ty oči zvířete, ty křičely

a z důlků lezly ven,

křičely na mne, jestli já to vím,

proč ležíme tu s břichem děravým -

co měl jsem říci jen... ?

Hlasím, pane hejtmane,

a já to musím říc:

tož, člověk rád jde, člověk musí jít,

kdyyž pán chce, smrti vstříc -

však koní šetřte, prosím tisíckrát,

to dobytče se strašně umí ptít,

proč nesmí žíti víc...

Je zvláštní, jak ten čas rychle letí. Před chvílí jsem nastupovala na střední a teď je ze mě vysokoškolák. Ovšem ptám se sama sebe, co tu vlastně dělám? Byly časy, kdy jsem netoužila po ničem jiném, než se někam zahrabat,a to hezky hluboko. Teď? Že bych rezignovala na way of life nebo jak to nazvat?

Musí být vzrušující žít jako umělec. Neumím si to ani představit. Bohužel, já jím nejsem a přemýšlím-li o sobě, ani nechci. Měla jsem šanci je "pozorovat" (trochu jako v zoo) toto pondělí.

Tak já jdu, čeká mě úvod od estetiky.